Píše border kolie Indy s malou pomocí Regi, protože tlapkama to pejskům na klávesnici počítače moc nejde. A jak uvidíte, Indirka si poradí s lecjakým zapeklitým tématem.
Drabblíky vznikly během posledních tří let v rámci akcí Duben měsíc drabble na webu SOS, nebo Deset drabblení desátého dne v našem domovském Šíleném šupleti.
Téma: Poslední hodina
Ze všech nejdelší
Já vím, co je to hodina. Za tu dobu obejdeme s Regi velikou louku nad naším domem celou dokolečka. Tahle hodina je bezva, a uteče jako nic.
Pak jsou hodiny, které neutíkají tak moc rychle. To když moji lidi odejdou z domu a já na ně musím čekat. Jenže ty všechny prospím, takže je to vlastně jedno.
Znám ale jednu hodinu, co se táhne úplně hrozně. Marně šťouchám do Honzy čumáčkem, marně dávám Regi pac. Tahle poslední fakt nezrychlí. Trvá straaašně dlouho, než se dočkám.
Čeho že? To je jasné. Šesté hodiny, kdy se v mojí misce konečně objeví večeře.
Téma: Malá milá potvůrka
Ještě jedno štěně
Když mě moji lidi přivezli domů, objevila jsem, že u nás bydlí ještě jeden pejsek. Ve sklepě. Že tam má pelíšek, misku s dobrýma granulkama a vodu. A že to asi bude taky štěně, protože je skoro stejně velké jako já. Tak jsem se těšila, že si spolu budeme hrát.
Jenže nehráli. Vůbec nevrtělo ocáskem, a pokaždé se mi hned někam schovalo. Dokonce se časem zmenšovalo a zmenšovalo!
Dneska už jsem ale velká kolie, takže vím, jak to je. A konečně jsme taky kámoši. Jenom si spolu fakt nehrajeme. Ta naše Číča totiž není štěně, ale hodně stará kočičí babička.
Téma: Zatracená zkratka
Tvrdé poznání
Nejkratší cesta z gauče v obýváku k mojí misce v kuchyni vedla odjakživa takhle: Seskočit dolů, šikovně prokličkovat pod nízkým stolem, tryskem proběhnout dveřmi, hned za nimi prudce zahnout doleva, protáhnout se mezi zdí a ozdobnou nohou starého šicího stroje a konečně zabořit čumáček do porce voňavých granulek.
Jenže pak jsem rostla a rostla, a najednou jsem se do té mezery nevešla. Od té doby šicí stroj pěkně obcházím.
Včera jsem ale nějak tvrdě usnula, nebo co. A když Regi zavolala: „Indy! Večeře!!“, vystřelila jsem jako z praku… Víte, jak tvrdá je ta zatracená železná noha? Já už teď jo.
Téma: Špatné číslo
Za masíčko cokoli!
Miluju pamlsky. Úplně všechny. Ale nejradši mám sušené masíčko. Právě tohle má teď Regi v ruce. Takže budeme cvičit! Hurá!!! Který povel to bude? Taneček? Kululu? Osmička? Krok? Popros? K noze? Lehni? Sedni? Chytej?
Netrpělivě přešlapuju. Tak co je? Co teda po mně budeš chtít?
Nemůžu se dočkat, tak se do toho pustím sama:
Sednu si, lehnu, překulím se, pak zase sednu a zvednu přední tlapky, spustím se na všechny čtyři, zatočím dokolečka, propletu se Regi mezi nohama…
Moji lidi hýkají smíchy. Prý všechno špatně!
To teda fakt nevím proč. Přece jedno z těch „cirkusových čísel“ muselo být dobře, ne?
Téma: Pole neorané
Dobrotková metoda
Kdysi dávno jsem byla štěňátko, co neumělo vůbec nic. Ani sednout a lehnout a tak. Teda ne, že bych neuměla sedět a ležet, ale nevěděla jsem, že se to tak jmenuje. To mi moji lidi vysvětlili tak, že čekali, až si sednu, říkali to správné slovo a dávali mi různé pamlsky. Podobně mě naučili hromadu dalších věcí.
Jenom nechápu, proč povídali, že jsem byla pole neorané. Já mockrát viděla, jak se orá pole. To se do hlíny rýpe takovým velkým železem, co ho táhne traktor. Do mě ale nikdo nikdy ničím nerýpal?! Mě vždycky učili jenom po dobrém a dobrotkama.
Téma: Hluboko na poušti
Už se jí zase smějou!
Hluboko napouští? To je teda divné téma. Asi to bude něco s vodou, když se napouští. Třeba náš potok, pokud teda hodně prší. To si pak můžu koupat nejen nožičky, ale i celého pejska. I plavat se dá, když je tůňka pod splavem hluboko napuštěná…
Cože? Moji lidi se mi zase smějou? Že nemám psát o vodě, ale o písku? O hromadách písku? O strašlivě velikých hromadách bez jediné kapičky vody? Takový nesmysl! Na ohromné spousty písku si přece dobře pamatuju. Už třikrát jsem byla u moře. Voda tam teda byla. A pořádně napuštěná! Dokonce víc než v našem potoce.
