Jak bylo již řečeno v minulých aktualitách, události se na Blízkém Východě posunují rychlým tempem. Zatímco eskalace konfliktu mezi Íránem a Saúdskou Arábií, kdy si obě země navzájem řekly, že při jakémkoliv pokusu o útok půjdou do totální války je už takový, dalo by se říci, evergreen, děly se v pozadí věci, které by neměly zapadnout.

Začněme zasedáním Valného shromáždění OSN, na kterém turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan 24. září požadoval zřízení „mírového koridoru“ podél tureckých hranic pro přesídlení zhruba tří milionů syrských uprchlíků, kteří momentálně žijí v Turecku. Proč zrovna tam, je nasnadě – toto území spravují aktuálně Syrské demokratické síly, které řídí (samozřejmě neoficiální) kurdská autonomní oblast Rojava. Kurdové, kteří v dotyčných městech žijí, by v případě vzniku takového koridoru, který by Turecko „bezpečnostně kontrolovalo“, nejspíš byli vyhnáni po vzoru západosyrského Afrínu a místo nich by bylo dosídleno arabské obyvatelstvo pod tureckou správou. Je to velmi reálná hrozba, se kterou se SDF potýkají už od ofenzívy vůči Afrínu; potíž je v tom, že nemají moc kam jít, v poušti na jih od této linie si města těžko postaví, tím spíš, že už mnoho energie a financí investovali do toho, aby obnovili zejména Kobani po bitvě, v níž byl odražen Islámský stát.

U Turecka ještě zůstaneme, protože navzdory místním (povětšinou kurdským) a mezinárodním protestům začalo napouštět vodní nádrž Ilisu v místě dvanáct tisíc let starého města Hasankeyf (řecky Kifas), které leží v jihovýchodním Turecku na břehu řeky Tigris. Město Hasankeyf v sobě má nesčetné množství archeologických památek i architektury a vodní nádrž bude, kromě jejich zániku, znamenat také přesídlení zhruba osmdesáti tisíc lidí.

Nejzajímavější vývoj se ovšem děje několik tisíc kilometrů na východ, v Pákistánu. Třetího září přinesl izraelský deník Haaretz analýzu prestižního pákistánského novináře Kunwara Khuldune Shahida, ve které rozebírá důvody, proč je možné, že Pákistán může v brzké době uznat Izrael.

Po zhruba roce, kdy Pákistán, který dlouhodobě balancuje mezi Íránem a Saúdskou Arábií, byl nakloněn Íránu je, po únorové návštěvě saúdského korunního prince Mohammeda bin Salmána zpět pevně na saúdské orbitě. Saúdský princ od té doby nelenil; přislíbil investice v hodnotě dvaceti miliard dolarů a dal pákistánskému premiérovi Imranu Khanovi pro dopravu na zasedání Valného shromáždění OSN (na němž vystupoval i turecký prezident Erdogan, viz výše) své soukromé tryskové letadlo. Tento krok je bezprecedentní a ukazuje, jak velký zájem Saúdská Arábie na tom, aby byla s Pákistánem zadobře, má. Ovšem nejspíš to nebude zadarmo.

Už jsme tu mnohokrát řešili vzkvétající, byť stále ještě neoficiální spolupráci mezi Saúdskou Arábií, Egyptem a Izraelem, kdy tyto tři regionální mocnosti mají plán pro vytvoření koordinovaného bezpečnostního bloku vyvažujícího íránský a turecký vliv. Vzhledem k izraelské technologické převaze chápou ostatní země potenciál, který jim spolupráce s židovským státem může přinést, a hlasy po tom, zda se k procesu nepřidat, se začínají ozývat právě i v Pákistánu. Pro Pákistán ovšem jde o dost delikátní situaci, protože jeho studená válka s Indií, momentálně rovněž ve stádiu eskalace po indické de facto anexi Kašmíru (přesně: odstranění speciálního statutu provincie, z níž Indie zhruba polovinu drží; druhou polovinu drží Pákistán, ovšem obě země si dělají nárok na provincii, které Indie říká Džammú a Kašmír, celou), znamená, že spolupráce se Saúdskou Arábií, jejíž korunní princ a de facto vládce se snaží o co nejlepší vztahy s indickým premiérem Narendrou Módím, nemluvě o Izraeli, který s premiérem Módím nadstandardní vztahy už má, tak staví Pákistán do nepříliš dobré pozice. Pákistán ovšem potřebuje saúdské investice a, i když to nepřiznává, i izraelské technologie, takže by to smysl dávalo.

Lze spekulovat, že za „normálních poměrů“ by Pákistán svůj obrat od Íránu k Saúdské Arábii neprovedl, ale situace rozhodně není „normální“. Od srpna loňského roku totiž zemi vládne Imran Khan, charismatický politik a bývalý hráč kriketu, kterého do čela Pákistánu vynesla podobná vlna, která dnes přeje politikům stylu Donalda Trumpa, Borise Johnsona, Viktora Orbána, a konečně i Benjamina Netanjahua, Mohammeda bin Salmána a Narendry Módího. Khan porazil dlouhodobě vládnoucí a dobře etablovanou Pákistánskou muslimskou ligu a přinesl poněkud nepředvídaný styl vlády; českému čtenáři ho nejlépe přiblížím, když řeknu, že je takovou kombinací řeporyjského starosty Pavla Novotného, Silvia Berlusconiho a Borise Johnsona. Khan je sekulární nacionalista, do značné míry šoumen a tak trochu populista, ale stejně jako Bibi Netanjahu a Mohammed bin Salmán patří do kategorie politiků, kteří se moc nezabývají hrou na ztrátu tváře a s machiavellistickou až bezohledností udělají cokoliv, aby dosáhli toho, čeho si zamanuli. A shodou okolností jsou zájmy výše zmíněných až překvapivě podobné.

Jak si všímá Kunwar Khuldune Shahid, přísně cenzorovaný pákistánský tisk začíná zkoumat reakce veřejného mínění na usmíření s Izraelem, což je něco, co by bez explicitní vůle Imrana Khana nebylo možné. Tak například veterán pákistánské žurnalistiky a šéfredaktor jednoho z nejvýznamnějších deníků v zemi, Dunya News, zveřejnil tweet, ve kterém volá po spolupráci s Izraelem, aby Pákistán dokázal lépe vzdorovat indickým zákeřným plánům. A nebyl ani zdaleka sám. Nakolik se tato idea může jevit jako podivná, má svou logiku: Pákistán vidí indicko-izraelskou spolupráci a dobře ví, že z toho Indii leccos kápne (investice, technologie, zbraně) a ví, že Izrael je v těchto věcech na světové špičce; nechce tedy zaostávat. A pozice Izraele je všem dopředu známá: jeho bezpečnost závisí na tom, aby co nejvíce zemí profitovalo z jeho existence a neměly tak důvod jeho existenci bránit, takže Izrael bude klidně na obě strany studené války na Subkontinentu dodávat.

Takové vazby se samozřejmě hodí i Mohammedu bin Salmánovi, takže se dá pokrok očekávat; vše ale teď daleko více závisí právě na Izraeli a vývoji po volbách, které těsně vyhrál předseda Modrobílé aliance Benny Ganc. Ne, že by byl nějakým odpůrcem diplomatických úspěchů v širším regionu, ale dlouholetá vláda i lehce zkorumpovaná „prohnanost“ Benjamina Netanjahua z něj dělala někoho, kdo pro zbytek blízkovýchodních vládců vypadal jako „jeden z našich, se kterým se dá mluvit“. V tuto chvíli je těžké předjímat, jak bude budoucí izraelská vláda vypadat a jestli to celé neskončí dalšími předčasnými volbami, ale pokud by tento vývoj došel do zdárného konce, zejména Írán by měl problém – nebyl by schopen takovému bloku moc zdatně konkurovat.