Dnes tu pro vás mám příběh, který se může pochlubit zajímavou historií: Přesto, že dosud nevyšel v žádném časopise ani knižně, jeho hrdinku už zná více než 1,5 milionu lidí po celém světě. Tolik si jich totiž už stáhlo příběhovou dobrodružnou hru, která z něj vychází. Ale nemějte obavy – i když se hlavní hrdinka, čarodějka Alice, řízením osudu ocitla na displejích mobilů a počítačů, samotný její příběh s technikou nijak nesouvisí. Jen s magií…

I.

Ranní vstávání Alici nikdy nešlo moc dobře a ani dnes to nebylo lepší. Aspoň, že teď už chodí na střední školu, kde první hodina začíná o hodinu později, prolétlo jí hlavou. I tak se ale z postele zvedala s velkou nechutí.

Došourala se do koupelny, v polospánku tam provedla všechno to, co po ránu nutně musela, a vrátila se do pokoje. Rychle si svlékla noční košili, navlékla spodní prádlo a jen o trochu déle jí trvalo vybrat to správné triko a šortky pro dnešní den. Zase tolik oblečení přece jen ve skříni na výběr neměla.

O slovo se přihlásil hlad, a tak už s o poznání větší chutí do života seběhla po schodech dolů do kuchyně.

Snídaně už na ni čekala – stejně, jako každý den – přichystaná na stole a babička, u které Alice bydlela od chvíle, kdy její matka zmizela neznámo kam, zamyšleně míchala lžičkou obsah svého hrnku.

Alice jí popřála dobré ráno, sedla si naproti ní a napila se. Tiše si povzdechla, když zjistila, že v hrnku je místo čaje jen teplá voda, vstala, přinesla z kredence dva čajové sáčky, ponořila je do teplé tekutiny v babiččině i ve svém hrnku a doufala, že voda bude ještě dost teplá na to, aby ze sáčků vylouhovala něco podobného čaji.

Babička poslední dobou čím dál tím častěji zapomínala a Alice si o ni začínala dělat starosti. Nad chybějícím sáčkem čaje by se mohla pousmát, horší pocit ale měla z občas odemčených dveří od domu, z nákupů, které místo ve spíži končily vysypané v odpadkovém koši, a minulý týden z hrnce s rajskou omáčkou, který stál několik hodin na zapnuté plotně. Z omáčky pak zůstaly jen zuhelnatělé zbytky.

Alice tušila, že si s babičkou brzy vymění role: Doteď se babička starala o ni, už brzy se ale ona bude muset postarat o babičku.

S těmito myšlenkami v hlavě se nasnídala, vzala si svůj školní batoh, rozloučila se, vyšla před dům a zamířila – tak, jako každý všední den – směrem ke škole.

Tentokrát ale nedošla daleko.

Udělala sotva pár kroků, když za sebou uslyšela něčí zrychlený dech. Než se stačila otočit, aby zjistila, komu patří, zastoupila jí cestu postarší dáma, která až dosud stála skrytá za blízkým keřem.

„Dobrý den, Alice,“ pozdravila žena a Alice si ji rychle přeměřila pohledem od hlavy až k patě. Na první pohled vypadala jako nějaká učitelka, ale Alice si byla jistá, že ji nikdy dříve neviděla.

Ne, určitě to nebyla učitelka z jejich školy. Odkud ale zná Alicino jméno?

„Dobrý den, Alice,“ ozval se druhý hlas, tentokrát zezadu. Teď se Alice opravdu lekla. Prudce se otočila a téměř stejný pohled se jí naskytl podruhé: podobná obtloustlá postava, podobný kulatý obličej, podobný kudrnatý účes – strašný, mimochodem – stejná šedivá sukně a podobný svetřík. Jen tentokrát červený, zatímco první žena ho měla růžový.

Ano, opravdu: neuvěřitelný, šílený, sepraný růžový svetr.

„Potřebujeme si s vámi promluvit,“ řekla paní s růžovým svetrem a Alice se zase otočila.

„O čem?“ vyhrkla.

„Tady ne,“ sykla za ní ta s červeným svetrem, kterou Alice v duchu překřtila na paní Červenou.

„Ale já spěchám do školy,“ vyrazila ze sebe.

„Dneska jste omluvená,“ informovala ji paní Červená.

„Dneska? Jako – na celý den?“

„Na první vyučovací hodinu,“ odpověděla paní Růžová a když se na ni Alice otáčela, zdálo se jí, že přitom udělala na druhou z žen nějaký zvláštní posunek.

„Tak pojďme,“ dodala rozhodně paní Růžová a vykročila.

Alice ji váhavě následovala.

Když ještě byla malá, babička ji vždycky varovala, aby nikam nechodila s cizími lidmi – a ona tuhle moudrou radu nikdy k ničemu nevyužila, protože ji nikdy nikdo nikam odvést nechtěl. A teď, když už malá není, se to najednou stane.

Co po ní ty dvě divné učitelky mohou chtít?

„Kam vlastně jdeme?“ zeptala se po chvíli. „A proč?“

„Protože vám musíme něco říci,“ odpověděla jí paní Červená. „Něco, co budete chtít vědět.“

„Tak mi to řekněte tady.“ Alice se zastavila v půlce cesty z kopce, na kterém s babičkou bydlely.

„Co víte o svých rodičích?“ zeptala se jí paní Růžová.

Alice se zarazila a pak pokrčila rameny. O rodičích? No vlastně… Vlastně o nich neví skoro nic… Máma odešla, když byla Alice ještě úplně malá, a táta? Babička o něm, kdo ví proč, nechtěla mluvit. Nikdy. Alice si ani jednoho z nich nepamatovala a nikdy je neviděla ani na žádné fotografii.

„A přitom jste po svých rodičích,“ pokračovala paní Růžová, „zdědila něco zajímavého.“

„Nebo,“ dodala paní Červená, „alespoň po jednom z nich.“

Obě ženy se po sobě významně podívaly.

„Ale to vám nemůžeme vykládat tady,“ poznamenala ještě paní Červená. „Tak pojďme, nemáme moc času.“

Alice zaváhala. A pak se přece jen s oběma ženami vydala dál – až dolů k náměstí. Společně ho přešly a vydaly se do svahu nad ním.

Kam mě to vedou? vrtalo Alici hlavou. Na téhle straně města je přece jen několik opuštěných domů a starý hřbitov.

O chvíli později trojice vystoupala na vrchol kopce a za několik dalších minut už stála před vysokým kovovým plotem hřbitova. Tady paní Červená přistoupila k zavřené, napůl zarostlé bráně, odněkud vytáhla svazek klíčů a odemkla ji.

Alice zaváhala.

„Pojďte Alice, už jsme tady.“

„Na hřbitově?“

„Pojďte, uvidíte.“

Alice začínala dostávat strach.

Ale čeho by se vlastně měla bát? Tyhle dvě ženy přece nevypadají, že by jí mohly nějak ublížit. Je možné, že by jí třeba chtěly ukázat hrob jejích rodičů? To snad ne…

Zvědavost nakonec zvítězila nad strachem. A tak udělala několik kroků vpřed a vzápětí ji ovanula typická vůně hřbitova.

Čím je ta vůně vlastně tak zvláštní? A kde se bere? napadlo ji. Možná, že se line z nějakých zvláštních rostlin, které rostou jen na hřbitovech. Nebo tak voní hřbitovní svíce…

Zatímco tam stála a přemýšlela, obě ženy popošly dál – ke dveřím zbořeného hřbitovního kostela. Cosi v Alicině hlavě ji varovalo, že právě nastal nejvyšší čas utéct, ale když se otočila, spatřila, že brána, kterou před chvilkou vešly, už je zase zabouchnutá. A tak opatrně vykročila směrem k oběma ženám.

Proč ale ty ženské stojí u těch dveří? Alice si zvědavě prohlížela zbytky kostela. Z jeho kamenných zdí nezbylo téměř nic. Většinou jí sahaly sotva po kolena, některé snad po pás. Uvnitř, tam, kde kdysi asi stávaly řady lavic pro věřící, teď viděla jen hromady nejrůznějších kamenů a kusů dřeva. To vše zarůstalo zelení.

II.

Jediné, co z kostela zůstalo takřka nedotčené, byly masivní dřevěné vstupní dveře a rám kolem nich.

Alice se zastavila nějakých pět kroků od nich. Dveře zdobilo bohaté vyřezávání a vypadaly hodně staré.

