Všechno už tu bylo. Všechno už jsem zažila, a přesto najednou stejné situace prožívám úplně nově.
Jako o víkendu. Poletuju po domečku, uklízím, připravuji prádlo na praní a tak podobně, a vejdu do obýváku. Zarazím se. Tohle jsem už kdysi dávno viděla! Co to je? Déjà vu?
Z parapetu vedou blátivé otisky tlapek na tiskárnu, odtud na židli, horní kryt WC a končí na světle krémovém přehozu na gauči.
Blikne mi hlavou: Rozárka! Ohniště! Jak jsme se kdysi jeli dívat na „opohárkované“ kočky a pak čistili celý obývák od otisků tlapiček jedné zvědavé kočičky, která se šťárala ve vyhaslém ohništi…
Jenže za tohle nemůže Rozárka, kdepak. Můžu za to já. Ta špína totiž nejsou saze, ale kvalitní bláto.
Zalila jsem ráno notně rýmovník, postavený na parapetu vedle tiskárny. Hodně. Až voda zůstala v květináči stát. Jak se pomalu vsakovala, dovolila si sem tam zabublat a to přitáhlo naše dvě zvědavé dámy. Viděla jsem, jak na kytku koukají, dokonce jsem je i odehnala, že tam pro ně nic zajímavého není. Jenže to jsem se spletla. Bylo.
Rýmovník 1 – Co to jenom…
Naše zvědavice si počkaly, až odejdu, a pak podrobily řídké bahno důkladnému rozboru, který spočíval v tom, že na střídačku strkaly tlapky do květináče a důkladně si je pak prohlížely a ochutnávaly. Potvora voda se však posléze vsákla a tím zábava skončila, takže si krásky šly hledat jinou. Zuzi zaujal šustící tunel (ve kterém chrápal Goliáš, takže důvod, proč byl zabahněný i tunel je nasnadě) a Sáru pro změnu přitáhla trocha těch granulí a pak důkladný spánek.
Povzdechla jsem si, mokrým hadříkem otřela prvně tlapky (snažily se holky o očistu, snažily, ale stopy na růžových packách přece jen zůstaly) a pak zbytek pokoje. Přehoz putoval do pračky a šustivý pytel (už bez Goliáše) pod sprchu.
Rýmovník 2 – Cože? My? My tu přece jen tak koukáme…
Při vaření se mi zas vloudila vzpomínka na Tobiáše, a to ve chvíli, kdy jsem se otočila pro něco do lednice a když jsem se vrátila zpátky, pinkal si Goliáš po lince (a posléze na zemi) s bramborami, připravenými na oškrábání. Tobiášek brambory miloval – ne k jídlu, ale na hraní. A získal kvalitního nástupce – poslední bramboru jsem omylem rozšlápla v předsíni, kde už jsem ji nečekala, a málem jsem se rozplácla vedle ní.
Ani Jája nemusí zoufat. I on má kvalitní následovníky, kteří dokonce jeho lásku k jídlu povýšili na nový, vyšší level, o kterém se mému milovanému černému kocourkovi nikdy ani nesnilo.
Opět v tom jsou namočené naše akční kočičí slečny. Ony jsou opravdu zvědavé jak opice a vymýšlí věci, které by mě nikdy nenapadly.
Sedím večer u počítače, snažím se psát. Obývák osvětluje jen lampa vedle mne, jinak je všude kolem tma. A ticho. Když píšu, nepouštím si žádnou hudbu, nic, potřebuji se soustředit. Najednou mě z rytmu psaní něco vyruší – podivný šustivý zvuk, prokládaný sem tam mňouknutím. Zvednu hlavu a vidím, jak Zuzanka (nebo snad Sárinka, ve tmě předsíně nejdou od sebe poznat) – něco na zemi morduje. Mordovaná věc vydává opravdu zvláštní pleskavé zvuky, tak odložím počítač – nit psaní už je beztak roztržená – a jdu se podívat, co to tam holky mají.
