Žena seděla v nemocničním pokoji a odevzdaně čekala na další dávku jedů, která jí měla přinést naději na život. Boj byl s uplývajícími měsíci stále těžší, její tělo bylo vyčerpané, i když mysl se nevzdávala. Zavřela oči a jako obvykle poslala své myšlenky ven, ke světlu a čerstvému vzduchu.

Ten den si ještě nikdo malé mourovaté kočky nevšiml. Jako stín proběhla nemocničními chodbami, proklouzla halou plnou nervozity a spěchajících lidí a najednou byla venku. Instinkt jí velel vyhledat úkryt, takže zalezla za dva velké květináče s churavějícími tújemi.

Ze své skrýše viděla hlavně lidské nohy. Mužské, ženské i dětské; cílevědomě spěchající, nejisté, šouravé, kulhavé, jen výjimečně vesele poskakující – ty obvykle patřily hodně malým dětem, pro které ponurá budova ještě neznamenala žádné trápení. Kočička se ostražitě rozhlížela: kde to vypadá přívětivěji? Ach ano, tady kousek vpravo… když bude rychlá, dostane se snadno pod keře plné zeleného listí. Tam se rozhodne, co dál.

Zpod keřů už zahlédla větší travnatou plochu s dalšími keříky, květinovými záhony a nízkou zídkou. Ano, to je její dnešní cíl! Nevěděla, kde se v její hlavě berou všechna ta červeně blikající varování – třeba… pozor na auta! A také na psy. Chvilinku přemýšlela o tom, co je to asi pes a čím by ji mohl ohrozit.

Její existence byla příliš… čerstvá. Ve svém vědomí měla ohromné množství různých zkušeností a vědomostí, ale byly takové… nevybarvené. Cizí. Mnohým vůbec nerozuměla. Možná to souviselo i s tím, že si jí lidé nějak nedokázali všimnout. Nikdo se za ní neotočil, přestože její schopnost kradmého pohybu ještě zdaleka nebyla na žádoucí úrovni.

Ten první den se vlastně nestalo vůbec nic zvláštního, ale přitom to byl zázrak na zázrak. Vlhká půda pod packami, teplý větřík příjemně čechrající srst, vůně čerstvě posečené trávy, včela soustředěně přelétávající z květu na květ. Kočička nadšeně zkoušela měkkost hlíny, třepala packou, když zašla do stínu, kde byla tráva ještě mokrá noční rosou. Celá nadšená zkusila chytit včelu. Její hravý pokus však měl k dokonalosti daleko, takže se jí dostalo jen nevrlého odbzučení: „Běž si hrát jinam, hloupé kotě… co ty víš o tom, jak je těžké vydělat si na živobytí?“

V parčíku byl klid. Hluk aut z hlavní silnice byl tlumen vysokou zdí a vozidla jezdící kolem parku si jen tiše broukala, jak se pomalu probojovávala přeplněným areálem a hledala jakékoliv místo, kde by se dalo zaparkovat. Občas se však do relativního ticha zařízla ječící siréna – i Kočička si všimla, že brzy poté přijíždí k budově větší žluté auto a svět se dočasně rozechvěje vycvičeným spěchem a zoufalstvím. V takovou chvíli se přitiskla k zídce porostlé břečťanem a pokusila se být ještě neviditelnější než obvykle.

Když ji ten první den zavolal Hlas, snažila se ho neslyšet. Venku bylo tolik úžasných věcí! Jenže pravidla její existence byla nesmlouvavá. Poslušně se tedy prosmykla podél zdi hlavní budovy a po chvilce paniky si našla cestu přeplněnou halou do spleti nemocničních chodeb. Netrvalo dlouho a byla tam, kam patřila – i se všemi svými nadšenými novinkami.

