Dívala jsem se s uspokojením na rostoucí zásobu sušených hub. Už nemusím schovávat zbytky na vánoční polévku a občasnou bramboračku. Mám dost. Co takhle zkusit něco, co jsem už dávno nedělala? A napadlo mě kyselo.
Kyselo bylo velmi časté jídlo mého dětství, protože když ho nedělala moje babička v Krkonoších, vařily ho moje královédvorská babička a maminka.
Přivoněla jsem si k sušeným houbám a uvědomila si, že najednou v duchu cítím i příjemnou chlebovou vůni kysela, stejně jako cibulku smažící se pod vajíčky. Kdepak, uvařit kyselo pro mě nebude jen snaha o zahnání hladu, vypadá to na výlet do vzpomínek.
Přestože v receptech je kyselo zhusta označováno jako polévka, já to cítím jinak. Možná to jako polévka vypadá, ale pro mě je kyselo prostě jídlo – plnohodnotné jídlo. Však mi můj tatínek vyprávěl, co se ho najedl! Za války ho na krkonošské samotě mívali k obědu i k večeři – jen ke snídani býval chleba nadrobený do kafe… tedy do cikorky.
U nás v rodině se brambory do kysela vařily zvlášť – hezky ve slupce, vybíraly se na to ty menší. Oloupané se nakrájely do hlubokého talíře a zalily horkým kyselem. Hladovci k tomu ještě přikusovali chleba a mlsouni, jako jsem bývala já, se těšili, že zbytek brambor sní s máslem a tvarohem na loupačku.
Namočila jsem houby a zajela do Dvora Králové pro kvas – taťka mu říká záděl. Je z žitné a pšeničné mouky, na horách prý býval jen z žitné. Pustila jsem se do práce a myšlenky mi utekly do válečných a poválečných Krkonoš. Na místo, kde byl život tvrdý, a ne každý ho vydržel. Kde bylo kyselo obědem i večeří, a ne lahůdkou vařenou se zvýšenou hladinou sentimentu.
Kuchyní zavoněla cibulka a za chvíli už nesu jídlo na stůl. Ano, vypadá a chutná přesně tak, jak si vzpomínám. Zvednu oči. Dobrou chuť, tati! Však ti přivezu. Usměju se na ty, kdo už ho mlsat nemohou. A tak trochu doufám, že ho ochutnají v mé radosti a vzpomínkách.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2019
A tak na vás mám dnes dvě otázky – máte také nějaké „vzpomínkové“ jídlo?
Ta druhá je možná jednodušší: houby letos rostou skoro všude – v jaké podobě je máte nejraději? Vaříte radši z čerstvých nebo ze sušených?
Koukám, že nás tu je dost, kdo jsme kyselo nikdy nejedly(i), asi je to hlavně „horalské jídlo“, dostpunost zaběhnout si pro „maso lesa“ byla snažší, než pro nás z města 🙂
Přesto houby miluji a jedno z nejchutnějších vzpomínkových jídel byly houby nudlemi. Maminka používala široké (většinou domácí). Dělala je hlavně v chatě, když tatínek donesl z lesa čerstvé a maminka jimi do nudlí nešetřila. Tohle jídlo miluji dodnes. Když mi teď od večeře zbyde jen tak jedna porce, přihřeji ji choti další den. A já si s velkou chutí udělám obměnu přávě tohoto jídla. Rozmrazím sáček či dva předem podušených hub. Prohřeji je, zatímco se mi vaří špecle. Pak smíchám, přidám máslo a nadlábnu se k prasknutí! Široké nudle se tu sice prodávají, ale já je na nic jiného nepoužívám, tak nekupuji. Zato německé špecle mám doma vždy (kupuji přes internet velkou krabici tuctu sáčků). Moc mi to s nimi chutná !
A pak jsem milovala maminčiny malé kynuté lívance s ovocem (borůvky, jaody, maliny) rozmačkaným a smíchaným se slazeným sněhem z vaječných bílků (falešná šlehačka mu maminka říkala). Ty mizely z talíře, sotva je maminka přendala z plotny. Byly takové na dvě zakoušnutí (nebo i jedno). Litinový lívanečník, na kterém je maminka dělala tu teď mám já, ale protože manžel vyrostl na wafflích a pancakes, používám wafflovač, nebo větší pánvičku.