„Tak pojďte,“ vybídla ji paní Červená a Alice udělala posledních pár kroků k zavřeným dveřím.

Dveře odnikud nikam, pomyslela si.

Kdyby byla malá holka, možná by ji bavilo takové dveře otevřít a projít jimi dál. Mohla by si představovat, že kostel za nimi stále stojí a ona dveřmi vejde dovnitř. Pak by je obešla, překročila by zbytky zřícené kamenné zdi a představovala by si, že umí procházet stěnou. A pak by zase vešla dveřmi dovnitř. A zase zdí ven.

Jenomže teď už není malá holka.

Paní Červená pořád držela v ruce svazek klíčů, a když Alice došla až ke dveřím, vsunula jeden z nich do zámku. To už se Alici zdálo opravdu divné, a tak se, jen tak pro jistotu, podívala okolo zřícené stěny přímo za dveře.

Spatřila tam jen trosky kostela.

Samozřejmě. Co jiného?

Zámek dvakrát cvakl a dveře se pootevřely.

Paní Červená se do nich vecpala a vzápětí zmizela za nimi. Alice ucítila, jak ji ruka paní Růžové postrkuje kupředu a také udělala krok směrem dovnitř.

A ještě jeden.

Překvapilo ji, že je tu naprostá tma.

Ruce paní Růžové ji ještě jednou popostrčily vpřed a pak za sebou uslyšela zabouchnutí dveří.

Dvakrát cvakl zámek.

Vzápětí – úplně jinak – cvakl vypínač.

Ve světle, které se rozlilo kolem, spatřila chodbu s několika dveřmi. Chodbu, která vypadala, jako by byla uvnitř kostela, ale která v něm ve skutečnosti být nemohla, protože ten kostel…

… protože ten kostel je přece zbořený!

„Tudy, mladá dámo,“ ukázala paní Červená před sebe a Alice si všimla, že se teď tón jejího hlasu změnil. Najednou už nezněl ani trochu přátelsky. A jí blesklo hlavou, že sem s těmi cizími ženami opravdu neměla chodit.

„Pusťte mě ven,“ vyhrkla.

„Ale no tak,“ pravila paní Červená a přistoupila k nejbližším dveřím. Zase vybrala jeden klíč ze svazku a odemkla je. „Jsme na místě.“

Paní Růžová ji zase zezadu postrčila kupředu.

Paní Červená ji pak chytila za ruku a doslova ji vtáhla dovnitř malého pokoje se dvěma postelemi, malým stolem a úzkým zamřížovaným oknem. Na jedné z postelí seděla nějaká dívka a strnule hleděla před sebe. Ani Alice, ani jejího doprovodu, si nevšímala.

„Sedni si,“ přikázala jí paní v růžovím svetru a ukázala směrem na volnou postel.

„Proč?“

„Prostě si sedni,“ zopakovala žena důrazněji.

Co teď?

Alice pomalu došla k posteli a posadila se.

„Alice Dornerová,“ oslovila ji teď paní Růžová celým jménem a její tón zněl náhle suše a úředně, „byly u vás zpozorovány čarodějnické schopnosti. Protože žijete ve světě lidí, kde jsou čarodějnické praktiky zakázány, jste podle paragrafu 477 odstavce 3 Zákona o čarodějnictví zařazena do převýchovného programu polepšovny pro čarodějky. Z polepšovny budete propuštěna, až budou vaše čarodějnické schopnosti zcela odstraněny.“

„To je to, co jste zdědila po svých rodičích, kdybyste to nechápala,“ dodala paní Červená.

„No, po matce nejspíš ne,“ přisadila si paní Růžová. „Po svém povedeném otci.“

Alice na ně hleděla s vytřeštěnýma očima. Než se ale zmohla na jakoukoli odpověď, ženy vyšly z místnosti a zavřely za sebou dveře. Pak dvakrát cvakl zámek.

Co bylo dál

Co bylo dál? Alice v polepšovně pro čarodějky už leckdy ztrácela naději, ale tušila, že když se nevzdá, možná toho díky svému talentu pro magii dokáže v životě mnohem více, než by ji kdy bylo napadlo…

Alicin příběh vyjde už za několik týdnů v knížce Polepšovna pro čarodějky, o které se více dočtete na stránkách https://procarodejky.cz/ – a můžete se tam i registrovat, aby vám knížka neutekla…