Aniž bych měla sebemenší tušení, kam se letos vydá Dede na dovolenou (díky za články a krásné fotky, četla jsem, četla), napsala jsem letos čtyři drabble z historie Divokého západu.
Čerpala jsem přitom z knížky PO STOPÁCH DIVOKÉHO ZÁPADU, autor Joe Hamman. Vzhledem k tomu, že u každého stoslůvka je doslov mnohdy delší než samotné drabble, rozdělím je do dvou dílů.
Když už nezbyde nic, než snění
Téma: Snílek
Muž, kterého vám dnes představím, je výjimečný člověk, a přesto, že se nikdy nestal předmětem přehnané popularity, troufám si tvrdit, že jeho jméno znáte.
Drabble:
Kůň Ruff kráčí vyšlapanou stezkou, v sedle veze starého muže, dobrodružným životem těžce poznamenaného. Revmatismus, struma a nepřítel nejzákeřnější, slepota. Přežil mnohé, poráží ho vlastní stáří.
Pes, doprovázející pána, zaštěká – kůň uhnul z cesty. Ruff se poslušně vrátí na naučenou trasu. To dcera Viktorie poradila otci, aby svůj vztek na nemohoucnost zklidnil v sedle.
Stařec smutně objíždí své pozemky a v duchu sní o překrásných krajích, které sám objevil.
Zanedlouho zemře a na jeho náhrobku bude vyryto:
Slavný lovec a průvodce
1824 objevil Velké Solné jezero
1825 Jižní průsmyk
1830 Yellowstonské jezero
1843 Založil Fort Bridger
1804 – Jim Bridger – 1881
Závěrečná poznámka:
Říkal to Jim Bridger, já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalérií jak krví rudne zem…
Kdo byl aspoň jednou u táborového ohně, píseň určitě zná. Život Jima Bridgera by však vydal na seriál.
Narodil se v Richmondu v Indianě, jeho otec však podlehl volání prérie, naložil ženu, syna a dceru na vůz a vyrazili do divočiny. Usadili se v malém městečku nedaleko St. Louis, ale brzy po příjezdu Jimův otec i matka zemřeli a Jim zůstal s malou sestrou sám. Pomohla mu teta, která se k nim přistěhovala, a čtrnáctiletý hoch začal shánět práci. Učil se kovářem, pracoval na farmách a pak začal převážet přes Mississipi vystěhovalce, trapery, lovce a hledače cest. Netrvalo dlouho a vyjížděl s karavanou na západ. V osmnácti letech podnikl první velkou výpravu a postupně se vypracoval na nejlepšího stopaře a hledače cest své doby. Byl obdařen neuvěřitelným instinktem a pamětí, celé měsíce byl sám v divoké přírodě, podobně jako zvěř dokázal nalézt studánky a nejschůdnější cesty.
List Missouri Republican o něm 24. října 1851 napsal:
… i když nemá vzdělání, je tento muž nadán neobyčejným smyslem pro vše, co se týká přírody. Nikdy nezabloudí v rozsáhlých prostranstvích, jimiž chodí. Ti, jimž sloužil jako průvodci, přiznávají, že kdykoliv se chtěli dát novým směrem, překročit horský průsmyk nebo se dostat od jedné řeky k druhé a nebyli si jisti cestou, obraceli se na neomylného Jima Bridgera. Pokaždé se dostal tam, kam chtěl, i když to bylo v končině, kterou dosud vůbec neznal.
Což si my, v době GPS, kompasů, buzol, map, chytrých telefonů a kde čeho už asi vůbec nedokážeme představit.
Boot Hill
Téma: Jeden na všechny
Tombstone, hornické město v Arizoně. Zdrojem jeho blahobytu byly stříbrné doly. Původně malé město bobtnalo a narůstalo, až v roce 1881 mělo na patnáct tisíc obyvatel.
A peníze působí problémy. V době rozkvětu města byly bitky tak časté, že byl v roce 1875 zřízen na kopci za městem další hřbitov – to aby se oběti rvaček nemísily s pokojnými občany, kteří zemřeli křesťanskou smrtí. Říkali mu prozaicky – Na botách.
Drabble:
Končily zde oběti rvaček či vrahové.
Boot Hill.
Mrtví se totiž pohřbívali, jak padli, včetně bot. S náhrobními nápisy si hlavu nikdo nelámal.
„Zemřel na otravu olovem.“ (Čti prostřílený jak řešeto.)
„Omylem oběšen.“
„Lynčován davem.“
Jeden hřbitov pro všechny mrtvé desperáty z okolí.
Lidé se mu vyhýbali, prý tam strašilo. Přesto na něj kdosi složil báseň:
„Zastav se, poutníče, na tomto pustém vrchu a pomodli se za nás.
Nelituj nás, kdo předčasně spíme věčným snem,
na sobě houni, na nohách boty, pod hlavou sedlo.“
Pokud jde o sedlo, autor se mýlil. Bylo příliš vzácné, než aby bylo pochováno s majitelem.
