Jsou tři a jsou aktivní. Jsou tři a jsou štíhlí. Jsou tři a jsou (zatím ještě) poměrně malí. Takže se vejdou ledaskam. Suma sumárum, na adrenalin je zaděláno.

Ne, že by nebyli pořád spolu, ale v tom je právě ten problém. Jakmile nevidím všechny tři, znervózním. Neproběhl nám některý krakenek pod nohami ven? Zvláště teď, v posledních dnech, kdy jsem měla doma na hlídání dva malé lidské neposedy, nabíralo hledání na obrátkách.

Goliáš a Zuzi

Je fakt, že většinou nenajdu já kotě, ale ve chvíli nejvyššího zoufalství se najednou otočím, tam sedí pohřešovaný (nebo pohřešovaná), hlavičku na stranu a kouká na mě svýma obrovskýma kukadlama s výrazem: „Hledáš něco? Řekni co, já ti pomůžu, fakt!“

Zezačátku to byly infarktové stavy. Přivezli jsme je poměrně mrňavé, navíc vzhledem k mrňavosti nepoměrně zvědavé a akční. Takže jsem je nacházela na místech, která bych nepředpokládala.

Za knížkami v knihovně.

Za pračkou (tam se fakt nikdy žádná naše předcházející kočka neschovala, páč se tam prostě nevešla).

V krabici na léto odložených zimních bot (samozřejmě až někde skoro na dně).

Za skříňkou v kuchyni, kam se též předtím nikdo nevešel.

A tak dále.

Goliáš a Sára

Jak postupně koťata rostla, některé potvůrky skrýše se zmenšovaly (díkybohu), takže se tam celé kotě nevešlo a já, vědoma si míst, kam rádi zalézají, nacházela pohříchu hlavně zadní části těla, trčící z různých úzkých škvír. Vždycky mě to až dojemně zabolelo, když jsem viděla třeba Goliáška, jak má hlavu za knížkami, naprosto přesvědčený o své neviditelnosti, zatímco naducaná prdka s dlouhým ocáskem je viditelná už od dveří. Postupem doby na to sami přišli a přestali tam zalézat.

Nejvíc mi ale (v souvislosti s hledáním) utkvěly v paměti příhody dvě a v obou dvou případech hrála hlavní roli Sára, naše Sašenka Sušenka. Nikoliv však jako hledaný objekt, ale jako kočka záchranářka. Sama o sobě je zvědavá jak opice (nebo, jak se říká u nás, jak tetka z Moravy :)). Možná právě proto byla už dávno někde jinde, než její sourozenci, a mohla jim tak (a zároveň i nám) podat pomocnou packu.

Hrdinka Sára

První příhoda byla triviální, určitě jste to zažili všichni.

Uklízím nákup, šuplata ven, věci dovnitř, šuplata zavřít a celá šťastná, že mám týden a páteční nákup za sebou, sebou plesknu na gauč a odpočívám. Sárinka vyskočí na gauč, přeběhne přese mě, sem, tam, jednou, dvakrát, třikrát, mňouká jak o život.

„Co chceš,“ povídám. „Dej mi chvíli pokoj, hele, celý den spíte, tak mi dejte pár minut na oddech, pak si vám půjdu mávat peřím, ale chvíli, chvíli si potřebuju odpočinout!“

Sárinka nesouhlasně mňouká a pobíhá sem tam dál. Skáče na zem, otáčí se po mně, pak zas vyskočí na gauč a pořád dokola, až mne to přestane bavit. Vstanu a s vyčítavým: „Tak pojď, když nedáš jinak,“ se sunu do obýváku.

Ale co to? Sára se mnou neběží, míří k lince, a zase se po mně ohlíží.

„Tak ty máš hlad?“ potřesu hlavou. „Vždyť jste dostali před chvílí, jednou nás asi sežerete, nebo co,“ povídám a vytahuju vysoké dolní rohové šuple, kde máme uskladněné příruční zásoby konzerv a kapsiček. Sára radostně poskakuje a já se nestačím divit.

Na konzervách si hoví Goliáš, jak dlouhý, tak široký.

