Jednou za rok si dovolím opravdový luxus. Týden dovolené jen pro sebe. Nazývám ho „psací dovolená“. Odjedu s mými milými kamarádkami spolupisatelkami někam na chalupu a tam týden střídavě píšeme, vaříme, chodíme na výlety, navzájem si kritizujeme a pomáháme s texty a debatujeme o psaní. Prostě si užívám úžasné chvíle s lidmi, kteří mají stejný koníček.
Letošní „psací dovolená“ byla naplánovaná už rok. Chalupa zamluvená, záloha zaplacená a my doma tři rozjívená koťata. Co teď? Jet? Nejet?
„Jen jeď,“ řekl můj drahý muž. „Já to tu zvládnu, neboj.“
Nebála jsem se. Můj muž má ke kočkám úžasný vztah, miluje je a ony milují jeho. Jen mi to bylo tak trochu žinantní, nechat ho s takovým nadělením na krku doma samotného, ale nakonec jsem se rozhodla. Pojedu.
Týden byl skvělý a jedinečný jako vždy, utekl jako voda a já s trochou napětí otvírala dveře domečku. Fotky, které mi přistávaly na mobilu během týdne, mě sice ubezpečovaly, že je vše v pořádku, ale co kdyby, že…
Než jsem stihla postavit kufr na zem, prolétly kolem mne tři šmouhy, dvě černobílé, jedna rezatobílá. Ani jsem se nestačila nadechnout a prosvištěly na druhou stranu.
„Eh…“ otočila jsem se po směru letu, ale zahlédla jen poslední černý ocásek mizet v záhybu schodiště.
„Vyrostli, viď,“ pravil s pyšným úsměvem manžel.
Netušila jsem. Pravda, šmouhy byly o něco rozmazanější, než když jsem odjížděla, ale posoudit, zda a jak náš trojlístek vyrostl, podle toho nešlo. Odnesla jsem kufr do obýváku a otevřela ho – nebudu přece nosit špinavé prádlo nahoru do ložnice, že.
„Vypadá to, jako bys je měla s sebou,“ zasmál se muž. Zírala jsem na kufr plný koček. Vůbec jsem si nevšimla, že šmouhy ve chvíli, kdy jsem rozepínala zip, opět přilétly a první, co udělaly, bylo, že se nasáčkovaly do kufru.
„Fakt jsou větší,“ uznala jsem a podrbala jedno kotě po druhém.
„A šikovnější,“ pravil hrdě manžel a odešel do dílny.
Šikovnější? Hm. Začala jsem konečně vybalovat, když v tom jsem zaslechla podivné zvuky. Otočila jsem se a vyvalila oči. Na zácloně – na mojí skoro nové zácloně – se houpaly tři zámotky, škrábající se vzhůru ke garnýži. Kdyby jen lezly nahoru, ještě se přitom stačily prát.
„Mažete dolů!“ zahřměla jsem, ale zámotky mě naprosto ignorovaly. Po chvíli boje jsem je vytřepala ze záclon a vyčítavým hlasem jim vyčinila.
Kašlali na mě. Sodoma gomora, jedna na týden odjede a tady toto!
Chudáci moje záclony
Konečně bylo špinavé prádlo v pračce, kufr uklizený a já dostala hlad. Otevřela jsem ledničku a chtěla shlédnout zásoby, vybrat si něco k večeři a zkouknout, co bude třeba dokoupit, ale než jsem se nadála, kontrolovala se mnou zásoby i Zuzanka. Bez větší námahy vyskočila do otevřené ledničky, opřela se předními tlapkami o polici a s důležitě nakloněnou hlavičkou zkoumala obsah.
„Ježíšmarjá, mažeš dolů? Co ses to proboha naučila?“ vyhodila jsem Zuzi z lednice a otočila se zpět jen proto, abych mohla vyexpedovat Sáru. „Kočky pitomý, ještě vás tam omylem zavřu a budete nemocný! A kdo to bude platit, co?“ hořekovala jsem. Anarchie! Naprostá anarchie! Za týden! Kdybych odjela na delší dobu, už se snad houpou na lustru, nebo co!
Tak co bych si asi dala…
Má drahá polovička měla pravdu. Koťata byla opravdu o mnoho šikovnější. Když to shrnu, než jsem odjela, neuměla:
Šplhat po záclonách.
Lézt do ledničky.
Přerovnávat věci v poličkách v koupelně a s příhodnými kousky hrát fotbal po celém domečku.
Roztahat toaletní papír po předsíni.
Lézt do myčky.
Otvírat si prádelník v ložnici.
„Kdyby jen to,“ pravil můj drahý, když mi nakoukl přes rameno, co píšu. Tázavě jsem se na něj podívala a pohledem ho pobídla, ať se mi svěří.
„Přecválali mi přes otevřený počítač a všechny soubory mi přesunuli do koše, ajťáci zapráskaný.“
Neudržela jsem se a rozesmála se. Vyčítavě se na mě podíval:
„Víš, co mi to dalo práce, než jsem je našel? Měli štěstí, kdyby mi to rovnou smazali, tak jsem jim sbalil kufry!“
Ajťáci zapráskaný
Věděli jsme oba dobře, že by žádné kufry nebalil, ale pravda, od té doby jsme ostražitější a notebooky raději při odchodu vždy zaklapneme. Jistota je jistota.
No povím vám, ještě, že jsem byla pryč jen týden!
Naše neviňátka
Toro, tak teprve dnes jsem se dostala ke „Koťatům“. A opět jsem se náramně pobavila a to nemyslím že škodolibě. To ne!!! Rychle rostou a je vidět, že jsou to dobře živená, zdravá koťata. Têším se na další vyprávění a věřím, že ten plot urychlíte 😉 .
Ach milý Božínku, děkuji Ti za moje vychované kočky! Jo, kuťata jsou fajn a Tvoje jsou Toro zvláště momentálně vyvedená! No nic, užij si to, za chvíli budou dopěláci a bude po žížalkách. Můj Damík zvaný Kukulín se stal neuvěřitelně rozmazleným a pořád by se jen tulil,dnes mně to už rozčílilo a tak jsem zvedla výhružně noviny, takže za takovou troufalost skočil do plné misky s granulema a ty byly všude,naprosto všude, MLP pak na některé šlápl a moc se mu to teda nelíbilo. 🙂 Večer, když nastane má spací hodina a nejdu do peřin, Damíšék vyleze do patra a ječí a ječí, dokud se nezvednu a nejdu zalehnout, abych ho neplísnila,schová se a vyleze až zhasnu a buch do postele, psice už se ani nehnou při tom manévru. Lidunka je krasavice inteligentní a jen pozoruje ten mumraj , pak odpluje za MLP. 🙂
dobře to máte zorganizované 🙂 Zvednout na kočku noviny, no toto! že se nestydíš, ty jedna.
no Jenny, noviny?? na toho chudáčka nedomazlenýho????
Jak já ti rozumím, jenže u nás se už na výhružně zvedlé noviny, dokonce ani na výhrůžně zvedlý hlas nehraje! Prostě kocour to chce a kocour to dostane – jít ven či dovnitř, jinou kapsičku, čerstvé granule, pomazlit, jít s ním spát – všechno si vyječí (rofl)
Kocour se stará, Kocour má 😀
Toro, zase krásné počtení. Po case se budeš k těmhle „týdeníčkům“ ráda vracet, aby sis skopičinky kočičí trojky připomněla 🙂 Všechna čes a chvála tvému muži, jak skvěle starost o ně zvládnul. Vždyť už je čistit záchůdky 3x plnější je velká zásluha!
Jinak zase krásně láskyplně napsané a fotky velmi názorné! Přijde mi, že koťatům nejprve „roste,natahuje se páteř“. Z malých koťátek jsou nejprve dlouhé tenké, nohaté a stale lehoučké nudle (prostě jen ty šmouhy při běhu), než se začnou kulatit do svých budoucích tvarů 🙂
Naše bývalá kočička Dixie se take s chutí cpala do lednice. Máme velkou a když jsem z ní třeba vytáhla hrnce s omáčkou, hned zabrala uvolněné místo. Tak mě to lekalo a schválně jsem jí tam jednou na moment zavřela! S tím, že to kočku vyleká, začne jí být Zima a bude se pamatovat, že je lepší nepřibližovat se. Ale kdepak – tak po půl minute, když jsem dveře otevřela, Dixie spokojene dál ležela „místo hrnce“ a vůbec nevypadala vyjukaná. Naštěstí, časem jí přestalo bavit do lednice se natahovat. Teď to místo ní dělá fenka Trixie, jak hledám v lednici co potřebuji, ona mi stojí u nohy a slintá v naději, jestli něco nedostane. No u ní nemám obavy, že bych jí tam omylem zavřela – tak velkou lednici zase nemáme 🙂
Děkuji, Maričko. Já se teda neodvážila je do lednice zavřít, to ne. Zatím teda 🙂 Naše nudle teď mají vyšší zadek, delší zadní nohy. Snad jim k tomu přední dorostou, a nebudou přestavěné jako je Rozárka, která má zadek výš dodnes.
(rofl) Krása! Trošičku závidím, ale opravdu jen trošičku 😀 !
Pokud jde o vymazaný počítač, vzpomínám na jednu příhodu z doby, kdy byl Matýsek kotě a strašně rád se povaloval po klávesnici. Byla tenkrát neděle podvečer a já jsem dodělávala překlad, který jsem měla v pondělí odevzdat. Byla jsem skoro hotová, jen to zkontrolovat, ideální situace. Těšila jsem se, jak se večer podívám v TV na Želary. Na chvilku jsem poodešla a když jsem se vrátila, Mates vítězně trůnil na klávesnici. Z překladu zbyly asi tak dva odstavce, zbytek textu se změnil ve čtverečky a obdélníčky a totéž se stalo i se záložním souborem. Šly na mě mrákoty. Večer samozřejmě žádná TV nebyla a já jsem musela práci několika dní udělat znovu za večer a za noc. Jakou mocnou klávesovou zkratku tenkrát Matýsek použil, nevím. Ale vždycky, když vidím v programu Želary, znovu se mi to připomene a oblije mě studený pot. Od té doby zálohuji několikrát a na různých místech. Matýsek už na klávesnici nechodí, ale jeden nikdy neví, že?
No teda, to musel být šok! Jo, oni jsou fakt mistři, a počítače je přitahují jak magnet.
Toro, to máš pravdu, přitahují. Přidám ještě jednu počítačovou, v hlavní roli stále Matýsek coby odrostlé kotě. Zapnula jsem tenkrát PC, proběhlo to v pořádku, všechno naběhlo, jak mělo. A pak jsem potřebovala něco zadat z klávesnice. Vyťukala jsem požadované, leč nic se nestalo. Tak ještě jednou, nic. Zkontrolovala jsem jack (to se ještě klávesnice nepřipojovaly přes USB), byl v pořádku, ale pro jistotu jsem ho vyndala a znovu zastrčila, ale klávesnice prostě nevydala ani bukvu. Prapodivné! Tak jsem se rozhodla, že zkontroluji veškerou kabeláž. A abych se k tomu všemu dobře dostala, vzala jsem do ruky klávesnici, zvedla a ejhle, koukala jsem jako puk – příslušný kabílek byl těsně u klávesnice oddělený. Matýsek v nestřeženém okamžiku, když se zase povaloval po klávesnici, ji prostě a jednoduše čistě odkousnul (devil) .
Mně takhle Barbucha svého času překousal kablík od myši, taky jsem si říkala, co je, že mi nic nefunguje. Jsou to lumpíci.
Brooke taky měla dojem, že naše počítačová technika je sto let za opicema a že včil je in mít všechno bezdrátové – hlavně u myší ji kabel dost vadil! (rofl) Aspoň toto ji už opustilo 😉
jo,Karolína volávala každou chvíli,že jí otočili obrazovku na notebooku nebo spustili zámek…a ona to neumí otočit a odemknout… nebo někam odešla a já si s někým z její smečky psala, nejčastěji s Cecilkou a se Zrzínkem…
jo a lednička…tak na to jsou mistři Eddie a Sněhůrek: oni jsou jak Siri – přijdu k lednici, Siri rozsvítí světýlko a kocouři se zhmotní vedle dvířek. zavřít následně lednici nelze, aniž by jim jeden něco malého dal, protože Eda sedne člověku na nohu a Sněhur strčí ocásek do dveří. kde na to přišli, nevím… :O
Žádné naše předchozí kočky do lednice nelezly, ani ten pořád hladový Jája… jen na vrznutí lednice reagovali, ale oni spíš reagovali i jen na to, když někdo z nás šel do kuchyně. Kočku v lednici jsem zažila fakt až teď 🙂
Mně leze Orinka do myčky a Jamie do skříňky pod dřezem. Jednou se mu povedlo vyrazit odpadní trubku ze sifonu, no to bylo radosti (devil)
naše to taky nikdy nedělaly, tuhle kulturní vsuvku začal provozovat až Eddie…poprvé do ledničky vskočil jako čtyřměsíční koťátko, ovšem zaplul tam do přihrádky se zeleninou, což ho neuspokojilo. změnil taktiku na tu, kterou popisuji výše… a se Sněhůrkem nacvičili ten kabaretní trik. k tomu je Sněhur pěkně hlasově výrazný kocourek 😀 taková malá siréna 😀 koťata jsou taky hlasitá?
Krásné.
Je ještě někdo, kdo pochybuje, že koťátka že Světlušky jsou prostě výjimečná?
jsou naprostou kouzelní a moooc dobře vědí, že jsou neodolatelní / tím pádem se jim všechno odpustí 😀
No, Evo, to je fakt, oni to asi opravdu ví. Vždycky něco vyvedou a první, co udělají, že se jdou pomazlit, hajdaláci mazaní.
a nastaví zcela nevinný pohled zelených/oranžových/žlutých očí… “ přece bys neměla zlost na to krásné něžné koťátko?“ u nás je na tohle mistrem Eddie…už dávno není koťátečko, 1.9. mu bude rok, ale omotávku kolem tlapky vystrouhá z fleku 😀
Hajdaláci mazaní (inlove)
To by si vůbec nikdo nedovolil, zvlášť u nás ne! 🙂
Jsou prostě boží,koťata jsou zábavná jednotka-hlavně pokud to člověk jen poslouchá 🙂 ale z malých kocourů jsem sice byla na mrtvici,ovšem dneska na to s úsměvem vzpomínám, i na Adélčiny pády odkudkoliv… užij si to!
Jojo, já vím, užívám si každý den, protože vidím, jak strašně rychle rostou. Díky.
Ó jak veselo je u vás! Ajťáci zapráskaní potěšili i mne a jejich šikovnost je nebezpečně roztomilá (hlavně v tvém podání). Na lustr dojde v každém případě, je otázka, zda na každý nebo jenom ten kuchyňský.
Jsem na týden u Terky – dneska hlásal Jeník, že Zikmund ještě žije, i když mu během večera minimálně třikrát vyhrožoval, že skončí v popelnici (Tatííí, to neříkej!), protože je to hlasitý umanutec, který neví, zda dovnitř nebo ven. Když jsem doma, jsem to já, kdo dělá brano, teď je to na Jeníkovi (rofl) a vůbec se mu to nelíbí 😉
YGA (jsa na cizím PC)
Ygo, v kuchyni určitě na lustr nedojde, neb jsou tam jen zabudovaná stropní světélka, naštěstí, jinak už by tam určitě viseli. A v obýváku je lustr nanic, tam by se neudrželi, tak snad lustry uchráníme.
Moc hezké. Naštěstí mne tohle minulo, Čertíka i Ferdíka jsem dostal jako dospěláky. Ale čte a kouká se na to moc hezky. Jak říkal Jiří Grossmann blahé paměti: Člověka to potěší, když slyší o tom, že druhý mám problémy. Ale to nic, oni z toho vyrostou, jenže to bude nějaký čas trvat. Naštěstí mají výběh ven, můj kocourek ven nemůže, ale protože byl od začátku domácí, tak mu to nevadí a ven kouká jen když slyší pípat ptáčky, nebo když na Silvestra lítají rachejtle.
Děkuji. Oni jsou taky zatím ještě pořád doma, na podzim budeme dělat pořádný plot, přes ten, co máme, by byli fuč raz dva a já už nehodlám honit koťata po ulicích a hledat je do noci.
Já už dávno nemám koťátka, Jamie už má devět, Orinka kolem čtyř a Bertík jedenáct, ten jediný je venkovní. A protože zahrada má jen 240 m plotu, tak mají udělanou klec, kam chodí přes léto na čerstvý luft, chrní tam stejně jak doma. Občas vezmou kramle otevřeným oknem a pak nastane lov, roční Blerča dostane povel „hledej kočičku“ a kočku vždy najde a vystaví 😉
Velice čtivě popisuješ to (sympatycký) nadělení. Až se nějaká ta šmouha zhmotní, že moc pozdravuju!
Ano, jen co ji zachytím, pozdravím! Děkuji.
Toro, já se skvěle bavím, ale věřím, že třeba pohled na zámotky v záclonách, které se ještě navzájem fackují, jednomu může zvednout tlak 😀 A jak říká dole JJ, ono i na ten lustr patrně dojde (rofl)
Jsou krásní, zdraví, veselí a podnikaví – taková neuvěřitelná radost! 🙂
Je to radost veliká 🙂 jsou fakt miláčci. No a že zlobí, jsou mladí, plní elánu, tak co už 🙂 Díky.
Teda s nimi se nemůžete nudit.
Náš Daník je tedy také číslo, ale na vše tři lumpíky nemá.
Ale ajťáci zapráskaný jsou tak krásní.
P.S. Co se týče záclon, mám v kuchyni vytrážkovou záclonu. Byla pověšena dole. Poté co se do ní Daník několikrát zamotal, potrhal jí a prohnul záclonovou tyčku, byla přemístěna nahoru.
Tam se zatím nedostal.
Nenudíme se 🙂 ale díky tomu, že jsou tři, tak se nenudí naštěstí ani oni. Záclonu už nám poničila (tu minulou) Rozárka s Tobiášem, byly z toho krásné drapérie, teda spíš drapérie, než krásné :).
Díky.
Milá Toro, tak tomu říkám překvapení po návratu z dovolené! Neboj, na ten lustr dojde. 🙂
Jo a IT cat se zřejmě vrací, ale jako trojjediná kočka.
Jo IT Jája nám je poslal, abychom se nenudili, zcela jistě. Návrat z dovolené byl fakt výborný 🙂 Díky.
Kašli na záclony Toro,pořídíš nový-časem… dokud budou doma kočky,taky nebudu vytahovat ty hodobožový a dorazej ty , co jsou se mnou už dobrejch 30 let a pořád vypadaj dobře…ty dirky nejsou skoro vidět a ty špagetový (provázkový), co jsem v pomatení smyslů koupila v Mobelixu (jedna za 39,-Kč a potřeba jich bylo 5) si oblíbili všichni..tuhle jsem u nich přistihla i kocoura,jak je s výrazem dementního tvora, okusuje…
jak si to dobře pamatuju,když tlupa předusala kolem a měla jsem pocit,že se předbíhaj..všude byli, úplně všude…ve špajzu, v prádelníku, na garnyži, nahoře na knihovně nebo na kuchlince, všechno je zajímalo,do všeho šli po hlavě…. na jednu stranu jsme ráda, že toto období mají za sebou..ale adrenalin to byl úžasnej, před nebožkou Kačenkou,jsem schovávala i sirky….užívej si to, užívej plnými doušky a piš…moc dobře se to čte….
Já si to zas tolik neberu, záclony budou nebo nebudou, koupit nové není zas takový problém. Díky za komentář, jsem ráda, že se zápisky líbí 🙂 ono by mi bylo líto nechat si všechno jen pro sebe, ať si užijí i jiní 🙂
moc dobře si vybavuju Kačenku,jak s výkřikem- Jsem Tarzááán! skočila plnou vahou na záclonu,ta se začala odtrhávat z žabiček a Káča se zhoupla jak na liáně a pak mi přistála na zádech, na která jsem se bleskurychle převalila,jinak mi dopadla na žaludek… pravda, pak jsem jí musela za jejího mručení,odrápkovat z toho hadru, co byl před chvílí ještě záclonou a chvíli jen tak dejchat…ale i tak jsem na ni byla pyšná,na šikovnou holčičku! 🙂
Jojo, i my už spravovali Bc strženou garnýž, šikulky to jsou, bezpochyby
povídej chvilku…Edánek se zhoupl na závěsu v ložnici ( nemáme tam žaluzie), chtěl zpoza závěsu prolézt na okenní parapet na vyhlídku…šla dolů celá dvougarnýž včetně závěsu a záclon. výsledek: maximálně uražený kocour – co si to ty tyče dovolily? a sotva je páníček pověsil znovu ( přidal prostřední jistící věšák), sápal se tam zas. 😀