Mají tam kapsičku. Když pátrám, kde ji vzaly, zjistím, že si otevřely dolní šuple v kuchyňské lince, kde přechováváme kočičí kapsičky, konzervičky a jiné dobrůtky, z nabídky sáhly po Miamor kapsičce a tu mi přitáhly do pokoje, abych jim ji otevříti ráčila.
Poprvé jsem se podivila, ale teď po několika dnech už při zaslechnutí podobného zvuku automaticky vstávám a jdu kočkám otevřít kapsičku, kterou mi nesou naproti. Chudinky malé, jedly dnes jenom asi šestkrát, volně přístupných granulí mají jen tři misky a tak se holt musí postarat, aby přes noc neumřely hlady.
Tak takhle daleko to tedy Jája opravdu nedotáhl. Nicméně když si vzpomenu na jeho žalostné mňoukání a zoufalý upřený pohled kulatých, do široka otevřených očí – já bych jedl, já mám hlááád, snídal jsem jen šestkrát, obědval jen třikrát a večeře byly zatím jenom čtyřííí, já ti umřůůů, dělej něcó! – tak tohle ještě koťata zdaleka neumí.
Celníci 1 – Máte všechno? Určitě jste zas něco zapomněli!
Co se týká celních prohlídek nákupů (povětšinou pátečních), na ně musíme mít někde na půdě nebo za sedačkou naškrábaný od našich bývalých koček pro koťata návod. Protože se odehrávají jak přes kopírák, naprosto stejným postupem jako kdysi.
Přineseme tašky, na stole v kuchyni už sedí trio vážných celníků, sledující nás pohledem – tak se ukažte, co jste zas přitáhli! Maso máte? Kapsičky máte? A co jogurt a zakysanka, nezapomněli jste, hlavy dubové?
Každá věc musí být očuchána, ke každé přikročí chlupatý celník s vážným výrazem a po chvíli zkoumání se přesune k jiné. Pravda, chvílemi se celníci pletou pod nohy sobě navzájem, někdy si nerozumí a chtějí proclívat naráz jednu věc, což se posléze neobejde bez nějaké té facky nebo zavrčení, občas je nějaký menší předmět zvážen nehodným a vytříděn (rozuměj shozen packou ze stolu na zem), pak zas od něčeho chudák pracující chlupatý úředník polekaně uskočí s vyděšeným výrazem (to když proclívaný objekt nepředvídaně zašustí nebo se dokonce bez dovolení sesune) a rozmetá zbytek nákupu po kuchyni, ale konečně ve chvíli, kdy je vše pořádně procleno a následně uklizeno, obdrží pracanti za svoji dřinu masovou tyčinku, kterou s chutí slupnou a jdou se podívat, co zajímavého se děje třeba na půdě nebo v obýváku.
Celníci 2 – Kontrola, zda je vše vyloženo, musí být!
Stejně jako Tobiáš, i Goliáš (ta jména se mně strašně pletou, každou chvíli mu říkám Tobi, místo Goli, ale koneckonců, zrzek jako zrzek, ne?) miluje převlékání postele. Pomáhá vydatně, jak při svlékání povlečení, tak při povlékání. Ani slečny asistentky nebývají daleko, a povím vám, pranice v čistě povlečené posteli je to nej nej nej, co může náš hotel svým obyvatelům nabídnout.
Postele 1 – My ti to tu ohlídáme, neboj
Vždy jeden dobrovolník rejdí pod peřinou, zatímco ostatní dva jeho sourozenci s bojovým pokřikem a vražedným výrazem s rozběhem skáčou po bouli, která se posunuje pod dekou sem a tam. Problém vznikne, když se boule posune moc doprostřed, seshora se na ni vrhnou obě zbývající koťata a zalehnou ji. Podpeřináč nemůže utéci, protože okraj peřiny je daleko, a tak po chvíli jen nešťastně kvílí.
Postele 2 – To všechno jsem zvládl sám!
Postele 3 – Tak, ještě pěkně urovnat, já jsem takový poklad!
Pravdou je, že všechna převlékání postele zatím skončila bez ztrát na životech či kočičí anebo lidské důstojnosti (i když Goliáš, omylem zapnutý a nějakou chvíli ponechaný v povlečené dece by možná tvrdil něco jiného), ale legrace si užijeme všichni habakuk. Jen tedy nám povlékání trvá asi tak třikrát dlouho, než by mělo.
Foto: Postele 4 – Kontrola, aby tam nebyla nějaká myš, to musí být
Postele 5 – Kontroluji důkladně, žádná myš neunikne!
Ostatně, jako by to s třemi koťaty mohlo vypadat jinak, že.
Po práci 1 – Uf, to nás to unavilo
Po práci 2 – Usnuli jsme jak širocí, tak dlouzí…
To je radosti, koťata jsou občas na zabití, většinou kouzelná (inlove) .
K tomu převlékání postelí – jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi hledala doma Majka (kdo si nepamatuje nebo nás neznal – labrador, skoro úplně bílý, až na špičky oušek, které si asi vymáchal v bílé kávě -:) ). Převlékla jsem do sněhobílých povlaků, důkladně vyvětrala, bylo to nějak na podzim, a zavřela do ložnice. Po chvíli jsem začala postrádat psisko. Volám a nic. Prohledala snem byt – podotýkám v sedmém patře paneláku, x krát jsem i pro jistotu nahlédla do ložnice, jak se proboha může v 3+1 ztratit cca 40 kg labrador ?! Pak jsem znovu otevřela do ložnice a mezi zastlanými dekami na mě mrklo jedno černé oko. Pacholek jeden !
Úžasná historka, to bych fakt nevěřila, že se takhle schová i pes
Toro, dokonalé (rofl) ! S takovou partičkou u vás nějaké chmury nemají žádnou šanci 😀 .
O převlékání postele vím taky své. Zejména Matýsek to miluje a prostě musí chytit prostěradlo při každém, i sebemenším pohybu, takže napnout ho je zhola nemožné. A někdo z ostatních se většinou ochotně přidá. Když to chci nějak rozumně dodělat, tak musím nakonec vypudit tygry z ložnice a zavřít se tam 😀 .
Děkuji, Tapuz. Je pravda, že když už nevím kudy kam, taky je vyšoupnu za dveře, ale když je čas a není kam spěchat, práci okořeněnou zvědavými čumáčky si ráda užiju.
Tak z toho mám dojem, Toro, že staříci za duhou se skvěle baví a radostně napovídají mladé generaci.
Ale mládež je kreativní – přemistrovat Jáju v „týden jsem o jídle neslyšel ani povídat, natož by jedl“, tak to je výkon. 🙂
Doufám, že ti k návratu ze služební cesty nepřipravili nějakou infarktovku na uvítanou.
Díky, JJ, byli vzorní, rozkousali jen nějaké papíry, které si MLP nechal ležet na stole, tak z nich teď má trhací kalendář. Jeho problém, však ví, co má doma 🙂
Milá Toro, díky za další, úsměvné povídání o vaší kočičí trojce 🙂 Nezbedníci to jsou, ale miloučcí nezbedníci, že 😀 Na fotkách se mi také (jako Míše) zdálo, že Goliáš je menší, než jeho sestry, ale z nich nejmenší, ale napsala jsi, že to tak není. Každopádně jsou to krásná koťata, která se nadále skvěle snášejí. Moc vám je a tu radost z nich přeji.
