Aniž bych měla sebemenší tušení, kam se letos vydá Dede na dovolenou (díky za články a krásné fotky, četla jsem, četla), napsala jsem letos čtyři drabble z historie Divokého západu.

Čerpala jsem přitom z knížky PO STOPÁCH DIVOKÉHO ZÁPADU, autor Joe Hamman. Vzhledem k tomu, že u každého stoslůvka je doslov mnohdy delší než samotné drabble, rozdělím je do dvou dílů.

Když už nezbyde nic, než snění

Téma: Snílek

Muž, kterého vám dnes představím, je výjimečný člověk, a přesto, že se nikdy nestal předmětem přehnané popularity, troufám si tvrdit, že jeho jméno znáte.

Drabble:

Kůň Ruff kráčí vyšlapanou stezkou, v sedle veze starého muže, dobrodružným životem těžce poznamenaného. Revmatismus, struma a nepřítel nejzákeřnější, slepota. Přežil mnohé, poráží ho vlastní stáří.
Pes, doprovázející pána, zaštěká – kůň uhnul z cesty. Ruff se poslušně vrátí na naučenou trasu. To dcera Viktorie poradila otci, aby svůj vztek na nemohoucnost zklidnil v sedle.
Stařec smutně objíždí své pozemky a v duchu sní o překrásných krajích, které sám objevil.

Zanedlouho zemře a na jeho náhrobku bude vyryto:
Slavný lovec a průvodce
1824 objevil Velké Solné jezero
1825 Jižní průsmyk
1830 Yellowstonské jezero
1843 Založil Fort Bridger

1804 – Jim Bridger – 1881

Závěrečná poznámka:

Říkal to Jim Bridger, já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalérií jak krví rudne zem…
Kdo byl aspoň jednou u táborového ohně, píseň určitě zná. Život Jima Bridgera by však vydal na seriál.
Narodil se v Richmondu v Indianě, jeho otec však podlehl volání prérie, naložil ženu, syna a dceru na vůz a vyrazili do divočiny. Usadili se v malém městečku nedaleko St. Louis, ale brzy po příjezdu Jimův otec i matka zemřeli a Jim zůstal s malou sestrou sám. Pomohla mu teta, která se k nim přistěhovala, a čtrnáctiletý hoch začal shánět práci. Učil se kovářem, pracoval na farmách a pak začal převážet přes Mississipi vystěhovalce, trapery, lovce a hledače cest. Netrvalo dlouho a vyjížděl s karavanou na západ. V osmnácti letech podnikl první velkou výpravu a postupně se vypracoval na nejlepšího stopaře a hledače cest své doby. Byl obdařen neuvěřitelným instinktem a pamětí, celé měsíce byl sám v divoké přírodě, podobně jako zvěř dokázal nalézt studánky a nejschůdnější cesty.
List Missouri Republican o něm 24. října 1851 napsal:
… i když nemá vzdělání, je tento muž nadán neobyčejným smyslem pro vše, co se týká přírody. Nikdy nezabloudí v rozsáhlých prostranstvích, jimiž chodí. Ti, jimž sloužil jako průvodci, přiznávají, že kdykoliv se chtěli dát novým směrem, překročit horský průsmyk nebo se dostat od jedné řeky k druhé a nebyli si jisti cestou, obraceli se na neomylného Jima Bridgera. Pokaždé se dostal tam, kam chtěl, i když to bylo v končině, kterou dosud vůbec neznal.

Což si my, v době GPS, kompasů, buzol, map, chytrých telefonů a kde čeho už asi vůbec nedokážeme představit.

Boot Hill

Téma: Jeden na všechny

Tombstone, hornické město v Arizoně. Zdrojem jeho blahobytu byly stříbrné doly. Původně malé město bobtnalo a narůstalo, až v roce 1881 mělo na patnáct tisíc obyvatel.
A peníze působí problémy. V době rozkvětu města byly bitky tak časté, že byl v roce 1875 zřízen na kopci za městem další hřbitov – to aby se oběti rvaček nemísily s pokojnými občany, kteří zemřeli křesťanskou smrtí. Říkali mu prozaicky – Na botách.

Drabble:

Končily zde oběti rvaček či vrahové.
Boot Hill.
Mrtví se totiž pohřbívali, jak padli, včetně bot. S náhrobními nápisy si hlavu nikdo nelámal.

„Zemřel na otravu olovem.“ (Čti prostřílený jak řešeto.)
„Omylem oběšen.“
„Lynčován davem.“

Jeden hřbitov pro všechny mrtvé desperáty z okolí.
Lidé se mu vyhýbali, prý tam strašilo. Přesto na něj kdosi složil báseň:

„Zastav se, poutníče, na tomto pustém vrchu a pomodli se za nás.
Nelituj nás, kdo předčasně spíme věčným snem,
na sobě houni, na nohách boty, pod hlavou sedlo.“

Pokud jde o sedlo, autor se mýlil. Bylo příliš vzácné, než aby bylo pochováno s majitelem.

Závěrečná poznámka:

V době svého vzniku nemělo město pohřební ústav, dříví bylo drahé a nikomu se nechtělo platit rakev neznámému člověku, jehož smrt byla všední událostí. Měl-li zabitý sedlo, bylo zpravidla prodáno v dražbě, za rubáš mu sloužila jeho pokrývka. Roku 1880 se Boot Hillu vzhledem k jeho pěkné poloze dostalo veselejšího použití. Pozůstatky desperátů byly vykopány a uloženy na jiném hřbitově a na dřívějším neblahém místě vyrostla škola.