HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Sabotéři

Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Krm koťata masem a kvalitními konzervami, vyrostou jak z vody a dosáhnou i tam, kam nemají. Že tu lamentuju jak teta Kateřina ze Saturnina? Samozřejmě, však mám důvod, to si pište.

 

 

 

To bylo tak. Rádi o víkendech vyrážíme ven, do lesů. A abychom tam nechodili jen tak zbůhdarma, v posledních několika letech se věnujeme (sice ne tak často, jak bychom rádi, ale přece) geocachingu. Kešování. Lovení pokladů. Prostě hrajeme takovou hru, kdy různě po lesích, městech, vesnicích, ve skalách, v potocích, na loukách, na stromech, pod stromy, ve křoví a prostě všude možně hledáme kešky, schránky, v kterých je ukryt sešitek, kam si zapíšeme nález. Nic víc na tom není, ale nás to baví.

Kešky jsou různé. Ty nejjednodušší mají na příslušném webu přímo uvedené souřadnice, kde se schránka ukrývá. Existují ale i složitější kousky. Jeden takový typ se nazývá mystery cache a úkryt se musí většinou se vypočítat či jinak odhalit z popisu keše.

Občas to zkouším vyluštit. Jsou mysterky lehčí, jsou mysterky těžší. A zrovna nedávno v pátek se mi podařilo jednu těžší vypočítat. Popsala jsem několik stránek v kroužkovaném bloku, ale nakonec jsem dospěla ke správným souřadnicím (autor byl shovívavý a u výpočtu bylo ověřovátko správnosti). Rozradostněná jsem si podtrhla správné souřadnice v bloku, blok uklidila do knihovny a s pocitem vítěze odešla spát.

A to jsem neměla dělat.

Koťata spávají v obýváku. Knihovna stojí též v obýváku. Blok byl odložen do knihovny. Už víte, kde jsem udělala chybu?

To víš, že ti to tu ohlídám

Ráno jsem našla blok na zemi. To mi ještě tak nevadilo, ale stránky s mými výpočty byly vytržené a rozcupované na malé kousky. Pracně vypočtené souřadnice zmizely.

Sabotéři jedni chlupatí! Vjel do mě vztek. Taková dřina a je to všechno v čudu!

„Co si myslíte, vy bando jedna chlupatá? Přetrhnu vás jak hady! Udělám z vás šestnáct malých koťat!“ vztekala jsem se a sbírala kousky papíru.

„Co se stalo?“ zeptal se mě muž, který zrovna přišel.

„Roztrhali mi výpočty, pitomci, co si myslí?“ odpověděla jsem nahněvaně. Nejvíc jsem ale byla vlastně naštvaná sama na sebe. Proč já hloupá si nezanesla souřadnice hned na web, nadávala jsem si v duchu. Mohla jsem si je zapsat ke kešce a bylo by. Jenže takhle…

„Můžu začít znova,“ žalovala jsem.

„Myslí si, jen si počítej, počítej, Koperníku,“ zasmál se muž a ukázal na Goliáše, který se v nestřežené chvíli opět zmocnil bloku a cupoval další list. „Jen si to prosím tě pak pořádně schovej!“

Smích mého muže přešel ve chvíli, kdy začal dávat dohromady svou výbavu a zjistil, že mu zmizela GPS navigace.

„Nevíš, kde mám džípíesku? Měl jsem za to, že jsem ji dával tady na hromadu,“ kroutil hlavou a přerovnával věci na kuchyňském stole.

„Nevím,“ odsekla jsem. Bojovala jsem zrovna s výpočtem plochy nepravidelného mnohoúhelníku a převodem jednotek. Kruci, už jsem to jednou zvládla, přece to dokážu i podruhé, vztekala jsem se. Snad si ještě něco z toho včerejšího výpočtu pamatuju, nebo ne?

„V kuchyni není,“ hlásil mi muž.

„Cože?“ zvedla jsem hlavu od výpočtů.

„No ta džípíeska přece,“ pravil a začal prohlížet obývák. Mávla jsem rukou, ponořená do matematiky nejmíň druhého stupně základní školy až po uši. Jak já matiku vždycky nenáviděla!

Tady ta GPS taky není, věř mi

„Klaplo mi to!“ zajásala jsem po chvíli, pečlivě uložila souřadnice, nepotřebný blok jsem předhodila Goliášovi (který si ho samozřejmě už ani nevšiml) a konečně jsem se mohla soustředit na další problém.

„Ty nemáš džípíesku? Kam sis ji dával?“ zeptala jsem se.

„Kam, no nejspíš asi tam, kde jsou nabíjecí baterky, co hledám už měsíc,“ odsekl mi.

Pokrčila jsem rameny, nechala ho hledat a šla připravit svačinu a pití.

Abych to zkrátila.

Přepočítáváním mysterky jsem ztratila minimálně půl hodiny.

Hledáním GPS navigace jsme strávili hodinu a půl. (Byla zašitá vzadu pod linkou, v rohu, do kterého fakt nebylo vidět. Kdyby tam Zuzi nevlezla a nezacinkala kovovým poutkem, asi ji hledáme ještě dnes.

Tak už se nezlob, hele…

Mezitím, co jsem hledala dvě víčka od plastových půllitrových flašek na pití (s kterými si Sušenka pinkala po celém domečku), mi Goliáš stihnul roztahat plátkový sýr, olízat z chleba kus másla a okousat šunku. Tedy tady podezřívám i holčičky, že se toho zúčastnily, protože si myslím, že by to jídlo ani turbokocour nestihl zřídit tak, jak jsem ho našla.

Závěrem jsem ještě sebrala Goliášovi nabíječku na mobil, na které si zdatně brousil chrup, zjistila, že mám okousaný řemínek od hodinek, které jsem odložila v koupelně na umývadlo a hřeben, ráno odložený na polici v předsíni, jsem dodnes nenašla.

Hřeben? Ten jsme v životě neviděli!

Místo v deset jsme vyjížděli v poledne, do auta jsme nasedali s pocitem, jestli se na to spíš nevykašlat, ale nakonec jsme se přemohli a vyrazili.

Mysterka nám udělala radost, byla přesně tam, kam nás vedly nově spočítané souřadnice, a byla parádní. Našli jsme i další čtyři kešky, které jsme plánovali, takže koťatům sabotáž až tak nevyšla.

Nicméně… nebýt dvouhodinového zdržení, nebyli bychom ve chvíli, kdy začalo pršet, přesně v nejdelší vzdálenosti plánované trasy od auta a nepromokli bychom na kost. Mohli bychom naplánovaný okruh dokončit, nečvachtalo by nám v botách, a kešek bychom ulovili mnohem víc.

Neměli byste si vzít s sebou deštník, třeba?

Lumpové to jsou! Chlupatý!

Nechcete někdo tři miloučká, heboučká, úžasně vychovaná koťátka? Ne? Opravdu ne? To se divím…

Hepčík!

Jsme sladcí, jsme krásní, jsme milí… Nikdo?

Aktualizováno: 14.12.2019 — 23:29

52 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Musím říct, že tady jsem se opravdu pobavila. Vylíčilas to náramně barvitě. Udělat z nich devět malých koťat by mi zabránilo jen to, že bych si představila, že smečka devíti koťat by byla ještě ničivější než ta trojčlenná. 😀

  2. Toro krásná kočičí groteska! Obecenstvo čítající tři koťata se skvěle bavilo pohledem na vztekající se „herce“ 😀 Díky za další milou reportáž, piš dál.
    ¨
    My včera ráno také hledali – manželův prášek. Po snídani jsme chtěli odjet na Floridu. U snídaně manžel bere svoje ranní prášky. Spolu s různými vitaminy je jich docela dost. A dva prášky mu upadly na zem. Občas se mu to stane a než začneme oba hledat, ptám se, jaký prášek hledá. Protože na pech vitamin jsou velké, „nebezpečné prášky“ jsou malé. Vždy mě děsí představa, že některá z koček kdovíkam zakutálený „nebezpečný“ prášek najde dřív než my. Jako zrovna ten co spadl,je na ředění krve a titěrný. Navíc všechny tři kočky už svolané do domu (abychom po snídani mohli rovnou vyjet). Takže se nám výjezd také zpozdil.

    1. Děkuji, Maričko.
      Jo, prášky, to je fakt,že prášky jsou výborná věc na hledání. Jsou malý, zapadnou kamkoli a je to o strach, když je to právě nějaký takový, jako píšeš ty. Tak jsem ráda, že jste zdárně zašli, i když se výjezd zpozdil.

      1. Toro, zapomněla jsem pochválit fotky, jedna hezčí, než druhá !!! Goliáš mezi hmoždíři je jak soška. Přesně stejný hmoždíř co je vpravo mi trůní na lednici. Je po mečové babičce. Používám ho na tlučení směsi perníčkového koření.

  3. Hihihi, Toro, když byla řeč o vyšší matematice, kluci se nechají ptát, jak se dělí tři koťata na šestnáct kousků beze zbytku. 😀
    Opravdu jsme se upřímně (zdálky) bavili.
    P.S.: Špatně mluvíš o slonečkovi. S takovou ho neprodáš. 😀

    1. Goliáš má dlouhej ocas! Dvě kotata po pěti dílcích a jedno po šesti, to je naprosto jednoduchá matematika přece, chce to jen základní znalost délky ocasů jednotlivých zúčastněných koťat!
      PS. Nechcete koťátka? Vymazlená, zdravá, čistá…

      1. No, možná bychom si vzali pár kousků od ocasů, protože ty podle všeho ještě nic zlého neprovedly. 🙂

  4. Jó, ochutnávání lidského jídla, tak v tom u nás celoživotně vede dnes již senior Matýsek. Ale ani nejmladší Toníček se nedá zahanbit a ostatní se občas taky přidají. Chleba zbavený másla moc dobře znám a když nechám chvíli na stole krabičku s máslem, tak v něm vzniknou prazvláštní, jemně rýhované prohlubně 😀 . U šunky to beru jako kontrolu kvality. Ti kočičáci mají moc dobré nosánky a tenké jazýčky a hned tak něco nesnědí. Takže šunku, po které se sápou a kterou kradou, se můžu spolehnout, že je z pořádného masa, žádné náhražky. Matýsek mi každé ráno krade z misky kukuřičné lupínky namočené v mléce. Rozárka dočista umyje talířek po rybích pepřenkách. Matýsek s Toníčkem dychtivě čekají na kousek jakéhokoli masa z mého talíře – no, dávám jim kousek. Vždycky to opláchnu, aby to pokud možno nebylo slané nebo kořeněné, oni jsou spokojení a já nakonec taky, protože se tak starají, abych se moc neládovala.
    MMCH, Toro, mám stejný hmoždíř jako ty. Taky jsem měla dva, jeden jsem nechala v domě novým majitelům. Ke starým věcem měli pozitivní vztah, tak doufám, že jim zdobí kuchyň a možná slouží i při vaření, jako mně.

    1. Jj, ten hmoždíř zůstal po babičce ten samý taky. Vzala si ho sestra, já si vzala džbán s maceškami a vázičku z litého skla

    2. Díky, tapuz. Já se snažím koťatům naše jídlo nedávat, mají svého dost. Takže když se holt chvíli nehlídá, tak se krade :). Hmoždíře občas používám, je fakt,že se semotamo hodí.

  5. Jsou to miláčci, já už těch mých 14 kusů mám trochu
    odrostlejších a klidějších, ale přesto jim dost často
    slibuji, že z nich nadělám sekaničky, protože přetrhnout je a mít jich o to víc, tak se určitě zblázním.

    1. Tak to ti věřím, já jich mít 14, tak mě šlehne. Mě stačí čtyři doma a tři venku až kam. Takže jsem vlastně na půlce a doufám, že zůstanu…

  6. Toro, díky za laskavé, veselé a milé povídání o třech kočičích ďáblicích. Ono to jednou pomine a budete mít doma tři povalující se kočičáky. Vlastně čtyři. Tak si užívej.
    Dostala jsi mne s tím výpočtem. Já se přiznám, že tyto super kešky ignoruji, jakoby neexistovaly 😉 . A potom ještě ty na vysokých stromech, kde je potřeba slaňovat. Jsem keškařem pro slušně umístěné kešky ve starém pařezu, pod kameny, v soklech soch, pod suchými mosty a pod.

    1. Tak my mmáme taky nejvíc tradiček, ale občas mě nějaká mysterka zaujme a vyzkouším to. Když je čas a není zas až tak úplně složitá. Tahle byla matematická, obsahy a obvody těles, různě se to dělilo, převádělo a tak, dalo se. Ale holt teda jsem zjistila, že už si z geometrie pamatuju naprostý prd. Pardon 🙂

  7. Milá Toro,jen si užívají dětství a rané mládí,puberťáci všech zemí spojte se! Ti lidští,nejsou o moc jinačí!U nás kromě Damíka,jsou již zvířata téměř za tímto zenitem a začínají se zklidňovat,ovšem pokud nepopatří v dáli na obzoru zajíce nebo srnky. Dneska jsem hledala dámu Lidunku bílou,kdyby na mne nepískla z poličky,té nejvyšší v předsíni,tak bych pojala podezření,že jaksi zmizela. 🙂 Jedno jediný víčko padlé na zem a nenalezené, znamená bezesnou noc,já honím Damču a Damík víčko,po plovoučce je to velmi zábavné. 🙂

  8. Jé, Toro, jen vidím tři chlupaté kebulky v perexu a už se uchichtávám napřed, v očekávání věcí příštích. Neb jsem taky měla doma takovou rychlou rotu, sice jen o dvou „vojínech“, ale s tou tvou si nijak nezadala. A tak jsem podobně jako ty hledala např. klíčky od auta, pouzdo na foťák, (to jsem vyssála luxem zpod křesla v koutě, podobně jako několikero vánočních ozdobiček) A spoustu dalších.
    A ta chuť zkoušet člověčí dobroty věkem nemizí. Není to tak dlouho, co jsem odkrajovala použitelnou část másla, protože jsem ho nechala na lince (dobře mi tak), a vyhazovala ožužlaný špalíček čabajky, kterou jsem si přinesla ke knížce. A to mám prosím doma už jen dvě „dámy“ skoro v letech, kdy by se dalo říct, že už mají rozum(?).
    Toro, užívej si každý okamžik těch kotěcích živůtků, jednou na to budeš vzpomínat už jenom s úsměvem. I když ta Tvoje svatá trojice zůstane díky Tvému vyprávění vlastně nesmrtelná.
    Těším se na další příhody, které přináší soužití s dobře sehranou kočičí trojkou a na Tvou knížku.

    1. To mě těší, Tečko, že se na vyprávění o koťatech těšíš. No a knížka… snad nikoho nezklame.

  9. Milá Toro, moc jsem si tohle čtení užila – jako obvykle, musím říct:)) Protože se bavím a nic mě to nestojí 😛
    Mláděcí schopnost věci čistě z nevinného zájmu ztrácet je skoro stejně dobrá, jako jejich schopnost sežrat cokoliv, co si právoplatný majitel aktuálně nechrání:)) Vaše koťata to zvládají trojmo (rofl)
    Ale musím se přiznat, že největší dojem na mě tentokrát nezanechala koťata, ale ty a tvoje výpočty! (wasntme) Navíc dvakrát provedené (rofl)

  10. Chachachááá – nemáte se nikde lajdat a být doma s koťátky! (rofl) (rofl)

    Mne by asi nejvíc dojal ten výpočet ;( , protože na matyku jsem tvrdá jak štolverk. Jinak to, že se odjíždí minimálně o hodinu později, než je reálný předpoklad (a o dvě, než je ideál) je u nás normální a to nemáme snaživá koťata. Nejčastěji hledáme kartičku majitele koně, jeďa na dostihy – to kolikrát máme co dělat, abych nakonec ten správný dostih stihli (headbang) . Většinou to vypadá tak, že řeknu „vyjedeme ve dvě“, ale ve skutečnosti myslím v jednu, ovšem ve tři čtvrtě na tři začneme hledat onu inkriminovanou karetku… fakt na palicu.

    Tak nějak jsem ráda, že takové akční komando doma nemáme, ono stačí to, co tam je. Bývaly doby, kdy jsem ani nechtěla chodit domů v hrůze, co tam zase najdu (rofl) – včil už to bývají jenom taková malá překvápka, za která si můžeme sami – prostě jsem to jídlo zavčasu neuklidila (a nebo to, co jako jídlo vypadá). Copak kluci, ti jsou na toto zlatí, nenapravitelnou delikventkou je černá dáma!

    1. Tak u nás se řekne dopředu v kolik se jede – MLP do poslední chvíle lapí u kompu a něco dělá, má home office. Já lítám a dávám věci dohromady, zpravidla ještě v pyžamu, protože jsem ještě neměla čas se obléknout. Pak se chlap zvedne a že jedem… Já už obutá zamykám a on si vzpomene, že nemá doklady, brýle… Naposledy jsem nastupovala do auta jen v gatích a podprsence, košili a boty jsem si oblékala až v autě. A ještě byl nas…, že mi to trvá.

    2. Jojo, naučit se schovávat jídlo bylo první, co nás kočky kdysi naučily. Do naprosté dokonalosti to dovedl Jája…

  11. Toro, směju se, ale po očku sleduju okolí, neb i u nás se dějí věci 🙂 Naštěstí Karamel vychovatelka obvykle zasáhne, když štěně páchá echt nepravosti- Karamel to netrpí ani kočkám- ale nějvětší zásek měl včera Oriáš, když v nestřežené chvíli bleskově sežral z talíře uzeného lososa. Proti tomu je nažvejknutý rožek od půjčené knížky, dvě loužičky v předsíni v době pracovního procesu a vyhrabané listí z květináče fakt čajíček 🙂

    1. Matyldo, doufám, že si z Tory vezmeš příklad a budeš psát štěněčí příhody! 😀 Přece nás nenecháš, abychom příhody toho vašeho čertíka bertíka přišli:))

      1. No vida, a to mi připomíná dotaz: Dáváte kočkám rybky, a jaké? kdysi mi zmizela z linky porce kapra, připravená na obalování, ale nikomu nic nebylo. Když jsem si koupila uzenou makrelu, hrnuly se na stůl, ačkoli si to jinak v mé přítomnosti nedovolí. Já bych jim pár soust, patřičně prolustrovaných dala, ale připadá mi to dost slané. A nedávno rybičky v oleji v nich vyvolávaly přímo euforii, jenže v tom oleji byla taky malá feferonka, to nešlo. Takže se ptám. dát či nedat, a jaké? A co případné kosti?