Všechy naše kočky coby koťata milovaly „boule pod peřinou“, nejvíce asi Bobík, který se svými skoky „na cíl“ choval jako polární liška. Také se rády nechaly „zapnout to povlaku“, kde se jim líbilo a vůbec nespěchaly vylézt. Takže tuhle aktivitu v trojmo provedení bych ráda viděla živě :D. Teď už to baví jen Woody, která do povlaku zaleze a já jí chvilku „provokuji“ tak, že do ní nahoře šťouchám a ona se do mého prstu skrz povlak snaží zakousnout (takhle si s ní hraji jen při povlékání starších, sepraných povlaků, kde mi občasná trhlinka nevadí, prostě ji sešiji). Když hra Woody omrzí, uloží se někde uprostřed ke spánku. A já dopovléknu později, až se madam rozhodně povlak sama opustit.
Přesně, loví jak polární lišky, obrovský skok všemi čtyřmi do vzduchu a dopad na lovenou kořist. A protože se v roli kořisti a lovce střídají, nemusím jim k tomu já dělat „myšičky“, což je výhoda, tedy jedna z mála, ale přece jen.
Z těch radostí určitě nevyjdete. Takovou trojici si ani neumím v domácnosti představit. Mě před sedmi lety stačilo jedno atomové kotě 🙂 . To provádělo všechno, co popisuješ. Ale bylo jedno! Obdivuji vás při tom triu. Je fakt, že byla úžasná sranda…. Ale co to plácám, vždyť ona ta legrace stále pokračuje. Kočky jsou úžasná zvířata!
Hele, ale oni si zas na druhou stranu vystačí a neokusují mě, jak blahé paměti Tobiáš a Rozárka, když byli malí 🙂 ono to má i své výhody, co si budem povídat!
Toro, ono je to jako s dětmi. Když máš víc miminek nebo malých dětí, tak je to dost hrozné, protože nevíš kam dřív skočit, kdo tě dřív potřebuje. Když to ale odroste, tak si začnou hrát spolu a ty se aspoň občas dočkáš i toho klidu:)) pravda, nese to sebou různé škody… ale celkově je dětem i jiným mláďatům ve smečce líp 🙂
Potvrzuji (a honem to musím i zaťukat, aby to vydrželo). 🙂
Přesně
Toro díky za nové zprávy o kočičí mafii, jsou krásní! Jo a veselí. 🙂 To převlékání peřin miluje Damík, schválně jsem pro jeho potěch oblékla starou deku do starého kanafasu aby mohl vevnitř rejdit a když vyleze, tak mu dělám pod dekou rukou běhající myšku, óó, to je radosti!
Jo, to taky milují 🙂 ale musím dávat bacha, jsou tři a jsou schopní vniknout pod peřinu a myš (ruku) nelítostně vraždit!
Díky!
Máte veselý život s koťaty, jen co je pravda! Díky za šíření dobré nálady dál – povlíkání postelí za jejich asistence se mi moc líbilo a při čtení o zapnutém Goliáškovi jsem se už smála nahlas – Goliášku, promiň! (rofl)
Díky 🙂 a Goliáškovi nic neprozradím, nebojte 🙂
Jéje, to se hezky četlo. Povlíkání s dvěma pokojskými a jedním komorníkem je určitě bezva. Potvrzuju, že v čistých peřinách se leží nejlíp – možná líp sají vodu, když se jeden vrátí z vodobaheních hrátek (headbang) .
Pámbuzaplať, kontrolu nákupčích naštěstí doma nemáme, i Brooke zjistila, že v tech kabelách pro ni nic není – teda, ne že by si nevybrala, ale lakomé panstvo nedá!! Teda nedá hned!!!
Díky, Ygo. S nimi je jakákoli práce zážitek, ale je fakt, že někdy vyměknu a třeba při vaření se v kuchyni zavřu, protože to fakt nejde jinak, to bych neuvařila nikdy.
