Září se nese v duchu dvou největších témat: izraelských parlamentních voleb a íránských provokací, z nichž tou poslední vypadá, že byl útok na saúdskou rafinérii Abkajk, která je největším takovým zařízením na zpracování ropy na světě.

Izrael zažil už letošní druhé předčasné parlamentní volby. V době psaní tohoto článku (18. září večer) ještě nejsou známy konečné výsledky, protože těsný poměr hlasů pro dosavadní vládní konzervativní stranu Likud premiéra Benjamina Netanjahua a Modrobílou alianci zatím neumožňuje jasně rozhodnout, koho prezident Reuven Rivlin pověří sestavením vlády.

Volby vyvolal sám premiér Netanjahu, který nebyl schopen po jarních předčasných volbách sestavit životaschopnou vládní koalici, a je dost pravděpodobné, že z nich odejde jako poražený; ať už bude novým premiérem předseda Modrobílé aliance Benny Ganc, nebo někdo jiný za stranu Likud.

Modrobílá aliance vznikla jako volební koalice tří středových až středopravých stran, které se spojily, aby svrhly právě premiéra Netanjahua, který čelí trestnímu stíhání za korupci. Fakt, že je to Netanjahu, který jim vadí nejvíce, akcentuje vůdce dosavadní opozice Benny Ganc tím, že je ochoten jít do velké koalice s Likudem za předpokladu, že v ní nebude sedět právě Benjamin Netanjahu. Pokud jde o programový průnik mezi Modrobílou aliancí a Likudem, v ekonomické oblasti není příliš velkých rozporů; největší neshody panují na řešení konfliktu s palestinskými Araby a budoucnosti Judeje a Samaří, území také označovaného jako Západní břeh Jordánu. Zatímco Benjamin Netanjahu prosazuje anexi oblasti C v údolí Jordánu, Benny Ganc se stále hlásí k dvoustátnímu řešení a podporuje stávající status quo.

Potíž je s potenciální koalicí; jako třetí skončila arabská strana Sjednocená kandidátka, která má čtyři hlavní křídla – moderní levici (feminismus, socialismus), komunisty, islamisty a sekulární arabské nacionalisty. Je přirozeným spojencem – dominantně židovské – Strany práce, která ale ve volbách propadla – dostala kolem 4,8 procent hlasů. Programově se od obou dominantních stran liší natolik, že koalice není možná. Z dalších stran se do Knessetu dostaly nacionalistická, zejména o osadníky se opírající Nová pravice Naftaliho Bennetta a Ayelet Shaked, která prosazuje čisté jednostátní řešení konfliktu, dvě ultraortodoxní strany (Sjednocený judaismus Tóry a Šas), které odmítají jít do vlády s Modrobílými kvůli jejich podpoře povinné vojenské služby pro ultraortodoxní Židy a rušení sociálních dávek, sekulární nacionalistická strana Avigdora Libermana Izrael, náš domov, již zmíněná Strana práce a levicově liberální Demokratická unie, do níž patří mimo jiné expremiér Ehud Barak.

Ačkoliv nové volby nejsou vyloučené, je pravděpodobné, že se prezident Rivlin bude snažit o to, aby byla sestavena životaschopná vládní koalice z těch současných; to ovšem naráží na mnohé vzájemné antipatie nutné k vytvoření velké koalice i na fakt, že, měla-li by vzniknout, bude to definitivní konec pro premiéra Netanjahua. Těžko to ovšem dopadne jinak, vzhledem k tomu, že Benjamin Netanjahu nebude schopen sestavit koalici, která by dostala v Knesetu důvěru.

V kontextu mírového plánu amerického prezidenta Donalda Trumpa to znamená spíše lehké škobrtnutí, než jeho konec; Modrobílí spolupráci s ostatními arabskými zeměmi v regionu, kterou započal právě Benjamin Netanjahu, podporují, a není obtížné si představit, že by s většinou tohoto plánu, který dá palestinským Arabům z Judeje a Samaří občanství, souhlasili.

Druhá významná událost tohoto měsíce je neméně závažná. Sobotní útok na rafinerii v Abkajku, k němuž se přihlásili jemenští šíitští separatisté (Hútíové, podporovaní Íránem) totiž nejspíše neměli na svědomí oni, protože podle posledních zpráv přišel nikoliv z Jemenu, ale přes Perský záliv přímo z Íránu. Podezření na Írán, který zodpovědnost za útok odmítá, je vedeno zejména sofistikovaností dronů a raket s plochou dráhou letu, které k němu byly použity, schopnost letět tak daleko dostatečně nízko, aby se drony vyhnuly saúdským radarům protivzdušné obrany, jakož i fakt, že vzdálenost, která mezi Abkajkem a územím ovládaným rebely je, je příliš velká pro technologii, kterou mají k dispozici.

Proč by to ovšem Írán dělal? Už v minulém článku na téma kritického čtyřicetiletí režimů je zmíněno, že íránský režim právě prožívá velmi nestabilní období, kdy nemá podporu široké veřejnosti, běžní Íránci se přestávají bát represí i exemplárních trestů a čím dál více porušují přísná pravidla, která režim pro své občany nastavil. Změna v Íránu pomalu visí ve vzduchu, a režim dobře ví, že jediná věc, která je schopna mu vrátit loajalitu občanů, je útok zvenčí.

Íránci jsou totiž především patrioti a jsou ochotni tolerovat vládu, kterou nesnášejí, pokud je jedinou alternativou zahraniční okupace. Režim si toho je vědom a tak se snaží takový konflikt vyprovokovat, a už delší dobu stupňuje provokace, ať už ve věci jaderného programu, nebo útoků na lodě v Perském zálivu. Je otázka, která provokace bude natolik přes čáru, že mezinárodní společenství – zejména tedy Spojené státy a Saúdská Arábie – na ně vojensky odpoví.

Írán si věří své vojenské převaze na domácím území a nebojí se pádu režimu skrze zahraniční vojenskou operaci, ale zoufale potřebuje něco udělat s domácí opozicí a nízkou loajalitou občanů. Celá současná krize tak připomíná hru, kdo dřív uhne pohledem. Za této situace bude možná dobře, když izraelským premiérem nebude Benjamin Netanjahu, který by byl ochoten na Írán tlačit více, než by bylo vhodné a nahrát tak režimu do karet. Na druhou stranu bude chybějící Netanjahu znamenat zdržení v Trumpově mírovém plánu. Jak už to na Blízkém východě bývá, jisté je jen jedno: že se situace dokáže velmi rychle nečekaným směrem obrátit.