Sleduji, jak se po domečku nahánějí tři pružná štíhlá tělíčka našich teď již prepubertálních trojčat, a nestačím se divit, jak ten čas letí a jak koťata rostou.

Za dva měsíce, co jsou u nás doma, přibrali každý přibližně jedno kilo. Domeček je dávno jejich a my též. Už prošmejdili každý kout, každou místnost, jejich posledním revírem je půda.

Probírám záznamy, které jsem si dělala první dny, kdy jsem jen narychlo zaznamenávala. Sára, pláč, okno. Všude spolu, i na WC. Závody. Myš do vody. Kocour v botách.

Střípky radostí, které teď protkávají náš život dnes a denně. Že jim nerozumíte? Vysvětlím.

První večer byla koťata jen v obýváku, ale v dalších dnech už jsme jim otevřeli a dostali k dispozici celý domeček. Pravda, není nijak rozlehlý, ale pro malá koťata to byl celý velký svět. A právě v tom novém velkém světě se Sárinka Sušenka ztratila. Našla jsem ji, jak s naříkavým mňoukáním bloudí z obýváku přes chodbu do kuchyně a zpátky, očividně nešťastná.

„Holčičko moje, copak se ti stalo,“ sebrala jsem ji ze země. Kotě se ke mně přitisklo, ale nepřestávalo žalostně mňoukat. Obhlédla jsem prostor kolem sebe a došlo mi, co se stalo. Goliáš se Zuzankou tvrdě spali na parapetu kuchyňského okna, který právě nově objevili, a malá Sašenka Sušenka se někde zpozdila a nezaznamenala jejich nový pelíšek.

„Ty je nemůžeš najít, viď,“ došlo mi. Přešla jsem pár kroků a položila Sáru k ostatním dvěma koťatům, stále tvrdě spícím. Okamžitě se zavrtala mezi ně, položila si tlapku na Zuzi, hlavu na Goliáše a spokojeně usnula.

Mrňousek Sára

Usmála jsem se nad strastmi života malého kotěte a nechala je spát, ráda, že mám konečně chvíli oddechu.

Další zvyk, který jsme u nich pozorovali první dny, už naštěstí odezněl. Asi to bylo tím, že v útulku měli záchodky otevřené, zatímco u nás doma máme záchodky zavřené. Toho steliva, co jsme měli v obýváku první den, bych nikomu nepřála, a tak jsme hned druhý den prvně na jeden a posléze, když jsme viděli, že je uzavřené wecko v pohodě používáno, i na druhý záchodek dali kryt.

A v tu chvíli to začalo. Na záchod nešlo žádné kotě samo. Vždy bylo jedno uvnitř a druhá dvě kolem. Skákala na střechu, škrábala na bok – vůbec jsme nechápali, proč to dělají. Občas teda také na wecko spadli z parapetu, ale to evidentně nebylo plánované. Naznali jsme, že si navzájem utužují psychickou odolnost, ale byli jsme opravdu rádi, když hromadné návštěvy toalet ustaly.

Všude spolu

Závody – tomu asi rozumíte. Trysk z obýváku přes předsíň do kuchyně, vybrat zatáčku u linky, prolétnout kolem stolu, hurá nahoru po schodech do ložnice, otočka u okna a honem zpátky. Tam žene Sára Zuzi, zpátky Zuzi Sáru, Goliáš v těsném závěsu za nimi. Nebo letí obě kočičky hlava nehlava, za nimi kocourek, po chvíli se přiřítí zrzoun, v těsném závěsu holčičky a skončí v jedné valné hromadě tlapek, ocásků, uší a čumáčků. Nafotit se to nedá, nafilmovat špatně.

V běhu žádnou pořádnou nemám, tak takhle

Myš do vody. Učili jsme je pít vodu, zezačátku to neuměli, netušili, co s vodou dělat. „Namočte jim tam kuličku, budou si hrát, začnou si olizovat tlapky a naučí se pít,“ zněla rada ze Světlušky. I namočili jsme kuličku a koťata se opravdu pít naučila. Kulička ztratila své opodstatnění, a tak jsme ji z misky vyndali.

Teď lovíme z misek myšky. Krakenkům zřejmě v misce něco chybí či co, a rozmáčená plyšová myška je evidentně přesně ten správný doplněk, který estetiku misky povýší. A tak lovíme myšky, sušíme myšky, ty opravdu rozbředlé vyhazujeme a koťata hledají myšky, loví myšky a hází je do misek s vodou. Kdy a jestli vůbec je tato kratochvíle přejde, uvidíme. Nakonec, důležité je, že pijí…

Ty tam o nás píšeš?

Boty, botky, botičky… ty vůně, které domů donesou! Ze začátku jsme boty schovávali, ale teď po očkování jsme nějak polevili. A Goliáš, ten boty přímo miluje. Každou chvíli v nějaké dřepí, v očích slastný pohled, čumáček přitisknutý k nártu. A co teprve, když přijde nějaká návštěva, natož taková, co má taky doma kočky! To je u bot kočičí sněm, vše se musí propátrat, očmuchat a taky se musí poslat pozdravy, aby ta cizí kočka věděla, že v daleké cizině na ni někdo myslí.

To umíme taky!

Z těch maličkých koťátek, co se u nás (dnes, kdy to píšu, přesně na den před dvěma měsíci) vykulila z přepravky, jsou teď suverénní obyvatelé domečku, kteří moc dobře vědí, že jsou milovaní, obdivovaní a prostě naši.

Aby ne. Jsou doma.

Madam Sára, Madam Zuzi

Mister Goliáš

Tak zas příště!