LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Regi: V pasti

„Mami, proč se s ním už proboha nerozvedeš?!“ Dcera vztekle škrábala brambory, slupky prudce odskakovaly všude kolem, některé skončily až na linoleu.  Zírala jsem na jednu, která se jí přilepila na kůži ve výstřihu docela odvážného dívčího trička. „Nekřič. Vzbudíš ho.“

 

 

„No jo. Dobře že je od něho pokoj. Večer tu řve jak poděs, tříská dveřma, a když se vyspí, strašně nás pak všecky miluje. Pavlík viděl, jak jsi včera jen tak tak uhnula, když po tobě fotr hodil kelímek s podmáslím. V noci se zase počural, všecko jsem musela převlíknout. Tak se klepal, že nemoh usnout, a až do rána mě držel za ruku.“

Jen jsem si povzdechla a zase sklopila oči k žehlení. Je skoro dospělá. Zvládla to a ani mě nevzbudila. A má pravdu. Tohle asi vážně není k žití. Měla bych od Oty odejít? Jenže když si pomyslím, že bych s ním neměla být, celá se roztřesu. Když je střízlivý, umí to se mnou. Slibuje, že od zítřka bude všechno jinak, koupí mi kytku, spraví měsíc kapající kohoutek v koupelně… Kdysi ty chvilky klidu trvaly déle. Dva i tři měsíce. Ale to už je dávno. Naposledy nějak před šesti lety. Pak se narodil Pavlík. Jenže od té doby… Není dne, aby z práce nepřišel opilý. Ani o víkendu to není jiné. V poledne se vzbudí, na chleba by ho šlo namazat, večer znervózní a musí něco odnést kamarádovi, nebo jde se smetím, nebo co já vím a přijde až druhý den. Nebo ho přinesou. Nebo pro něho jedu na záchytku. Ale nebije mě. Ani děcka. A tím podmáslím se stejně netrefil. Jen to jde blbě umýt ze zdi. Asi tam zůstanou fleky. A pak se přece omluvil…

„…jsem Pavlíkovi zase musela povídat pohádku o tom vlněném panáčkovi. Už nevím, co si mám pořád vymýšlet. Mami! Slyšíš mě vůbec?“

Trhla jsem sebou. Ani jsem si nevšimla, že dcera už postavila hrnec s bramborama na plotnu a teď cosi hledá ve skřínce pod šicím strojem. Asi mi celou dobu něco povídala. Zastyděla jsem se. Moc jsem nevnímala, co říkala.

„To víš, že jo, Evičko. Vlněný panáček. To jsi vymyslela moc pěkně. Někdy bys tu pohádku měla napsat.“

„Mami! Já ti tu nevykládám pohádky, přece. Kde je ta vlna, co mi přinesl posledně, jak přišel domů výjimečně střízlivý?“

Chvíli jsem nevěděla, co myslí, ale pak jsem si vzpomněla. Před pár měsíci přišel Ota z práce docela brzy a všem nám něco přinesl. Prý byl u nich nějaký dealer. Eva ráda plete, dostala vlnu na čepici a šálu. Žlutě a červeně žíhanou, jako plamínkovou. Měla z ní radost, ale druhý den, když Ota zase skončil na záchytce, jsem našla všechna tři klubíčka v koši na smetí. Vytáhla jsem je a schovala. Nevěděla jsem, že si toho Eva všimla.

„Brečel a brečel a přestal teprve, když jsem mu slíbila, že mu toho panáčka udělám. Jo, tady to je. Když už jsi tu vlnu vytáhla z kýblu, ať je aspoň k něčemu. Myslím, že kdybych si z ní upletla čepici, dostanu osypky,“ dodala zle.

Bezmyšlenkovitě jsem jezdila žehličkou sem a tam po povlaku na polštář a pozorovala Evu, jak ráznými pohyby stříhá vlnu a svazuje vlákna tak pevně, jako kdyby je chtěla uškrtit. Jak precizně a s podivným leskem v očích amputuje konce vlněných rukou a nohou. Jak prudce vpichuje panáčkovi do těla jehlu, aby přišila malé korálky na místo očí a úst a knoflíky na bříško. Nelíbilo se mi, co vidím. Bylo v ní tolik hněvu. Ale chápala jsem ji.

