Ve veřejné diskusi, populární kultuře i politice se čas od času objevuje – a posledních tak patnáct let víc, než dříve – téma apokalypsy, kataklyzmatu, či postapokalyptického světa.

Lidé jako by byli zvláštním způsobem fascinovaní myšlenkou „resetu“ společnosti nějakou hrozivou katastrofou, kdy jejich každodennost, jak ji znají, pomine. Lidé, kteří zažili tu poslední katastrofu v podobě druhé světové války mizí, a nemá nám tak kdo říct, že nevíme, co činíme.

Výrok sovětského masového vraha a diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina o tom, že „smrt jednotlivce je tragédie, zatímco smrt milionů je statistika“ je sice cynický, ale pravdivý. Statistika je nezáživná, šedá, nudná, a v jejích šílených číslech se snadno ztrácí lidská tragédie, kterou dvacáté století lidem přineslo. Hrůzy, které pro nás v Evropě skončily po konci druhé světové války totiž jinde, ve Sovětském svazu, Číně, Kambodži, Rwandě i na dalších místech, trvaly ještě dlouho po našem posledním „resetu“, k němuž došlo rokem 1945. Počet zavražděných, které po sobě dvacáté století zanechalo, se těžko odhaduje, ale bude někde kolem čísla dvě stě milionů. 200 000 000 lidí, ať to máme hezky číselně vyjádřeno. Vypadá to děsivě? Je to hrozné číslo, ale je to pořád jenom číslo.

Byl jednou jeden chlapec, jmenoval se plným jménem Hersz Gumpricht, narodil se 25. září 1930 v polské vesnici jménem Grodziec, jako třetí dítě Ester a Jicchaka Majera Gumprichtových; říkali mu Hesio (čte se [Hešo]). Vypadal skoro stejně jako můj malý Patrick, jen vlasy měl tmavší. Jeho otec měl malou pekárnu, později obchod se smíšeným zbožím, ale v důsledku antisemitského bojkotu propagovaného Dmowského stranou Národní demokracie (Endecja) přišel o živnost a práci nenašel. Navzdory chudobě to bylo pro děti radostné období. Tatínek je učil spousty hezkých písniček, hodně byly venku, chodily do lesa nebo se koupat do blízké řeky. O Hesia se starala zejména jeho starší sestra Hania. Rychle se naučila číst, takže mohla číst mladším sourozencům pohádky.

V září roku 1942, kdy Němci prováděli selekci lidí na práceschopné a ostatní, aby se mohli zbavit neproduktivních lidí – čili starších lidí a dětí – oddělili Hesia od zbytku rodiny. Odvezli ho, podobně jako jiné děti v jeho situaci, nejdřív vlakem, později pěšky do Chełmna, odtud autem s plynovou komorou do blízkého Rzuchowského lesa. Zemřel, otrávený výfukovými plyny a jeho tělo spálili. Popel rozsypali v lese.

Ze vzpomínek jeho sestry Hani – viz fotografie – „Na ulici, nejprve na jedné, poté na druhé nožičce, poskakoval malý chlapeček a zpíval o svých snech o jídle. Aniž si uvědomoval satirický charakter písničky z ghetta, kterou zpíval, zpíval o tom, že Chaim Rumkowski (vyslovoval jako Rumtosti) nám dá mouku, jáhelnou kaši a jiné užasné věci k jídlu. Pohltila ho selekce…“

Hesiova starší sestra, Hanna Gumpricht, přežila válku a založila nadaci pod jménem svého bratra, aby zachovala jeho památku a aby pomáhala dětem, které z různých důvodů nemohou rozvíjet svoje zájmy a talenty.

To je příběh jednoho malého kluka. Jeho příběh vynásobte 1 500 000, a dostanete počet dětí, které nepřežily holocaust. To číslo v sobě ještě nezahrnuje jiné děti vyhlazené v jiných genocidách, dospělé nebo staré lidi. Za každým z nich byl nějaký příběh; často platilo, že z celé široké rodiny nezbyl nikdo, kdo by truchlil po zemřelých, protože, zkrátka a dobře, nikdo nepřežil.