Závěrečná poznámka:
V době svého vzniku nemělo město pohřební ústav, dříví bylo drahé a nikomu se nechtělo platit rakev neznámému člověku, jehož smrt byla všední událostí. Měl-li zabitý sedlo, bylo zpravidla prodáno v dražbě, za rubáš mu sloužila jeho pokrývka. Roku 1880 se Boot Hillu vzhledem k jeho pěkné poloze dostalo veselejšího použití. Pozůstatky desperátů byly vykopány a uloženy na jiném hřbitově a na dřívějším neblahém místě vyrostla škola.
Toro, děkuji za oba skvělé drabblíky.
Co se týká Boot Hillu, nezačíná obdobnou scénou Sedm statečných? První dva vezou Indiána pohřbít na hřbitov pro lumpy a desperády, a stejně jsou lidi, kterým je to trnem v oku…
Já nevím, spíš mi to přišlo, že tam toho mrtvého nechtěli nechat odvézt právě proto, že to byl indián, ale jestli to byl Boot Hill, ale už si to tak dobře nevybavuju a nechce se mi to hledat.
Tora má pravdu, indián na hřbitov mezi bile neptařil!
Tady už ho přesto „ti stateční“ vezou!
https://www.youtube.com/watch?v=yjEcOkwV2MU
No máte pravdu obě, já to asi nešikovně napsala – že nepatří na hřbitov pro slušné bílé, to tam nikdo neřešil, to bylo jasné, ale řešilo se, jestli by přece jen nemohl povýšit mezi mrtvé bílé lumpy.
Jestli to byl ten pravý Boot Hill, nevím, ale možná to měli obdobně ve více městečkách.
(Co by s ním dělali jinak, to tedy nevím. Nejbližších sto let by ho na ulici překračovali nebo co? No, možná nemusím vědět všechno.)
Toro, velmi zajímavé. Píseň a „říkal to Jim Bridger“ jsem samozřejmě mockrát slyšela, ale nijak jsem se nepídila jestli opravdu existoval. Tak teď to tedy vím a je smutné, že zemřel slepý (alespoň při posledních projižďkách v sedle, měl po boku věrného psa)
Kdysi dávno jsme v Tombstone byli a četli nápisy na Boot Hill (někde mám papírové fotky, některé byly opravdu zajímavé).
Tak jsem se koukla na net, jestli nějaké nenajdu. No našla jsem stránku, kde je seznam náhrobků, ale je to asi směs nebožtíků z celého Tombstone, tak jak se rozpadající náhrobky podařilo „přečíst“. Kdo umí anglicky, je to zajímavé čtení „důvodu umrtí“ (třeba chudák Thos. Fitzhugh byl nalezen utopený s hlavou v záchodové míse).
http://clantongang.com/oldwest/boothillgraveyard_graves.html
Jé tak to závidím, taky bych se tam ráda podívala, ale to se mi asi nesplní. No co už :). A ta slepota pro něj musela být hrozná. Nicméně dožil se 77 let a to se každému traperovi v těch dobách nepovedlo…
Jima (Jamese) Bridgera trochu rozšířím….a mnohým „rozbiju iluzi“ on u Little Big Hornu nikdy nebyl..
https://www.trampsky-magazin.cz/blog/jim-bridger-to-nikdy-nerikal-video-100.html
Jasně že nebyl, však o tom je ta povídka mnou dole zmíněná – seděl zrovna v áreštu (rofl) . Díky za článek
Nebyl, ale já si myslela, že to je tak nějak všeobecně známo 🙂
to bys koukala,co lidí to neví….prostě tu informaci nepotřebují
Tak já jsem to třeba taky nevěděla. Nikdy jsem po tom ani nepátrala, prostě mi to nijak nechybělo a nikdy mě nenapadlo pátrat po tom, kdo to vlastně byl Jim Bridger. Nějak jsem přelouskala tady ten odkaz na Folktime, čte se to hodně blbě, ale nějaké informace v tom jsou (několikrát je tam zmíněný šerif Garett – pokud by to snad měl být proslulý šerif Pat Garrett, je to blbost). Zajímavá je informace na Wiki. I když měl samozřejmě úplně jiný život na jiných místech i v jiné době, nějak mi připomněl mého oblíbence Jana „Eskymo“ Welzla, také nepřekonatelného dobrodruha a vypravěče.
Nádherná drabblata – a svým zaměřením se hodí k létu a prázdninám, protože kdo by si nezavzpomínal na táboráky a vandry a „Říkal to Džim Bridžrs…“ Takže teď jsi nám ho velmi hezky přiblížila – jeho život i jeho poslední chvilky. Doufám, že ho ty projížďky těšily … velice zajímavý člověk.