V následujících týdnech se Kočička v nemocnici objevovala pravidelně. Rychle se učila; vybarvovala ty cizí vědomosti po svém. Tak například už zjistila, kdo jsou psi. A na co by si měla dávat pozor. Například na délku vodítka! Zjistila, že je v ní vedle hravosti nejspíš i kousek zlomyslnosti – kdo by odolal tak zábavné hře, jako bylo dráždění bezmocných ufuněných štěkavců? Přitom stačilo jen půvabně sedět na té vyšší zídce, hezky si obtočit ocásek kolem předních tlapek, podívat se dolů a maličko zasyčet…

Svoje dobrodružství vždy začínala v parku – líbilo se jí tam a cítila se tam bezpečně. Lidé tam přicházeli jen zřídkakdy. Navíc, když už se náhodou objevili, nebývali hluční… nebo veselí. Většinou se kolem nich vinul závoj nejistoty, strachu a smutku. Výjimkou byly děti – ty se uměly smát. Někdy.

Jak plynuly týdny, Kočka byla stále… viditelnější, silnější, skutečnější. Vyrostla do pěkné velké pružně se pohybující šelmy. Její srst zářila zdravím, na šedo-rezatém podkladu měla elegantní pruhování, pod krkem bílou náprsenku, a když se léto přelomilo do podzimu, bylo jasné, že má i bílé konce všech čtyř tlapek. Oči měla jasně zelené, a kdykoliv ji něco zaujalo, nebo když se jí někdo líbil, zatřpytily se zlatými jiskřičkami. Byla to zkrátka velmi pohledná kočka… a lidé si jí začali všímat.

Poprvé to bylo na oddělení. Právě vyběhla z pokoje a jako vždy zamířila chodbou ke schodišti, když za sebou uslyšela vyplašený ženský hlas:

„Fuj, to jsem se lekla! Jarko, nevěřila bys, ale měla jsem dojem, že po chodbě běžela kočka. Pruhatá!“

„Ale prosím, tě… kde by se tu vzala. Máš už prostě těch přesčasů moc. Pojď, dáme si chlebíček, zrovna jsem je donesla z kantýny…“ Druhý hlas zněl chlácholivě a mateřsky.

Kočka proklouzla na schodiště jako blesk a poprvé nešla ven přes halu. Seběhla až dolů do sklepa, kde už před časem objevila stále pootevřené okénko. Vedlo dozadu, rovnou do spleti cest, trávníků a keřů, které se rozprostíraly mezi budovami patřícími nemocnici. Hlas byl poslední dobou stále unavenější a pouštěl ji ven na delší dobu.

Dnes se Kočka rozhodla poprvé prozkoumat hranice areálu nemocnice. Dole pod kopcem totiž byly rodinné domy se zahradami, hezký park, školka a několik malých obchodů. Celé místo zářilo živě a radostně, s nemocnicí se to nedalo srovnat. A Kočka toužila po životě a radosti!

Několik rychlých přeběhů přes otevřené plochy a už byla schovaná v hraničních keřích. Ty neuspořádaně lemovaly nemocniční plot, jehož dávno nenatřené kovové tyče navazovaly na asi metr vysokou oprýskanou zeď.

Kousek od místa, kde se skrývala, byla autobusová zastávka. Mezi pomalu zlátnoucím listím Kočka uviděla přicházet unaveně vypadající mladou ženu, která nesla v náruči dítě. Holčičku, která – a to už kočka věděla – měla správě běhat sem a tam kolem maminky a zlobit. Sedly si na jednoduchou lavičku hned vedle plotu.

Holčička měla horečnaté oči, bledou pleť hyzdila nepěkná vyrážka a z pod lehké čepice jí lezly potem zplihlé vlásky. Hlavu měla položenou na maminčině rameni, takže viděla přímo na Kočku. Hnědá uslzená očka se najednou rozzářila zájmem.

„Maminko, je tu kočička!“ zašeptala velice nahlas.

Matka se letmo poohlédla, potom ji pevněji objala a pohladila po zádech.

„Ale kdepak, Kačenko… to se ti jen zdá.“

Holčička se vyvrtěla z mámina náručí a usmála se na Kočku.

