Čtyřicet let je v politice důležité číslo. Rozhoduje o bytí a nebytí režimů, politických a stranických systémů; je to čas potenciálně velkých změn. Že komunistické režimy ve střední Evropě zkolabovaly právě kolem čtyřicátého výročí (v případě NDR skoro na den přesně) není náhoda, a íránský režim si své čtyřicetiletí připomíná právě letos. Bude pro něj rok 2019 osudný?
Podíváme-li se na seznam režimů, kterým bylo jejich čtyřicetiletí (plus minus rok-dva) osudné, je poměrně dlouhý; týká se, kromě komunistických zemí ve střední Evropě namátkou třeba frankistického Španělska, Kaddáfího režimu v Libyi či Salazarova režimu v Portugalsku. Netýká se to však pouze diktatur; týká se to každého systému, který začal dramatickou změnou, kdy se v politice i širší společnosti objevila nová skupina lidí, kteří systém reprezentují. Bude se to nejspíš týkat kolem roku 2030 i České republiky. Jaký je důvod? Proč zrovna čtyřicet let?
Čtyřicet let jsou zhruba dvě generace. Politický systém, ať už jde o demokracii nebo diktaturu, který začal popřením režimu předchozího, zpravidla dosazuje na svá exponovaná místa „svoje lidi“, a u revolučních režimů, popřípadě demokracií, které povstaly z revoluce, to bývají lidé spíše mladší, nežli starší. Tím se klíčová místa ve společnosti, která určují její vývoj, obsadí jednou a toutéž generací lidí, kteří nejenže z titulu svého věku budou tato místa dlouho držet (čímž budou dlouho znemožňovat mladším do zajímavých míst proniknout), ale hlavně budou držet moc z velké části na vzájemných horizontálních vazbách, které vznikly zhruba v podobnou dobu, v podobných okolnostech.
To zpravidla vede ke slepotě vůči změnám ve společnosti, trendům a náladám, která není zpočátku vidět, ale jak jde čas, a titíž lidé zůstávají ve svých pozicích, dění ve společnosti se oddalují. Události, které je vynesly k moci, vidí další generace jako „živou historii“, ale už si tvoří svůj vlastní kontext. A generace po ní už k těm událostem nemá zpravidla ani bezprostřední, ani zprostředkovaný stav, protože jí jsou zprostředkovávány jazykem a způsobem, který jí není vlastní. Druhá generace od velké společenské změny má tak tendenci vidět revoluční události, které u vzniku systému, v němž žije, daleko kritičtěji než jejich rodiče, o prarodičích nemluvě. A pokud si nedokáže vzít ideály svých prarodičů za své, režim dříve nebo později – spíš dříve, než později – skončí; s jedinou výjimkou, a tou je ochota a schopnost režimu potírat opozici s obzvláštní brutalitou, jako to učinila komunistická Čína na náměstí Nebeského klidu, nebo třeba syrský diktátor Bašár al-Assad.
Íránský režim ovšem spadá do stejné kategorie, jako kdysi NDR; režimu se nedaří cenzurovat všechny myšlenky a potírat vliv zahraničí a jediné vlákno, na němž opravdu drží, je nacionalistická nota místních. Většina Íránců má teokracie plné zuby, ale jsou ochotni ji tolerovat, pokud by alternativou byla ztráta národní suverenity. Režim se už tak celkem dlouhou dobu drží způsobem „jsou to sice lumpové, ale jsou to naši lumpové, kteří jsou pořád ještě lepší, než cizí lumpové“. A režim to ví; proto obviňuje opozici zejména z „vazeb na zahraniční síly“ a proto tiše toleruje, když si lidé žijí po svém, dokud to neukazují na veřejnosti a dokud se politicky neangažují se zahraničím. Leckterého čtenáře to může překvapit, ale mezi Íránci je nejen západní kultura, ale i USA jako země, nesmírně populární (takovým tím lehce naivním způsobem, jaký ztvárnil Miroslav Donutil v Pelíškách ve scéně s americkou krabičkou od sirek), ale kdyby Spojené státy Írán napadly, semknou se kolem režimu právě ve jménu národní suverenity. A i to režim ví.
Íránský teokratický režim se poučil od komunistických režimů ze zemí Varšavské smlouvy; dovoluje tak například vycestovat, dovoluje drobné soukromé podnikání navzdory centrálně plánované, pětiletkové ekonomice. Vytvořil tak pojistný ventil, který mu umožnil opozičníky, pokud byli doma příliš vidět, vyhánět ven, a zároveň otupoval hrany nesouhlasu; v podstatě tak vytvořil cimrmanovskou realitu v duchu „no, pod Rakouskem stále ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet“. Co tedy svědčí o tom, že se čtyřicetiletí může stát íránskému režimu osudným? Jeho reakce na hnutí Má skrytá svoboda (v angličtině My Stealthy Freedom).
Hnutí založila íránská disidentka Masíh Alínežád, kterou režim přinutil k exilu a která dnes pracuje pro perské vysílání Hlasu Ameriky a Rádio Farda (součást Rádia Svobodná Evropa); jeho cílem je boj proti povinnému hidžábu pro ženy sdílením svých fotografií na sociálních sítích bez pokrývky hlavy. Že se režim hnutí bojí, je vidět jak v jeho rétorice proti němu, tak skrze to, že nově (od konce července) hrozí všem ženám, jejichž fotografie bez hidžábu budou nalezeny, deset let vězení, stejně jako všem mužům, kteří jim v tom pomáhali. Zde je nutné připomenout, že hnutí Má skrytá svoboda je v Íránu podobně populární mezi muži i ženami, proto je trest namířen vůči lidem obou pohlaví.
Reakce ovšem po dvou týdnech není taková, jakou režim očekával; fotografií se sdílí víc a víc, ženy jsou troufalejší a troufalejší, pořizují samy nebo za pomocí svých mužských partnerů fotografie na exponovanějších místech země než dříve. Tato politika se nakonec může režimu, v kombinaci se špatnou ekonomickou situací, stát stejně osudnou, jako východoněmecká demonstrace síly v podobě megalomanské oslavy čtyřiceti let NDR s následným brutálním zásahem proti mírumilovným demonstrantům.
Těžko předvídat, jestli se režim v brzké době zhroutí nebo ne, ale pokud jde o okolnosti, šance je dnes pravděpodobně nejlepší v jeho historii.
Andy, díky za zajímavé čtení, Jelikož jsem o hnutí „My Stealthy Freedom“ neslyšela,hned jsem si ho vyhledala. A nestačila se divit, kolik toho na netu je – tedy videí (včetně rozhovorů s autorkou hnutí). Tak jsem si i několik poslechla. No vlastně jsem si vzpomněla, že jsem už něco o „odložení hidžádů“ dříve postřehla, ale spíše jsem to považovala za ojedinělé odvážné rozhodnutí nějaké ženy (a napadlo mě, jak riskuje a co jí to možná bude stát). Že to asi byl začátek tohoto hnutí jsem tedy rozhodně netušila. Tak díky, od teď tomu věnovat větší pozornost.
Hodně zajímavý článek,stejně jako předřečnice mě ta čtyřicítka zaujala, nikdy jsem v těchto souvislostech nepřemýšlela.
Stejně jako ty hidžáby, fakt bych přála všem, které je nosí, aby je nosily jen proto, že chtějí, ne že musí, ať už to vyžaduje stát,režim nebo manžel.
Hidžáby tam stát vyžaduje proto, že je považuje za symbol revoluce (proti šáhovi, který dost násilím zemi modernizoval). A protože íránský režim je hodně podobný komunistickým režimům po sovětském vzoru – v mnohém ekonomicky, fungováním, atd. – je tami tenhle element „permanentní revoluce“. V podstatě natvrdo stát říká, že hidžáb sice islám, tím spíš šíitský islám, nevyžaduje, ale takhle se pozná správná patriotka oddaná myšlenkám revoluce z roku 1979.
Zbořit jakýkoli režim je relativně snadné. Mnohem obtížnější je, nahradit ho něčím lepším. A ten bordel, co je teď u nás, už má za sebou třicet let? Jestlipak se dožije čtyřicítky také?
Andreji moc zajímavý článek, to s tou čtyřicítkou jsem si nikdy neuvědomila. Jsem na to zvědavá.
Vlastně jo, obvykle je to čtyřicet let… a v naší zemi jsou zajímavé roky s osmičkou na konci 🙂
1989 z této tradice vybočil. Zřejmě proto to teď vypadá tak, jak to vypadá. Bohužel je to vina naivních idiotů typu Vency Flašky, kteří si mysleli, že kapitalisté na nás budou hodnější, než Sovětský svaz.
I mně se zdá zajímavý jev „40 a šlus“ – nikdy jsem si to neuvědomila, ale je to fakt logické – třetí generace musí mít jiný náhled na svět jako rodiče, neřku-li prarodiče. Přiznávám, že mne zajímá, jak se čtyřicítka projeví u nás…
Domácí grázl lepší cizího grázla – možná se také drží hesla Radši žít se zlem, které znám, než se zlem, které neznám.
Tak tohle je opravdu zajímavé! Teď myslím oba zmíněné jevy – jak „osudnou“ čtyřicítku, tak to hnutí fotících se žen.
Dvě generace a pohled na svět se zásadně změní – ono to má logiku. Ovšem, když člověk žije tak, že tu čtyřicítku let má tak nějak uprostřed života, tedy ví, co bylo a zároveň vidí, co přichází, těžko se ubránit jisté frustraci.
Chápu Íránce, že jejich grázlové jsou jim bližší než cizí grázlové. Potíž je v tom, že si asi neumějí představit život bez těch grázlů, že jo.
A pokud by nakonec režim padl ze všech věcí kvůli revoltě žen proti hidžábu, tak by to v sobě mělo jisté kouzlo – možná by pak Arabům došlo, že ty ženské fakt nejsou menšina 😛
Arabům to dojde teprve tehdy, až jim bude, všem, z hlav vyňat korán a místo něj vložen normální lidský mozek. Je otázka, kde tolik mozků vzít a zda je mozek možno vůbec transplantovat.