Ot – kdysi tu PetraS doporučovala „mokrý“ ručník na psy. Jelikož dnes byla zahájena sezóna zaprasených psů, dávám odkaz na Aliexpress, kde se dá koupit za přijatelnější cenu. Vyzkoušela jsem na choďandách a fakt to funguje. https://www.aliexpress.com/item/32961935816.html?spm=a2g0s.9042311.0.0.3da24c4d1sOkDn
Mám ho a je fakt dobrej 🙂
Strávili jsme víkend v Beskydech a musím říct, že na Pustevnách, kde jsme bydleli, nebylo od sobotního rána vidět na krok, jaká byla neustále mlha, lilo naprosto nepříčetně (pauzy znamenaly jen slabší déšť) a dnes nad ránem tam asi jen omylem nesněžilo – protože konečně došly mraky a zůstala jen mlha. Nula na teploměru mě potěšila, všichni jsme nahoře měli auta a jen jedni kamarádi (pět dvojic nás bylo) měli přezuto:))
K tématu – NEměla jsem s sebou ten ručník a mrzelo mě to 😛
Moc roztomilé drabblíky, takové z holoubi duše krásné pejsky. Moc hezky jsi je Indy nadrápala 🙂
Naše Trixie je véélice trpělivá holka a přestože se na snídani (nosí ji manžel) i večeři (dávám já) těší, nevadí ji, když se oba zpozdíme, ale to zpoždění je v obou případech nanejvýš půl hodiny od zavedeného „gongu k večeři“. Asi proto, že si během dne dokáže velice úspěšně vyžebrat několik svačinek (tomu slintání a kukuč za mými zády se nedá odolat).
Co je to tam za zkomoleninu :), má být „z hloubi duše“ 🙂
A já myslím, že Indi má určitě duši holoubí …
Tak trpělivost mezi dobré vlastnosti naší Indy rozhodně nepatří. To bychom chtěli od borderky moc. 😉
Indirčiny postřehy a komentáře jsou zaručeným zdrojem dobré nálady! 🙂
Hodiny v hlavě má náš Denis samozřejmě taky, ale večer se mu pravidelně předbíhají, neboť co kdyby to náhodou vyšlo a večeře přistála v misce dřív, ó, to by bylo něco! A na „jídelní trase“ nemá žádné překážky, jen jednu zatáčku, kde mu vždy trochu ujedou zadní nohy, jak pospíchá, aby byl u servírovacího koberečku dřív než já s miskou. Což se mu daří a pak na místě zase netrpělivě stepuje. (chuckle)
Indirčiny postřehy zdrojem dobré nálady? To bude asi tím, že ona je celá zdrojem dobré nálady. Takové věčně rozchechtané psisko 😀
Děkujeme obě
No teda! Já myslela, že už jsou všechny Indirčiny drabblíky vyčerpané, a ono ne 🙂 Poslední várka tady byla v době, kdy jsem byla na dovolené a protože jsme měli s sebou vnuky, na internet jaksi nezbyl čas ani energie. Netušila jsem, že tady mám Indirku a když jsem to zjistila, byl pryč celý týden. Takže aspoň teď děkuji zpětně za všechny komentáře.
Je málo pejsků, kteří nemilují dobrotky (i když prý i takový jsou) – Brooke si taky odtancuje svou sestavu, zakončenou tak výrazným tač do ruky, že mi kolikrát až nad hlavu vyletí (zvlášť fajn to je, když v ní držím lžíci s polívkou) a tím si něco vyslouží – je-li v té ruce kafe, tak na zadek (rofl) . Erník na to jde s rozvahou – kecne na zadek a úpěnlivě kvílí tak dlouho, až někomu rupnou nervy a tu hubu mu zacpe (chuckle) . Dobrotková metoda u nás taky funguje, ale nejlepší by bylo, kdybych ty kapsy měla nacpané napolo chcíplými myšmi.
Erník coby štěňátko miloval písek – vylezl na hromadu písku a po bříšku sjel dolů. Taky uměl dělat pískové sochy – nejprve se vymáchal v kaluži a pak dělal veletoče v písku tak dlouho, až ho měl i v uších. Než s ním došel člověk domů, pohyboval se jako robot Emil. Ale vzkazuje Indírce, že se plete – u moře žádný písek není! Tam jsou jenom kamínky, ve kterých se teda kožíšek dost špatně vytírá. Ještě že jsou jedinci, co si na ten šutr rozloží lehátko…
Jo, aby bylo jasné, že Erník s tím mořem ví, o čem mluví, tady je část letošních fotek (28 + 1), kde je i černý mořeplavec (mimo jiné).
https://yga.rajce.idnes.cz/2019_Chorvatsko_-_klasika/
Krásné fotky. Podobnou pláž jsme zažili kdysi dávno na Makarske. Nebyli jste někde poblíž?