        1. dávám syrové i v páře uvařené filé, sardinky ve vlastní šťávě nebo když je seženu v akci,tak sardinky ve vodě… tuňáka pro kočky COSMA ze zoohitu i kuře s lososem..občas koupím lososový odřezky a kočky maj vánoce 😀
          nekupuju to na kila, ale 30 deka podělím mezi 9 koček…některé jen oblíznou,protože nejsou rybí, zbytek má hody…těm nerybovejm, dám mletý hovězí…

          1. No, tak jak se sápou po rybě, tak Cosmu, která je vesměs s rybkou povezu do Kolína do útulku (3 druhy), protože mi na ni dlabou. Ale dík za tip, rybky v oleji nemají kosti, občas je v akci tuňák v oleji nebo ve vlastní š´távě, zkusím to koupit. To je jen drť, tam se taky kostí bát nmusím, a když to nebudou chtít, sním ho sama. 🙂

            1. tak to zírám, u nás je Cosma na vysokém piedestalu – musím to zaťukat, aby to zejtra nebylo jedovatý a nežádoucí…. tečko,mít blízko Dianu,kupuju jim syrový ryby nebo filé tam a vařím…

              1. Dianu mám v kolíně hned u parkoviště, přesléto tam vůbec nechodím, i když mám tu chladící tašku, tak se bojím, aby se tomu něco nestalo.
                Mám někde hluboko v mrazáku kus filetu z mořského vlčka. Byl to tak velký kus, že bych ho najednou nesnědla. Ještě ho mám skovaný 🙂

            2. Vet mně říkal, že kočky nemají dostat žádný olej, ale už jsem zapomněla, co jim to způsobuje. Tak jim dávám rybky ve vlastní šťávě.

              1. Průjem. Mořské ryby se mohou dávat syrové jak psům tak kočkám, sladkovodní povařené – obsahují antivitamin H. Pro jednou by se asi nic nestalo, pravidelná konzumace sladkovodních syrových ryb by mohla přivodit avitaminózu, prý.

        2. Kočkám ryby dávám. Jednak už tady zmíněné konzervičky Cosma, občas. A pak jakékoli ryby, které si dávám já – tresku, lososa, tuňáka, při rozmrazování s tím musím počítat a vzít z mrazáku (o dost) větší kus, jinak bych, jak se říká, sušila hubu 😀 . A když jim nedám syrovou, tak si pak přijdou vybrat svůj díl vařené/dušené/pečené. Tuňáka v konzervě kupuji ve vlastní šťávě, ty větší konzervičky, protože tak polovinu rozdám tygrům a druhá polovina je pro mě. Z té malé bych tak akorát oblízla lžičku 😀 .

            1. No, občas má. Já to vždycky roztrhám nebo rozkrájím na malé kousky, a tak je v tom buď najdu a vyndám, nebo je nakrájím na takové kousíčky, které jim asi nevadí. Ale většinou v tom ani žádné kosti nejsou.

  12. Nemůžu,mám 9 svejch a stačej….se tu řehtám, ta představa,jak hledáte tu GPS a jak si oni ochutnávají sejra,chleba a šunku…a uklízejí hřeben, to je ta úsměvná část, která mne zahřála u srdce, kešky mne do něj bodly…za to nemůžeš Toro, kešky hledala naše sluníčková Veram…nezapomenu,jak se snažila vylézt po kamenné fasádě na jednom z historických domů u nás v Perníkovicích…jen aby ji získala a trumfla svého vnuka…najednou se mi zastesklo,po jejím povídání o hvězdách…

    1. Je mi líto, že jsem ti přivodila smutné chvilky, to mě nenapadlo. Bohužel, milé lidi nám nikdo nenahradí…

  13. Teda Toro, když vidím ty jejich nevinné čumáčky, tak prostě nevěřím tomu, že by koťata něco provedla.

    Vy musíte mít doma nějakého kočičího poltergeista, jinak fakt nevím.

    Ale jsou krásní a bez nich by to byla nuda.

    1. řekla bych,že chleba,máslo,sejra a šunku ochutnal Tořin muž a svedlo se to na ty tři nevinný malý kočičí děti… 😉

        1. Takoví slaďoušci URČITĚ nepáchají žádné nepravosti
          (víckrát než třicetkrát za den (chuckle) )

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN