Určitě to všichni znáte. Zvědavost koček je obrovská, zvědavost koťat dvakrát obrovská. Zvědavost tří koťat obrovská nekonečně. Co se kde šustne, musí být u toho. Hračky dobrý, ale pořádná zábava začíná ve chvíli, kdy se něco snažíme udělat my, lidi.
Koupelna je zajímavá pořád
„Tady se vyndává prádlo z pračky,“ mňouká Sára a dere se do otevřeného bubnu. „Pomůžu ti, chceš?“ vykoukne na mě zevnitř.
„Nech toho, Sušenko, a mazej ven,“ vytahuju vyždímané prádlo, roztřepávám ho, a přehazuju o patro výš do sušičky.
„A ty toho taky nech,“ odháním Goliáše, který mi okamžitě visí na cípu vlhkého ručníku a snaží se po něm šplhat vzhůru.
„Myslím to vážně, sypejte odtud,“ zvyšuji hlas, ale výchovný výsledek je zničen závěrečným vyjeknutím. Mým. To se přišla podívat Zuzi, co se to v koupelně koná za obrovskou zábavu a chce vše vidět z první řady, eh, z prvního ramene a tudíž to vzala hopem přes má záda.
Veselice končí hbitým vyexpedováním tří záškodníků za dveře. Až poté mohu v klidu a bez obav o své zdraví všechno prádlo protřepat a naházet do sušičky. Dvakrát zkontrolovat, že v sušičce se neschovává žádný kraken, pak teprve ji pustit a chvíli naslouchat, jestli se v ní opravdu točí jen prádlo. Pro jistotu se ještě chystám přepočítat koťata venku přede dveřmi.
Další překážka zdolána
Po krátkém hledání najdu koťata viset na ochranné síti v ložnici. Venku prší, vítr zahání kapky do oken a koťata s rozběhem vybíhají po síti nahoru na skříň, ze skříně okamžitě skáčou dolů na postel (chudák velký bílý tygr, slouží jako doskočiště) a tryskem to berou mezi kapkami znovu hore po síti. Měla bych okno zavřít, aby nám nenapršelo do ložnice, ale nemám srdce jim přetrhnout zábavu. Usedám na postel a sleduji, jak mrštně vyletí po síti, zadní hrabáky párkrát podhrábnou na hladkém skle francouzského okna, které je nutno překonat, aby se dostali na skříň a šup ho, už se skáče dolů a rozbíhá se na další pokus.
Po chvíli krakenci zjistí, že jsem v místnosti s nimi a jeden za druhým se přiběhnou pomazlit.
„Viděla jsi, jak nám to jde?“ vrní jeden přes druhého. „A umíme i po dveřích, koukej!“
Mazlík Goliáš
Je pravda, že od prvního opatrného výstupu nahoru po síti a od prvního ještě opatrnějšího přesunu přes otevřené francouzské okno na skříň se neskutečně zlepšili jak v tempu, tak v technice. Kde je ta doba, kdy jsem Sárince Sušence dělala záchranu při prvním pokusu a podpírala jí zadeček, aby se dokázala přehoupnout přes okno? Inu kde… není to zas tak daleko, od prvního taktak povedeného pokusu uplynuly sotva tři dny…
„Jste šikovní,“ pochválím je a jdu konečně zavřít okno.
Chodit po dveřích není nic těžkého
Koťatům to nevadí, mezitím si našla novou zábavu.
V rohu ložnice stojí dětská postýlka, plně zastlaná peřinami a polštáři, vytahuju je, jen když přijede návštěva. Přes peřiny je natažená tlustá deka, pevně zapěchovaná mezi polštáři a šprušlemi postýlky, přes ni přehozena další. Obě mají sloužit jako ochrana před kočičími chlupy, Rozárka tu ráda spí, na hoře peřin je jak hrášková princezna.
Červená horní deka se nadzvedává, jak pod ní jedno kotě rejdí. Goliáš se zájmem sleduje bouli, jezdící po postýlce a po chvíli zaútočí. Vyskočí tak vysoko, jak jen mu to odraz o měkké peřiny dovolí, a všemi čtyřmi dopadne na pohybující se hrbol. Ten zaječí, ale Goliáš využívá váhové převahy a snaží se zmítající deku udržet pod sebou. Kvílející deka sebou mrská sem a tam, dokud se zpoza červené látky nevyhrabou dvě bílé tlapky a neťafnou lovce přes čumák. Kocourek na chvilku strne, ale ta chvilku Zuzi, která tunelovala postýlku, stačí, aby se vyprostila zpoza deky, a začne regulérní boj.
A na ty vyšší poličky se už taky brzo dostanu!
Jestli si říkáte, zda ta spodní deka byla dobře upěchovaná a zda vydržela nápor bojujících, tak vězte, že nebyla a neudržela. Když koťata odkráčela z dekového ringu, vypadala postýlka, jak kdyby v ní řádilo kapesní tornádo.
Krakenci oddusali dolů ze schodů, najít si něco dalšího. Vždyť je teprve dopoledne, nový den plný úžasných zážitků teprve začíná…
Jeden bez druhého ani ránu
Toro, zase jsem se čtením moc bavila 🙂 Vím, jakým „zlodějem času“ umí kotě být a vy to mate trojmo! Stačíš(te) doma vůbec něco udělat ??? Člověku je líto „nedívat se“ třeba jen minutu, protože zrovna v ten moment by propásl něco extra roztomilého! Asi jsou u vás ty hry trochu to „já na bráchu, brácha na mne“, koťata jsou spolu od narození, takže asi skěvle sehraná a asi se jim v jednom společném klubíčku nejlépe spinká (inlove)
A jako Hanče, take jsem si všimla, jak nohatý je Goliášek? Takhle podobně vypadal náš Bobík, ale teď už do svých „chůd“ skoro dorostl. Tedy ještě stale vypadá dost nohatě, i když už je těžší, než pořízek Rusty. Prý „bobtail cat“(s krátkým ocáskem)dorůstají plné velikosti kolem dvou let a dvouletý Bobík bude příští měsíc! Jestli váš Goliáš půjde Bobíkovou cestou, budete mít doma pěkného pořízka – ochránce svých sestřeček 🙂
A všimla jsem si, že Sárince říkáte i Sušenka? (inlove)
Goliáš roste jako z vody – teď jsem si připomněla, že je zas musím zvážit, lumpy – a opravdu je větší než sestřičky. Zatím mu rostou hlavně zadní nohy, doufám, že mu dorostou i přední a nebude přepadávat na nos :). Jsem ráda, že bavilo. Oni naštěstí ještě pořád dost spí, takže se dá udělat leccos v době, kdy spí. No a když si hrají, tak holt sledujeme je (pokud necválají po bytě jak stádo bizonů, to vidíme jen šmouhy).
Sárinka Sašenka Sušenka, ano, tak nějak to přišlo. Kdyby to bylo dřív, byla by Sušenka rovnou 🙂 ona je taková malá, drobná, prostě Sašenka Sušenka :). A díky.
Jméno Sušenka je moc hezké! A „jedlá jména“ u zvířat jsou asi oblíbená. Však Matylda má Karamelku, měli jsme profesora Piškota, myslím, že u PetryK byl v okolí pes Houska (?) a našlo by se jich možná víc. Když on by ty naše mazlíčky člověk někdy opravdu „láskou sněd“:)
Krásně se to čte, představivost pracuje naplno a já se tu culím. Hrábla jsem hluboko do archivu svých fotek, kde jsemse pokoušela vyfotit svoji rychlou rotu, bylo to krásné. Tak to znovu prožívám nad tvém povídání.
Výškaře jsem měla jen jednoho a kupodivu mu to vydrželo dost dlouho. Monitor má v pravém horním rohu maličký šlic jako památku na jeden pád z knihovny. Holt ten autoatlas přesahoval víc, ale kocourka zradil.
To jsem já, nějak mi to ulítlo.
A moc se těším na další příhody. 🙂
Jo, a hrozně se mi líbí, jak někdy uprostřed hrátek najednou padnou a usnou.
Taky jsme měli kdysi Tobiáše a Rozárku jako koťata a taky jsme si to užívali. Tobiáš už není a Rozárka je už postarší dáma, která se hrátek neúčastní a koťata moc nemusí. Hodně teď tráví času venku, a když je doma, zaleze do ložnice a spí tam. Ono to strašně rychle uteče, přivezli jsme si malá koťata a už máme pomalu puberťáky…
Musí to být božská zábava sledovat kotěcí hry a honičky. Anebo je pozorovat, jak sladce spinkají. (inlove) Na Goliáškovi mě minule upoutal ocásek a dnes koukám, jaká je to žížalka s dlouhýma nohama. Jsem zvědavá, jestli doroste do svého jména. 🙂
Takhle nohaté kocoury jsme měla já- a vyrostl z toho největší kocour široko daleko 🙂 Oriáš je poměrně hubenej, protože pořád lítá venku, ale strašně velkej… kdyby nabral nějaké to kilčo, byl by fakt obr.
Já doufám, že bude a že svému jménu dostojí! Zatím to vypadá nadějně, je fakt velký. Ale má takový zvláštní, jakoby vážný výraz v obličeji, takový starostlivý starosta je to :).
Toro, to se tááák krásně čte! My měli hyperaktivního jednoho kocourka Darečka II, ale stačilo. Krát tři – nepředstavitelné 🙂 . Když plním pračku, tak se dívám, kde kocour leží a když ho nevidím tak prádlo vydělám, protřepu a znovu naložím. Jó, zlatíčka!
Jojo, přesně, Alex. Zlatíčka jedno vedle druhého.
Krása (inlove) a ta poslední fotka … odpočívají tedy svědomitě :*
To umí skvěle! Díky.
Toro,to je ale úrodička vydařená, kočičí, hahaha! No jsem ráda,že mám již vychované kočí,při dvou psích holkách,je to to pravé. 🙂 A piš, piš, čtu tě pořád akorát nemám čas na všechno reagovat, jsme teď trochu v luftě.
Děkuji, jenny. Oni budou taky vychovaní, jednou, doufám :). Ale jo, až zestárnou, taky už nebudou tak trojčit. Teď si to ale užíváme s plnou parádou. A jsme rádi. Bylo u nás už smutno.
OT – mám tu děti. Nad ránem byla silná bouřka s vydatným deštěm. Po snídani jsem vzala smečku na vycházku – rovnou po loukách. Paráda, Patrik měl kolo, takže byl vždycky daleko vepředu, Kačenka měla plastovou motorku, takže jela se mnou. Psi běhali mezi námi (Ari se nádherně vyběhala:)) No a jak jsme se vraceli, motorka už nejela, jak měla kolečka obalená bahnem – my tu máme jíl, takže bahno je kvalitní, přiléhá:)) Dětské i moje holinky vypadaly podobně.
Jenže před vrátky stál postarší soused v nesnázích… Podařilo se mi nesnáze dostat na cestu k řešení, aniž by Ari někoho sežrala, děti jsem poslala domů. No a když jsem souseda vyprovodila a vešla do domu, byla na půl cestě do koupelny jedna zabahněná Kačenčina holínka a z koupelny se ozývala tekoucí voda a Kačenčino nadšené: babičko, já meju holínku! V bidetu, samozřejmě 😛
A ve mně by se najednou krve nedořezal – copak holínka, ale má tam i motorku??? Lidi, jak já si oddechla, když jsem tu motorku našla na cestě za vrátkama! (rofl)
Ale dobrý, už jsem umyla koupelnu, předsíň, motorku hadicí na zahradě a hledíme vstříc dalším dobrodružstvím:))
… a to se bude posléze krásně vzpomínat,ty chvíle se už nikdy nevrátí, užij si to milá Dede! (h)
A to si zapamatuj, protože se možná octneš v situaci, kdy budeš muset zvolat: „Krucipísek, když jsi ve dvou letech dokázala umýt gumáky od blata, tak včil ve 14 dokážeš dát hrnek od mlíka do myčky!“ (rofl)
Užívejte se ve spolek! (h)
To je super příhoda 🙂 a též komentář Ygy nemá chybu 🙂 sis mohla mýt ve dvou letech holínky… jo.
Ještě ráda si vzpomeneš na holínku v bidetu 🙂 A časem, až to budeš slečně připomínat, tak se nejspíš bude rozčilovat, že nic takového nikdy neprovedla! 😀
A to je šikovná a pracovitá holčička, co taky jiného se zabahněnou holinkou než umýt, že? 🙂
Mimochodem- nabrala vodu i do holínky?
Toro, bavím se báječně:)) Já jsem měla dvě holčičky brzy za sebou, ale chodily ven, takže doma to bylo přece jen klidnější. Ale nezapomenu na Miiny výlety za komín, stejně jako na focení jejich tlapek a zadečků zespoda – když si sedly zvenku na otevřené střešní okno 😛
Stejně jako Yze i mě se líbilo, že jsi Sárince podepřela prdelku, aby si mohla bezpečně zkusit krkolomnou cestu:)) Mimochodem je vidět, že ztrácím představivost – dalo mi to chvilku vyluštit, kudy ty kočky vlastně lezou:))
Njn, blbě se to popisuje a ještě hůř proti světlu fotí… stejným způsobem teď lezou i v obýváku na skříň. Přes okno. To je přece paráda, nemít to jednoduchý.