Jasné – desperáti a pistolníci – tohle všechno jsem znala už jako dítko ze všech těch kovbojek a indiánek, co jsem za život přečetla (pominu-li nepominutelného Karla Maye, tak se mi do mysli vryl Bezhlavý jezdec a Pobožný střelec (rofl) – myslíte, že nastal čas, abych si je znovu přečetla?!), takže hřbitov obutých mne nepřekvapuje. Ale okamžitě mi naskočila jedna žalmanovka, kde se zpívá „Haleluja, kteroupak si dáme, než skončíme s ránem na hřbitově obutých.“ – sakra, vrátila jsi mne do pravěku mého života, kdy jsem se spacákem na rameni a s kamarády vyrazila osedlat koně … (pravda, ten rok na Portě bodovala jiná Žalmanova https://www.youtube.com/watch?v=x0w7UJsgbXQ )
Ale tady je ta o vandrácké múze 😉
https://www.youtube.com/watch?v=x0w7UJsgbXQ
Jo, a jestli chcete vědět, jak to doopravdy (rofl) bylo s Jamesem Bridgerem a jeho účastí na bitvě u Little Big Hornu, tak si buď zazpívejte písničku, anebo si radši přečtěte tohle 😉
:http://www.folktime.cz/povidky/rikal-to-jim-bridger.html
Ygo- Všech vandráků múza – ta mne oslovuje pořád…
Přišla k nám znenadání, hubená až hrůza,
a řekla, že je múza, všech vandráků z Čech,
to nebyl hřích, po nocích než po kytaře sáhla,
tak nám chleba kradla a čmárala po zdech.
Ha – le-luja, zavírá se brána,
my zpívat chcem do rána, než napadá sníh.
Ha – le-luja, kterou pak si dáme,
než skončíme s ránem, na hřbitově obutých.
Na Moravě,z demižonu dobré víno pila,
tak mezi námi žila,spousty hezkejch dní,
až jeden pán v limuzíně,začal po ní toužit,
budeš mi holka sloužit a oženil se s ní.
Ha – le-luja, zavírá se brána,
my zpívat chcem do rána,než napadá sníh.
Ha – le-luja,kterou pak si dáme,
než skončíme s ránem, na hřbitově obutých.
Každou noc po milování,skládala mu hity,
a kašlala na city, na obyčejnej lid,
za pár let,tahle múza dneska služka Mici,
skončila na ulici a pod mostem má byt.
Ha – le-luja, zavírá se brána,
my zpívat chcem do rána,než napadá sníh.
Ha – le-luja,kterou pak si dáme,
než skončíme s ránem,na hřbitově obutých.
Vraťte nám, vraťte nám,tu všech vandráků múzu,
má roztrhanou blůzu…
Přesně, tábory, kytary, ohně posléze vandry, kytary, ohně, bezbřehé volno prázdnin (přerušované brigádami, bohužel) a vůbec, táborák, jiskry, hvězdy – tam džim bridžr nemohl chybět!
Proč bohužel? Na průmku jsem nastoupil až po vyučení, tedy o pět let starší, než moji spolužáci, takže prázdninové brigády pro mne byly radostné a zábavné, mohl jsem dělat práce, na které bylo nutné mít víc, jak 18 let a za poněkud jiné peníze, než bylo pro studenty zvykem. Jo, všechno zlé je k něčemu dobré, jen zoufalci brečí nad tím, že to, či ono nemohou, chytrý se přizpůsobí a špatné obrátí v dobré.
Ygo, ty odkazy jsou stejné. Která tedy ten rok bodovala na Portě?
Omlouvám se – tady
https://www.youtube.com/watch?v=tsYxB7eHOPI
Milá Toro, o dějinách divokého západu jsem četla hodně – od čistě dobrodružných knih až k těm faktografickým, takže mě tvůj zájem neudivuje. A jak jsi zmínila v článku, díky tomu, že jsem velkou část tohoto teritoria viděla na vlastní oči, jsem schopná i víc pochopit. Nebo nepochopit! Například, jak to zvládaly tehdejší ženy. 🙂
takže díky – početla jsem si a příběh Jima Bridgera je fascinující – tam se dá snadno ztratit i teď a to už existují opravdové cesty…
Tu knížku,co jsem nahoře psala, doporučuji někde sehnat v knihovně a pročíst. Jsou tam fakt zajímavé věci, takové ty drobnůstky z běžného – pro ně běžného, pro nás velmi exotického – prostředí a života. Drsného, plnokrevného, kde žádný slaboch dlouho nepřežil.
Toro, ani netušíš, jak ses s dnešním tématem strefila- na vysoké škole jsem na anglistice absolvovala půlroční seminář o dobývání Západu (šlo o to, jak donutit anglicky mluvit lidi na různá témata a tohle bylo jedno z nich, byly i jiné podobně potrhlé semináře) a jelikož jsem musela na závěr napsat dost dlouhou seminární práci, studovala jsem historii a všechno okolo- takže Hřbitov obutých patřil mezi to 🙂 Nicméně mým tématem nakonec byla Úloha ženy při dobývání Západu, což zahrnovalo kromě popisu tehdejšího života i neméně zajímavé studie výjimečných žen typu Calamity Jane.
Takže díky, drabble mě potěšily 🙂
Jojo, těch výjimečných žen tam bylo plno. Calamity Jane, Annie Oakley, Elisabeth Courte, Lotta Crabtree, Cattle Kate, Mattie Silk, Belle Star – ženy ne vždy počestné, ale vždy silné osobnosti.