Zapomněla jsem zmínit „skleněnou polívku“ 🙂 Uvařit oloupané brambory s kmínem a solí. Na dno talíře se propasovaný česnek (1-2 stroužky) a na něj se nalila horká voda z brambor (i s kmínem). Rozkrájná brambora byla navíc ale „skleněná polívka“ stačila řádně prohřát a „odehnat upíry“ jen tak. Slanou, okmínovanou vodu z brambor miluji dodnes. Jen ve zdejším podnebí ji sliju do sklenice, dám do lednice vychladit a teprve pak vypiju.
Maričko, houby nejsou problém, ty se najdou, problém je kvásek, u nás na Moravě se koupit nedá a člověk si ho musí udělat.
Já nedělám kyselo ze sušených hub, ale buď z čerstvých nebo mimo sezonu, když nejsou čerstvé, tak z naložených na kyselo. Když dělám z čerstvých, dám vařit na kostičky nakrájené brambory a když jsou skoro měkké, t.j. za chvilku, přidám nakrájené houby. Osolím, vařím, přidám záklechtku, provařím a potom smetanu a podle chuti ocet. Osolit, přidat drcený kmín a hlavně KOPR. Potom ztracená vejce a jde se na to !!
Z těch naložených je to rychlé, nejdřív se uvaří brambory do měkka, protože v kyselém prostředí se brambory prostě neuvaří,potom přidám skleničku hub na kyselo, záklechtku, koření,smetanu a kopr, který mám zamražený v ledových kostičkách. Ocet obvykle není potřeba, hotovo je cca za 20 minut. Mám hlad !!! 😛
to ale není krkonošské neboli horské kyselo- to je taková jakási kulajda. Bez octa a s koprem ji vaříme také. Z čerstvých nebo mražených hub.
Ano, to máš pravdu, ale pro mě -nejsem žádný horal, ani jsme tam neměli přízeň, kulajda nebo kyselo jedno jest (chuckle)
vôbec netuším ako to kyselo chutí.Aj s hubovými jedlami je to u mňa bledé-u nás nerastú.Som závislá od priateľov Stredoslovákov / „dajli-nedajli“/
Všímam si,že po období mladého a stredneho veku,ke´d som varila exotické „panské“ jedlá,vraciam sa do jedál môjho detstva.
Holúbätká/polievka a pečené/ boli u babičky sviatočné jedlo a chutili nám.Dnes neviem,či by som to zjedla
Naše mamina vařila houbovou. V osolené vodě vařila brambory s bobkem, novým kořením, pepřem a k napůl vařeným bramborám dala houby (většinou předem namočené a vyždímané sušené). Pak přidala sádlovou jíšku, smetanu,“ztracená vejce“ a nakonec marjánku. Stejně vařím i bílou fazolovou (bez hub). 😛 Pravé kyselo jsem nikdy nejedla, spíš slovenskou klasiku.
Kyselo se u nás nedělalo. Občas se vařila „bílá“ polévka z kyselého mléka, byly v ní brambory, houby a kleplo se do ní vejce tak, aby vzniklo ztracené vejce. Jakási varianta kulajdy, i když pravá kulajda je trochu jiná. Táta ji miloval, tak mu ji máma vařila, ona sama ji sice snědla, ale bývala by se bez ní obešla 😀 . Já jsem ji nikdy nejedla, houby nejím odjakživa (ty bych nesnědla snad ani kdyby mi drželi pistoli u spánku) a ještě v kombinaci s tím kyselým mlékem, bez komentáře.
Vzpomínkových jídel z dětství od babičky i od maminky mám hodně. Ale když jsme dnes u těch polévek, tak pro mě je to zelňačka, tu jsem milovala, co pamatuji. Dělala ji babička, od ní se ji naučila maminka. Dělala se z kysaného zelí a smetany, byly v ní ještě brambory, nějaká voňavá uzenina a sladká mletá paprika, aby polévka byla pěkně růžovo-oranžová. Musela být hustá tak, aby v ní stála lžíce. Jak už tu bylo řečeno, pro nás to vlastně nebyla polévka, ale hlavní jídlo, přikusoval se čerstvý chleba a byla to mana nebeská. Dodnes ji dělávám taky a chutná přesně tak, jako ta maminčina a babiččina. Mňam.
