„Já ti ukážu ty peří jedno vošklivý, vodrbu tě, sežeru tě, rozkoušu tě!“ Goliáš, v očích nepříčetný výraz, vrčí a fackuje peříčkové mávátko. Vyskakuje metr vysoko, v letu drapne peří do zubů, po dopadu na všechny čtyři udělá kotoul a všema čtyřma packama peříčko zbuší.
Opatrně zatáhnu, peří se vysmekne z kocouří tlamky a opíše oblouk. Teď na něm visí Sára, zatímco Zuzi, nemilosrdně sestrou odtlačená od lákavé kořisti, proběhne tunelem, přepadne Goliáše, dvakrát se spolu v kotrmelci otočí a už znovu skáčou po pírku, které si, potvora jedna, provokativně volně poletuje vzduchem.
Hrajeme si.
Tedy – koťata si hrají, já mávám peříčkem na dlouhé šňůře a snažím se uchránit ruce, nohy, tělo i obličej před kočičími drápky, které se s nevídanou rychlostí míhají kolem mne.
Zatímco Zuzi se Sárou loví, Goliášek, od malička rozvážnější, prozkoumává stolek a ejhle! Objeví dvě náhradní peří, která jsem nestačila schovat. Jakmile jsem totiž sáhla do skříně a vyndala zabalenou hračku, viseli mi okamžitě všichni tři na nohách a škrábali se po kalhotách nahoru. Samozřejmě, že jsem ječela a nadávala, ono devět deset kil, opatřených nesčetnými drápky dokáže sakra bolet! Tím pádem náhradní peříčka zůstala ležet na stole a teď je Goliáš objevil.
S ohromným vrčením seskočí ze stolu, vyvrčí Sáru, která se okamžitě přižene a chce mu úlovek sebrat, a zmizí v tunelu. Ouha. Tunel má dva konce a na druhém číhá Zuzi. Ven vyletí zrzavobílé klubko, doplněné apartním peříčkem, přemele se přes koberec, zdrhající Goliáš pak vyskočí na gauč a tryskem to oklopí přes stěnu (mé ubohé obrazy, každý den visí jinak nakřivo), přeletí jedno škrábadlo, druhé, vyskočí na okno, na skříň a je v pasti, ze skříně není kudy uniknout, přitom Zuzi je mu v patách, takže hop, obrovský skok zpátky na menší škrabadlo, přes gauč, přes můj žaludek, uááá!!!, na zem, rychlostí blesku zajede pod deku a konečně může dát v tmavém přítmí peříčku znovu co proto.
Jenže. Pod dekou mám schované nohy já (protože vím, co dokážou koťata, peroucí se mi na klíně – sukni si vzít nemůžu ani náhodou a muset k doktorovi, tak se propadnu hanbou), takže jakmile lovec vytasí meče, zaječím. Pro spoustu drápů nestačí malé ubohé peříčko ani náhodou, takže ty přebývající mám zaťaté do kotníků a povím vám, takovou akupunkturu nikomu nepřeju.
Vytřepu kocoura z deky, tím pádem je ring volný pro Zuzanu a Sáru, které nebohého bratra přepadnou, peří mu seberou a teď se o něj perou u škrabadel, nikoho nešetří, takže převrhnou misku s granulemi, zalejí je vodou z další převržené nádobky, v roztlapaném obsahu vymáčí prvně své kožichy a následně peří a teprve pak vystřelí Sára nahoru po schodech, vyletí po sisálem omotané trubce až nahoru do pelíšku pod stropem a tam s pohledem vítěze drží peří v zubech a vysmívá se těm dvěma dole.
Kiš kiš!
Uf.
Dobojováno.
Druhé náhradní peří a mávátko, ležící volně na zemi, už nikoho nezajímá. Goliáš jde obhlédnout spoušť, co napáchaly jeho milé krásné sestřičky, slízne trochu granulové kaše a přijde mi oznámit, že bych si mohla doma taky trochu uklidit.
„Takovej binec tu máš,“ zavrní a vrazí mi hlavičku do dlaně. „Co kdyby přišla návštěva, co si o nás pomyslí, no?“ Kouká na mě, a čumáčkem mi něžně ducá do ruky – „Tak aspoň drbej, ne?“
Vzdychnu. Přehlédnu bojiště a opatrně sundám deku z potýraných nohou. Dojdu pro hadr a kýbl, umyji rozňahňanou louži. Koťata se mezitím vyrovnala na gauč, lehce si přelízla kožichy a teď přešlapují a cucají deku (ne, pořád je to ještě nepřešlo). Evidentně hodlají obnovit síly vydatným spánkem.
Posbírám rozházené hračky, srovnám obrazy, opatrně, téměř bez dechu seberu náhradní peříčka a sáhnu po mávátku, abych ho stočila a uklidila zpět do skříně.
V té chvíli po peříčku vystartuje Goliáš, ale Zuzi je rychlejší, vyskakuje metr vysoko, v letu drapne peří do zubů, po dopadu na všechny čtyři udělá kotoul a…
…jedeme další kolo.
PS.
Fotit je při hře nemá smysl. Zkoušela jsem to a vyhazovala fotky rozmazaných šmouh.
Takhle dokáže vyvádět občas náš Daník a když si ho představím ve trojím vydání, tak potěš koště.
Toro ale jsou všechna moc nádherná.
Moc děkuji 🙂
Musím vysmeknout poklonu. Za odvahu a vytrvalost, s jakou elegantně snášíš šachový tanec drapků, a hlavně za vyřešení spadlého obrazu u nás doma. Ten den zůstaly kočky samy doma.
A spadlý obraz – je na něm Čau-čau Yupi, zůstal mi jako památka na tetu a její zrzavou štěkací parťačku.