Jako společnost si často v pošetilé namyšlenosti myslíme, že jsme se poučili, že ten šok byl zkrátka až příliš velký, a že dnes už jsme dál. Jenže opravdu jsme? Dnes už nezbyli skoro žádní pamětníci druhé světové války, zanedlouho nezbudou žádní pamětníci šoa, kteří by nám mohli připomenout, do jaké hrůzy se lidská společnost může snadno propadnout. I v době, kdy jich ještě žilo dost, došlo ovšem k hrůzám v bývalé Jugoslávii; tady, v Evropě, kde by paměť sousedů, kteří půjdou a zavraždí dítě, které bylo kamarád jeho dítěte, měla v roce 1990 aspoň padesát let zpět sahat. Nebo máme tendenci, jako dnes Britové, říkat, že to je něco, co se „civilizovaných zemí“ netýká? Těžko; vždyť Německo bylo ve své době jednou z nejcivilizovanějších zemí světa.

Pravda je taková, že žádná společnost není vůči dehumanizaci lidí imunní; hrůzy, které začínáme považovat za dávnou historii, se mohou stát kdekoliv znovu, stačí, aby nastaly ty „správné“ podmínky.

Představivost někdy, u takhle velkých čísel, vydá za tisíce slov. Během dvacátého století se dělaly různé výzkumy, jejichž cílem měla být odpověď na otázku, jak je možné, že lidé, kteří jsou za standardních okolností dobří a bezúhonní, dokáží spáchat tak strašné zločiny. Přišlo se na to, že snaha nevyčnívat, snaha nebýt vidět jako jeden z pronásledované skupiny skrze veřejně projevené sympatie s ní, dokáží s „obyčejným člověkem“ v tomto ohledu divy. Schválně si stoupněte ve špičce v Praze na Můstku do metra k eskalátoru a říkejte si, že každý druhý člověk, kterého uvidíte po eskalátoru přijíždět, by za „správných“ okolností dost pravděpodobně byl schopen zabít dítě – a omluvit to „dobou“, tím, že „nemohl jinak“, tím, že ho k tomu „vyhecovali ostatní“ a podobně.

Je to hrozná představa, ale bohužel je naprosto reálná, a jestli nebudeme dávat pozor na to, jak se lidé v našem okolí o jiných lidských bytostech vyjadřují, jestli budeme tolerovat, když se o nich bude mluvit jako o hmyzu, nákaze nebo čemkoliv podobném, zaděláváme si na průšvih, po němž se ti přeživší budou zase ptát: „Jak se to jen mohlo stát?“

V předvečer první světové války, která odstartovala nejhorší období v známých lidských dějinách, nebyl prakticky nikdo, kdo by byl schopen realisticky vykreslit, co je to válka. Poslední pořádná válka skončila v roce 1815 a i ta se vedla stále ještě většinou bez účasti civilistů. Je až absurdní, kolik lidí se v letech předcházejících osudnému roku 1914 když ne nutně „těšilo“ na válku, tak byli myšlenkou vzít zbraně a ukázat v uniformách „těm druhým“, že „náš národ je větší a důležitější, než jejich“. Nevím, jak vám, ale mně to připomíná dnešní společenskou fantasii o „restartu“ v podobě apokalypsy všeho možného druhu; ať už válečné, environmentální, nebo jakékoliv jiné.

Natáčíme postapokalyptické filmy, píšeme knížky; obojí má celé zástupy diváků či čtenářů, kteří považují myšlenku „velkého restartu“, který by zničil jejich „nudnou“ všednost a vyměnil ji za něco zajímavého. Ti, kdo v politice často rádi straší koncem světa, jak ho známe, ať už kvůli klimatickým změnám, migraci, „úpadku tradičních hodnot“, nebo čemukoliv jinému, často působí dojmem jakoby se na apokalypsu, kterou předpovídají, těšili.

Jenže uvědomují si jak oni, tak ti, kdo jim naslouchají, že „statistika“, po níž volají, bude znamenat spoustu individuálních tragédií a nekonečné bolesti? Nebo jsou stejně hloupě naivní jako ti, kdo měli v létě roku 1914 pocit, že si jenom trošku zastřílí a budou do Vánoc doma?

„Tovární nastavení“ našeho světa, který sice není ideální, ale je, podle všech možných aspektů nejlepší, jaký tu kdy pro lidi byl, totiž není vůbec hezké; spousta naprosto základních věcí, které považujeme za tak přirozené, jako vzduch, který dýcháme, je těžce vybojovaný, a náročným kompromisem dohodnutý luxus. Mějme to na paměti, ať o něj nepřijdeme.