Ne ne, to je u Šibeniku. Ale ono to kamínkové pobřeží je Chorvatsku téměř všude.
Až já Indirce řeknu, že není jenom jedno moře, ale že jich je víc, a u některých že fakt není písek, nebude mi věřit. Ona totiž taky moc ráda dělá pískové sochy. Ten písek postupně vymetám z auta doteď.
Indírko, podle tvých stoslovných zápisků je mi jasné, že jsi osobnost s vlídným pohledem na svět. A je-li pravda, že pes obrazem svého pána, pak i tví páníčkové (minimálně panička) jsouc taktéž vlídnými osobami (nod) .
Jó hodina před večeří je opravdu hodně dlouhá. A navíc, když ji panička zas tak přesně nedodržuje. Ona by i dodržela, ale protože má doma hajzlíky rozcapené, kterým – považ – večeři vaří a někdy prostě zapomene ten žvanec šoupnout zavčasu na plotnu a pak se tááááák dlouho čeká, než schládne.
Jo, u nás je taky kocour, a ten si teda hraje na řeckořímský zápas jen s Erníkem. Tam to bývá fifty-fifty. Brooke by si taky ráda hrála, jenže Ziki ji hned na začátku ubalí jednu čenichovku a dáma s hlasitým pláčem odsviští do duchen a je po hře.
Zkratky se u nás nekonají – panička pochopila, že ke žvanci musí být vytyčen koridor bez překážek. Jediná překážka jsou kočičí dvířka před Zikiho miskou (rofl)
My se snažíme hodinu večeře dodržovat, protože kdyby to bylo na Indy, pomalu by se posouvala směrem k poledni. A jaký chaos nám v tom dělá dvakrát ročně změna času…
Milá Indy, tvoje vyprávění umí pohladit a ukazuje, jak vy, pejsci, vlastně zlidšťujete náš svět 🙂
Smála jsem se tvé již nepoužitelné zkratce – jak to chápu! A Ariberry horlivě přikyvují, že zkrátit hodinu před jídlem je pekelně těžké, ale vzkazují, že to jde! Mají osvědčený způsob, jak naznačit, že pokud je už tma, tak se mělo dááávno jíst! 😀
To by jeden nevěřil, jak ti psi mají odhad na čas. Indy mě podobným způsobem vyhání na procházku. Ale tady jí v tom dělám trošku zmatek já, protože chodíme někdy před (mým) obědem a někdy po něm, podle toho, co mám na práci. Takže mě začne vyhánět kolem jedenácté a když to neklapne, zklidní se a nanovo začne, když piju po obědě kafe. 🙂
Pole neorané- to bys, Indy, zírala, zítra u nás bude pole orané, neb u nás bude probíhat mistrovství republiky v orbě. S novými traktory, traktory- veterány i s koňmi. A bude to hned u líhně, u silnice z Přísnotic na Vranovice. Já sice jedu na třídenní dovču, ale zvu všechny. Dojeďte autem nebo vlakem do Žabčic nebo Vranovic, ten kousek pěšky dojdete 🙂
Jé to je škoda, že budeš na dovolené (ne, že bych ti ji nepřála!) – to by mohla být bezvadná reportáž. To jsem ještě neslyšela, mistrovství v orbě – v sečení trávy, to jo, ve stříhání vinohradu taky, ale v orbě?! Dobrý nápad. Jenom doufám, že tam bude kategorie hluboká orba, neb tuto dovednost, zdá se, dnešní sedláci už neovládají.
Někdy před deseti dny jsem se dívala, jak ořou (?) pole naprosti nám – zaorávali zelené hnojivo, které tam předtím vyrostlo (fakt!). A všimla jsem si, že jak za sebou traktor táhne takové to obrovské zařízení, tak tam jsou nejen ty disky různých velikostí, ale někde ve třetí řadě jsou snad i takové ty radlice, či co to je. Ale nemyslím, že by to přímo obracelo půdu. Ono se to nepozná, protože v dalších řadách jsou zase ty talíře. Byla bych moc ráda, kdyby to tu někdo vysvětlil, jak to vlastně je… 🙂
Pole neorané máš teď doma, přece. Vanilka je kouzelné štěňátko. 🙂
Na to mistrovství bych se mrkla docela ráda, kdyby to nebylo tak moc z ruky.
Indírko, jsi skvělá! Máš obdivuhodně optimistické názory na život, vesmír a vůbec. A tvá panička a páník taky – mávám všem třem.
Všichni tři ti děkují. 🙂