„Ahoj kočko,“ pozdravila společensky, a s důvěrou pokračovala: „Můžu si tě pohladit?“

Kočce zahořely v očích zlaté jiskřičky a něco v ní volalo: „Ano, prosím… Potřebuju pohladit, všechny kočky to potřebují!“ Čekala, jestli se neozve Hlas, ale bylo v ní jen dychtivé ticho. A tak vstala a zkusmo prostrčila hlavu mezi tyčkami. Výborně, projde!

To už se k plotu otočila i matka a unavenou tvář jí najednou prozářil úsměv.

„Ta je krásná, viď, Kačenko?“

„Říkala jsem ti to,“ odpověděla dívenka hrdě. Slezla mámě z klína, postavila se na lavičku a opatrně natáhla ke Kočce otevřenou dlaň.

Matka zatajila dech a Kočka chvilinku váhala. Ještě nikdy na ni nikdo nesáhl! Ale touha po doteku byla silnější než nejistota, takže prošla plotem a zlehka se otřela tváří o nastavenou dlaň, připravená kdykoliv uskočit do bezpečí. Zatímco úsměv na dívenčině tvářičce vyrostl málem od ucha k uchu, ruka zůstala bez pohybu. A Kočka se rozhodla.

Nejdřív do horečkou rozpálené dlaně zlehka ducla hlavou, a když se dočkala pohlazení, prošla pod rukou celá – s nahrbeným hřbetem a rozkošnicky vztyčeným ocasem. Ach… to bylo krásné!

Holčička se rozzářila jako sluníčko a fascinovaně zašeptala: „Vidíš, maminko? Přišla!“

A pak se najednou ozval hukot silného motoru – přijížděl autobus. Kočka bleskově zajela zpátky za plot, a než se mohla holčička rozplakat, maminka zavelela:

„Hezky se rozluč, musíme jet domů. Víš, co říkal pan doktor.“

Zatímco děvčátko volalo do křoví svoje „Děkuju, kočičko, a buď hodná!“, vzala ji matka opět do náruče. Než se ale otočila ke dveřím autobusu, sama se ještě zadívala do zelených kočičích očí a poslala k nim svoje díky. Kočka překvapeně mrkla. Rozuměla naprosto všemu! A potom to už zasyčelo, dveře se zavřely a autobus odjel.

Kočka se podívala přes ulici ke šťastným zahradám. Má nebo nemá? Ale pak se ozval Hlas… slabý, ale plný důvěry. Kočka mrskla ocasem, oklepala se a seskočila ze zdi – na nemocniční stranu. Už jde… už utíká. Hlas bude rád. Ta holčička by se mu určitě taky líbila.

V následujících dnech už Hlas nemocnici neopouštěl, takže Kočka získala další čas k průzkumům. Bylo to ale stále těžší. Už třikrát ji honili po oddělení a primář se rozčiloval, že má starostí až kam i bez kočky – kdo sem vlastně to zvíře vodí? Co by na to řekla hygiena? Všichni přísahali, že jejich ta kočka není, a taky z ní nikdy nenašli jediný vypadlý chlup, na chodbě nikdy nebyla špinavá ťápota. Když vrchní sestra našla v pootevřeném kumbále misku s kočičími granulemi, už neměla skoro sílu se rozčílit – zvlášť, když ji byla prezentována jako past na kočičího vetřelce. Ještě toho trochu!

Naštěstí na schodech bylo skoro vždycky prázdno a okénko ve sklepě zůstávalo přátelsky otevřené. Ostatně, Kočka se už v nemocničním areálu skoro nezdržovala. Průzkum šťastných zahrad ukázal, že svět mimo nemocnici možná není vždy šťastný, ale byl plný života, dobrodružství a překvapení. A chutí! Bylo to někdy před šesti…  sedmi dny, kdy Kočka poprvé jedla. Co na tom, že to byl jen zbytek kočičích granulí, které v misce nechal jeden rozmazlený kocour – byly úžasné! Tedy až do doby, kdy ochutnala rybí kapsičku. Zkoušela to vysvětlit Hlasu, ale ten vypadal, že už neví, co je to vlastně hlad. Ale měl radost, protože Kočka měla radost.

Ovšem život v zahradách nabízel další a další obzory. Třeba lov! Ach, rybí kapsičky jsou skvělé, ale co je to proti čerstvě vylovenému karáskovi! Pravda, než se jí to povedlo, tak dvakrát do toho jezírka spadla, ale nakonec zvítězila! Hlas ji tehdy naštěstí volal opravdu hodně pozdě, takže se stačila dát před návratem do nemocnice do pořádku.

Jenže… jí se už moc vracet nechtělo. Tak třeba objevila, že je jen jedna z mnoha koček! A že snaha se s ostatními domluvit bude nejspíš učení na celé měsíce. Potom zjistila, že nemusí lovit jen mokré karásky, jsou tu i ptáci. Jistě, často jí uletí, ale aspoň se po neúspěšném lovu nemusí sušit. Také prvně zamňoukala. Nejdřív se trochu lekla, ale pak se jí její vlastní hlas zalíbil. To by mohl Hlas ocenit, napadlo ji – poslední dobou zněl hodně slabě, tak mu aspoň vypomůže.

A pak tu byli kocouři… Třeba ten mlsný frajer, co u něj jedla své první granule, byl nádherný černý pardál. Kočka měla nejasný dojem, že se jí dvoří, ať už to znamená cokoliv. Běžela ten den do nemocnice tryskem – nutně se potřebovala poradit! Hlas se jejímu zmatení tichounce smál a říkal jí, jen počkej, však na to přijdeš… To je život, víš? Život to tak chce…

A pak přišel den, kdy jí Hlas řekl, ať je opatrná a nevěří prvnímu pardálovi, který jí nabídne své granule. Byl slaboučký, ale plný lásky. Kočka měla pocit, že jí packy vibrují energií a švihala ocasem s takovou silou, že kolem sebe dělala vítr. Ujistila Hlas, že bude pozorná a přiběhne i na to nejslabší zavolání. A pak… bez zaváhání nebo otáčení… vyběhla z nemocnice ven. V zahradách totiž nebyly jen kočky, ale i lidé… a ten starý pán z máslově žluté vily pro ni měl nejen vždy plnou misku, ale i něžné ruce a přívětivý hlas. Říkal jí Mourinko…

Jako obvykle se skryla v křoví u plotu, aby se mohla rozhlédnout a bezpečně vyběhnout z areálu nemocnice, když se najednou roztřásla a prostoupil ji strašný chlad. Na okamžik zpanikařila – kde je Hlas? Kam zmizel? Přece ji nemůže nechat úplně samotnou! V zoufalství se přitiskla ke zdi, jako by se do ní chtěla ponořit.

A pak… přišlo zpátky teplo. Svaly se jí uvolnily, naježená srst slehla do hladkých vln a kočka na okamžik zavřela oči. Ne… nebyla sama. Hlas nebyl ztracený, ukryl se hluboko v ní. Byla celá… silná, živoucí kočičí kočka. Rozkošnicky se protáhla, vysunula a zase zasunula silné drápy, přešlápla a mrskla ocasem. Rozhlédla se, a když nic nejelo, přeběhla přes silnici a zmizela v živém plotu nejbližší zahrady.

Netrvalo dlouho a mňoukala před dveřmi máslově žluté vily.

„Ty jsi opravdu přišla? Tak pojď dál, Mourinko…“

Mužův hlas byl tichý, ale uslyšela v něm radost. Ani nehledala misku, nutně potřebovala udělat něco jiného. Přešli do obývacího pokoje. Když si muž trochu ztěžka sedl do křesla, začaly hodiny na zdi odbíjet poledne. Kočka mu vyskočila na klín a blaženě se prohnula pod jeho laskající rukou. Muž se usmál a nic nenamítal, když se několikrát otočila, než si našla pohodlnou polohu na jeho klíně.

Potom kočka zavřela oči a poprvé v životě začala příst…

Milá Bedo, ta je pro tebe… však víš  (h)