Zelňaček se dělá plno druhů a ta tvoje zní hodně neodolatelně, milá Tapuz!
Já dávám místo uzeniny uzené a navíc sušené houby, sušené švestky a zvlášť uvařené brambory. Pomalu bude na čase ji uvařit, jen až se trochu víc ochladí. Hub máme dost, kamarád Hugo (ten kuchař) nám onehdy dal celou velkou sklenici od okurek plnou sušených hub. Mimochodem, teď zrovna byl v DVTV, jestli některá chcete, mrkněte: https://video.aktualne.cz/dvtv/hromas-kupujeme-vyprodeje-zbytku-ze-slevovych-letaku-potravi/r~7c860fdae12311e9858fac1f6b220ee8/
Ta moje je taková jednoduchá, jen pár surovin, aby se ty chutě vzájemně nerušily. Jo, a zapomněla jsem říct, že je sice dobrá i hned po uvaření, ale mnohem lepší je, když se tak dva dny nechá v chladnu „rozležet“. Brambory vsáknou trochu té kyselosti a celé se to provoní tou uzeninou. Když byl sklep, dávali jsme ji do sklepa, tam bylo chladno tak akorát. Když už sklep nemám, dám hrnec prostě do ledničky, nebo v zimě na balkon do stínu.
Já osobně mám do ní jako uzeninu nejradši na kolečka nakrájené pořádné a skutečně hezky vyuzené párečky, ze skutečného masa a plněné do střívka tak, aby při ukousnutí křuply a zavoněly na sto honů, a přitom hezky jemné. Ale záleží samozřejmě na chuti každého. 😀
Jak níž píšou sestry moravské, kyselo se u nás nedělá.
Jako vzpomínková jídla mám karbanátky a vinné klobásy od dědečka a buchty od babičky, to už nikdy neochutnám.
A houby mám nejradši v bílé houbové omáčce, zrovna nedávno jsme ji měli, kamarád nám věnoval košík hub (zhruba třetina byly malé bílé hříbky, z těch byla ta omáčka, zbytek byly klouzky, z těch byla smaženice a krůtí maso na houbách, zbytek jsem zamrazila).
A momentálně mám doma snad dvě kila březovníku (nasbírala v neděli dcera) a večer ho budu zpracovávat.
Kyselo znám jenom z nemravné Babičky – „zatracený kyselo“.
Nevěděl jsem, co to je, ani jsem se to nesnažil zjistit.
(Tu Babičku znáte? Promiňte velmi nevhodnou poznámku.)
Vypadá to, že takovou Babičku neznám 😀
I když ty moje to určitě sem tam řekly, protože ta věc se strašně ráda připaluje… 😛
Ještě jednou se omlouvám. Teď jsem se koukal, na webu je více odkazů a všelijakých verzí. Raději se na to nedívejte.
Já jsem znal „klasickou“ nahrávku, snad ze 40. let, od tehdejších opravdu významných herců. (Použitá hudba: Z českých luhů a hájů.)
Krmiči, myslíš klasické: Babička vyšla. Co krok,… ? 😀
To se u nás v rodině cituje po luštěninách.
U nás s přibývajícím věkem stále! :-))
Kór v toto období, kdy dozrává ovoce. Jak říkala mamka „Dokud jedna trnka, pořád prdel brnká, dokud jedno ovoce, pořád prdel prkoce“ (blush) …
Děvče drahé, ty nezklameš. 😀
Moje babička pocházela z Podkrkonoší, ale kyselo se u nás kupodivu nevařilo. Já jsem ho kdysi zkoušela, ale zústalo jen u toho jednoho pokusu.
Pokud jde o houby, dávám přednost jejich zpracování začerstva. Houbové rizoto, zapečené brambory nebo těstoviny s houbami, houbová omáčka a polívka, mňam! Nasušené mi musí zůstat rozhodně do Vánoc do tradičního šumavského kuby. Mimochodem byla jsem teď o víkendu v Jizerkách, jsou napité, všude samý potůček a úroda hub obrovská. Nejvíc snad rostou hned vedle cest. 🙂
Vzpomínková jídla – třeba trhanec babičky přeslicové, škubánky s mákem babičky mečové nebo přílohové smažené bramborové šišky mojí maminky podávané k uzenému se špenátem. 😛 To už mi dnes nikdo neuvaří!
