Probudila se mnohem dříve než jindy. Není divu. Konečně se dočkala! Vždyť i spát šla včera brzy, jen aby čekání co nejvíce zkrátila

Zavrtaná pod dekou sledovala, jak se tma pomalu mění v kalné světlo. Její malý pokojík nemá pěknou vyhlídku, oknem nahlíží na zeď protějšího domu, ale bydlet sama, to je nad všechny výhledy. Na panelu vedle dveří zvolna rotovala čísla. Užívala si tu chvilku, těšila se jako malá až vstane, oblékne se a vyrazí nakupovat.

Znovu jí projela obrovská vlna radosti. Půjde nakupovat! Co půjde, pojede! Ona, Irma Raczková, pojede nakupovat! Bude celý den procházet obrovským obchodním domem, prohlížet zboží, zkoušet oblečení nebo boty. A kdoví, jaká překvapení ji ještě čekají. Prý tam je i spousta jiných věcí, třeba hračky!

Vzpomněla si na čas plyšových medvídků, na měkké vlásky panenky, na tvrdost kostek, kterou pocítila při potyčkách s ostatními dětmi na vlastní kůži. Kdepak ty doby jsou. Teď už hračky nemá, stejně by se jí nevešly do pokoje. Její medvídek měl číslo 69886, ty tvary (čísla tehdy ještě neznala) si bude pamatovat navěky. Když přišel čas Bobeška odevzdat, oplakala ho. Oplakala i panenku, ale další hračky už ne. Už byla větší a pochopila, že tak to prostě je. Že je čas plyšových medvídků i čas dlouhovlasých panenek, a jakmile uplyne, hračky zmizí a už je nikdy neuvidí. Stejně brzo poté nastal čas školních brašen, a to už na nějaké velké hraní beztak nebylo.

V duchu se usmála nad vzpomínkou na malé děvčátko, tak pyšné na tašku s číslem 111553. I tohle číslo ji bude provázet až do smrti. Když aktovku dostala, voněla novotou, tou nádhernou čistou vůní věci, kterou ještě nikdo jiný nedržel v ruce. Vybalovala ji z ochranného obalu jako svátost. Takové štěstí! Dostala úplně novou! Znovu se viděla, jak ji drží v ruce a prstíkem objíždí vytlačené číslice. To ještě nevěděla, které z nich je jednička nebo pětka, ale už moc dobře poznala, jakou vzácnost má v rukou. Podle toho se také k aktovce chovala, vydržela jí celou školní docházku. Některé děti vystřídaly za tu dobu tašky dvě i tři, dokonce pamatuje i na spolužačku, která musela učení potupně nosit v rukách, protože všechny své tašky rychle zničila. To holčička Irma ne. Ta svou aktovku chránila jako oko v hlavě, a když školu dokončila, odložila ji téměř nepoškozenou. Však za to tehdy taky byla pochválená!

Čísla na displeji u dveří přeskočila na 7:00, budík začal vydávat nepříjemné zvuky. Trhla sebou. Tolik se zabrala do vzpomínek, že zapomněla hlídat čas.

Vyskočila do chladu pokoje a pár kroky přeběhla místnost. Vypnula buzení a protáhla se. Má přesně šedesát minut na to, aby se připravila. V osm hodin před domem zastaví taxi a odveze ji do nákupního centra. Takový je plán. Nesmí taxi propásnout, jinak by se už do obchoďáku nedostala.

Prosmýkla se dveřmi a uháněla do společných sprch. Měla štěstí, stihla jednu obsadit dřív, než se ostatní spolubydlící probrali. Pouštěla na sebe proud horké vody a v rytmu drhnutí si v duchu skandovala: „Na-ku-po-vat! Na-ku-po-vat! Na-ku-po-vat!“

Zabalená do osušky popadla nejbližší fén a začala si horlivě sušit vlasy. V jeho hukotu docela přeslechla, že do sprch vtrhla Světlana.

„Máš dneska velký den, co?“ spustila kamarádka hned od dveří. „Ty se máš! Si budeš celý den užívat v nákupáku, zatímco já budu makat jak šroubek. Fakt závist, to mi věř!“

Irma se šťastně usmála.

„Jo, za chvíli pofrčím. Co nová práce, Světluš? Máš taky šanci na los?“ zeptala se, i když ji to zrovna teď moc nezajímalo. Jindy, to ano, dokázaly proklevetit celé večery a představovat si jaké je to být bohatý, krásný, slavný.

„Ani ti nevím, děvče. Teď jsem v takový malý továrně, pájíme k sobě nějaké součástky a na odměny to zatím teda moc nevypadá. Neměla jsem štěstí na zařazení jako ty.“

„To mě mrzí,“ odvětila Irma, ale duchem už byla úplně jinde. Dosušila vlasy, mávla na kamarádku, popřála jí hezký den a utíkala do pokoje.

Otevřela skříň a vytáhla čisté prádlo. Dlouho si je šetřila, prát se bude až v sobotu a tak si nejlepší kousky odkládala na dnešek. Shlédla je kritickým okem, taky už by se hodily nové. Zkusí po něčem kouknout, třebas to vyjde. Natáhla na sebe čisté tričko a kalhoty, v té svěží vůni se přímo utápěla. I to umocní její zážitek, tak si to naplánovala. Zatím jí všechno vychází úplně přesně.

Prohrábla ještě jednou vlasy hřebenem, popadla tmavomodrou kalikovou blůzu a vypadla z pokoje.

Taxi už stálo před vchodem. Zamračený řidič sledoval číselník hodin. Doufal, že odjede s prázdnou. Nesnášel tyhle kšefty, nerad zajížděl do těchto míst a už vůbec neměl rád Loterii. To, že jen díky ní je tam, kde je, a proto může shlížet na obyvatele pracovních čtvrtí svrchu, už dávno vytěsnil.

Chvilku předtím, než na hodinách naskočila osmička, se dveře vozu otevřely a dovnitř se nasoukala Irma. Šťastně se na řidiče usmála. „Můžeme jet!“

Taxikář jen něco zavrčel a auto se dalo po pohybu. Aspoň že nesmrdí, pomyslel si v duchu. Minule to bylo horší, jak vyhrál ten chlápek. Bože, ten puch nemohl z polstrování dostat ještě týdny.

Irma si jeho nálady nevšímala. Jede nakupovat! Páni, už se dočkala! Znovu si přehrávala ten okamžik, kdy vedle jejího jména zasvítila na světelné tabuli informace o šanci v Loterii. V pracovním nasazení cinknutí úplně přeslechla, a pak v první chvíli nevěřila vlastním očím. Až ji musela spolupracovnice pošťouchnout, aby vůbec k tabuli došla. Cestou se jí úplně podlamovaly nohy. Kolik už slyšela zvěstí o lidech, kterým Loterie změnila život? Proslýchalo se, že výhry jsou různorodé, že je možno vyhrát nejen lepší práci, vlastní dům nebo i vlastní ostrov, ale i milionová konta nebo příslušnost k vyšším stavům. Osobně však nikoho takového Irma neznala, věděla jen o chlapci, který vyhrál týden plavby na luxusní lodi. Jenže ten prý po čase skočil z mostu, nikdo nechápal proč.

Když vyťukala osobní kód, zmáčkla tlačítko s nápisem Šance a písmena se rozkmitala, téměř se jí očekáváním zastavilo srdce. Naštěstí to netrvalo dlouho a za chvíli se nahoře seskládala čísla a písmena: 995895 NÁVŠTĚVA OBCHODNÍHO CENTRA, 25. 4. 2196, ODJEZD 8,00 HODIN, PŘÍJEZD 18,00 HODIN. INFORMACE PRO PŘEDÁKA: PRACOVNÍ PODÍL NAHRAZEN. PROPUSTKA KE STAŽENÍ.

Deset hodin! Celou jednu pracovní směnu, a navíc ji nemusí nahrazovat! To bylo víc, než čekala. Okamžitě si do comlingového náramku stáhla všechny údaje včetně propustky, pečlivě si je uložila v osobní složce a zaheslovala. Bez propustky se z pracovní zóny nedostane. Hackerů se v comlingové síti pohybuje spousta, a co člověk nemá důkladně zaheslované, už by ráno nemusel v osobních složkách najít. A propustka má na černém trhu cenu platiny.

Auto mezitím přijelo na okraj pracovní zóny a zastavilo na autováze. Na vysoké bráně zablikala čísla, počítač porovnal hmotnost auta, řidiče i pasažéra s údajem z váhy a souhlasně zeleně zablikal. Skener sejmul údaje z Irmina náramku, další zablikání, chromocelová síť se zvedla, auto projelo a Irma přitiskla nos na okénko. Ty široké bulváry! Té zeleně! A toho světla! V pracovní zóně byly vysoké šedivé činžáky nalepeny jeden na druhý a na stromy nebylo místo. Jak u vytržení zírala na sloup vody, tryskající z kašny, kterou obratem vystřídala duhová stěna, na níž se střídaly různé obrazy.

Taxikář mrkl do zpětného zrcátka a obrátil oči v sloup. Zas bude muset drhnout okénko, jsou jak zvířata, nemůžou se koukat normálně, musej po tom šmatat a celý sklo zasoplí. Pokaždý, ale pokaždý mu přidělají práci! A nikoho nezajímá, že pak musí  auto čistit jak blázen! To jsou kšefty, tohleto. Proplétal se vztekle v hustém provozu a už se těšil, až vůz večer odevzdá a bude moci svůj comling konečně připnout k herní konzoli.

***

„Přijde i Richard?“ Blonďatá krasavice se unuděně svezla do křesla. „Strašně dlouho jsem ho už neviděla. Chybí mi. Co máme vůbec na programu? Co Loterie?“

„Dneska toho moc není, Leni,“ odpověděla Zita, zahloubaná do hledání. „Jeden odlétá na Tahiti, takže pokud nepoletíme hned, neuvidíme nic. Další má první návštěvu v bance, tam by se dalo nakouknout a vsadit. Pamatuješ ty dva minule? První byl teda úplnej pitomec, vůbec nevěděl, která bije. To se Loterie nevytáhla, vybrat takovýho ňoumu. Nakonec si vzal jen dům, auto a řidiče a okamžitě v tom domě zmizel. Od tý doby z něj nevytáhl paty a válí se u bazénu na zahradě prej snad dodnes. Takže žádná sranda s ním nebyla. To s tím druhým, co si vybral haldu prachů, si Richard dobře pohrál, pamatuješ? Jak ječel, že zpátky do pracovky nechce, že ho Ríša okradl! A přitom i Hodnotitel musel uznat, že Richard ty sázky vyhrál oprávněně. Kdepak, Ričí je třída. Jen je blbý, že se tu teď pár dní vůbec neukázal.“

„Máš pravdu, bez Richarda to není ono. Kdoví, kam zmizel. Beztak se někde baví a my se tu zatím unudíme k smrti, sobec jeden,“ kňourala blonďatá Leni. „Protože ani ta Loterie teď nestojí za nic. Přece zas nepoletíme na Tahiti, já už letadla nemůžu ani cítit!“

Zitě prsty po předloketním comlingu jen běhaly, jak proklikávala další stránky.

„Tak co bude, Zito, slyšíš? Našlas něco?“

„Vydrž,“ odvětila nepřítomně Zita a dál zírala na obrazovku. „Hele, ten kluk, co jsme se o něm teď bavily, víš, ten jak s Richardem prohrál ty prachy… tady píšou, že skočil z věžáku, pitomec. To je vůl, chápeš to? Kvůli pár korunám… fakt jelito.“ Překlikla na další stránku. „Vstávej, jdeme do GEMINI centra. Dneska tam přivezou nějakou mladou holku, co vyhrála v Loterii návštěvu obchoďáku. Pamatuješ minule tu zrzavou babu, jak se málem počurala strachy, když na ni promluvil robot u vchodu? Tak poběž, ať nám ostatní zas nezaberou nejlepší místa!“

Černá limuzína se lehce zhoupla, jak zastavila před nablýskaným vchodem. Irmě se sevřelo hrdlo. Je tu! V životě takovou krásu neviděla! Stříbrné plochy odrážely paprsky světla, až ji pálily oči.

,„Nemůžu tady stát do večera,“ zavrčel šofér. „Běž a nezapomeň, v 17,15 tě tu naložím, do šesti musíš být zpátky. Čekat nebudu!“

Irma přikývla, oči upřené na lesklou plochu centra. Ještě ani pořádně nestála na zemi a auto se zasvištěním zmizelo v hustém provozu.

Stála a zírala na obrovský palác ze skla a oceli. Radost se najednou vytratila a srdce jí sevřela svíravá ruka strachu. Zatoužila být zpátky ve své čtvrti, ve svém pokoji. Co tu bude dělat? Vždyť ani netuší, kudy dovnitř…

„Dobrý-den-jsem-vaše-průvodkyně-vítám-vás-pojďte-prosím-se-mnou.“

Kovový hlas ji polekal. Otočila hlavu. Vedle ní stála robotická žena, od pasu dolů nevzhledná kostka na kolečkách, od pasu nahoru krásná dívka, v třpytivé halence, s bezchybnou pletí a úžasnýma zelenýma očima.

Irma polkla. Slyšela už o polo-lidech, ale ještě je ještě na vlastní oči neviděla.

„Všechno-vysvětlím-pojďte-za-mnou-prosím.“ Robotka se otočila a pomalu se rozjela k vchodovým dveřím. Irma omámeně vešla za ní. Dosud nikdy neviděla tak obrovskou stavbu. Po obvodě se na balustrádách přebíjely barevné skvrny obchodů, na ohromných tabulích visících ze stropu se míhaly obrazy, které lákaly do exotických destinací. Ze shonu lidí, hluku a vzduchu, prosyceného vůní květin, se jí zamotala hlava. Taktak se stihla posadit na lavičku vedle ohromného vodotrysku. Robotka zastavila, pomalu se otočila zpět a zelené oči se na zmámenou dívku téměř lidsky usmály. „Pokud-chcete-odpočívat-doporučuji-přejít-do-wellnes-centra,“ oznámila svým kovovým hlasem.

V prosklené místnosti těsně pod stropem nákupního centra se ozval smích.

„Čtyřka, najet blíž,“ ozval se pokyn. Jedna z kamer, umístěných po celém nákupním středisku vysunula zoom a zabrala nešťastnou Irmu zblízka. „Trochu stáhnout, nechci jí přepočítávat uhry,“ zavrčela Leni. Obraz se ustálil.

„Zatím nic,“ ozvala se Zita, která situaci sledovala přímo, opřená o zábradlí kolem balustrády v horním patře. „Docela to zvládá. Žádný pláč… Hele, s touhle holkou bude možná ještě i sranda! Ta nevypadá, že by ji odváželi po prvních pěti minutách. Kdepak, koukej, už se zvedá! A Ginger ji fakt vede k obchodům, hele, a berou i skener! No to jsem zvědavá, jak tohle dopadne!“

„Máš jméno?“ zeptala se nesměle Irma své průvodkyně. Už dokázala nekoukat robotce pod pas, soustředila se jen na horní půlku těla. Pak si připadala, že kráčí vedle opravdového člověka. Jen na její nepřirozeně plynulý pohyb si musela chvíli zvykat.

„G-156-Ginger,“ zazněl kovový hlas.

„Ginger, kam všude můžu jít?“

„Mimo-obchody-nejvyšší-kategorie-všude,“ odpověděla robotka.

„Ráda bych do obchodu s prádlem,“ vydechla Irma.

Za chvíli se už probírala jemnými materiály, dech se jí tajil. Hedvábí tiše šustilo mezi mozolnatými prsty. Každý z těch kousků by stál její měsíční plat, odhadovala v duchu.

Určitě vyhrála v Loterii, pozorovala ji s tichým smutkem prodavačka. Prachy? Nebo nákup? Kdo ví. Vzpomněla si na okamžik tehdy před lety, kdy si v jedné montovně vytočila novou práci, asistentku v obchodě s luxusním zbožím. Jak jí všechny kamarádky záviděly! Kdoví, kde je jim konec. Asi by se divily, kdyby viděly, jak je z celodenního obskakování bohatých utahaná. Určitě by to hned poměřovaly stáním u mašin, ale tam jsou aspoň všechny na stejné úrovni. Dotýkat se lidí, kteří mají, na co si ukážou, v životě nemuseli sáhnout na práci a jen se baví, dělat jim služku a poslouchat jejich řeči… Občas by možná byla radši v té montovně a o světě za branami pracovní zóny nic nevěděla. Vždy, když vidí dalšího vylosovaného chudáka, sevře se jí hrdlo. Už nikdy nebudeš jako předtím, děvče… Do stejné vody dvakrát nevstoupíš. A budeš muset být sakra silná, aby ses dokázala vrátit tam, odkud jsi přišla, bez hořkosti v duši.

„Tuto soupravu, prosím,“ pípla Irma a ukázala na jednu z nejobyčejnějších. Srdce ji sice táhlo k těm úžasným hedvábným věcičkám, ale když si představila společné sprchy a prádelny… dlouho by se z nich neradovala.

Robotka ji dovedla do kabinky, diskrétně zatáhla závěs a čekala venku. Mohla by klidně do kabinky kouknout přes společné okruhy nenápadnou kamerou nad zrcadly, ale neměla důvod. Stála naprosto bez pohybu, její jemná čidla zaznamenávala obrazy i zvuky z širého okolí. Centrální servery nasávaly všechny odesílané údaje jako houby a Hodnotitel požadoval k svému superkorektnímu rozhodování od všech stále víc a víc dat. Ginger patřila k nejnovější generaci strojů s velkým podílem samostatného rozhodování, takže bylo na ní, na co se zaměří. Samozřejmě v případě potřeby mohl Hodnotitel zaslat svoje požadavky, a pak by okamžitě byly prioritní, ale to se stávalo málokdy.

Závěs kabinky se odsunul, blažená Irma si nechala naskenovat kód prádla a s úsměvem od ucha k uchu následovala Ginger do dalšího obchodu.

„Je fakt blbá,“ zhodnotila Leni první nákup. „Chápeš to? Má tam spoustu luxusních věcí a ona si vezme jen hnusnou polybavlnu? Bože, tyhle křupanky opravdu nemaj vkus.“

„Kde by ho asi vzaly, prosím tě,“ odpověděla Zita. „Od malička jsou v těch keprových hnusech, tak se nemůžeš divit. Je vůbec s podivem, že ví, že existuje něco jako podprsenka.“

„Ale na druhou stranu, to tělíčko…hm. Co by za něj spousta ženských dala…“

„Se divíš? Celý dny maká a jídlo jim odměřujou. Dělníci neztloustnou, to se neboj.“

Irma kráčela po boku robotky obchodním domem, vyhýbala se kolemjdoucím a snažila se příliš nezírat na záplavu zboží, která byla všude okolo. Nákupní vozík vrněl potichu za nimi. K soupravě prádla přibyla ještě druhá a třetí, také luxusní sada mýdel a kosmetiky a několik kusů oblečení – trička z jemného materiálu, kalhoty, které Irmě navozovaly pocit, že jsou její druhou kůží, a nádherná bunda, házející kolem dokola metalické odstíny.

Čas ubíhal a dívka začala pociťovat hlad. Koukla na zápěstí. Už po nákupním centru chodila tři hodiny! Začínala vnímat únavu, zaprvé z přemíry dojmů – obchody jí začaly splývat v jednu barevnou šmouhu, zadruhé z množství nezvyklého pohybu. Desetihodinové stání u stroje zvládala, ale zde nachodila přinejmenším několik kilometrů a na to její svaly opravdu zvyklé nebyly.

„Ginger, mám hlad,“ zašeptala stydlivě. „Jak to je s jídlem? Mám něco na účtu…“

„Podle-zadáni-oběd-v-náplni,“ zaznělo k Irmině velké úlevě. Peníze sice na účtu měla, ale jak tak viděla ty ceny kolem sebe, pochybovala, že by jí na oběd vystačily.

„Pojďte-prosím-za-mnou.“ Robotka zabočila do vedlejší chodby a za chvíli již Irma seděla v prosluněné restauraci a zírala do jídelního lístku. Což o to, číst uměla, ale jména jídel jí neříkala vůbec nic. Nikde neviděla mleté maso s cizrnovou kaší, ani fazole po sicilsku, bohužel ani své oblíbené těstoviny.

Leni a Zita se usadily k vedlejšímu stolu, tváře schovaly za jídelní lístky. Dusily se smíchy. Irma je zahlédla přes zeleň, oddělující jednotlivé stoly od sebe. Všimla si rozesmátých obličejů, upravených účesů a blýskajícího se oblečení. Bohatství z obou dívek přímo křičelo, od lesklých zlatých šňůrek ve vlasech, přes šaty z nejdražších materiálů až po nejnovější typy comlingů, které měly na předloktích. Polkla. Cítila se vedle nich ve své pracovní bundě naprosto nepatřičně. Odvrátila pohled a snažila se soustředit na řádky před sebou. Nešťastně těkala očima po jídelním lístku. Gyuniku No Tataki. Creme de Saint Germane. Tournedos Rossini. Vol-au-vent. Coupe jacques dessert. Vůbec nevěděla, co který název znamená. Čísla vedle, o kterých předpokládala, že jsou to ceny, jí brala dech. V továrně za půl roku nevydělá to, co bylo psané u některých názvů. Jak vysoko může jít? Nechtěla se zase ptát robotky a tak se snažila na svém comlingu najít nějaké další údaje k tomu, co vše obsahuje její výhra.

„Přišla jsi nakupovat?“ zaslechla najednou veselý hlas. Zvedla hlavu.

Blonďatá krasavice se přesunula k jejímu stolu, jedním posunkem odeslala robotku opodál, dalším přivolala svou tmavovlasou kamarádku a mezitím ševelila směrem k Irmě: „Je to únavné, že, všechny ty obchody a protivné prodavačky a tak. Jednodušší je nechat si to poslat domů, co říkáš?“

Do vedlejší židle se sesunula tmavovláska. Sjela Irmu pohledem: „Ty sem ale asi nechodíš běžně, že? Není to škoda? Tady je docela pěkně, i když známe pár lepších obchodů. Ale jak tak na tebe koukám, tenhle ti asi vyhovuje až až, myslím.“

„Ale Zito, každému se přece může líbit něco jiného, viď,“ otočila se blondýnka zas na Irmu.

Ta mlčela. Pohledy a řeči obou děvčat se jí pranic nelíbily. Nechápala, proč si k ní přisedly a proč se s ní baví. Připomínalo jí to některé situace ve školce a škole. Nebyly to hezké vzpomínky. Většinou končily několika dny na samotce a odebráním další z hraček. Zatěkala pohledem k robotce. Ginger stála nedaleko. Naprosto nečinně, prázdný pohled upřený někam skrze dívky.

„Tak se předveď, krasavice, co sis to koupila,“ zvedla se tmavovláska a sáhla do Irmina košíku.

Zautomatizované reflexy, vypěstované za léta strávená v kolektivech, zafungovaly.

„Au, to bolí,“ zaječela Zita na celou restauraci. Irma zahanbeně pustila její ruku, kterou jí předtím bleskovým pohybem zkroutila za záda.

„Promiň, to jsem nechtěla,“ hlesla a ustoupila o krok dozadu. Lekla se, jak narazila na robotku, která okamžitě přispěchala ke stolu.

„Prosím-opusťte-tento-prostor,“ pronesla Ginger směrem k oběma dívkám.

„Hele, ty plechovko, ty nám tady nebudeš poroučet,“ rozzlobila se Zita, kterou ruka docela bolela. „Tahleta kráva mi zlomila ruku, zavolej policii,“ poroučela robotce.

„Nemáte-zlomenou-ruku. Prosím-opusťte-tento-stůl.“

„No to teda mám, pekelně to bolí a ty okamžitě volej policii. A doktora!“ vztekala se dál Zita.

„Vyhodnoceno-žádná-zlomenina-policie-není-potřeba.“

„Volej, slyšíš, ty náno jedna blbá plechová, nebo půjdeš do šrotu, o to se postarám, to mi věř,“ stála na svém rozzuřená dívka.

Ginger najednou ztuhla, její oči změnily barvu na jasně modrou a hlas, kterým promluvila, byl mužský a strohý.

„VYHODNOCENO. NEZLOMENO. ZBYTEČNÁ PROVOKACE. OPUSŤTE RESTAURACI.“

Tmavovláska ztuhla. Blonďatá Leni vyskočila a popadla ji za loket.

„Hodnotitel! Zito, už zase! Panebože, pojď už!“

Irma seděla u stolu jak hromádka neštěstí. Bála se podívat na robotku. Ten hlas! Slýchala ho občas v továrně a nikdy se mu nikdo neodvážil protivit. Ani předák! A teď… tady… kvůli ní… Hlad ji úplně přešel, hrdlo měla sevřené a hlavu sklopenou.

„Prosím-co-si-objednáte-k-jídlu?“ zaslechla najednou Ginger. Zvedla hlavu.

„Já… Hodnotitel…“ Slova se jí zadrhla v krku.

„Chyba-nebyla-na-vaší-straně-vše-je-v-pořádku,“ odvětil strojový hlas.

„A ta dívka? Nechci, aby měla problémy,“ zašeptala ještě.

„Prosím-co-si-objednáte-k-jídlu?“ zeptala se znovu robotka. Otázku přešla, jako by ji vůbec neslyšela. „Mám-objednat-za-vás?“

Bylo k jedné hodině, když konečně Irma s Ginger opustily restauraci. Ginger provedla dívku celým menu. Irma se prvně porcím velikosti dvou tří soust divila, ale po třech předkrmech, polévce a několika hlavních chodech se do ní nadýchaný zákusek sotva vešel. Vše servíroval robotický číšník, na závěr se ale u jejich stolu objevila živá číšnice. Poptala se, zda bylo vše v pořádku, zda jídlo chutnalo a oskenovala si z Irmina comlingu číslo pozvánky. Ohlédla se kradmo po robotce, stojící vzadu za stolem a mrkla na Irmu.

„Z pracovky, co? Dávej si pozor, děvče, tady…“ Nedořekla.

„Prosím-odcházíme,“ přehlušil ji kovový hlas.

„Hračky, jé, hračky!“ Irma okamžitě zapomněla na všechno předchozí. Za naleštěným výkladem se o pozornost přetahovaly panenky s autíčky, roboty a letadélky, barevnými kuchyňkami, skládačkami a různými dalšími hračkami, ale Irma měla oči jen pro jednu z nich. Dole v rohu seděl malý, huňatý medvídek s kulatýma očima.

„Bobešek!“

Když jí ho prodavačka podala, pocítila opět ten dávno ztracený pocit soukromí, kdy si na sklonku dne v osobním volnu brala Bobeška do své skrýše pod peřinou, a tam mu požalovala všechny bolístky i radosti.

Teď obracela medvídka zleva doprava, něco jí na něm chybělo. Pak si uvědomila – nemá číslo! Podvědomě přejížděla prsty po zádech a hledala známé číslice.

„Ten medvídek… můžu?“ obrátila se na Ginger.

Robotka nezúčastněně hleděla na hračku.

„Podle-informace-na-výrobku-není-tento-produkt-určen-pro-vaši-věkovou-kategorii,“ oznámila po chvilce.

„Ale…“

„Není-zakázáno,“ přerušila ji Ginger.

Medvídka do koše nedala. Svírala ho v ruce jako svátost, diamant by jí neudělal tolik radosti. I kdyby si mohla nějaký šperk koupit (Omlouvám-se-ale-pozvánka-neobsahuje-vstup-do-obchodu-této-kategorie), s radostí by všechny klenoty světa vyměnila za tuto hračku, která ji ihned přenesla do dětských let. Znovu a znovu si Bobeška tiskla k obličeji a vychutnávala jeho hebkou měkkost. Takové štěstí! Nejenže má pokojík sama pro sebe, teď tam ještě bude mít i Bobeška! A už jí ho nikdo nevezme, je jen její! Představovala si, jak hračka, posazená na ustlané posteli, zútulní její obydlí. To bude Světlana koukat!

Prohlížela si krásné boty z měkkoučkého novoplastu, vysoké ke kotníkům, šněrovací, teplé. Přemýšlela, zda si je má dát také do koše. Letmo se ohlédla. Košík úslužně přivrněl blíž. Hromada zboží, kterou do něj cestou po obchodním domě naskládala, byla v jejích očích úctyhodná. Nevěděla, z čeho se má radovat dříve. Přihodila boty, vzala ještě jedny o číslo menší pro Světlanu – ta sice bude mít určitě mnohem větší radost z kosmetiky, ale jak se jí v zimě budou hodit – když v tom zaslechla kovový hlas.

„Přála-jste-si-upozornit-hodinu-a-půl-před-vypršením-časového-limitu-čas-upozornění-právě-nastal-teď.“

Irma strnula. Sjela pohledem na comling. To už je v nákupním centru přes sedm hodin? Tolik toho ještě neviděla! Vůbec nebyla ve třetím patře, tam kde podle paní robotky mělo být to welnescentrum, ať už je to cokoliv… z druhého patra si stihla prohlédnout taky jen půlku… zbytečně ztratila spoustu času na obědě.

„Kde jsou tu pokladny?“ zeptala se robotky a ukázala na košík.

„Kódy-jsou-již-nasnímané,“ odpověděla Ginger. „Při-odchodu-vám-stevard-předá-potvrzení-pro-předáka.“

Irmě spadl kámen ze srdce. Celou dobu v duchu vybírala, co z těch úžasných věcí by dokázala zaplatit ze svého účtu. Jasno měla v jednom – domů s ní pojede Bobešek, ať to stojí, co to stojí. Ale takhle je to samozřejmě mnohem lepší, oddechla si a cestou k informačnímu pultu se kochala zbožím, které se vedle ní vezlo v koši.

Za informačním pultem obsluhoval mladý muž. Až když se přiblížily, zjistila Irma, že stejně jako u Ginger je „lidská“ jen jeho horní polovina. Irma pokynem odeslala košík k mladíkovi, když vtom si všimla, jak od východu přicházejí ty dvě dívky, s kterými měla konflikt v jídelně. Zamrazilo ji. Co po ní ještě chtějí?

„Prosím o provedení kontroly losu této občanky,“ zašveholila tmavovláska směrem k robotovi. „Podle mého mínění nemá na nákup právo,“ dodala.

Irma strnula. Jak nemá právo? Vyhrála to přece v Loterii… Vyděšeně se ohlédla po Ginger. Robot za pultem se na okamžik zastavil. Na tabuli za ním vyběhl Irmin los.

995895 NÁVŠTĚVA OBCHODNÍHO CENTRA, 25. 4. 2196, ODJEZD 8,00 HODIN, PŘÍJEZD 18,00 HODIN. INFORMACE PRO PŘEDÁKA: PRACOVNÍ PODÍL NAHRAZEN. PROPUSTKA KE STAŽENÍ.

„Vidíte to?“ ozvala se Leni. „Návštěva. Nikde tam není ani slovo o nákupech,“ dodala s jedovatým úsměvem. „Budeš to muset všechno vrátit, krasavice,“ ohlédla se uštěpačně po Irmě.

„Prozatím-bylo-vždy-dovoleno-výherci-odvézt-drobný-nákup,“ promluvila Ginger.

„Jenže dosud proti tomu nikdo nevznesl námitku, ty plech… robote,“ prohlásila Zita. „A já teď protestuji. V obsahu losu není napsáno, že si výherce může z obchodu cokoliv odvézt. Žádám, aby byl dodržen formální obsah a nákup byl odebrán.“

Irma stála, oči vytřeštěné. Nohy jí ztěžkly, hrudník se sevřel a udělalo se jí špatně od žaludku. To přece nemůžou myslet vážně! Nemůžou jí to přece všechno teď sebrat, vždyť Ginger přece říkala, že je vše už nakódované, přece jí nemůžou vzít ty nové věci, přece znovu nepřijde o Bobeška! Zapotácela se.

Ginger Irmu jemně zachytila a posadila ji na lavici vedle recepce.

„Opravdu-vznášíte-námitku?“ otočila se k tmavovlásce.

„Samozřejmě!“

„Jak-si-přejete,“ robotka se napřímila. Oči probleskly modrou barvou.

„NÁMITKA PŘIJATA. LOS PLATÍ POUZE PRO NÁVŠTĚVU, NIKOLIV NÁKUP.“

„To máš za tu ruku, ty náno poblblá,“ zasyčela tmavovláska k Irmě. Popošla, naklonila se nad Irmu, vytrhla jí z ruky Bobeška a hodila ho do košíku. „Odvézt!“ poručila. Košík potichu odvrněl zpět do útrob nákupního domu.

„Váš-taxík,“ ozvala se v tu chvíli Ginger.

Irma z posledních sil vyklopýtala z budovy. Ani nevnímala, jak se dostala domů.

***

CHRÁNĚNÉ INFORMACE

ZÁZNAM 11852195 – VÝSTUP PRO HODNOTITELE

Experiment ZEUSS, komplexní zadání: Ověření možnosti standardní výroby strojů se stoprocentním podílem samostatného myšlení, rozhodování a jednání. Pozitronický mozek na úrovni mozku lidského včetně zabudování a fungování emocí.

Termín běhu experimentu: 1. 1. 2186 – 31. 12. 2196

Experiment ZEUSS, dílčí pokus L 455 – výhra v Loterii

Záznam 11852195 – 28. 4. 2196

Pokus číslo: 995 895 (z plánovaného počtu 1 000 000)

Zadání: psychologický experiment – studium jednání osoby z okruhu nízkonákladových pracovních sil (NPS) při prvém střetnutí s vyšší společenskou třídou (VST), emoční analýza – nomotetická metoda.

Výsledek: Stejně jako ve většině předchozích zkoušek se nedokázal pokusný subjekt z NPS vyrovnat s realitou, běžnou pro VST. Nepřiměřené reakce. Přes přísnou výchovu se u subjektu z NPS objevily silné majetnické sklony, infantilita. Pokusné subjekty VST¹Le a VST²Zi vykázaly velkou míru nesoudržnosti s vlastním druhem, podle informací lidských psychologů projevy pronásledování, nadřazenosti, egoismu, neúcty, šikany.

Souběžně proveden pokus se subjekty, majícími pozitronické mozky: při stejném zadání v simulaci totálně odlišný průběh i výsledek – viz záznam 11852195/A.

Závěr: Emoční výkyvy lidského mozku prozatím pozitronický mozek nedokáže kopírovat ani napodobovat. Vedlejší výsledky navíc naznačují, že emoce nejsou pro lidstvo přínosem – viz jednodušší průběh souběžných pokusů.

Další sledování pokusných osob v čase:

Subjekt NPS se zařadil zpět do procesu. Podle dosavadního průběhu experimentů předpoklad suicidia do 3 dnů 40%, do 7 dnů 70%, do 10 dnů 85%. Pokud subjekt přežije 10 dní, pravděpodobnost suicidia klesá na 25%.

Subjekty VST¹Le a VST²Zi zařazeny do souběžného pokusu, v případě suicidia přesunutí do NPS, typ experimentu Z456: Změna postavení.

Dále povolena žádanka č. 585 669 (pár č. 7 658 555, početí dítěte, NPS, III. kategorie).

CHRÁNĚNÉ INFORMACE

VÝSTUP HODNOTITELE

k 28. 4. 2196 – experiment ZEUSS:

Zabudování lidských emocí do pozitronických mozků se v průběhu série 425 druhů testů nesetkává s očekávaným účinkem. Úspěšnost verze ZEUSS 1.12= 0,011 %.

Pokud v daném termínu nebudou očekávané parametry tímto postupem dosaženy, bude spuštěn experiment PROMETHEUSS – sjednocení funkcí lidských a pozitronických mozků pomocí mechanických implantátů do mozků lidí, fáze 1 – omezení emočních výkyvů u lidí.

***

Irma se rozhlédla. Dnes ji cestou domů nesledoval ten tmavomodrý dron. Od chvíle, kdy se probrala po svém „úžasném výletu do obchodního domu“, který jí všichni v okolí tak záviděli, měla poprvé pocit, že je konečně sama. Dotek jiného světa jí otevřel oči. Celé ty dny, kdy se ploužila do práce, stála deset hodin u stroje a pak se opět odplížila do svého pokojíku, jí přitom na duši seděl smutek a chlad.

Proč byla pozdvižena do lepšího světa právě ona? Proč jí dali pocítit luxus a pak ji hodili zpět do marasmu všedního dne? Komu sloužila jako hračka? Pokojík, na který byla dřív tak pyšná, se jí nyní zdál ponurý a ošklivý. Kdykoliv se podívala na postel, viděla tam vnitřním zrakem sedět Bobeška. Znovu v duchu pocítila jeho měkkou srst. Opakovaně si vybavovala křivý úsměšek té protivné blondýny a nadřazený pohled tmavovlásky. Byla pro ně špína, póvl… a přitom chtěla tak málo.

Uklidila pokoj, použité prádlo hodila do odpadkového koše, setřela prach z jediné poličky a ustlala postel. Klíč od pokoje položila na stůl, naposled se ohlédla a zavřela za sebou dveře pokojíku.

CHRÁNĚNÉ INFORMACE

ZÁZNAM 11852195 – VÝSTUP PRO HODNOTITELE – dodatek č. 1

10. 5. 2196:

Sledování pokusných osob v čase: subjekt NPS ukončil svou existenci šestý den po pokusu. Přehodnotit způsob sledování a monitorování subjektů po ukončení experimentu. Další postup dle standardního procesu – nahrazen subjektem VST¹Zi ze stejného pokusu.

CHRÁNĚNÉ INFORMACE

KONEČNÝ VÝSTUP HODNOTITELE K 31. 12. 2196 – experiment ZEUSS:

Úspěšnost verze 1.12 = 0,05%.

Experiment ukončen.

Pro dobro lidstva spuštěn projekt PROMETHEUSS, verze 1.00.

Garant: superpočítač 5. generace GALI, třída Hodnotitel.