Píše border kolie Indy s malou pomocí Regi, protože tlapkama to pejskům na klávesnici počítače moc nejde. A jak uvidíte, Indirka si poradí s lecjakým zapeklitým tématem.
Drabblíky vznikly během posledních tří let v rámci akcí Duben měsíc drabble na webu SOS, nebo Deset drabblení desátého dne v našem domovském Šíleném šupleti.
Téma: Tady chybí razítko!
Pejsek a úřední šiml
Víte, kolik razítek já už mám? Spoustu. Hlavně v takovém sešitku, který Regi nesmí zapomenout, když jdeme k panu veterinářovi. Protože on tam nějaké strašně rád plácne pokaždé, co mi dá píchanec do kožíšku.
Pak mám orazítkované lejstro, na kterém je napsáno, že jsem udělala canisterapeutické zkoušky.
Ale jeden štempl teda nemám. Nemám rodokmen. Nemám vůbec žádné potvrzení, že jsem opravdu border kolie.
Jenže když moje máma byla border kolie a táta byl border koliák, tak přece taky musím být border kolie, ne? Navíc to tvrdí Regi. A když to říká ona, tak to rozhodně musí být pravda, razítko nerazítko.
Téma: Cit pro sníh
Tak co to teda je?!
Hrozně se těším na sníh. Dá se v něm parádně válet, lidská mláďata na něm jezdí na sáňkách takovým tempem, že jsou konečně skoro stejně rychlé jako já. A úplně nejlepší je, když do toho sněhu Regi kope, a já skáču a chytám ho.
Dneska ráno bylo konečně na trávníku bílo. Nachystala jsem se a významně koukla Regi na nohy, ať teda kope. Jenže ona se začala smát, že to ještě nepůjde, že je to jen jinovatka.
„Nevykládej nesmysly!“ štěkla jsem. „Když to studí jako sníh, chutná jako sníh a voní jako sníh, musí to být sníh. Nekecej a kopej!“
Téma: Můj milý věrný, píši vám…
Korespondence psí
Lidi pořád něco píšou. Kdysi, když jsem ještě nebyla na světě, prý neměli ty klapavé mašinky s obrazovkou, které znám já, a psali tlapkou, ve které drželi takový šikovný drápek s barvou. No to si vůbec nedovedu představit.
Ale abyste věděli, my pejsci umíme psát taky. Nemyslím to, co třeba teď čtete. To já musím Regi diktovat, protože bych se packama těžko trefovala do správných písmenek. My si s kamarády píšeme pesemesky. Jsou úplně všude. Kluci je píšou na stromy a patníky, holky jen tak na cestu. A čím že to píšeme? No… eee… jaksi… to raději ani vědět nechtějte.
Téma: Zub moudrosti, zub času
Zub času bez šance
Vím, jak se má chovat správný pejsek. Třeba že nesmí ani packou sáhnout na něco, co mu nepatří. I moje zuby jsou dost chytré a vědí, do čeho rozhodně nesmí kousat. Vlastně jsem mým lidem, kromě jedné vložky do bot kdysi dávno, nikdy nic nezničila.
Zato když mi něco dají, řeknou, že je to moje, že fakt můžu!
Jejda, to se do toho pustím! Koušu a trhám, až z plyšové myši nebo z kusu lana, nebo ze zauzlovaného starého trika lítají cucky po celém bytě. Za chvilku mám po hračce. Kdepak nějaký zub času. Tomu já nedám vůbec žádnou příležitost.
Téma: Po krk v podmáslí
Originální parfém
Miluju parfémy. Většinou nějaký najdu venku na procházce. Jednou jsem teda objevila něco fakt luxusního. Mrtvého krtka! V tu ránu jsem byla na zádech a pořádně se v té nádheře vyválela, aby se mi vůně dostala do srsti hlavně na krku a za ouškama.
Jenomže víte, co mi doma provedla Regi? Vykoupala mě! Šamponem!!!