Ono kyselo bylo jídlo chudých – ta moje varianta je dost luxusní. Taťka říkal, že za války se na horách jedlo i bez hub a vajíček taky moc nebylo. Takže chlebová polévka s bramborama…
Nás ani nebaví chodit do lesa, jsou tam davy lidí. Sice nosí plné koše ale nevím co s nimi dělají když někteří chodí denně a autem až do lesa, zákaz nezákaz. Můžu sebrat jen co spotřebuji.
Vzpomínkové jídlo z dětství,tedy to nejmilejší, je babiččina rajská omáčka,kterou miluji dodnes. Pokud jde o jídelníček bylo tam hojně mrkve dušené,rebarborových koláčů a buchet a pak ta dýně,kterou ještě teď nějak zvlášť nemusím. A úplně nejhorší byla holoubata,které bábinka vraždila pro nás děti neb v letech po válce jsme byly jak za groš kudla,bledí až do léta a tak do nás rvali aspoň nějaké maso. Když bábinka lezla nahoru na půdu do tatínkova holubníku,po desce,chybělo tam pár schodů,už se mi dělalo zle. No, dnes by to byl asi pro někoho gurmánský zážitek. 🙂 Taky jsme dnes dost polévkoví,je to pro trávení dost dobré a máme polévky rádi. Kyselo se u nás ale nevařilo, avšak z hub , všechna známá jídla. Letos jsem ještě nehoubařila, jen na louce žampiony a pár křemenáčů.
Ano, dušená mrkev byla oblíbená příloha a byly doby, kdy jsem ji už nemohla ani vidět:))
Coby hubené (sic!) a bledé dítko jsem dostávala jakési zdravotní červené víno – asi lepší než vidět mrtvá holoubata, ale taky nic moc:))
Condurango?
Nevím. Možná? Pamatuju si jen, jak strašně jsem ho nechtěla 🙂
Taky to mohlo být železité víno, to pro změnu nutili rodiče jedné mojí spolužačce, protože byla chudokrevná.
Odkaz na obě „dobroty“ je zde: https://www.herbadent.cz/medicinalni-sladova-vina/
Jenny, mně cpali holoubata po těžké mononukleóze a nenáviděla jsme je úplně stejně.
Já jsem kyselo nikdy nejedla, nevím jestli se na Moravě nevařilo, ale u nás v rodině ne. Čerstvé houby miluju a neměla jsem je 25 let co jsem se odstěhovala do Anglie. Ale vzpomínkové jídla jsou taky různé polévky co mamka vařila, uzená s kroupama, krupicová se strouhanou zeleninou a k tomu smažené bramboráky,vývar s játrovými knedlíčky
Wendulko, já jsem v Surrey houby nacházela i bez hledání až do listopadu. Udělejte si teď výlet do Oxtedu, zajeďte k St. Adrew Church v Limpsfieldu (Kent Hatch Road) a projděte se příjemným lesem. Uvidíš, že nějaké najdeš:))
Dede to není špatný nápad, jenom mám obavu že po 25 letech co jsem neviděla čerstvou houbu, tak nás omylem otrávím něčím co naleznu
Na houby letos jezdím na Vysočinu. U nás v „lese“ nerostou. Není les a není voda. Z hub vařím ráda z čerstvých. Houbový úlovek z části dobře usuším a uskladním v dobře utěsněných sklenicích, z části podusím, abych zmenšila objem, dám do sáčků po různých velikostech a zamrazím.
Kyselo jsem nikdy nejedla ani nedělala, protože na JM se neprodává kvas. Ale musí to být náramná dobrota, tak jako většina starých, krajových receptů.
Z dětských let až do dneška mám ráda bramborový guláš s buřtem.
Je to náramná dobrota, jen se toho nedá udělat málo 😀
Taky mám zprávy z Vysočiny, někde kolem rekreačního střediska,zámeček Hodonín (ne JM),prý se to tam dá kosit. 🙂
Kyselo vařívala babička, byla z Podkrkonoší.Pro kvásek si chodila k pekaři, panu Urbanovi, který kupodivu vydržel jako soukromník ještě v dobách mého dětství. Chodit kolem jeho pekárny a nekoupit chleba bylo za trest.
