GLOSA: Resetovat do továrního nastavení lze telefon, ne společnost

Ve veřejné diskusi, populární kultuře i politice se čas od času objevuje – a posledních tak patnáct let víc, než dříve – téma apokalypsy, kataklyzmatu, či postapokalyptického světa.

 

Lidé jako by byli zvláštním způsobem fascinovaní myšlenkou „resetu“ společnosti nějakou hrozivou katastrofou, kdy jejich každodennost, jak ji znají, pomine. Lidé, kteří zažili tu poslední katastrofu v podobě druhé světové války mizí, a nemá nám tak kdo říct, že nevíme, co činíme.

Výrok sovětského masového vraha a diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina o tom, že „smrt jednotlivce je tragédie, zatímco smrt milionů je statistika“ je sice cynický, ale pravdivý. Statistika je nezáživná, šedá, nudná, a v jejích šílených číslech se snadno ztrácí lidská tragédie, kterou dvacáté století lidem přineslo. Hrůzy, které pro nás v Evropě skončily po konci druhé světové války totiž jinde, ve Sovětském svazu, Číně, Kambodži, Rwandě i na dalších místech, trvaly ještě dlouho po našem posledním „resetu“, k němuž došlo rokem 1945. Počet zavražděných, které po sobě dvacáté století zanechalo, se těžko odhaduje, ale bude někde kolem čísla dvě stě milionů. 200 000 000 lidí, ať to máme hezky číselně vyjádřeno. Vypadá to děsivě? Je to hrozné číslo, ale je to pořád jenom číslo.

Byl jednou jeden chlapec, jmenoval se plným jménem Hersz Gumpricht, narodil se 25. září 1930 v polské vesnici jménem Grodziec, jako třetí dítě Ester a Jicchaka Majera Gumprichtových; říkali mu Hesio (čte se [Hešo]). Vypadal skoro stejně jako můj malý Patrick, jen vlasy měl tmavší. Jeho otec měl malou pekárnu, později obchod se smíšeným zbožím, ale v důsledku antisemitského bojkotu propagovaného Dmowského stranou Národní demokracie (Endecja) přišel o živnost a práci nenašel. Navzdory chudobě to bylo pro děti radostné období. Tatínek je učil spousty hezkých písniček, hodně byly venku, chodily do lesa nebo se koupat do blízké řeky. O Hesia se starala zejména jeho starší sestra Hania. Rychle se naučila číst, takže mohla číst mladším sourozencům pohádky.

V září roku 1942, kdy Němci prováděli selekci lidí na práceschopné a ostatní, aby se mohli zbavit neproduktivních lidí – čili starších lidí a dětí – oddělili Hesia od zbytku rodiny. Odvezli ho, podobně jako jiné děti v jeho situaci, nejdřív vlakem, později pěšky do Chełmna, odtud autem s plynovou komorou do blízkého Rzuchowského lesa. Zemřel, otrávený výfukovými plyny a jeho tělo spálili. Popel rozsypali v lese.

Ze vzpomínek jeho sestry Hani – viz fotografie – „Na ulici, nejprve na jedné, poté na druhé nožičce, poskakoval malý chlapeček a zpíval o svých snech o jídle. Aniž si uvědomoval satirický charakter písničky z ghetta, kterou zpíval, zpíval o tom, že Chaim Rumkowski (vyslovoval jako Rumtosti) nám dá mouku, jáhelnou kaši a jiné užasné věci k jídlu. Pohltila ho selekce…“

Hesiova starší sestra, Hanna Gumpricht, přežila válku a založila nadaci pod jménem svého bratra, aby zachovala jeho památku a aby pomáhala dětem, které z různých důvodů nemohou rozvíjet svoje zájmy a talenty.

To je příběh jednoho malého kluka. Jeho příběh vynásobte 1 500 000, a dostanete počet dětí, které nepřežily holocaust. To číslo v sobě ještě nezahrnuje jiné děti vyhlazené v jiných genocidách, dospělé nebo staré lidi. Za každým z nich byl nějaký příběh; často platilo, že z celé široké rodiny nezbyl nikdo, kdo by truchlil po zemřelých, protože, zkrátka a dobře, nikdo nepřežil.

Jako společnost si často v pošetilé namyšlenosti myslíme, že jsme se poučili, že ten šok byl zkrátka až příliš velký, a že dnes už jsme dál. Jenže opravdu jsme? Dnes už nezbyli skoro žádní pamětníci druhé světové války, zanedlouho nezbudou žádní pamětníci šoa, kteří by nám mohli připomenout, do jaké hrůzy se lidská společnost může snadno propadnout. I v době, kdy jich ještě žilo dost, došlo ovšem k hrůzám v bývalé Jugoslávii; tady, v Evropě, kde by paměť sousedů, kteří půjdou a zavraždí dítě, které bylo kamarád jeho dítěte, měla v roce 1990 aspoň padesát let zpět sahat. Nebo máme tendenci, jako dnes Britové, říkat, že to je něco, co se „civilizovaných zemí“ netýká? Těžko; vždyť Německo bylo ve své době jednou z nejcivilizovanějších zemí světa.

Pravda je taková, že žádná společnost není vůči dehumanizaci lidí imunní; hrůzy, které začínáme považovat za dávnou historii, se mohou stát kdekoliv znovu, stačí, aby nastaly ty „správné“ podmínky.

Představivost někdy, u takhle velkých čísel, vydá za tisíce slov. Během dvacátého století se dělaly různé výzkumy, jejichž cílem měla být odpověď na otázku, jak je možné, že lidé, kteří jsou za standardních okolností dobří a bezúhonní, dokáží spáchat tak strašné zločiny. Přišlo se na to, že snaha nevyčnívat, snaha nebýt vidět jako jeden z pronásledované skupiny skrze veřejně projevené sympatie s ní, dokáží s „obyčejným člověkem“ v tomto ohledu divy. Schválně si stoupněte ve špičce v Praze na Můstku do metra k eskalátoru a říkejte si, že každý druhý člověk, kterého uvidíte po eskalátoru přijíždět, by za „správných“ okolností dost pravděpodobně byl schopen zabít dítě – a omluvit to „dobou“, tím, že „nemohl jinak“, tím, že ho k tomu „vyhecovali ostatní“ a podobně.

Je to hrozná představa, ale bohužel je naprosto reálná, a jestli nebudeme dávat pozor na to, jak se lidé v našem okolí o jiných lidských bytostech vyjadřují, jestli budeme tolerovat, když se o nich bude mluvit jako o hmyzu, nákaze nebo čemkoliv podobném, zaděláváme si na průšvih, po němž se ti přeživší budou zase ptát: „Jak se to jen mohlo stát?“

V předvečer první světové války, která odstartovala nejhorší období v známých lidských dějinách, nebyl prakticky nikdo, kdo by byl schopen realisticky vykreslit, co je to válka. Poslední pořádná válka skončila v roce 1815 a i ta se vedla stále ještě většinou bez účasti civilistů. Je až absurdní, kolik lidí se v letech předcházejících osudnému roku 1914 když ne nutně „těšilo“ na válku, tak byli myšlenkou vzít zbraně a ukázat v uniformách „těm druhým“, že „náš národ je větší a důležitější, než jejich“. Nevím, jak vám, ale mně to připomíná dnešní společenskou fantasii o „restartu“ v podobě apokalypsy všeho možného druhu; ať už válečné, environmentální, nebo jakékoliv jiné.

Natáčíme postapokalyptické filmy, píšeme knížky; obojí má celé zástupy diváků či čtenářů, kteří považují myšlenku „velkého restartu“, který by zničil jejich „nudnou“ všednost a vyměnil ji za něco zajímavého. Ti, kdo v politice často rádi straší koncem světa, jak ho známe, ať už kvůli klimatickým změnám, migraci, „úpadku tradičních hodnot“, nebo čemukoliv jinému, často působí dojmem jakoby se na apokalypsu, kterou předpovídají, těšili.

Jenže uvědomují si jak oni, tak ti, kdo jim naslouchají, že „statistika“, po níž volají, bude znamenat spoustu individuálních tragédií a nekonečné bolesti? Nebo jsou stejně hloupě naivní jako ti, kdo měli v létě roku 1914 pocit, že si jenom trošku zastřílí a budou do Vánoc doma?

„Tovární nastavení“ našeho světa, který sice není ideální, ale je, podle všech možných aspektů nejlepší, jaký tu kdy pro lidi byl, totiž není vůbec hezké; spousta naprosto základních věcí, které považujeme za tak přirozené, jako vzduch, který dýcháme, je těžce vybojovaný, a náročným kompromisem dohodnutý luxus. Mějme to na paměti, ať o něj nepřijdeme.

Aktualizováno: 12.9.2019 — 08:09

46 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Mame uzitecnou a zaroven zhoubnou vlastnost – zvedavost. Kdyz se nekde zacne strilet, pujdete se podivat, nebo se rychle vzdalite? Zarazi me, jak americti politikove, kteri v zivote nestali dve hodiny ve fronte na pomerance, horuji pro socialismus. Nekdo je bohaty a nekdo chudy, to je jasne nespravedlive. Kazdy by mel byt chudy.

  2. Andy z článku mě mrazí.
    A ano lidstvo se nikdy dost nepoučí.

    Pamatuji si, jak mě šel mráz po zádech, když jsem u nás v Plzni byla na výstavě fotografií a poznámek odvezených a poté zabitých Židů z Plzně.
    Výstava byla v staré Synagoze.
    Když jsem viděla fotografie rodin, kde na fotce ještě byli všichni šťastní.
    Nejvíc mě dostal seznam ručně psaný, co židé nesměli za protektorátu.
    Oni nesměli skoro nic.
    Já jen opravdu doufám, že se tohle nebude opakovat.

  3. Lidstvo je nepoučitelné??? No, říká se to. Osobně jsem poučená, moje rodina taky, přátelé taktéž,široké okolí taky, tak kde jsou ti nepoučitelní, stále si kladu tuto otázku a nenacházím odpověď. Kdyby k nám zítra vtrhl kdosi z východu, pomhl by nám někdo se smluvních partnerů, obávám se, že opět nikoliv.Zase bych se jich to na pomyslnou chvíli netýkalo? Kolik lidí by okamžitě obrátilo korouhvičky?!Tak mám takový dojem, že jediná země, která je připravena soustavně na nejhorší a bojovala by při ohrožení za každou cenu je Izrael.Zatím.
    Dál s dovolením použiji citaci:
    Každá vyrobená puška, každá válečná loď spuštěná na vodu, každá odpálená raketa je v konečném smyslu okradením těch, kdo hladoví, kdo strádají, kdo trpí zimou a kdo nemají co na sebe. Tento svět neutrácí ve zbraních jenom peníze. Utrácí pot svých pracujících, genia svých vědců, naděje svých dětí.“
    Dwight D. Eisenhower.

      1. Šmánkote, než jsem dopsala,tak už je tam. Produkt morálního marasmu. Bohužel je jich stále dost.

        1. On je v podstatě svým myšlením nacista, jen si tak neříká. Ne uřvaný skinhead, nebo nějaký bezmozek z SPD; člověk, který je skutečně natolik cynicky odlidštěný, že, kdyby ta příležitost přišla, by toho chlapečka do té plynové komory nahnal sám.

          1. Měl jsi to zde nechat Andy, je to taky názor, je jinej, odlišnej,pro nás těžko uchopitelnej, ale to smazání mi připomíná to, co píše Číslo: V historii pustili film z okupace Chorvatska za druhé světové a vystřihli z toho všechny ošklivé scény, aby to někoho netraumatizovalo… A tak to dnes vypadá, my si můžeme všechno „ošklivé“ ze svého života vystřihnout.

            1. On jenom trollí. Nemažu ho proto, že by nás traumatizoval, ale proto, aby neměl pocit, že mu to tady patří.

              1. Ano, Andy, my víme kdo on je,nicméně by všichni měli vědět a znát s kým se mohou setkat včetně jeho názorů a uvědomovat si,co by se ev. mohlo dít,kdyby jim byla dána moc.On ví, že mu to tady nepatří,jen doufá, že nás řádně nas… a to by se mu mohlo takto povést.

    1. Ještě dodatek. Kromě jiných knih,jsem v poslední době zakoupila a přečetla dvě knihy od Wendy Holdenové. Obě jsou autentickými vzpomínkami na válku a zlo z ní a z lidí pocházející. „Sto zázraků“ o naší české nejskvělejší a světoznámé cembalistce a pedagožce Zuzaně Růžičkové a druhá kniha“Narodili se aby přežili“. Tohle by měla být povinná četba v celé EU i jinde. Mohu říci, že mi bylo moc těžko při četbě, několikrát jsem knihy odložila,než jsem zase nabrala dech. A opět si kladu otázku,PROČ se to všechno muselo stát.

      1. Hitler přesvědčil lidi svou ideologií, která se opírala o argumenty, které začínají být populární znovu. Konkrétně jde o tyto:

        – Člověk je součástí přírody a ekosystému a proto by jeho přežití či nepřežití měly určovat zákony přírody jako že (fyzicky) silnější vyhrává. Podle Hitlera je tohle důvod, proč bylo potřeba zlikvidovat Židy, protože svým důrazem na empatii a soucit obcházejí přírodní zákony, když umožňují „slabým“, aby vládli „silným“.
        – Žijeme na přelidněném území a nestačí nám zdroje, lidí je moc, nastane hladomor (s tímhle přišel už Malthus a teorie je to mnohokrát vyvrácená; Země by uživila násobně víc lidí, než je tu dnes, všechno je to jen otázka infrastruktury a politické stability)
        – Když se budou jiní lidé „nekontrolovatelně množit“, zbude méně zdrojů pro německý národ a ten tak zajde na úbytě.

        Tímhle dokázal mezi lidmi vzbudit paniku o budoucnost a to byl hlavní argument, kterým se ospravedlnila dehumanizace, deportace a vyvraždění Židů, Romů a dalších, kteří byli viděni jako překážka v německém „plánu pro přežití“ (až takhle to nacisté prezentovali, že jde o přežití).

        No a teď to srovnejte s dneškem a s dnešním ekologickým šílenstvím a panikou z migrace. Tak odlišné skupiny lidí, jako jsou ekologičtí aktivisté a bezmozci kolem SPD mají jednu věc společnou: opakují z velké části názory, kterými se to hemží v Mein Kampfu.

  4. Mimochodem doporučuji tuhle animaci, která ukazuje v perspektivě, kolik jednotlivých osudů zničila jenom samotná druhá světová válka.

  5. Historii píší vítězové, hřbitovy jsou plné hrdinů, u každého lágru je Aschenhalde, pamětní desky se kradou nebo mizí z fasád domů.. lidi si zajdou do kina, podívat se na utrpení , ale po skončení filmu se otřepou a žijí dál svůj život. Položil si někdo z nich otázku – co by dělal, kdyby ho jeho vlast potřebovala? Šel by ji bránit? Dal by svůj život za svobodu a lepší život příštích generací? Když se na ty lidi kolem sebe dívám, je mi občas úzko…pomohli by? Dali jídlo,nechali přespat? Jak bychom ustáli dobu,kde jsou slova zbytečná a jsou potřeba činy?

    1. Když se člověk dívá, za koho by bojoval, tak ne. Maximální nasazení by bylo tak do přestěhování se.

      1. Koukám, že článek je přesně o Vás, jak se na Vás tak koukám, tak Vy se na tu apokalypsu vyloženě těšíte.

      2. Ale milé Číslo – přece bys nebojoval za naše představitele (vem je čert – mnohé), ale za vlast, ideály, svou rodinu i rodinu souseda, byť na opačném konci republiky – za svobodu. Přece toto všecko ještě má smysl!

        1. No Ege, za sousedovu rodinu teda ne, ono záleží,koho máš za ty sousedy…ale je dost lidí,za které bych bojovala a oni by stáli v tom boji vedle mne… a ta svoboda, ta by mi za ten život stála….

          1. Ech Shari – sousedova rodina, to neber doslova. I když může nastat situace, kdy se člověk zastane i toho, koho by jinak nakopal do zadele (pokud nemáš za souseda Hannibala Lectera 😉 )

            1. zlatej Hannibal, Ege … je to přesně takovej ten nařvanej hospodskej máčo, co do očí a před tebou nic…ale za zádama a po straně…škoda mluvit…tak za tohodle fakt ne…ten by taky přistrkoval….

              1. No Sharko, ona kdyz nastane krize, a tou treba valka urcite je, tak mnozi dokazou prekvapit. A to jak ti, co se do te doby pasuji na moralni autority, tak ti, ktere v dobach pohody povazujeme za obtizny hmyz, ci neco jeste horsiho. Takze ja bych s temi odsudky nebyla hned tak jednoznacne hotova.
                Jinak jsem rada, ze jsem jeste rano stihla puvodni diskuzi, nez byla ocistena, abych byla v obraze.

                1. Krakonoš si o to říkal. Tohle není místo pro diskusi typu pět minut Hitlerovi a pět minut Židům.

                  1. Dnes chce každý diskutovat, ale jak se mu v diskuzi objeví jemu nepohodlný názor, tak ho smáznou a diskutujícího zablokují. To je bohužel typické. Diskuze pak není žádnou diskuzí, ale jen vzájemným přitakáváním. Jestli chcete mít diskuzi a nežít jen ve své bublině, tak si připusťte, že různí lidé mají různé, mnohdy i nepohodlné, názory. Jestli ne, tak je mažte a kochejte se, ostatně je to váš článek a vy jste tu webmaster.

                    1. Fajn, jsem. A extremistické příspěvky ať si píše třeba na Aeronet nebo Sputnik. Tady není vítán a za to, jak se vyjadřuje, bude mazán. Ví to moc dobře.

                    2. Tapuz, takhle jsem přišla o přístup do jedné skupiny na FB (lidi kolem choďáků). Byla jsem velmi slušná, možná až moc vzhledem k okolnostem, ale …
                      Tady nebudu plevelit, víc na SZ.

                  2. Čtu až teď, takže nevím, co bylo smazáno, a domýšlím se, že to byly Krakonošovy příspěvky. Proč si je nemůžu přečíst a udělat si úsudek o pisateli sama?

                    1. Milá Elvíro, dříve se tomu říkalo cenzura…Teď si v diskuzích přečteš – váš příspěvek byl smazán, protože porušil pravidla slušné diskuze (nazveš mladíky pravým jménem, neslintáš slastí nad LGBT, nevítáš migranty,,,)

        2. Akorát, to ti představitelé navlečou, že voják bojuje za svobodu a nějaké své ideály a ve skutečnosti bojuje za jejich zájmy.

  6. Bavil jsem se s klukem ze San José z Kalifornie. V historii pustili film z okupace Chorvatska za druhé světové a vystřihli z toho všechny ošklivé scény, aby to někoho netraumatizovalo… A tak to dnes vypadá, my si můžeme všechno „ošklivé“ ze svého života vystřihnout. Život je v západním světě pro většinu lidí tak nebezpečí prostý, že si tu míru může určovat sám a říkat tomu třeba „adrenalin“. Jenže lidé se v tom začnou nudit a někde v nich ten „lovec a bojovník“ furt je a člověk potřebuje nepřítele a bojovat. A protože ty ošklivé věci vidět nedokáže a nechce, tak si vymýšlí, že by takové bojování bylo vlastně jen další „adrenalin“ 🙁

  7. Dobře napsané. To číslo, ve kterém jsou zahrnuty mrtví, je tak velké, že se nám zdá až neskutečné. Máš pravdu, není to 200,000.000 nějakých lidí, ale je to Hešo, Ester, Josef, … dvě stě milionů jmen, dvě stě milionů předčasně ukončených životů.

    Paměť lidstva je neskutečně krátká – ke škodě nás všech.

  8. Když čtu nebo slyším podobné statistiky, tak si odmala představím – nebo spíš zkusím představit – tolik pohřbů. A pohřeb, to pro mě vždy byl koncentrovaný žal a strašlivá nenahraditelná ztráta. Definitivní. Krát příslušný počet mrtvých – i kdyby to byli mrtví na silnicích.
    Zvěrstva, jaká dokážou páchat „normální“ lidé jen aby nevyčnívali, jsou strašná právě proto, že se si nemůžeme nalhávat, že se nás to netýká. Tora dole to napsala úplně přesně.
    Díky za ten článek, je třeba to připomínat a připomínat. Zlo, které „nikdo nečekal“. A vždy začalo dehumanizací obětí.
    Zajímalo by mě, jak často si ti „normální“ lidé, které si právě nikdo nevybral do hledáčku jako nevhodné, představí, že by mohli být na místě těch druhých? A jak by se asi cítili?
    Mimochodem soft (zatím) verze podobného cítění se ukázala v Británii od mediální masáže kolem Brexitu – cílem jsou kdo? Pákistánci? Indové? Afričané? Ale kdeže… Poláci, Češi, Slováci, Rumuni…, všechna ta „východoevropská verbež“.
    A nezůstalo jen u nadávek a šikany (ve školách – často netrestané v zemi, kde si na univerzitách nesmíte k nějaké skupince lidí ani kýchnout, abyste nebyli obviněni z rasizmu), ale docházelo a pravděpodobně stále dochází i k fyzickým útokům. Třeba jen proto, že se lidé baví na ulici ve svém mateřském jazyce a ne anglicky.
    Jak se vám to líbí? Mě ne… A to je Británie! Dokonce v obou světových válkách bojovala na správné straně! A teď?
    Špinavá kampaň kolem Brexitu „jen“ dovolila beztrestně říkat nahlas věci, které si dost lidí i tak myslelo, ale VĚDĚLI, že to není společensky akceptovatelné. A pak najednou to možné bylo… Na výsledek se nemuselo dlouho čekat. A to je prosím pořád ta soft verze!
    A u nás? Eh, stačí se podívat na Hrad a všichni vědí, že být podlý, sprostý, nenávidět a lhát je přece úplně normální!

    1. Pravda, heslo „Nám se to stát nemůže!“ je velmi, velmi ošidné.
      Co se týká Hradu a jeho obyvatele, to už se nedá ani komentovat, aby člověk nepadl na jeho úroveň.

      P.s. „…tolik pohřbů.“ Když ony ani ty pohřby nebyly… (u)

    2. Británie, USA, Francie a spol. dokazují, že v lidech je ten ventil vzteku, který se musí upouštět. Jinak to bouchne a odnesou to všichni. Bohužel v absurdních zákazech se stále jde dál a dál

    3. Británii chybí Churchill a jeho „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot.“

    4. Koukám, že se Vám zamlouvá situace, kdy hlava státu překračuje své kompetence a ignoruje ústavu. Takové Ein Reich, Ein Volk, Ein Führer, co? Ještě že tu už dlouho nebudete, s tímhle postojem.

    5. Já se jen bojím, aby po skončení jeho volebního období, tam nebyl ještě někdo horší.
      To snad už není ani možné.

      1. Je. Osobně tak trochu čekám prezidenta Soukupa, Václava Klause mladšího, nebo Vladimíra Dlouhého.

          1. To není humor. Rusové vybírají svého koně pro další volby a je dobré vidět, kdo se o tu funkci jako jejich nového místodržícího zajímá a o kom se v tomto kontextu mluví. A tato jména jsou hodně pravděpodobná, že budou stát proti kterémukoliv z příštích demokratických kandidátů.

        1. V těch dvou prvně jmenovaných,se shodujeme…a není to ani černý humor…a pak se objeví někdo další a takovou fantazii nemáme….

          1. Jo, to máš pravdu,fantazie nezná mezí! Už jen probojovat se na volitelná místa na kandidátku v místních samosprávách je dnes věcí lží pomluv,intrik a podrazáctví, z toho se pak rekrutuje boj o moc a peníze. Je to bída!

  9. On si totiž každý myslí, že jeho se to nedotkne, že on by eventuálně byl mezi těmi „vyvolenými“, co by vse přežili a navíc v pohodě. Představa, že podobné zvěrstvo by se mohlo dotknout přímo jeho, si nikdo z nás připustit nechce. Bohužel i proto jsou kolikrát ty klapky na očích – dokud se to děje vedle, u sousedů, Židům atd, nic nevidím, protestovat radši nebudu, třeba si mně nevšimnou… A až si všimnou a budeme volat o pomoc, ostatní budou mít klapky na očích a doufat, ze jich se to nedotkne. Bohužel je to tak. Lidstvo je nepoučitelné a jeho technické znalosti se rozvíjejí mnohem rychleji a lépe, než empatie a intelligence, bohužel.

    1. Nechtěl bych vidět, co byste dělal za války. Nejenže byste docela určitě nebyl mezi Spravedlivými mezi národy, ale dost možná byste byl nějaký ohavný, německý kolaborant nebo arizátor. Protože ti, co se na zlo koukají a mlčí o tom, jsou jeho spolupachatelé. Bez nich by totiž žádný režim nic takového dělat nemohl.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN