Mnichovská analogie jistě napadla – zejména v Česku – nejednoho pozorovatele situace Kurdů v syrské Rojavě, a aby toho nebylo málo, přidaly se další. Turecko se rozhodlo nám na praktickém příkladu připomenout, co to byly Einsatzgruppen a spolu s Ruskem se rozhodlo nám udělat rekonstrukci paktu Ribbentrop-Molotov. A aby toho ještě nebylo málo, zatoužil velký sultán hezky veřejně po Wunderwaffen.

Poslední vývoj v Sýrii není dobrý. Minulý týden jsme si řekli o tom, jak Rojava oficiálně skončila dohodou se syrským prezidentem Bašárem Assadem o převzetí moci a společném boji proti Turecku. To ovšem dostalo pořádný háček: Turecko je členskou zemí NATO a jeho prezident Recep Tayyip Erdoğan natvrdo prohlásil, že pokud to Assad udělá, požádá oficiálně spojence z NATO o pomoc aktivací článku 5 Washingtonské smlouvy, který znamená, že útok na jednoho člena je útokem na všechny členy a všichni členové jsou povinni napadenému pomoci.

Tohle byl moment, ve kterém, zejména v Evropě, hodně zamrazilo, protože by to znamenalo faktický konec NATO. Evropské veřejné mínění není vůči Turecku zrovna pozitivně nakloněno a precedens, který by vznikl neposkytnutím pomoci členskému státu v nouzi (jakože tady o nouzi nejde, ale právně vzato by to tak bylo) by velmi rychle dopadl zejména na Pobaltí, ale také na země Visegrádu nebo Bulharsko s Rumunskem. Solidarita v rámci NATO by se tak podrobila strašlivému testu, který by organizace, na níž závisí naše bezpečnost, nemusela přežít.

Nicméně, podle úterkové dohody mezi Tureckem a Ruskem to nejspíš nebude potřeba. Prezidenti Recep Tayyip Erdoğan a Vladimir Putin se dohodli na společné bezpečnostní kontrole území, které si Turecko vyčlenilo jako „bezpečnou zónu“, takže Kurdové tam od teď budou žít pod rusko-tureckým protektorátem. Nemusím ani připomínat, že kurdské představy o „demokratickém konfederalismu“, tedy jakési zdola řízené společnosti, která deleguje nahoru jen tolik moci, kolik bezpodmínečně musí, a která se opírá o progresivní feminismus a velké přerozdělování mezi bohatými a chudými pod rusko-tureckou okupační mocí zrovna fungovat nebude.

A aby toho nebylo málo, týž den se nechal turecký prezident slyšet, že má ambice si sehnat jaderné zbraně. Možností má několik, a všechny má rozpracované. Může jít íránskou cestou a obohacovat si uran sám – ale na to zatím nemá dost centrifug. Může jít cestou černého trhu, a sice přes Abdula Kadíra Chána (přepis do angličtiny Abdul Qadeer Khan), známého pákistánského jaderného fyzika a překupníka s materiálem pro výrobu jaderných zbraní, s nímž už stačil navázat kontakt. Může také zkusit vyrobit palivo do jaderných zbraní z vyhořelého paliva z elektrárny Akkuyu, kterou mu pro změnu staví Rosatom.

No anebo si je také může zkusit vzít – Američané jich mají padesát na základně v İncirliku, k níž má ovšem klíče nikoliv americký, ale turecký prezident, protože je to turecká základna. Otázka je, jestli by si to zkusil – ale i na to tu je precedens; v roce 2016 tam proti vůli Spojených států držel na 1500 amerických vojáků, a prošlo mu to. Spojené státy teď zjišťují, jak by se odtamtud daly jaderné zbraně vzít do Ameriky, ale je to problém, protože je hlídá právě turecká armáda.

Pokud jde o Kurdy, nejspíš je nikdo systematicky – zatím – vyvražďovat nebude, ovšem džihádisté v počtu dvanácti tisíc, které si Turecko na špinavou práci najalo, tam stále jsou a nejspíš tam i zůstanou a budou tu špinavou práci dělat dál. Rusko se zatím nevyjádřilo, zda umožní nebo neumožní Turecku do tohoto Kurdy obývaného pásu přesídlit na 3,5 milionu syrských sunnitských arabských uprchlíků z Turecka, a zvrátit tak demografickou situaci na tomto území, ale nedivil bych se, kdyby na to Turecku kývlo.

Část amerických vojsk, které Donald Trump stáhl z bývalé Rojavy se přesunula do iráckého autonomního Kurdistánu a části z nich prezident Trump nařídil hlídat ropná pole na území, které zatím stále ještě drží jednotky SDF kolem řeky Eufratu, aby nepadla do tureckých rukou (Spojeným státům jako takovým tato ropa není k ničemu, protože nemají, jak ji odtamtud kamkoliv dostat). Ostatně, když tato ropná pole držel Islámský stát, Turecko ropu z nich od IS kupovalo.

Situace vypadá tedy – na to, jak špatně to mohlo dopadnout – „stabilizovaně“, ale je to „stabilita“, za kterou Kurdové platí děsivou daň v podobě každodenního utrpení v podobě bombardování civilních oblastí tureckým letectvem (což snad už skončí) a mučení, vražd a znásilňování z rukou Tureckem placených nájemných džihádistů (což nejspíš jen tak neskončí). Ukázalo se však jedno: Evropa neznamená v celé situaci vůbec nic a není ničeho konkrétního schopna.