Já vařím jen kulajdu, na chuť kysela už si nepamatuju. Na kulajdu si houby mrazím, jinak vařím jedině ze sušených. Mají mnohem intenzivnější vůni.
Teď zrovna se tu rozmýšlím, jestli mám ještě jednou vyrazit, dokud rostou. Je fakt, že musím jet autem kousek od nás, ale je to les v rovině, kopec, jako je u nás, bych teď nezvládla.
Rychlá polévka z dětství byla taky česnečka, ze slité vody z brambor a s nakrájeným starým chlebem, což jsem nesnášela. Radši jsem si k ní udělala topinky, a to mi vydrželo dodnes. Dneska už ji dělám vylepšenou, s cibulkou na sádle, trochou brambor a ve finále zalitou rozšlehaným vejcem. A s tou topinkou to mám jako plnohodnotné jídlo. Já vím, vařím už jen pro sebe a podle sebe, když je rodina,je to jiné. Jako další jídlo z dětství mám dodnes onen zde kdysi zmiňovaný brrr guláš. 🙂
Kulajdu mám moc ráda, ale neumím ji uvařit tak, jak si ji pamatuju z jižních Čech. nějak to nikdy není ono – možná si ji špatně pamatuju 😀
Já ji dělám netypicky, nedávám záklechtku, dělám na máslovo-cibulové světlé jíšce. Každý kdo ji jedl,ji chválil, ale každý máme ty domácí recepty svoje.
Teď jsem dodělala houby, nakonec jsem vyrazila, i když později. Tak jsem zase měla co dělat. Brrr. Ale dala jsem malé zvlášť a zkusím si je naložit. Ty taky miluju, hlavně ryzce (vím, jde rostou, ale je to daleko) václavky, ty už jsem neviděla asi 5 let, a fialové čirůvky. Ty tady taky nerostou. Takže mám jen hříbky. Dám k nim 2 nebo 3 kousky papriky, to mi chutná. A měla jsem poslední krabičku koření na Bzenecký nálev. Ten úplně vyizel, a přitom byl mnohem lepší, než Znojemský.
Jak psala Yga, kyselo u nás na jižní Moravě neznáme. Uvařila nám ho kdysi kámoška, co je z Krkonoš, a přišlo nám kyselý 🙂 Já vím, že pak je bramborák moc bramborovej… ale ten znám a miluju 🙂 U nás je asi nejrychlejší a nejčastější polívka česnečka. Má dvě verze- s bramborama a s opečeným chlebem. Velmi rychlá polívka je taky z konzervovaných fazolí nebo kmínová s vaječným zaděláním. Polívka a hlavní jídlo dohromady je zelňačka nebo hladká ančka. Už přichází podzim, nastává čas polívek 🙂
vidíš, přitom hladká ančka je taky krkonošská…..
Je, ale já jsme někde našla recept v časopisu a možná není úplně originál, zato hodolánka originál je, kdysi jsem na ně psala recepty: https://neviditelnypes.lidovky.cz/zviretnik/mlsotnik-hodolanka-a-hladka-ancka.A080417_225404_p_zviretnik_dru
S tou originalitou hodolánky si nejsem jistá. Tchyně je z Lipňan (mezi Přerovem a Olomoucí) a vařívala klobásovó máčku, naprosto stejně, jen dala místo točeňáku nějakou klobásu v kvalitě toho točeňáku. Moc dobrý to tedy nebylo, brr.
No ale Hodolany jsou u Olomouce.Takže originál odtud- z Moravy 🙂 asi jsme to napsala blbě. Nám hodolánka teda chutná a milovaly ji hlavně děcka.
Jo, já jsem to pochopila, že to byla specialita v Hodolanech. Asi to byla stejná nouzovka jako buřtguláš – rychlé, nenáročné na suroviny, jen bez papriky. Když byl salám, tak se přidal, když ne tak se udělalo jen s bramborami. Včera byla dobrá reakce MLP: „Vzpomínáš, jak mama dělala klobásovou omáčku?“ Odpověď: „Jéžiš, to bylo hnusný.“ Mám pocit, že to jedla jen ona.
🙂
No, ono je nakyslý… ale mě přijde, že příjemně a nepotřebuješ na to dodávat ocet do mlíka 😛
ocet se snad nedával, to spíš může být lžíce zakysanky. Kyselo: Ten kvásek se rozkvrdlá ve STUDENÝ vodě a zalije se do vařící vody s kmínem a houbami. Kmín někdo nemá rád ale když se dá mletý na špičku nože tak snad to neva. Mléko se přidává podle chuti. Já mléko nedávám. Brambory se vaří zvlášť. Osmaží se cibulka a kdo chce může si dát kousíček čerstvého másla
Ano, moje varianta je taky klasická, bez mléka a octa – ty patří do jiných polévek 🙂
teď asi jo, je možné všechno.
To patřilo pod Ivču,
Dede promiň, jé jsem si v práci nepřečetla komentáře až dolů a nevěděla jsem, že zavážku popisuješ. :*
O nic nejde, aspoň to mám potvrzené z nezávislého zdroje 😀
Tak kyselo neznám, není to typická polívka pro jih Jižní Moravy (kvas známe jenom ten ovocný, co se z něj následně vypálí gořalka (rofl) ).
„Chudá“ polívka byla asi chlebová – nakrájela se cibule, mrkev, petržel (a když byl fofr, tak se to do vody hodilo celé), přidalo nové koření, osolilo a vařilo v dostatečném množství vody. Zahustilo se zásmažkou. Na talíř se naškrabalo množství česneku, nakrájel starý chleba a zalilo polívkou. Navrch hodila hrstička majoránky. Tohle byla běžná postní polívka – teda páteční (:o)).
Já jsem ji přece jenom trošku vylepšila – cibulku a mrkev opražím na másle (kačením sádle) a následně udělám zásmažku, zaleju vývarem (je-li) a povařím. A nejíme ji s chlebem, ale s topinkami, potřenými česnekem – ale když nevím, co na rychlo uvařit, tak tahle klasika nikdy nezklame.
Ad houby – u nás hlavně žampiony na louce, už z nich byla polívka. Jinak mám ráda sušené houby, dělám z nich i klasickou omáčku a výbornou.
Eh, Ygo, představil jsem si tu vůni, když opékáš cibulku na kačenčím sádle a mám hlad! 🙂
Tak i u nás v té parodii na les rostou, i praváci. Vařím většinou ze zmražených. Teď sedím na ortopedii a vůbec mě to tu nebaví. Vypadá to do oběda, i když jsem objednaná. Na objednání na čas si tu nehrají…
Lity lity, ráno jsem taky riskla doktorku (už deset dní se peru s hnusným chcípem a navíc mě k tomu strašně bolí záda), ale vzdala jsem to. V sedm ráno jsem byla devátá a dnes tam byla první den nová sestřička… Utekla jsem těsně před osmou (dva lidé vešli, nikdy ještě nevyšel 😛 )
Tak v poledne jsem už byla doma 😉 . Nástup do špitálu mám 22. listopadu, operace 23., jen mi to nějak neštymuje – 22, je pátek a v sobotu operace? Hmm, divné. Budou mi konečně vyndávat ten kus železa z nohy.
Tak si ten termín radši ověř – taky jsem neslyšela, že by dělali plánované výkony v sobotu…
Naše babička byla onehdy na plánovaném vyšetření dokonce v neděli. Já vím, není to zákrok, ale i tak nás to trochu překvapilo.
Mám dojem, že takhle jedou drahé přístroje – vlastně nepřetržitě. Třeba MR…
Jo, bylo to něco takového.
Jinak, nějak se nám ty intervaly mezi návštěvami oné instituce zkracují, dřív to bylo jednou za půl roku, pak za čtvrt, pak za dva měsíce, pak za měsíc, pak za 14 dní a teď už je to tak po týdnu, ach jo. Ale zatím dobrý, nejhůř to nese MLP, přeci jen je to jeho maminka (a na rozdíl od té mojí opravdu hodná a milá).
Aido, to jsou hrozně těžké časy a nikdo jim neunikne. Myslím na vás… (h)
Děkuju.
ach aido, moc na Vás myslím….