„Hotovo. Myslíš, že se bude bráškovi líbit?“ Eva měla najednou úplně normální hlas. Ukazovala mi buclatého, asi dvaceticentimetrového pajduláka a usmívala se. Když se Pavlík narodil, bylo jí dvanáct. Moc ráda mi pomáhala, s miminkem si hrála jako s panenkou. I teď se k němu chovala spíš jako máma než jako starší sestra. Podívala jsem se na hodiny a vypnula žehličku. Maso už delší dobu silně vonělo a brambory asi taky budou. „Evi, skoč k sousedům pro Pavlíka, že bude oběd.“

 

xxx

 

Na konci jarních prázdnin Evka zase odjela na internát.  Po základce chtěla mermomocí na školu do Prahy, přestože máme gymnázium i v našem městě. Nedivila jsem se, že chce z domu. Když odjížděla poprvé, musela jsem jí slíbit, že dám na Pavlíka pozor. Jako kdyby ona byla jeho máma.

Pak nastalo téměř klidné období, ale jen proto, že Ota skoro přestal chodit domů. Tvrdil, že chodí opravovat starou chatku po rodičích, kterou jsme měli v zahrádkářské kolonii jen jednu zastávku autobusu od továrny, kde pracoval. A že tam vždycky rovnou přespí, ať ušetří čas, protože k nám je to štreka přes celé město. Básnil, jak to bude fajn, až tam zase budeme moci v létě trávit víkendy jako kdysi. Nebylo mi to nijak divné, protože jako údržbář se většinou nijak nepředřel. Byla jsem vlastně ráda, říkala jsem si, že když má něco, co ho baví, nebude tolik pít. Ale zároveň jsem ho prosila, ať tam tak často nezůstává, že v té boudě není elektřina a voda, ani žádné pohodlí. A v duchu si hřála malinké semínko nesmělé naděje, že jednou bude všechno jako dřív. Jenže pak jsem tam za ním jednou večer zajela. Chtěla jsem ho překvapit, vezla jsem mu k večeři jeho oblíbené řízky.

Hlasitě chrápal rozvalený na gauči, kolem flašky, smrad a svinčík. Do očí mi vyhrkly hořké slzy zklamání. Prý opravy chatky… Vycouvala jsem tiše ze dveří, a cestou domů mi došlo, že jsem to vlastně asi tušila.

Od toho večera jsem se snažila užívat si vzácný klid, aspoň když Ota doma nebyl. Protože když se občas vrátil, začalo to u nás vypadat jako na bojišti. Najednou jsem už totiž nedokázala projevovat nadšení a souhlasně přikyvovat, když líčil, co všechno na zahradě udělal, jak vylepšil chatku, a jak se tam jednou budeme krásně mít. Mlčela jsem, a to ho dráždilo. Ani v posteli už mu to nešlo, i když jsem se fakt snažila. Vynadal mi, že za to můžu já.

Pak jednou přiletěla první facka, protože… Vlastně ani nevím proč a za co. A druhá, třetí… Časem jsem je přestala počítat, koupila si velké tmavé brýle, abych zakryla modřiny, a v práci se všem vyhýbala. Sousedé z patra možná něco tušili, ten kravál od nás se asi přeslechnout nedal. Zdálo se mi, že se občas zatvářili soucitně, když jsme se potkali. Ale jenom jsem vždycky pozdravila a dělala, že to nevidím. Nic jim po tom nebylo. A až se Ota srovná, nebude žádný soucit třeba.

Jen paní Louková říkala, že měla posledně chuť volat policii. Nic jsem jí na to neodpověděla. Co taky, když jsem k ní uklízela Pavlíka čím dál tím častěji? Prý bych měla… Ale co ona ví, co já bych měla? Není moje máma. Ta naštěstí bydlí na druhém konci republiky a v telefonu moje modřiny nevidí. Pořád jsem si říkala, že až trošku vyblednou, zajedu za ní. Jenže ony se vždycky objevily nějaké nové. Tak jsem jen seděla doma a četla. Na kamarádky už jsem taky neměla náladu. Leda by do mě hustily stejné věci jako Evka. Nechci pořád vysvětlovat, proč nic neřeším. Nikdo by nepochopil, že když jednou začnu, bude to konec. Nebude žádná cesta zpátky. Tak jsem čekala. Nevím na co.

Asi na zázrak.

 

Začaly se mi zdát sny o mřížích a klecích. Chtěla jsem ven, ale nemohla jsem najít žádné dveře, a zároveň se bála toho, co je za nimi. Protože uvnitř jsem to aspoň znala. Ve snu i ve skutečnosti. Ten kolotoč nadávek, bití, omluv, pomuchlaných ovadlých kytek, krátkých chvilek klidu na oddech, kdy se Ota vyspal a byl na krátko střízlivý, a pak všechno zase nanovo. Pořád jsem si ale říkala, že vlastně není zlý, že za to všechno nemůže on, ale ten zatracený alkohol. Ten kdyby nebyl…

 

xxx

 

Jednou večer jsem stála u kuchyňského okna a viděla manžela, jak se zase potácí od autobusové zastávky na konci naší ulice. Syna jsem stačila uklidit k sousedce, jeho hračky a další věci ale ne. Vůbec mě nenapadlo, že bych se o ně měla bát.

Ota zuřil, že děcka nejsou doma, nepříčetně řval, že když prý jsou pryč, nemusejí tu být ani jejich krámy. Něco vyhodil z balkonu, něco nacpal do hořících kamen, něco vztekle roztrhal a rozdupal.

Jen jsem stála a třásla se. Takhle strašné to ještě nikdy nebylo. Jektaly mi zuby, brečela jsem a koktavě prosila, ať toho nechá. Nenechal. Skoro systematicky ničil všechno, co měly rády naše děti. Knížky, panenky, stavebnice, autíčka, oblečení, všechno, co jsme jim kupovali společně, všechny dárky k narozeninám a pod stromeček. Když skončil, vypadal dětský pokojík jako po zemětřesení.

A potom jsem přišla na řadu já. Kopal do mne, smýkal za vlasy. Té brutální energii se nedalo bránit. Byl jako bytost z cizího nepřátelského světa, a já už neprosila, jen jsem beze slov křičela a čekala, kdy bude konec. Ten naprostý a definitivní.

Pak mi ale Ota dal takovou facku, až jsem hlavou třískla o protější zeď. Zmlkla jsem, slzy mi rázem vyschly. V té chvíli jako by ve mně něco hlasitě prasklo. Zmlkla jsem, slzy mi rázem vyschly. Nebyla to však kupodivu moje duše roztříštěná napadrť. Naopak. Se stisknutými zuby jsem stála, nevnímala rány a cítila, že z hluboké pukliny roste něco nového. Zlověstného.

Ota se zarazil. Celý ovadl, začal se blábolivě omlouvat, rozbrečel se a nakonec usnul v Evině posteli. Stála jsem nad ním, a už vážně nevěděla, jestli ho pořád ještě miluju, nebo už nenávidím. Ten nový pocit hluboko uvnitř mě ale zvláštním způsobem přitahoval.

Polovinu noci jsem strávila sbíráním všech těch věcí v rozbředlém špinavém sněhu kolem domu, jejich čištěním a opravováním. Stejně bych nemohla spát. Uvědomila jsem si, že tentokrát nejsem jen nešťastná. Zalévaly mě vlny strachu každá vyšší a silnější než ta předchozí. Co když takhle jednou skončím pod tím balkonem i já? A Pavlík? Neměla bych se s Otou opravdu rozvést? Ale jak to udělat? Kam půjdu? A jak mu to vůbec říct? Neublíží potom Pavlíkovi a mně, než stihnu odejít? A chci to vůbec? Co vlastně chci? Myšlenky se točily a točily v nekonečném kruhu.

Začínalo svítat, když jsem byla konečně s prací hotová. Něco se už ale zachránit nedalo. Například synův milovaný vlněný panáček shořel.

 

xxx

 

Ráno jsem Pavlíka vyzvedla od sousedky, zavedla do školky, a když jsme se pozdě odpoledne vrátili, Ota už doma zase nebyl. Rozhlédla jsem se, co zmizelo tentokrát.  Zlatě zdobené sklenice na víno – svatební dar od jeho sestry. Mávla jsem nad nimi rukou. Nelíbily se mi a nikdy jsem je nepoužila. Ty ať klidně propije. Byly mi fakt jedno. Ale to ostatní ne. Moje modřiny, natržený ret, další neprospaná noc, Eviny knížky a Pavlíkovy hračky mi už jedno nebyly.

A tehdy se začalo dít něco podivného. Tu chvíli si pamatuju do nejmenších podrobností:

Vyrábím Pavlíkovi nového vlněného panáčka. Zpracovávám žlutočervenou vlnu se stejnou urputnou záští, která mě tehdy zarazila u dcery. Plná hořkosti a zloby škrtím amputovaná vlákna, a vyžívám se v tom, jak buclaté vlněné bříško propichuji silnou jehlou skrz na skrz, když přišívám panáčkovi na bříško knoflíky ze staré Otovy košile. Představuju si, jak probodávám jeho živé tělo, které se nemůže ani pohnout, protože ho pevně držím. Ostrý hrot se prudce noří do hrudi, vyjíždí zády a bezvládnou mrtvolu přibodne…

Au! Propíchla jsem vlněné tělíčko tak prudce, že jsem si ho přišpendlila k dlani jako nějakého obřího barevného motýla. S pocitem neskutečna zírám na těch několik kapek krve, které se mi na dlani objevily. Opatrně, abych panáčka neušpinila, přitisknu na drobnou ranku prst.

„Co se ti stalo, maminko?“

Trhnu sebou. „To nic Pavlíku, jen jsem se píchla při šití.“

„Jako Šípková Růženka? Já ti přinesu náplast. Vím, kde ji máme.“

Skoro to nekrvácí, ale náplast si nalepím, abych synovi udělala radost. „Děkuju, moc jsi mi pomohl. A tady máš nového panáčka.“

 

ooo

 

Pavlík vyběhl ze dveří školky a s gustem čvachtnul do první louže. „Můžu! Mám gumáčky,“ oznámil, a nadšeně podupával v další. Jeho radost jsem nesdílela, v jedné ruce těžkou tašku s nákupem, v druhé deštník. Třetí ruka, abych ho chytila a vedla mimo kaluže, mi chyběla. Dopadlo to podle očekávání. V jedné veliké mu nohy podklouzly a synek se rozplácl jak široký tak dlouhý. Naštěstí už jsme byli skoro doma. Mokré zablácené věci jsem z něj stáhla v koupelně a nacpala rovnou do pračky. Jen vlněného pajduláka, kterého měl v kapse bundy, jsem musela vymáchat ručně, vyždímat a položit na topení. Uschnul rychle. Když jsem Pavlíka večer ukládala do postele, panáčka jsem mu mohla položit na polštář jako každý večer.

Posadila jsem se do křesla s hrnkem čaje a s knížkou, kterou jsem si dnes vypůjčila. Těšila jsem se na tu chvilku celý den. Jo, je to výhoda, že člověk nemá dost peněz na nákupy v knihkupectvích, ale pracuje v knihovně, přímo v oddělení akvizic, takže se jako první dostane ke všem novinkám.

Nedočetla jsem ale ani třetí stránku, když se ozvalo bušení na dveře a křik. Pokud byl Ota opilý, nikdy se nenamáhal hledat po kapsách klíče. Zhluboka jsem se nadechla a šla otevřít. Ztěžka se opíral o zeď, jako obvykle z něj táhlo jak ze sudu a navíc z něho crčela špinavá voda. Od domovních dveří se po celé chodbě táhly blátivé stopy. Zdálo se, že v louži před domem, do které odpoledne upadl Pavlík, se vyválel i on a svým kabátem ji dokonale vytřel. Čekala jsem výbuch vzteku, ale nic se nestalo. Ota jen něco zabručel a schlíple se odšoural do ložnice.

Když jsme ráno odcházeli, ještě spal. Snažila jsem se ho vzbudit, ale zamumlal něco o noční směně a otočil se na druhý bok. Když jsem se vrátila domů, už byl zase pryč.

Vyčasilo se a odpoledne jsme s Pavlíkem na balkóně věšeli prádlo. Vyprané ručníky voněly, sluníčko svítilo, jaro konečně začalo vítězit nad zimou, dobrou náladu mi v tu krátkou chvíli nekazilo nic. Když synek nešikovně shodil košík s kolíčky, do kterého chvíli předtím uložil svého pajduláka, jen jsem se zasmála a šli jsme všechno pod balkon posbírat. Chlapečkovi uschlo těch několik slziček okamžitě, když se ujistil, že jeho milovaná hračka přežila pád z prvního patra ve zdraví.

„To sem rád, že si Evík nezlomil ručičku, jako paní Louková, když spadla ze schodů.“

Usmála jsem se, jak Pavlík panáčka pojmenoval.

Večer jsem přišívala jmenovky na synovo oblečení. V pondělí pojede na školku v přírodě. Je to podivný pocit. Poprvé bude pět dní sám beze mne a já bez něj. Kdyby tak byl Ota stejný jako kdysi, mohl by to být krásný týden. Jak dlouho už jsme nebyli aspoň v kině, na večeři nebo tančit. Ruce mi poklesly a za zavřenými víčky probíhal starý film o rozevlátých plesových šatech, o velkých rukou zabořených v dlouhých vlasech, o husí kůži, chvění a horkých rtech na mých ňadrech…

„Mamííí, zvoní ti mobil!“

Co? Jo, mobil… kde jsem ho…

Konečně ho najdu. „Prosím, Jarošová… Cože? Manžel spadl ze schodů? Aha, zlomená ruka… rozbor krve na alkohol… Ano, děkuji.“

 

xxx

 

Otu přivezli nazítří dopoledne. S rukou zasádrovanou až k rameni a střízlivého. Pavlík se k němu přihrnul s hromadou autíček. Hráli si celou dobu, co jsem vařila. Po obědě jsem uložila syna v pokojíčku, sklidila ze stolu, umyla nádobí a postavila na kávu. Usmála jsem se. Po dlouhé době docela pohoda. Kdyby to tak vydrželo, kdyby tak ten úraz přivedl chlapa k rozumu.