Jak krásně se to čte! Ovšem mít to doma :-)) . Ačkoliv, na chvilku…
Věř, že by tě bavili. Oni jsou úžasní 🙂
Cháááá – to je krásný začátek dne. Takže ne „Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!“ ale „Nudíte se? Pořiďte si tři koťátka!“ A dojala mne věta o tom, jak jsi podpírala Sárince zadelku, aby přes to okno mohla (h) . Ach koťátka – ještě že je nemám 😉
Ale, jak to tady čtu, jsem ráda, že Zikmund nikdy nebyl a dosud není výškolezec. To by nám ještě scházelo. Teda tak – na starou třešeň vyletí rychlostí blesku až úplně nahoru na ty nejtenčí větvičky, ale doma se naštěstí pohybuje jen do výše okenního parapetu. Na lustru jsem ho naštěstí nikdy nenašla (což tebe určitě čeká a v trojím provedení (rofl) – a ani bych se nedivila, kdybs jim k tomu pomáhala).
Ygo… Ach koťátka – ještě že je nemám 😉 😀 😀
Jj, já měla kočí už vychované a dobře! :-)) A teď zase zánovní pohodáři! 🙂
Njn, cák ji můžu nechat spadnout, prdku malou? Je sice nejmenší, ale nejvíc odvážná, to ona byla prvolezec 🙂
Vždycky si vzpomenu, jak jsme měla malé kocoury a pak malou Adélku, když to čtu- koťata jsou jak na raketový pohon 🙂 U nás je teď klidněji. Katastrofiolka Adelína už taky přestala tolik odevšud padat, je dospělá a vášnivě se zabývá lovem- dneska u dveří opět čekal dáreček v podobě vypasené myši. Ovšem ranní dusot, když se kočky ženou k miskám a psi se jim do toho pletou, stojí za to. Adél se žene a snaží se na dálku odhadnout, kde najde volné odraziště v výskoku a k tomu si brblá, kocour už vidí jen světlou budoucnost plné misky a metelí, do toho vedle něj běží Karamel a snaží se mu položit packu na záda, případně skočit do cesty a bafnout, což kocour komentuje vzteklým mňoukáním. Za nimi běží Světluška a huhláním je popohání- obvykle je nejlepší počkat, až se tornádo přežene, kočky si vyskočí na botník a dostanou misky, což psice radši ještě zespodu překontrolují a teprve tehdy jdou dohlížet, jak nakládám misky jim a tancují mi za zády, případně se předními packami odráží od kuchyňské linky. Kdo to nezná, vyděsí se 🙂 – ale má to svůj řád!
To musí být super podívaná, náhodou. Naši taky vždycky k miskám vystřelí, jak kdyby týden nejedli 🙂
Se tu směju, hústa kolem hlavy a chvílemi jsem asi bez rozumu,protože Ti to dokonce závidím..myslím, to užívání si s Krakencema. Přitom to mám doma taky a s devíti..jenže koťata jsou prostě koťata. Ti dospělí jsou prostě dospělí..jediný dítě je Če-čen, a rozhejbat ty ostatní,jí dá trochu práce, ale když se jí to povede, tak to stojí za to…
Kočka motající se a praná v pračce to je moje denní i noční můra…já pračku zavřu, jdu je přepočítat a pak ji stejně se strachem pouštím…a když tuhle Noriska usnula tvrdě na knihovně a nebyla vidět, přeházela jsem tu náplň prádla,hystericky dokonce 2 x…..Piš o nich prosím, piš, nádherně se to čte..když ten bugr dělaj v jiné domácnosti 😀
Děkuji´sharko. Námětů k psaní je mnoho, jen nějak nestíhám. Ale příští týden doufám zas kousek vyjde… Já je hrozně moc hlídám, aby se nepřipletli někam, kam nemají. Oni jsou fakt jak tříhlavý drak, maj ty čumáčky všude.
je to dřina, ale jinak zníš spokojeně,jako pyšná „matka“ ….
pyšná – myslíc HRDÁ…..
Však jsem. Jsou úžasní. A hrozně milí, jak se chodí mazlit…