Badatelský tým je skvostný 🙂 No tak výzkumy a následné škody si taky pamatuju- poslední výzkum prováděla Adelína v neděli, když roztrhla mikroteňák na talířku muffinů a několik jich ochutnala, jestli jsou všechny stejně dobrý 🙂 Jelikož jsme ji minulý týden viděli ožužlávat suchej chleba, měli bychom se zamyslet nad kvalitou předkládané stravy 🙂
To byste teda měli, protože chudák kočka aby o suchém chlebu chodila, kam to ten svět spěje, ptám se?
Svět spěje k neustále doplňovaným miskám granulí a dvakrát denně předkládaným kapsičkám… chudáci jsou to, no!
No fakt teda, sodoma kočmora!
Pěkně akční holčičí dvojka! A když je to probíhá jinde… 🙂 , s potěšením se to čte!
Děkuji, jsem ráda, že se líbilo.
Toro krásné povídání o koťatech.
Ta teda vyrostla. Zdá se mi to, že kočičí slečny v růstu dohání Goliáška.
S nimi se nudit nemůžete.
Náš Daník si také nosí kapsičku, když posluha není včas chápavá. On moc dobře ví, kde to krmení na chatě i doma má. Zrovna dneska se se mnou ráno mazlil o 106, ale to že chtěl granule. Nedělám si iluze.
Jinak celník je také zvídavý a důkladný.
Jojo, víme dobře, odkud vítr fouká :). Na fotkách to možná tak vypadá, ale obě holky jsou menší, zvlášť Sára, ta bude drobná.
Díky, Toro, za moc milé povídání – nejvíc jsem se asi zasmála těm bitkám v přestýlané posteli. nerada převlékám peřiny, takže mi přijde, že taková kočičí groteska by se mi líbila 😀 Uznávám, že to pak všechno dá víc práce, ale kdo by si stěžoval, když se může od srdce zasmát? 🙂
A ano, celníky mám taky. Ti moji ovšem provádějí první prověrku už v autě. Vzhledem k tomu, že v kufru auta vozím trvale psy, mám ve zvyku dávat tašky s nákupem na podlahu za řidičovo sedadlo. Tedy do dokonalé výšky pro prověrku vlčáčími čumáky 😀
takže otevřu dveře od auta a okamžitě se mi tam nasune bílá a černá hlava na překvapivě dlouhých krcích a slyším, jak intenzivně čuchají – přinesla věci dobré a užitečné? Musím ale uznat, že i když tam holky občas vidí něco, co je zjevně pro ně – hračka, žvýkací kost nebo tak, nikdy si samy neposlouží – vybaluju já 😀
A ono déja vu zažívám také… (inlove)
Někdy do déja vu až zabolí, co.
A kam bychom přišli, kdyby nás celní hlídky nehlídaly, že jo.
Každá kočka byla v minulém životě celníkem nebo inspektorem kvality, badatelem, pozorovatelem nebo dozorcem a archeologem, biologem,objevitelem, chemikem, postelovým povalečem … byly vším..žádná z nich nikdy nezapomněla,že nejlepší bylo být hravým dítětem a toto si i přes kočičí důstojnost ponechala v paměti a občas to používá i v dospělosti. Krásně se to čte, když to potvrzuje popisem i Tora.
Holčičkám nevadila vůně rýmovníku? U nás se mu všichni vyhýbají…
Včera si na svoje dětství vzpomněl kocour Miňák, dlábil myšku,vyhazoval ji nad hlavu a vydával u toho zvláštní zvuky, užasle jsem ho pozorovala, jak se otáčí kolem své osy,bubnuje ručičkama do myše a vzápětí ji vyhazuje do výšky (že by byl basketbalistou?)
Toro, díky za zprávy o Krakencích…..
Díky, sharko. Byla jsem dnes celý den na služební cestě, přijela úplně vyždímaná, ty naše dálnice, to je děs běs. Teprve před chvílí jsem se z toho zmátořila.
Myši u nás taky lítaj sem a tam, občas jim nafackujou, občas je nosí a nedají… Koťata, no :).