HOST DEDENÍKU – Helena: Jeruzalémský pochod

Svátek Sukot je osmidenní svátek, při kterém si Židé připomínají vyjití z egyptského otroctví. Při příležitosti každého svátku, Sukot nevyjímaje, přijíždějí tisíce Izraelců i návštěvníků ze zahraničí navštívit Jeruzalém, hlavní město Izraele. Kromě náboženských oslav se zde konají různé akce, a jednou z těch významnějších je Jeruzalémský pochod.

 

Historie celé akce sahá do roku 1955, kdy se poprvé konal jako čtyřdenní pochod 200 vojáků izraelské armády do Jeruzaléma. K pochodu se tehdy přidalo 50 civilistů. Pochod se stal tradicí a jen o dva roky později, v roce 1957, se ho účastnilo již 5 tisíc vojáků a civilistů. V roce 1966 to bylo už 15 000 lidí. Původně se pochod konal o Pesachu, ale v roce 1974 byl přesunut na Sukot a zredukován na jeden den pochodu pouze Jeruzalémem, ale byly přidány různé trasy. Ty mají různý stupeň obtížnosti, takže každý si může vybrat trasu, která vyhovuje jeho možnostem.

V roce 2003 se pochodu začalo účastnit ICEJ, křesťanská evangelikánská organizace podporující Izrael. ICEJ každý rok přivede do Jeruzaléma tisíce křesťanů z celého světa, kteří vyjadřují podporu Izraeli.

 

 

Měla jsem to štěstí, že jsem letos byla v Jeruzalémě zrovna 17. října, kdy se pochod konal, a mohla jsem ho vidět. Pro diváka je to fascinující podívaná. Vidíte skupiny lidí z různých zemí, od Afriky přes Asii a Ameriku až po Evropu, v národních kostýmech nebo se specifickými hudebními nástroji, s transparenty vyjadřujícími lásku a podporu Izraeli a s národními vlajkami, často spolu s vlajkou izraelskou. Ty skupiny z různých zemí jsou nejvíce viditelné, ale mezi účastníky jsou i místní hudební a taneční skupiny, izraelští vojáci, sportovci a pouliční umělci.

Měla jsem velkou radost, když jsem v davu zahlédla české vlajky a hned jsem běžela Čechy pozdravit. Říkali, že jich tam je asi stovka – později jsem se dozvěděla, že dohromady se Slováky. Nebyl čas na dlouhé rozhovory, tak jsem jen prohodila pár slov s několika Čechy, než se celý pochod posunul dále kupředu. Bylo to pro mě nečekaně emocionální. Já jako česká Židovka žijící v Izraeli jsem měla obrovskou radost se setkání s českými křesťany podporujícími Izrael.

 

 

V tomto směru opravdu pochod spojuje lidi bez ohledu na původ a náboženské přesvědčení. Kolem trasy pochodu stály stovky lidí, kteří pochod sledovali, místní i turisté ze všech koutů světa. Atmosféra byla nádherná. My Izraelci jsme zvyklí na svou adresu číst a slýchat hodně kritiky, útoků a nepravd, a je povzbuzující vidět najednou tisíce lidí, kteří přijeli do Jeruzaléma proto, aby nám vyjádřili svou podporu.

Ten samý den jsem pak na internetu zjistila, že účastníkem pochodu byl i můj známý Radek Hejret, se kterým se znám z doby, kdy jsem pracovala v Praze v Židovském muzeu. Požádala jsem ho, aby sepsal své dojmy a důvody, proč se pochodu zúčastnil. Můj pohled je „zvenčí“, z pohledu diváka a také místního obyvatele, a Radek nám poskytne pohled „zevnitř“, z pohledu účastníka:

Když jsem byl v roce 2009 přizván ke spolupráci s českou pobočkou Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ) na vzdělávacím projektu Světlo paměti, který se věnuje vzdělávání o holocaustu na základních a středních školách, netušil jsem, že se tím začíná naplňovat můj dávný tajný sen – navštívit Svatou zemi Izrael.

Sny se staly skutečností na podzim roku 2011, když jsem spolu s dalšími třiceti českými lektory a učiteli Izrael navštívil. Tehdy se jednalo o týdenní ryze pracovně-studijní návštěvu, která ve mně zanechala touhu Izrael navštívit znovu a na delší dobu. Nad to jsem už z vyprávění mnoha křesťanských přátel věděl o neopakovatelné specifické atmosféře, která v Izraeli panuje během období biblického svátku Sukot. Rostla ve mně tedy touha právě tuto atmosféru zažít osobně.

 

 

Do Izraele jsem pak začal jezdit pravidelně – jako turista, biblista, kazatel, badatel, vedoucí mládežnických kempů… Ale až na podzim roku 2017 jsem měl poprvé možnost projít Jeruzalémský pochod naživo. Zážitek předčil veškerá má očekávání – nešlo jen o ten fakt, že ulicemi Jeruzaléma prochází mnoho tisíc lidí z celého světa vyznávající lásku k Izraeli, ale zejména o to, jak to celé vnímají místní obyvatelé. Slova díků, radostné dětské tváře a slzy dojetí u starších obyvatel Jeruzaléma mluvily za vše. Tohle nejde předat, to se musí zažít.

A tak, když mne letos oslovili z CA Olivetour, zda bych nevedl skupinu turistů do Izraele právě na svátek Sukot, ani na chvíli jsem nezaváhal a s radostí na nabídku kývl.

A mé očekávání bylo opět překonáno. Ještě před začátkem samotného pochodu se v největším jeruzalémském parku Gan Saker začali scházet účastníci snad ze všech koutů naší planety. Brzy se celý park proměnil v pestrou paletu barev a zvuků. Jednotlivé skupiny se řadily do průvodu pod svými vlajkami, s nápisy proklamujícími lásku k Izraeli, mnohé ve stejnokrojích s typickými hudebními nástroji té či oné krajiny.

 

 

 Když se ve tři hodiny odpoledne dal pochod do pohybu směrem ke Starému městu, celá tato paleta se stala ještě pestřejší, protože přibyly stovky a tisíce přihlížejících místních. Naše pozdravy se mísily s jejich, zněly hebrejské písně vyznávající pokoj dalekým i blízkým. Nad našimi hlavami kroužil policejní vrtulník, ale pro zvuk bubnů, šófarů, tamburín a všeobecného jásavého pozdravu „Chag Sameach!“ nebyl ani slyšet.

 Po ujití několika sta metrů, plácnutí několika desítek high five se všudypřítomnými dětmi, s desítkami podaných rukou s dospělými a stovkami protnutých pohledů říkajících DĚKUJEME jsem se rozplakal. Slzy radosti a dojetí nešlo zastavit. Drže českou vlajku jsem jakoby zdáli slyšel: „Czechia, we thank you Czechia.“ A v mém srdci znělo: „Stojíme při vás, nejste sami. I když vás většina světa z politických důvodů nenávidí, jste Pánu Bohu milí, vzácní, milovaní.“

(Radek Hejret je lektor a koordinátor vzdělávacích projektů ICEJ, lektor přednášek o moderním Izraeli a garant literární disciplíny v rámci soutěžního projektu CEMACH, lektor primární prevence Křesťanské akademie mladých, průvodce po Izraeli pro CA OLIVETOUR a kazatel Apoštolské církve).

 

 

Letos byl počet účastníků uveden jako deset tisíc, v předchozích letech jsou uváděna čísla až do třiceti tisíc lidí. Ale konkrétní číslo není rozhodující. Rozhodující je úžasná atmosféra a silné emoce, které pochod vzbuzuje jak v pochodujících, tak i přihlížejících. Je to atmosféra přátelského setkání lidí z různých koutů světa v Jeruzalémě, fascinujícím městě tří náboženství s tisíciletou historií.

Helena Beinish, www.dunes.cz

 

Aktualizováno: 14.12.2019 — 23:29

22 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Děkuji všem za pozitivní komentáře. Ten pochod není v Izraeli tolik známý, není to něco, o čem by Izraelci běžně mluvili jako o nadcházející události. V Jeruzalémě ale vzbuzuje velký zájem a atmosféra je opravdu krásná.
    Jak tu ovšem někdo poznamenal, se Sukotem jako takovým to nemá nic společného, prostě je to záměrně umístěné na dobu svátků.

    1. Myslíš, že by to umělo i topinku? 🙂 Já vím, že je to blbej dotaz, ale zrovna dumám nad tím, že by se hodil topinkovač (jak jsem obvykle sama, neubráním se tvrdnutí chleba), ale ta troubička vypadá fakt dobře (ve sporáku mám tu opravdu velkou a pro jednoho ji nezapínám:))

      1. Umí, je to jako topinka na plotně – suchá, namažeš pak máslem nebo sádlem. Používáme jí skoro denně, dá se třeba na ten zatvrdlej chleba dát plátek šunky, sýr. Je to praktičtější než topinkovač, rozpečeš v tom i hodně tvrdé rohlíky (potřeš mokrou rukou a dáš rozpéct), nahřeješ pizzu, koláče, dělala jsem v ní i volské oko, ohřívala porci zapečených brambor.

        1. Nebo taky na tvrdší chleba namažu zbytek masa na karbanátky, dám plátek sýra a zapeču (dělají na Balkáně). Je to asi nejužitečnější elkrám, co máme doma.

          1. Takovouhle podobnou troubičku mám už několik let, už jsem to sem ostatně i několikrát psala. Na zapékání je perfektní. Kromě toho ji používám i na rozpékání mírně zgumovatělého nebo v lednici přechovávaného pečiva nebo chleba. Za dvě tři minuty je jako čerstvě upečené. Používám ji prakticky denně. Je to skvělá prachjednoduchá a malá věcička za pár peněz.

              1. Sharko, já v troubičce nedělám nic speciálního. Nejvíc ji používám na rozpékání pečiva. A pokud jde o zapékání, nejčastěji to je jen docela obyčejný sýr (eidam, gouda) na chlebu (to mám nejradši), někdy přidám plátek šunky nebo rajče. To spíš Iva v tom kouzlí různé dobroty, jak to tady čtu.

  2. I když jsem v Izraeli (bohužel) nikdy nebyla, jsem přesvědčená, že pro tamější obyvatele není vlastenectví prázdné slovo. A že si dokážou vážit každé podpory. Jsem opravdu ráda, že Česká republika a Češi mají v Izraeli pořád dobrý zvuk.
    Sukot musí být něco úžasného!

  3. Fandím Izraelcům a Izraeli, Izrael má u mě vždycky zastání bez ohledu na to, zda se k němu zrovna zaujímá pozitivní nebo negativní postoj. Když jsem Izrael navštívila, přiznám se, že mi bylo příjemné, že tamní lidé si mé vlasti pořád tolik cení. Na oplátku mě Izrael v některých věcech trvale inspiroval. A kromě jiného jsem se pro své vnitřní uspokojení naučila alespoň základy hebrejštiny a těším se, že až jednou nebudu muset pracovat, budu se této radosti věnovat dále.
    Počítám-li Izrael do Evropy (o čemž se občas vedou debaty, ale vlastně na tom málo záleží), je to v tomhle prostoru jedna z mála zemí, která ještě zůstává příčetná. Kéž by byla v mnoha směrech inspirací pro ostatní.

  4. Díky za krásný článek, který skýtá naději, že jsou věci stále ještě v pořádku. Někdy se mi zdá, že se celý svět zbláznil a myslím, že těchto pochodů vděčnosti a naděje by mělo být o hodně víc. Jsem šťastná a hrdá, že náš Československý stát se podílel na vzniku státu Izrael a pomohl tenkrát tam, kde to bylo velmi důležité a vždycky bude. Jsem si jista, že nám to Izrael nikdy nezapomene a byť se asi o tom neví ale myslím, že nám i jeho skrytá pomoc byla leckdy poskytnuta. Děkujeme. (cz)

  5. Myslím, že to musí být úžasné a ráda bych to zažila 🙂 My tady v kotlince si dáváme pozor, aby nás náhodou něco nedojalo, emoce se ven moc nenosí – když tak ty negativní. Já to chápu, ty desítky let veřejné přetvářky v nás (aspoň těch, kdo to zažili) nechaly obrovský kus nedůvěry, skepse a sarkasmu – když přijde na to veřejně vyjádřit nějaké city – tím spíš radost. Věřím, že to může fungovat třeba na všelijakých hodech na Moravě, ale jinde?
    Možná ano a já to nevím! Vzhledem k tomu, že se cíleně vyhýbám jakémukoliv většímu srocení lidí, mi to mohlo uniknout.
    Znáte někdo nějakou takovou hromadnou radostnou akci tady u nás? 🙂

    1. Snad jedině Setkání Zvířetníků! 🙂 Jinak vídám jen lidi věčně naštvané, vzteklé,neusmívající se, neochotné sdílet pocity bez toho aniž by z nich dělali závěry a tyli z nich neb jiné podněty nemají. Škoda, mám kamarádku,spolužačku, která dlela 20 let v Italii a tak vím, že třeba tam a tu zkušenost mám sama, je to jiné a leckde jinde taky. Fakt škoda.

  6. Člověku při čtení běhá mráz po zádech. Je to emocí, dojetím. Jak by bylo krásně na světě, kdyby to takhle fungovalo.

  7. Nádhera. Nechápu, proč to takhle nemůže fungovat napříč celým světem. Vlastně chápu… Zájmy různých firem jdou nad zájmy obyčejných lidí…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN