„Všechno nejlepší k narozeninám tvého syna ti přeju!“ zahlaholil na mě vesele do telefonu minulé pondělí můj otec. Poděkovala jsem a vůbec se nedivila – samozřejmě, že narozeniny svých dětí slavím! Nejen s nimi, ale i sama pro sebe. Vždyť to byly jedny z nejšťastnějších dní mého života.
Když jsem toho staršího držela poprvé v náručí, tak se mi doslova změnil svět. Kromě radosti na mě dolehl ohromující pocit zodpovědnosti. Kupodivu… ne strachu. Bylo mi dvaadvacet, dnes by mě nejspíš okolí bralo jako nezodpovědné děcko, ale já jsem si tehdy důvěřovala. Věřila jsem sobě i svému muži, že to zvládneme. A zvládli jsme to.
Nebylo to lehké, přesně jak se to píše v mnoha článcích o rodičovství. Po několik let jsem nevyspala, děti prošly všemi odborně popsanými obdobími vzdoru, a navíc se ti moji dva malí dominantní samečkové rvali jako koně. Zvládla jsem nepřetržitý dozor nad batolaty postrádajícími pud sebezáchovy, přežila jejich školní docházku, nezabila je za neustálé hašteření, a prokázala takřka zenovou trpělivost, když jsem je snažila nutit k aspoň nějakému pořádku.
Jenže rodičovství nejsou jen starosti, o kterých se často mluví – je to i láska a hluboké uspokojení, které se naopak sdílí dost těžko. Nejen pokud jde o něžná miminka a roztomilá batolata, srdce vám taje něhou i nad nohatými školáky, stejně intenzivně milujete i vzpurné a současně zranitelné puberťáky. A to i ve chvíli, kdy se jim snažíte zaheslovat wifinu a v duchu si slibujete, že klíčky od vašeho auta nedostanou nejmíň do třiceti!
A víte, co je na tom nejlepší? Že se to nemění ani v době, kdy vaše děti dospějí a založí své vlastní rodiny. Stále to jsou vaše děti, a pokud jste to zvládli, stanou se i vašimi přáteli. Dospělými, chápavými, se kterými je legrace, kteří vás berou i se všemi změnami, které čas přináší.
A v tom je nejspíš ten pravý poklad rodičovství – malé děti vám vyrostou, ale přátelství těch dospělých vám vydrží do konce života:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2019
A tak se dnes ptám – povedlo se vám být přáteli s vlastními dětmi? A rodiči? 🙂
OT – tak jsem vyměnila suchou část republiky za tu nejmokřejší! 🙂 Ano, v Rožnově umí strašně lejt… a Bečva je veliká!
Jak je u vás?
U nás popršelo, za poslední týden cca 50 mm (říká měřák, ale v nádobách je víc), největší chlístáky se nám vyhnuly. Ráno intenzivně pršelo dvacet minut a spadlo 15 mm…
U nás na severu s přestávkami leje celý den jak z konve a je zima vlezlá tak, že jsme dnes zahájili topnou sezonu.
To se ani neodvažuji nadhodit, že by se zatopilo. Sedím ve svetru a začíná mě bolet v krku. Nemám mandle, takže až v hrtanu (devil)
V Dunajskej Stredě bylo až do sobotu večer azuro a 28 -30° ve stínu, v neděli ráno, když jsme odjížděli, bylo pod mrakem a cca 20°, cestou občas trochu pršelo.
Já měla rodiče v rozumném stáří (to sestry měly rodiče mladé, obzvlášť maminku 😉 ) a s rozumným pohledem na výchovu svých potomkyň. Takže jsme se většinou nakonec domluvili, byť v několika málo ojedinělých případech došlo na výprask (hlavně, když jsme byly nachytány při óbrlži). Na druhou stranu nevím, co to je domácí vězení či tichá domácnost nebo zákaz cukrovinek a podobné tresty, které byly praktikovány na dětech nebitých (prosím, my opravdu nebyly bity jako žito, ale pro brnknutí prsty přes „nadutou“ hubu mamka nešla daleko).
Já se snažila být tak dobrou matkou, jak jsem dokázala – snad mi to trošku podařilo. Pravda, teď si někdy připadám, jako by Terka byla ta rozumnější a odpovědnější z nás (rofl)
Ygo, už tak brzy? 😀
No jo – jde o to, jestli se u mne jedná o předčasnou demenci nebo u Terky o předčasné vyzrání osobnosti… (rofl)
(rofl) Ale zase je s tebou legrace 😛
Dede, dneska ses mi trefila do noty! Starší syn oslavil ve čtvrtek narozeniny, padesáté! Protože přišli i jeho kamarádi (některé znám už od školky), seděli jsme, grilovali a vzpomínali na všechny lumpárny – a že jich bylo! Druhý syn je jen o rok a půl mladší, takže do té party patří také. Úplně jsem vedle nich omládla 😀
Měla jsem a mám v životě velké štěstí. Na hodné a báječné rodiče, na hodného muže i na prima děti. Dokonce mám i moc fajn snachu a dva úžasné vnuky. Všichni se mi snaží pomáhat a mám v nich i opravdové přátele. A tak jen děkuji Bohu a prosím, aby to tak i zůstalo (h)
Milá Lído, děkuju bohu úplně stejně (inlove)
Taky jsem měla hodně mladou maminku, jak píše Míša, byl mezi námi rozdíl 20 let. Byla jsem pyšná na to, jak mladou, krásnou a veselou maminku mám. Dokázala být i kamarádka, mohla jsem jí říct všechno na světě. Dokonce jsme občas spolu držely basu proti tatínkovi, který byl jednoznačná autorita pro celou rodinu, navíc poněkud cholerik. 🙂 Občas maminka diplomaticky ušlapávala cestu, když se objevil nějaký průšvih můj nebo mé sestry.
Se svými syny mám hezký vztah, je v něm rodičovství, kamarádství a čím jsem starší, tak z jejich strany čím dál tím víc ochranářství. 🙂
„Naše malá maminka“ 😛 Něco podobného? Občas mi to předvádí Marek a já mu to (zatím) pobaveně toleruju, protože je to k pobavení míněno 🙂
Také jsem měla mladé rodiče a musím říct, že to bylo fajn.
U nás to tak někdy je, i když teď o víkendu jsem byla velká maminka a synek malý nemocný kluk. Inteligentně si koupil v noci, když šel z práce kebab, ve stánku, ten den bylo pětatřicet… Za dva dny horečka, průjem, křeče, nakonec skončil ve fakultce na pohotovosti s krvavým průjmem. Dostal ATB, přijel a prospal dva dny, slabý jak mucha, vděčný za suchý rohlík a zeleninovou polévku… Dneska odjížděl a byl rád jak rádio, že s sebou dostal na vodě dušené maso a vařenou rýži. A neměl salmonelózu, ale nakoupil Campylobactera.
Fuj, to měl ještě kliku. Hlavně, že mu je líp!
Tak vyhráno nemá, za dva dny dobere ATB a pak se uvidí, jestli bude pokračovat. No je z toho docela čóro, i na tuto potvoru je ohlašovací povinnost jako na salmonellu, musí udat, co kde jedl a pil, zřejmě bude muset ještě několikrát na stěry. Díky tomu krvácení asi bude muset jít na vyšetření střev, jestli se to zhojilo. Fakt se mu ten kebab vyplatil.
Ty jo… to radši přidržím palce 🙂
Protože jsem vyrůstala jen s maminkou, a ta mě měla ve 20-ti letech, jsme si hodně blízké a je mi nejen maminkou ale i přítelkyní. Často si voláme a rádi si spolu povídáme. Mamince je 73 let a stále je čilá a svěží. Ale vím, že přijde čas, kdy jí budu více ochraňovat. Tak jako ona ochraňovala mě.
Mám 2 syny a vztah s nimi se měnil.
Kupodivu s tím starším autistou aspergerem Petou máme teď krásný vztah. Rozumíme si a máme se moc rádi. Asi je to s tím, že už bydlí už jinde a u něho jsem to opravdu nečekala.
S mladším synem mám vztah rozporuplný. Nebylo to s ním vždy jednoduché, ale už se konečně usadil a “ dostal rozum „. Mám ho ráda, ale v jeho případě jsem pořád trochu ve střehu.
Ale zase díky němu mám milovaného vnoučka Samíka. Jako otec je Pája dobrý a moc se snaží.
Míšo, blahopřeju ti – vychovat dva syny a jedno z nich autistu, to není jen tak. Vůbec, když to končí dvěma prima mladými muži, kteří se umějí o sebe postarat a můžeš se na ně spolehnout. (inlove)
S maminkou jsem měla krásný vztah, myslím. Samozřejmě tehdy byli rodiče rodiče a ne kamarádi, ale chybí mi pořád. Se synem i dcerou mám myslím taky skvělé vztahy, oba jsou dospělí, samostatní, stojící nohama pevně na zemi. Co víc si můžu přát… Jen, aby jim to vydrželo. Pořád jsou to moje děti, ať je jim kolik chce, jejich neúspěchy mě bolí a úspěchy těší.
Máš pravdu Toro, člověk s nimi pořád věci prožívá. Přiznám se, že jako dcera jsem časem začala mírně filtrovat intenzitu zpráv směrem k rodičům – když jsem nechtěla, aby je trápilo něco, co jsem si stejně musela vyřešit sama 🙂
jo, já to směrem k mamce dělala taky
Rodiče byli rodiče, hlavně mamka..dětí nemaje, nemohu říct, co bych pro ně byla nebo kým bych si přála být…
Máš pravdu, rodiče jsou rodiče… jen mám dojem, že když už nemáš zodpovědnost za jejich výchovu, může nastoupit taková volnější část rodičovství, kdy je mezi dětmi a rodiči vztah… rovnovážnější? To nazývám přátelstvím – svěřujeme se navzájem a nesoudíme se. V podstatě 😛
AD „Máš pravdu, rodiče jsou rodiče… jen mám dojem, že když už nemáš zodpovědnost za jejich výchovu…“ No pravda, vychovat si rodiče k obrazu svému je pro dítko běh na dlouhou trať (h) . To si pak jedno oddechne, když už tu výchovu nemusí tak hrotit (rofl) (rofl)
(rofl)
rodiče jsou rodiči pořád, u nás j eto tak, nikdy jsme je neměla za kamarády (a to nemyslím nijak zle nebo lítostivě), prostě to byli rodiče…já jsem vlastně svým způsobem ráda. Kamarádi byli mí vrstevníci nebo děcka o pár let starší…rodiče jsem nikdy za kamarády nepovažovala… vychovávali,učili,starali se, byla s nima legrace, ale i práce,měli autoritu..