„Dolů se zrzkou“ nejspíš prolétlo kočkám kebulí
Díky 🙂 no vida, vzbouření proti obrazu, to je dobrý!
Milá Toro, četla jsem to dvakrát – jednou poté, cos to poslala, podruhé při vkládání do redakčního systému – a smála se v obou případech:))
Je to veselé, akční, milé, demoliční… a u někoho jiného 😀 Jo, už začínám rozeznávat duo S+Z 😛
A při pohledu na Sáru na záclonách jsem si znova s jistou vděčností uvědomila, jak jsem ráda, že psi jsou přízemní tvorové 😀
Díky. Jsem ráda, že se líbí. No, my to nějak vydržíme, asi. Co nám zbývá. Třeba je to přejde, časem.
I pejskové umí akupunkturovat. Kdysi jsem byla na odběru krve u lékaře. Vyhrnula jsem si rukáv a neuvědomila si, jak mám podrápanou a pokousanou ruku tehdy od štěněte Klérky. Sestra napřed vytřeštila oči, potom se usmála a vyhrnula svůj rukáv. Objevilo se stejně dodrápané předloktí jako to moje. „Štěně dobrmana, 4 měsíce“, pravila. „Štěně středního knírače, také 4 měsíce“, odpověděla jsem. A nastalo mezi námi chápavé souznění.
No jo, štěněčí jehličky… ty umějí dát zabrat! 😀
Tomu rozumím, to se pak hned lépe jedná, co?
Toro! To je teda marškumpačka! Asi by mi z nich šla hlava kolem ale jsou tak roztomilí, hlavně když spinkají. ? 🙂 Krásný fotky, zvláště ta záclonová. 🙂
Naše kočky si zase užívají dřevěné schody do patra,hlavně Damík, vyžaduje honičky se mnou, já teda nelítám po schodech, jen tleskám a vyhrožuju a on letí jak raketa a hned zase zpátky a znovu a znovu ten rituál, pak se připojí míca Lady a seřve nás oba. Psi se nestačí divit.Nakonec vykoukne z vigvamu MLP a dořve nás všechny. 🙂
Díky, Jenny. Taky máte doma veselo, a to je fajn.
Hezky se to čte, ještě zě ty moje jsou už klidnější. O škrábance ale také nemám nouzi, malý bílý andělíček mně rád skáče na záda a aby nespadnul, přichytává se drápky. No prostě jsou to miláčci a bylo by bez nich smutno.
To máš pravdu.
Já mám doma škodiče jiného typu, ale s tímhle elementem víc trpí starší fenky- mrňafka je nezodpovědně kouše do uší a do ocásku, takže ji občas musí umravnit.
Bez akupunktury bych se obešla 🙂 mám za sebou odčervení koček i psů. U koček se projevilo to, co obvykle- kocour se chová jako pitomec i když dostane spot, malá kočka tabletku spolkne a vděčně zají. Neumím si představit, jak odčervuju Tořino komando 🙂
Jsme velký a oni jsou malí! Zatím!
Krásně se to čte, ale akupunkturu kotníků – děkuju, nechci (:D) . Naše Čerťa je naštěstí už šestiletá důstojná dáma, i když… v létě jsem nesla plnou mísu rajčat ze zahrady a byla přepadena ze zálohy. Já zařvala, rajčata samozřejmě na zemi. Čert ví, co ji to kouslo, ale vrhla se mi zezadu po gatích, držela se jak klíště a snažila se šplhat výš a při tom si pomáhala zadníma, měla jsem ustřižené džíny po kolena…byla jsem zdrápaná, jako bych pochodovala hodiny ostružiním. Pak si sedla kousek ode mne, pucovala si tlapku a koukala jak vtělená nevinnost (nod)
Jojo, to potěší, takový přepadení ze zálohy!
Už včera jsem se se těšila na avizovaný článek – a nezklamal. Ovšem opravdu nahlas jsem se rozesmála u akupunkturovaného kotníku (rofl) , no a pak až do konce. Nejvíc mne dojala fotka Sarabeth na zácloně. Zlatý Zikmund, jemuž domácí výstupy do výšin nic neříkaly a neříkají – ten se pohybuje maximálně ve výši okenního parapetu (nod) .
Tak počítám, že máte o zábavu ještě pár roků postaráno – chudák Rosalie 😉 . Ziky si dokáže hrát ještě dnes, i když ne s takovou vervou. Ovšem on do svých hrátek rád zapojuje psy, takže co se týká hlasitosti, vítězíme (ne, že bych o takové vítězství stála).
Člověka potěší, když čte o cizím neštěstí, co? Ale my budeme zocelení, na nás si hned tak někdo nebo něco nepřijde!
Toro, ti jsou tak krásní, akční a skvělí… tedy na dálku. Ale přeji ti ty radosti s nimi.
Co Rozárka? Začíná pršet a foukat ze strnišť, už tu smečku trochu bere na milost?
Moc ne. Syčí na ně a schovává se před nimi. Ono není divu. Ale my ji netrapime. Když nejsme doma, jsou oddělení, když jsou pohromadě, tak to hlídame a když vidíme, že toho má dost, tak je oddělíme taky.
jupííííí a ještě jednou tryskem flekatá trojko! Už se těším na další Ring volný ! Kočičí akupunktura je něco,bez čeho bych se také ráda obešla…Furt je jedna zdrápaná,jakoby byla týraná… 😉
Jo, to chápu. Ale ty Tořiny škrábance tedy manželovi (narozdíl od roztahané svačiny) nepřišijetel 😀
nepřišijete, šmarjá.
To fakt ne! 😀
to není tak jistý 😀
Nonono!
Jojo, tuhle jsem si našla škrábance i na břiše, a pořádný 🙂 ani nevím, kdy se jim to povedlo.