Děkuju.
No, tatínek náchoďák, kyselo bylo nutné jídlo o našich návštěvách. U nás se dělalo z oloupaných brambor a dávala se do něj vejce vařená, tak jako třeba do koprovky.
Moje srdeční jídlo jsou nudle s játrama, máš je tuším ode mne v kuchařce.
Letos jsem ještě na houbách nebyla, co se mi horší kolena, mám strach lítat po lese. Jinak na chalupě jsem na houbách, brusinkách a borůvkách trávívala celé dny. Houba asi nejraději jako řízky a vařím raději ze sušených. Třeba do bramboračky jsem v pátek dala sušené, i když jsem měla výběr čerstvých
Inko, dnes se po lese nelítá, houby rostou i před lesem na trávě… 😉
Nudle s játrama jsem si udělala a taky mi náramně chutnaly – překvapivě, když si vezmeš, jak to zní… 😀
Houby- v jakékoliv podobě, ale nejradši mám houbofleky a zkusila jsem houbeto z bulguru, taky bylo luxusní….
Mým vzpomínkovým jídlem budou tři polévky- jedna, ze slité vody po chlupatých knedlících a druhá – chuchvalcová se zeleninou a pak třetí – králičí bílá.
vlastně jsou to předválečná a válečná jídla z dětství mojí maminky…
Dede, napsané to máš parádně, ale škoda, že jsi sem nedala ten svůj recept a jak zaváříš ten záděl, on to každej dělá „po svým“ a já kyselo miluju na návštěvách a tady kvas nekoupím…místo,kde ho prodávali, už není….
Kdybys nebyla tak daleko, tak ti kousek kvásku dám, aby sis ho namnožila. Koukni na můj článek o ch
lebu, tam je návod, jak si ten kvásek udělat.
Ivo, našla,znova přečetla a mám hlad…slin plný hústa a vůni chleba si vybavuju tak specifickou,že by šl aasi i nahmatat 😀
Příprava startovacího kvásku
Netrpěliví nebo ti, kdo neradi experimentují, si najdou na kváskové mapě nejbližšího nadšence, který se s nimi o kvásek podělí, ti ostatní čtou dál.
Do misky nasypeme 100g žitné chlebové mouky, přilejeme 100 ml vlažné vody a půl lžíce rumu (nebo lžíci šťávy z kysaného zelí), přetáhneme potravinářskou fólií a necháme na teplém místě stát tři dny. Po těch třech dnech by měl být kvásek hotový k dalšímu použití, je plný bublin a znatelně se zvětšil jeho objem. Ještě nemá úplně ty správné vlastnosti, ale dalším používáním zraje a lepší se.
Pro další použití potřebujeme asi jen polovinu vyrobeného startovacího kvásku, takže s druhou polovinou naložte, jak je libo.
Poznámka – na přípravu kvásku je zcela nevhodná celozrnná mouka, obsahuje na pomletých slupkách velké množství mikroorganismů a kvásek se většinou nepovede, buď vykvasí moc rychle, nebo zplesniví.
http://www.dedenik.cz/2013/04/19/mlsotnik-domaci-kvasovy-chleb/
Sharko, já už se nemám koho zeptat, jak se to dělalo v naší rodině (roky jsem ho nevařila, ani jsem neměla houby) a když jsem koukala do pravověrných receptů, tak bych zpochybnila to zahřívání s kvasem od studena. ne, že by to nešlo… ale furt mícháš! Připaluje se to jako mrcha. 🙂
Takže ideálně dát vařit houby, osolit a přidat kmín, kvas rozmixovat (ano, jsem barbar, ale skvěle to funguje:)) tyčovým mixérem ve studené vodě a k houbám ho nalít, až když jsou ty houby prakticky hotové – pak už se to míchání dá. Posolit a je hotovo. Jo a pod vajíčka dát hodně, ale fakt hodně cibule! ta je důležitá:))
dík Dede, jak dlouho to s tím zádělem ještě vaříš??
Šárko, ono je to vidět. Když se ten záděl povaří tak to kyselo jako zesklovatí, zprůhlední a je hladké. Dá se říct odhadem asi 5 min. Já čas nikdy neměřím.