myslím si,že ten současný příliš kamarádský přístup spojený s kultem dítěte, je špatnej..ono by pořád mělo platit – Ocaď-pocaď!
ono to možná u mne bylo a je tím, že mne mamka měla v 37 letech …
Sharko, já jsem taky neměla rodiče za kamarády a taky to nemyslím nijak špatně. Mamince bylo 33, když jsem se narodila (na tehdejší dobu už tedy byla poměrně stará matka, dneska by to bylo úplně normálka), tátovi bylo 30 (mladší táta než máma bylo tehdy taky něco poměrně neobvyklého). Byli fajn, připravili mě na život tak, že jsem vlastně nikdy neměla nějaký zásadní problém. Měli u mě autoritu, ale byla s nimi diskuse, nikdy jsem se jich nebála a vždycky jsem se na ně mohla spolehnout, měla jsem je moc ráda a přiznám se, že mi chybí. Vlastně jsem byla ráda, že se nikdy nestavěli do pozice mých kamarádů, právě pro ten pocit zázemí a naprosté jistoty, že se můžu spolehnout, kdyby to bylo třeba.
Víš, co je zajímavé? Nevnímám slovo kamarád stejně jako přítel (což neberu jako milenec, jsem staromódní, přítel je… přítel:)) Kamarádů může mít člověk plno, opravdových přátel ale obvykle jen pár. Přátelé jsou dle mého slovníku další stupeň nad kamarádem:)) je to… vážnější, důvěrnější. Na přátele se můžeš vždy spolehnout a cokoliv jim říct. To úplně u kamarádů nevidím – to je podle mě veselejší a méně hluboké 🙂
Dede, já pojmy přítel – kamarád chápu přesně stejně jako ty. Kamarádi byli třeba někteří spolužáci, nebo děti, s kterými jsem byla v létě na táboře, nebo někteří spoluhráči z volejbalu. A později třeba někteří spolupracovníci, lidi z potápění, „holky“, s kterými chodím cvičit, a tak podobně. Přátel mám jen pár a ani s nimi nemusím dělat stejné věci.
Pojem „přítel/přítelkyně“ bohužel ztratil v posledních letech úplně svůj smysl. Podle toho, jak se používá, znamená prostě „souložník/souložnice“, nic víc, dokonce ani milenec. Protože milenec je už tím svým slovním základem někdo, kdo je mi milý a kdo je taky na mě milý, a tak se s ním scházím ráda. Ale „přítel“ se docela běžně používá v absurdních souvislostech, třeba u domácího násilí – například že přítel přítelkyni mlátí, že ji zabil (nebo obráceně, abychom to měli genderově vyvážené). To bych třeba já od „přítele“ nečekala, ten by ke mně snad měl mít veskrze kladný poměr, a jestli mě někdo mlátí, tak to určitě není můj přítel. A říct o nějaké ženě, že je to moje přítelkyně, to bych se na veřejnosti snad už ani neodvážila.
Jo, v tom máš pravdu. Tolik krásných slov získalo ošklivý význam. Konec konců si člověk dnes málem netroufne vyzdvihnout pravdu a lásku, aby mu nevynadali, že je sluníčko 😛
„Pojem „přítel/přítelkyně“ bohužel ztratil v posledních letech úplně svůj smysl. Podle toho, jak se používá, znamená prostě „souložník/souložnice“, nic víc, dokonce ani milenec.“ – Tapuz, to je přesné.
S maminkou jsme měly zvláštní vztah, asi to bylo tím, že sestra se narodila jako vyvzdorovaná a tak nějak si holky sedly víc. Tatínek byl dost přísný, ale vždycky jsem měla pocit, že se mu můžu s čímkoli svěřit. Dneska to vypadá, jako bychom každá měla jinou maminku.
S Kačenkou jsme – alespoň doufám – přítelkyně. Kuba je hodně uzavřený, on je velká citlivka, ale nechce to nechat na sobě znát. V tom je stejný, jako byl můj tatínek. Ale mám pocit, že tu jeho důvěru máme a zatím se nám ji nepodařilo zradit. Za sebe mohu říct, že se cítím být matkou i přítelkyní.
Inko, to je moc hezký pocit, viď? (inlove)
Jo. Ale já si také vážím toho vztahu se svými skautskými dětmi, spíše tedy skautskými dcerami, které za mnou se svými dětmi občas jezdí, svěřují mi své strasti a jsme si dnes opravdu přítelkyněmi. Stále je mezi námi více jak 20 let, jsem vrstevnice jejich maminek a jsem hrdá na to, že mám jejich přátelství