„Tys věděla, že jsem ho tam zavřela?“ Sárinka potěšeně mňoukne. „No jistě! Já slepá nejsem!“

Samozřejmě, vlezl do šuplete, když jsem tam skládala nákup, lump jeden zvědavá. Tobiáš to dělával taky, i Čenda a Jája, jak jen jsem mohla zapomenout?

Vytahuji kocourka z šuplíku, opatrně zavírám a rozhlížím se. Kde máme Zuzanku? Kde jsou tihle dva, nebude třetí daleko, tak kde je? Sárinka i Goliáš sedí před linkou a střídavě se dívají na mne a na dvířka linky. Nevěřícně znovu vytáhnu dolní šuple a nakouknu za něj. Nikde nikdo, žádná černobílá kočička na mě zpoza konzerv nevykoukne. Zasunu šuplík a přemýšlím. Dokázala by prolézt o patro výš, do vyššího šuplíku? Tam jsou ale jen plechy a návody na spotřebiče, šuplík je nízký, co by tam dělala?

Koťata pořád pohledem hypnotizují linku. Vezmu opatrně za kovovou úchytku a pomalu vytahuji šuplík. Je tam! Stočená v hlubokém pekáči, pod sebou nastlané papírové návody, rozespale proloupne oči. Nevěřícně vrtím hlavou.

„Jak ses tam dostala, propánakrále?“

Dodnes to nevím. Zřejmě vlezla za Goliášem do spodního šuplíku, vzadu trochu odsunula prostřední šuplík a protáhla se dovnitř. Já ho asi nevědomky zavřela spolu s dolním a bylo vymalováno.

Šuplíky už zastrkujeme opatrně a koťatům dáváme dostatečný čas na to, aby si zázemí linky pořádně a dlouze prozkoumali. A když občas zapomeneme, víme, kde hledat…

Mimikry

Druhá příhoda byla vlastně taky triviální.

Běžný pracovní den, brzké ráno (na mně, sovu, až příliš brzké). Jako jindy téměř popaměti se umývám, oblékám, chystám tašku, ráno prostě nemůžu dělat nic, než naučené rituály, na víc se můj pomalu rozbíhající se mozek nemůže. Až venku si vzpomenu, že jsem si nevzala svačinu, vrátím se pro jogurt a mažu do práce. Můj muž jede též do města, bere mě tedy s sebou, o to je ráno příjemnější.

Po pár hodinách cinkne SMS.

„Ty jsi nám dala : “.

Cože? Já? Jak, když jsem od rána v práci? Odpovím otazníkem a čekám na další zprávu.

„Přijdu domů a Sušenka běhá sem tam a pořád ječí. Nemohl jsem za nic najít ani Goliáše, ani Zuzanku, už jsem měl strach, že jsou pryč.“

Strnu. Než přijde další SMS, ubezpečuju se, že jsou určitě doma, protože v opačném případě by zprávy zněly jinak.

Zuzi

„Nakonec jsem je našel, nebejt Sáši, tak bych se na WC teda fakt nepodíval. Stála před dveřma a kvílela jak o život.“

Na WC? Zarazím se. Jak jsem je mohla zavřít na WC? Vždyť když jsem tam ráno byla, stoprocentně jsem je ještě pak viděla v kuchyni? Znovu procházím dnešní ráno a přemítám, co se mohlo stát, že se dvě koťata octla zavřená na WC.

A pak si vzpomenu. Vidím se, jak se vracím ze dvora zpět domů pro jogurt a při procházení předsíně zavírám dokořán otevřené dveře WC. Někdo z nás nedovřel, WC bývá vždy zavřené. Jdu bohužel z té strany, kdy do místnůstky nejde vidět, takže nezahlédnu dvě šmejdivá zvířátka, která okamžitě využila příležitost a navštívila nový prostor, který běžně otevřený nebývá.

Tak se stalo, že Goliáš a Zuzi strávili pěkné dvě tři hodinky na WC. Ve chvíli odhalení chrápal Goliáš na poklopu zavřeného WC a Zuzi se vyvalovala v umývátku. Vypadalo to, že jediný, kdo trpěl, byla chudák Sárinka Sašenka Sušenka, kterou arestovaní sourozenci, ke kterým nemohla, přiváděli k šílenství.

Goliáš