Taková škoda…
Ale pak se z kuchyně ozvalo: „Indy! Tady máš něco dobrého, aby ti nebylo líto té krtčí kolínské.“
Podmáslí! Hrábnout do misky packou, vylít tu dobrotu na podlahu a vytřít loužičku vlastním kožíškem, to bylo hned. Nakonec podmáslový parfém je taky docela originální, ne?
Téma: Hloupostí to začíná
Šikulka
Prý je všechno zlé pro něco dobré. Aspoň to říkají moji lidi. A já myslím, že taky něco, co nejdříve vypadá jako nějaká hloupost, může být nakonec veliká chytrost.
Jako třeba dneska. Zase jsem byla v práci, však víte, jsem canisterapeutický pes. Jedna moc milá babička mi házela balonek. Nějak jsem ale nedávala pozor nebo co, nechytla jsem ho, a on se zakutálel za noční stolek.
Marně jsem do té škvíry strkala čumáček a hrabala packou. Nakonec musela Regi stoleček odsunout. A víte, co jsme tam našli?
Jasně, že balonek. Ale taky brýle, které ta paní už od rána hledala!
Regi, moc hezky tvoje Indy píše. Naše bývalá kočka Kotě si take užila „úředního šimla“! Ještě někde mám její žlutý „cestovní pas“. Při cestování v něm musela mít razítko – nikdy ne starší 30. dnů – že je nejen zdravá a očkovaná, ale že se v jejím okolí (snad 3) měsíce nevyskytl žádný případ vztekliny. To při zámořském letu vyžadovala dost plánování dopředu, aby vše bylo čestvě platné. Razítka do pasu dostávala i při cestě do Čech na hranicích. Jednou jsme tam narazili na nějakého buzeranta. Kotě měla v pase jedno razítko krátce propadlé (teď přesně nevím, jestli to o očkování či výskytu vztekliny) a nechtěli nás do Čech pustit. Dali nám na vybranou. Buď počkat na české straně na českého veterináře (ochotného kdovíodkud přijet), který kočku přijede zkontrolovat (případně naočkovat), nebo se vrátit do Bavorska k nejbližšímu veterináře tam a dostat nutné razítko. Rozhodli jsme se pro Bavorsko, ale jet veterinu(myslím, že byla dokonce neděle)jsme rozhodně neplánovali. Místo toho jsme jeli na jiný hraniční přechod, kde do pasu kočky ani nenakoukli, naopak jedna hraničářka strčila hlavu do auta a nad Kotětem se rozplývala a číčala na ni 🙂
Omlouvám se Regi, ale právě jsem dala na ZV „Smutné OT“, tak to dám i sem, abyste věděli.
Prožíváme velký smutek, umřel nám Bobík. Nemůžeme se z toho vzpamatovat. Vždyť mu v tyhle dny byly teprve dva roky (našli jsme ho před 2 roky koncem října jako 2 měsíční kotě). Přišlo to nečekaně a rychle. Ráno běhal venku, spokojený, hravý jako jindy. O pár hodin později byl mrtvý. Zpětně vidím jedinou změnu v tom, že se ráno nehrnul k talíři s masem jako jindy. Ale v noci jsem ho slyšela a viděla chroupat granule, tak mě ani nenapadlo se nad raním „nechutenstvím“ zamýšlet. Prostě neměl hlad. Venku se kočkoval s Gigner, honil motýla, hřál se na sluníčku – jeho ranní rutina. Ani náznak toho, k čemu se schyluje. Snídali jsme, kočky uvnitř, Bobík ležel vedle Rusty na chladných kuchyňských dlaždičkách. Najednou se rychle zvedl, divně kníknul a běžel k záchůdku (bylo to tak zvláštní, že jsem šla za ním). Hrabal, extra dlouze seděl a když vyskočil, místo typické „louže“ nic, sucho. Samozřejmě jsem si vzpomněla na Odysea, jenže Bobík neměl žádné jeho příznaky – až teď to sucho. Po pár minutách byl v záchůdku znovu, a pak zase znovu, stejný výsledek – sucho. Byl čas přivést k nám Trixie, ale musela počkat, Bobík byl důležitější. Na naši veterině byla jen asistentka Laura, vet je na dovolené, musíme volat jinam. Volali jsme tam, kde kdysi byla Dixie. Blížilo se poledne, v sobotu zavírají ve 12. Ale uznali akutnost situace, máme honem přijet. Cestou Bobík už dost plakal – nevíme jestli protestoval, nebo od bolesti. U příjmu nám paní řekla, že vet už byl pár min. pryč, volali mu a jede zpět. Máme tam Bobíka nechat, zavolají nám hned jak se vrátí a prohlédne ho. Byli jsme připraveni na to, že si ho tam zřejmě nechají do pondělka „na pozorování“. Doma jsme nebyli ani pět minut, když volal sám drvet. Se zprávou a politováním, že Bobík zemřel. Vlastně ho už z přepravky vyndavali polomrtvého, umřel na stole. Zkusili mu dát nějakou oživovací injekci, nepomohla. Jeli jsme si pro něj v šoku. Jak je to možné, co se mu stalo? Napadlo mě, jestli ho třeba venku nekousl had. To vet vyloučil, podle B chování a příznaků spíše myslí, že mu v měchýři nebo jinde praskl vřed, zhoubný nádor – rychlá smrtelná otrava. Mohl v něm růst skrytě dlouho, třeba od malička, nebo narostl agresivně velmi rychle. Bobíka celou dobu nebolel, sám o něm nevěděla my terpve ne. Nemáme si nic vyčítat, nemohli jsme to tušit, prostě jeden z těch smutných nepředvídaných konců. Já si jen zpětně uvědomuji, jestli právě jeho nezvykle dlouhý posed v záchůdku s tím nebyl spojený i když vždy zanechal „louži“ a nic ho při tom nebolelo. Ale kocourci mají močovod delší, byl náš první kocourek, tak jsme si říkali „kluci čůrají déle“. Vrátili jsme se s ním domů, „rozloučit se v soukromé“ – byl stále teplý, podajný, jako když spí. Pak jsme s ním jeli do zvířecího krematorie (kam jsme v prosinci vezli fenku Sadie). Pán s námi soucítil, před dvě dna tam zpopelnil svého psa (15let) a plakal jako dítě. Teď tu sedím, nejsem schopná nahlas vyslovit jeho jméno aniž bych spustila vodopád, zatím to nedokážu vstřebat, nemohu uvěřit. Náš něžný, miloučký kocourek je navždy pryč !
Maričko, to je mi moc líto, ach jo. Vzpomínejte na Bobíka s láskou a s úsměvem, nic jiného se nedá dělat.
Maričko, to je mi moc líto, teď už hlavně vás, Bobíka už nic nebolí. (h) Tohle jsou věci, se kterými se nedá bojovat, jak jste mohli vědět? Pokud v podstatě veselý až do pár hodin před smrtí, měl díky vám velmi dobrý život. Takhle náhlou věc prostě vyřešit nestihneš a pokud to byl agresivní nádor, stejně by asi neměl řešení, vzpomínám na Matyldinu Borůvku.
Poplač si, jinak to nejde… Ale nic si nevyčítej (h)
Maričko, četla jsem na Zvířetníku, píšu sem. Vím, jak to bolí, už jsem taky o pár kočičích kamarádíků přišla. Je to šílené, ale takový je život. Hledala jsem zpětně tvá vyprávění, abych se podívala, jaký byl Bobík šťastný kocourek.Vyplačte se, to je jediné co pomůže. Bobíka už nic netrápí.
Dala jsem odpověď na Zvířetník, přelepím i sem (h)
Moc vám děkuji za slova útěchy. Vlastně se omlouvám, že jsem se o tom tak obšírně rozepsala. Řada z vás jistě také takhle zcela nečekaně(jako rána z nebe) ztratila (i víckrát) milovanou kočičku-kocourka. A popraly jste se s tím samy v tichosti. Já to v sobě měla včera po návratu tak čerstvě bolavé, potřebovala jsem nějaký „ventil“! Stále to moc bolí, vidím ho tu všude, chybí mi. Ale také mi od rána v hlavně zní slova známé písně „Ať se trápíš pro cokoliv život půjde dál. I pro tvé oči, moje malá čas dávno lék svůj uchystal..“ Takže moc děkuji a vím, že čas pomůže
Maričko, je mi moc líto Bobíka i vás. Psala jsi o Bobíkovi tak hezky a živě (jako ostatně o každém svém zvířátku), že mi připadá, jako bych ho trochu znala a tak je mi smutno taky – z toho, jak krátký měl život! Aspoň že si u vás užil lásky vrchovatě a nakonec i společenství holek kočičích. Objímám tě, Maričko a myslím na tebe i Jaye. (h)
Maričko! Je mi to tak líto, Bobík byl nádherný a veselý kocourek, přinesl vám mnoho radosti. Odešel příliš náhle… objímám tebe i tvého úžasného muže (h) (h)
Hančo, YGo – děkujeme vám oběma, J. jsem vyřídila (h)
objímám tě Maričko, tuhle bolest znám, vlastně to nikdy pořádně nepřebolí, je to nespravedlivý,byl moc mladej na to,aby odešel za Duhu a byl moc milován, jako všechna Vaše zviřátka…jak ráda bych tu bolest a smutek z Tebe sejmula…. (cat) (rose2)
Maričko, dočítám až teď, je mi to moc líto… Krátký život, ale plný lásky. Ach jo, je to nespravedlivé… Držte se.
Indy, krtčí parfém je dobrý, ale luxusnější je ze zamřelé ryby, kterou si do pole odložila volavka 🙂
OT – Takže děcka, pokud nechcete přijít o svůj nick na Zvířetníku: založte si nový mail, přihlaste se na Zvířetník telefonním číslem (pokud jste se registrovali SMS). Následně to po vás bude chtít mail, zadáte ten nový, vytvořený pro tento účel. Přijde ověřovací mail, kliknete na odkaz, objeví se plky, zrušíte možnost sloučení účtů a pak už se přihlásíte, konečně, nick zůstává.
Parfém z podmáslí, ten jen tak někdo nemá! (chuckle) Doufám, Indirko, že jsi byla šikovná a vetřela sis jej nenápadně jen do bílé srsti, aby nebyl objeven hned – a jestli ne, tak teď už víš, jak příště na to! 😀
Jinak si dokážu představit, jak se radovala paní z nalezených brýlí – já o víkendu zoufale hledala ty svoje sluneční na návštěvě v Hradci, až pak po návratu jsem zjistila, že vůbec neopustily domov se mnou! 🙂
Ještě jednou a trošíčku podrobněji na Hadech, na koho mám mail, dostal to i do pošty.
Regi, tvoje slečna Indy je velmi zábavná psová 🙂 !
Díky Ivo a Zano za tu snahu (inlove)
Podmáslí…. kéž by. Parfémy našich dam jsou zásadně… toho krtčího druhu 🙂 A i když mě viditelně slyší, tak na řev nedbají 🙂
No ale víš, jak strašně smrdí podmáslí třetí den 😀 Určitě musela Indy i tak do koupelny!
„Nekecej a kopej!“ (rofl) Milá Indy, tohle by ti moje holky i vlčáčí kluci předtím podepsali všemi čtyřmi tlapkami:)))
Se zubem času je to u nás stejné – teď zrovna nehlodá zeleného dinosaura, kterého holky dostaly minulý týden. Ještě píská, ale už má děravá záda! Hlodá ho Ari! 😀
Ovšem podmáslí jako parfém do kožichu… jsi prostě dáma 😛
A ty brejle – paní musela být opravdu ráda a ty taky. Takže to nakonec byla terapie na jedničku:))
Souhlasím, podmáslí je rozhodně luxusnější než krtek. 😀
Jste holky úžasně šikovné a všechny drabblíky jsou moc pěkné bez ohledu na šílenost zadání – zvláště z tématu Po krk v podmáslí by mi asi hráblo. (Zvlášť, kdybych nechtěla slevit z toho, že napíšu Vědu. 😀 )
Neříkej, že nějaká fyzikální veličina by se k podmáslí nedala přiřadit! (rofl)
Těleso do podmáslí ponořené…