„Oto, dáš si kafe?“

„Jo, s rumem. Velkým.“

Hrklo ve mně a cítila jsem, jak mi tuhnou svaly na šíji. Marné naděje. „Rum nemáme.“

„Tak mi dej pivo.“

Otevřela jsem ledničku, vzala poslední láhev, zanesla ji do obýváku a vrátila se do kuchyně. Cestou jsem si všimla pohozeného Pavlíkova panáčka. Když jsem synka ukládala spát, nemohli jsme hračku najít. Dalo mi dost přemlouvání, než se spokojil s medvídkem. Zvedla jsem ji a zauvažovala, jak je možné, že jsem ji předtím přehlédla. Z myšlenek mě vytrhl kávovar, který zachrchlal, že má hotovo. Vzala jsem plný hrnek, nerozhodně zaváhala ve dveřích, pak se vrátila a usadila na kuchyňské židli. Z obýváku se ozývaly zvuky neklidně přepínané televize. Upíjela jsem hořkou tekutinu a nervózně popotahovala vlákna vlněné hračky.

„Do prdele! Aňo, dones mi nějakou jehlici nebo co, strašně mě to pod tou sviňskou sádrou svědí!“

Lekla jsem se a polila si kávou tričko. Vlněná loutka spadla na zem, a jak jsem chvatně vstávala, šlápla jsem na ni.

„Aúúú, dělej! Teď mě v tý pazouře tnulo, jak by mi na ni šlápnul kůň!“

Konsternovaně jsem zírala na svou bačkoru, pod kterou vězela ruka Pavlíkovy hračky. Přitlačila jsem a zakroutila chodidlem, jako kdybych zašlapávala nějaký odporný hmyz. Jekot z obýváku zesílil. Pavlík! Ať se neprobudí Pavlík!

Ucukla jsem, zvedla panáčka a opatrně ho položila na stůl. Křik ustal.

To přece není možné? I když… Ta louže, pád z výšky… Vzpomněla jsem si na televizní dokument o domorodých kouzelnících z Karibiku, a panenkách voodoo, na který jsem se fascinovaně dívala někdy před měsícem. Ale to nemůže být ono! Ty panenky byly ušité z látky, vycpané bylinami, píchaly se do nich špendlíky, nic z toho jsem přece neudělala! Nebo snad ano?!

Na večer, kdy jsem Pavlíkovi vyráběla panáčka, jsem si pamatovala úplně přesně. Byl ve mně tehdy tak silný vztek, tak živě jsem si představovala, jak Otovi ubližuju… a pak jsem se píchla. Ta krev! Hněv, živé představy a moje krev! Kdoví, jakou magii jsem to probudila a co všechno dokáže?

Zkusmo jsem zase zatahala za několik vláken. „Mám ti donést prášky, co ti dali v nemocnici?“

„Ne, jenom něco na poškrábání. Už to zase děsně svědí.“

Ono to vážně funguje?! Otevřela jsem skříňku se šitím. Pletací jehlice byla zapíchnuta v posledním klubku plamínkově zbarvené vlny. Pomalu jsem ji vytáhla jako dýku z mrtvého těla a odnesla Otovi.

„S křížkem po funuse. Už to přestalo. Radši mi přines sklínku rumu. Neříkej, že ve špajzu žádný nemáš.“

„Fakt nemám.“

Ota se ztěžka zvedl. „Když nemáš, tak nemáš. Jdu do hospody. Trochu pokecat s někým inteligentním. V televizi stejně nic pořádného není a s tebou tady asi taky žádná sranda nebude.“

Dveře práskly a já dosedla znovu na kuchyňskou židli Zavřela jsem oči a třásla se, jak jsem se silou snažila potlačit nutkání na zvracení. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Nic se vlastně nestalo, Ota jen trošku upustil páru. Jenže poslední kapka, kterou pohár přeteče, asi vůbec nemusí být veliká.

Zírala jsem na stůl, kde ležel vlněný panáček, a s hrůzou si uvědomila, že mám chuť vzít nůžky a hračku rozstříhat na malé kousíčky. Před očima mi vyvstávala představa lidského těla rozporcovaného jako maso na jatkách. Plnila mě děsem a zároveň jakýmsi pocitem podivného spravedlivého uspokojení. Pomalu mi docházelo, co to všechno znamená. Co to může znamenat.

Třeba že Ota už na mne nikdy nevztáhne ruku. Že se můžu bránit. Všechno mu vrátit. Úplně všechno za celé ty roky. Nemusím nikam odcházet. Žádný rozvod, žádné tahání po soudech… S pomocí očarované loutky se můžu osvobodit úplně, bez komplikací a beze strachu! Po zádech mi přeběhl mráz. Ale současně jsem se až zalykala úžasnou představou života bez ran na dveře i do tváře. Bez schovávání peněz, cenností i syna k sousedce. Eva by taky určitě jezdila domů častěji.

„Kdepak, tebe už nikomu nedám. Pavlíkovi vyrobím tvého dalšího brášku. Neškodného,“ pošeptala jsem panáčkovi do rozčepýřených vlasů, když jsem ho ukládala co nejhlouběji do šicí skříňky.

Ota se vrátil až dlouho poté, co Pavlík večer usnul, dlouho poté, co jsem vyrobila novou hračku a položila ji spícímu chlapečkovi na polštář. Knoflíčky, co se mu tak líbily, jsem tentokrát vzala z roztrhané dětské peřinky, ať se mu něco hezkého zdá. Však mu to ráno nějak vysvětlím.

Čekala jsem v křesle v obýváku, na klíně svou vlastní loutku. Celou dobu jsem lehce mnula mezi prsty vlákna panáčkovy paže. Jsi v pasti, můj milý. Už v ní nejsem já. Už mě nebudeš ovládat. Už ne. Role se obrátily.

Když se ozval zvonek a známé rány na dveře, šla jsem otevřít úplně klidně. Byla jsem zvědavá. Zápach zvětralého alkoholu nepřekvapil, to, co jsem uviděla, mě nezklamalo. Sádra na zlomené ruce byla „vyzdobená“ podpisy hospodských inteligentů a vulgárními vzkazy. Její okraje se třepily, a kůže kolem nich byla zarudlá, plná škrábanců. Otočila jsem se, aby nebyl vidět můj vítězný úsměv.

 

xxx

 

V pondělí jsem Pavlíka odvedla s kufříkem před školku. Teď jsem byla ráda, že odjíždí. Že žádné z mých dětí nebude svědkem toho, co jsem se rozhodla udělat. V práci jsem si vzala na zbytek týdne dovolenou pod záminkou péče o zraněného manžela.

Odpoledne jsem přišla domů s malým nákupem. Ota hlasitě chrápal v křesle, na stole plný popelník, tři skleničky, jedna flaška vodky prázdná, v druhé ještě něco málo zbylo.

Tak tys tady měl návštěvu, Otíčku? No, siesta je u konce.

Otevřela jsem okna dokořán, vysypala popelník a šla do kuchyně. Vytáhla jsem z úkrytu loutku a položila ji na linku.

Začala jsem uklízet nákup a přitom každou chvíli promnula v prstech některé z ohnivě zbarvených vláken.

Z obýváku se ozývalo úpění. “Kurvaaa, to strašně svědí! Já mám snad nějakou alergii!”

Škodolibě jsem se usmívala. A to ještě není zdaleka všechno, miláčku.

Celé odpoledne a následující dva dny jsem si svou pomstu dokonale vychutnávala. Panáčka jsem lechtala a štípala nejen na ruce, ale i po celém těle. Položila jsem ho na topení a vzápětí zavřela do ledničky. Ota skučel, drásal si kůži až do krve všude, kam jen dosáhl, potil se jako vepř, nebo třásl zimou pod několika peřinami, na těle mu naskakovaly boláky a modřiny.

A zábavné bylo, že vůbec netušil, kdo mu to všechno provádí. Že ho mám jako loutku na provázku, zatímco mu nosím jídlo, vařím čajíčky a podávám léky proti bolesti. Nemusela jsem se bát. Byla jsem pěkně schovaná za naprostou neuvěřitelností celé té situace.

Nemohl tušit, že než se Pavlík vrátí, skončím to s ním definitivně, protože konečně můžu! Že jen zatím tak docela nevím, jak to udělat nenápadně.

Opravdu jsem přemýšlela, co by se stalo, kdybych panáčka rozstříhala. Představa to byla lákavá, ale ta smrt přece nesmí vypadat jako vražda. To bych si moc nepomohla. Z pomyslného vězení bych se docela dobře mohla dostat do skutečného.

Ve čtvrtek ráno jsem se pustila do velkého úklidu. Čas se krátil, pořád jsem nevěděla, jak to mám provést a navíc mi Oty bylo najednou skoro líto. Začala jsem váhat. Mám to opravdu udělat? Zabít tu… věc i… člověka?

Potřebovala jsem v klidu uvažovat a k tomu se mechanická práce dobře hodila. Donesla jsem si kbelík s vodou a začala umývat okno v obýváku. Loutka zatím zůstala bezpečně schovaná mezi šitím, takže měl Ota pocit, že se té divné chřipky nebo alergie, či co to bylo, začíná zbavovat. Přiloudal se z ložnice.

„Dneska je mi docela dobře, nic mě nesvědí ani nebolí. Kdybych neměl tu sádru, pomoh bych ti.“

„Hmm.“

„Pavlík se vrací zítra odpoledne, že? A nemá teď v sobotu přijet i Eva?“

„Jo.“

„Prý má být o víkendu docela teplo. Co kdybychom jeli na zahradu a něco ugrilovali, jako kdysi.“

Zarazila jsem se. Že by ty moje „hry“ nějak pozitivně zapůsobily? Pochyby se ozvaly silněji.

Ale ne, něco mě varovalo. Za těch pár dní se mezi mnou, panáčkem a Otou vytvořilo jakési zvláštní pouto, které se stále prohlubovalo a zdokonalovalo, takže jsem i ve vedlejší místnosti věděla, co dělá, a cítila směr jeho myšlenek.

„Když myslíš,“ řekla jsem bezbarvě.

„No co je!“ zaútočil, podrážděný mou zjevnou neochotou uvěřit jeho hře na báječného manžela. „Žádné nadšení? Já se snažím a madam se to nelíbí? Běž do prdele. Se na to můžu vysrat. Beru si prachy a jedu na zahradu sám. Teď hned. Když se uráčíte, můžete přijet za mnou.“ Prudce mě odstrčil. Upadla jsem a bolestivě se uhodila o hranu komody. Zatímco jsem se snažila zvednout, popadl v předsíni zdravou rukou moji kabelku. Vytřepal z ní peněženku, její obsah strčil kapsy své bundy, a než jsem se vzmohla na protest, s prásknutím dveří zmizel.

 

xxx

 

Sesula jsem se zase k zemi a seděla tak dlouho. Hodně dlouho. Začalo se smrákat.

Teprve když průvan přibouchl okno, vstala jsem, abych ho zavřela. A ta rána najednou všechny pochyby odstřelila. Už jsem věděla, co udělám. Nebe na obzoru temnělo, na město se hnala bouřka. Oheň a voda. Spálí a spláchne prach a špínu.

Klekla jsem si před krbová kamna a začala je vymetat. Vyskládala jsem malou hraničku tenkých dřívek, přidala podpalovač a škrtla sirkou. Po chvíli jsem přiložila větší polena a donesla vlněnou figurku.

Konec hraní. Past sklapla definitivně. Otevřela jsem dvířka kamen a ruku s panáčkem natáhla nad plameny. Za okamžik loutku pohltí. Barevná vlákna se zkroutí žárem, zčernají a nezbude z nich nic. Vůbec nic. Budu zase volná. Bez rozvodových tahanic, bez nervů. Je to tak prosté. Stačí jen rozevřít dlaň.

Zavřela jsem oči a přes spojení s loutkou uviděla zanedbanou chatku na samém okraji zahrádkářské osady. Svah pod ní plný odpadků a skleněných střepů. Otřásla jsem se. Kdysi jsme tam házeli jen posekanou trávu a plevel ze záhonků. Za dobu, co na zahradě manžel přespával, tam vyrobil dokonalé smetiště. A ta chatička – oprýskaný lak, prohnilá prkna, špinavá okna.

Ota ležel na uváleném gauči a spal. Vypadal uboze. Už to nebyl krásný kluk, do kterého jsem se kdysi zamilovala. Ani neurvalý chlap, kterého jsem se ještě před týdnem bála. Neoholený, s mastnými vlasy, břichem deroucím se zpod špinavého trika. Nechápala jsem, jak jsem o něj mohla ještě nedávno vůbec stát.

Na stolku pod otevřeným oknem prázdná flaška, rozsypané cigarety, zapálená svíčka. Vítr v houstnoucím šeru povlával potrhanou záclonou. Stále blíž a blíž k plamínku. Zatajila jsem dech. Už jen okamžik a hořící tkaninu průvan ještě víc roztrhá a rozfouká po místnosti. Plameny najdou potravy dost a dost. Než si požáru někdo všimne, zbude po všem jen doutnající popel a ohořelé tělo.

Zablýsklo se a zahřmělo. Škubla jsem sebou.

Au! To bolí! Vytřeštila jsem oči, paži stále nad ohněm.

Rozhlédla jsem se, a aniž bych popálenou ruku rozevřela, vrazila jsem ji i s panáčkem do zapomenutého kbelíku se špinavou vodou.

Do oken zabubnoval déšť.

Všecka ta voda jako kdyby rázem spláchla nahromaděný kal v mé hlavě a já konečně viděla jasně a ostře. Co jsem to proboha chtěla udělat? Něco jiného je, trošku vrátit Otovi všechny ty facky a modřiny, ale vraždit?! Rychle jsem panáčka zase vytáhla a štítivě ho odhodila na zem. Voda z něj se pomalu vpíjela do koberce.

Ještě, že tady nejsou Evka s Pavlíkem! Vyděsila bych je. Měli by pocit, že se maminka zbláznila. Eva už si to myslí stejně. Prý, proč se s ním nerozvedeš? Má pravdu. Nechápu, proč jsem to už dávno neudělala. To, co k Otovi cítím, přece není láska. Zarazila jsem se. Vlastně k němu necítím vůbec nic. Dokonce ani nenávist.

Chvíli jsem na zmáčeného pajduláka zírala. Blýskal na mne korálkovýma očima. Tak co s tebou? Už se nechci mstít, nestojíš mi za to. Chci zase začít žít a volně dýchat.

S údivem jsem si uvědomila, že teprve teď se dvířka pasti konečně otevřela. Ne Otovy, ale mojí vlastní pasti, o které jsem myslela, že už jsem z ní venku od chvíle, co se mi do rukou dostala má nenápadná vlněná zbraň.

Co se stane, když loutku nezničím, jenom se jí nadobro zbavím? Za pokus to rozhodně stojí. Stiskla jsem rty. Pryč z mého bytu i ze života. Vyhodím vás oba!

Chvíli jsem stála nerozhodně u okna. Pršelo prudce a silně, jako by se snad protrhla nebesa. Moc se mi ven nechtělo. Nestačil by koš na smetí v kuchyni? Nestačil. Pokrčila jsem rameny a vyšla z bytu. Před domem tekla po chodníku kalná řeka, kanály se zalykaly množstvím vody, kterou nedokázaly pojmout. Přebrodila jsem se k popelnicím, zvedla poklop nejbližšího kontejneru a hodila panáka dovnitř. Víko jsem pak zaklapla razantněji, než by bylo zapotřebí.

V ten moment spojení s loutkou zmizelo. Ať jsem k sobě tiskla oční víčka sebevíc, Otův obraz už za nimi nebyl. Chvějivě jsem vydechla. Ať už je tomu všemu konec, zadoufala jsem opatrně. Promočená až ke spodnímu prádlu jsem se roztřásla.

 

xxx

 

V té chvíli to na druhém konci města dlouho neudržovaný svah v jedné zahrádkářské kolonii vzdal a pod náporem přívalového deště se konečně sesunul. Zanedbanou chatku vzal s sebou. Opilci, který v ní spal, se nic nestalo. Nejdříve spadl z postele do louže dešťové vody, která se vytvořila pod otevřeným oknem, a pak se po šikmé ploše podlahy vykutálel vyvrácenými dveřmi na smetiště, kde bezpečně minul ostré střepy rozbitých lahví a nakonec měkce dopadl do hromady hnijících odpadků.

 

xxx

 

Nespala jsem skoro celou noc. K ránu se déšť utišil. Lekla jsem se, když se u domu zastavila nějaká podroušená parta. Ota s nimi ale nebyl. Chvíli hulákali, kopali do popelnic a podle rachotu nejspíš některou převrátili. Pak odešli a bylo ticho. Pozorovala jsem mlhavý východ slunce a pokoušela se nemyslet. Nakonec jsem přece jen usnula.

Zvonek se ozval, když jsem si kolem deváté vařila dvojitou kávu. Strnule a s pohaslou nadějí jsem čekala, kdy se ozvou i rány do dveří.

Další zvonění. Polkla jsem a šla otevřít.

 

xxx

 

Mrtvý! Ota je mrtvý.

Když policisté odešli, opakovala jsem si těch několik slov stále dokola, abych tomu uvěřila. I když, muž, kterého jsem kdysi milovala, už pro mě nežije dávno, uvědomila jsem si. Oplakala jsem ho přece mockrát. Teď tedy zemřel i ten druhý, ten, kterého jsem se bála, ten, který nám dělal ze života peklo. A nezabila jsem ho já, pomyslela jsem si s úlevou. Došel si pro smrt sám. Prý ho ráno našli kus od naší chatky, na cestě od zahrádkářské kolonie k autobusové zastávce. Ležel na břiše s hlavou v kaluži. Utopil se v několika centimetrech vody.

Nechápala jsem. Pak jsem si vzpomněla…

Překonat strnulost a obléknout se, mě stálo velké úsilí. Potřebovala jsem se ale přesvědčit a spoustu toho zařídit ještě předtím, než odpoledne přijede Pavlík.

Slunce už chodník před domem téměř vysušilo, několik louží zůstalo jen kolem popelnic. Dvě byly převrácené, jejich obsah se válel všude kolem. Chvíli jsem hledala, a pak to našla. Chomáč žlutočervené vlny trčel z jedné kaluže.

Sehnula jsem se, abych mrtvou loutku vytáhla. Vyždímala jsem ji a přidala do tašky k oblečení, které jsem nesla do policejní márnice.

Zasloužíš si slušný pohřeb, zašeptala jsem panáčkovi. Budete ho mít s Otou společně.

Aktualizováno: 13.7.2022 — 09:31

43 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Mistrně napsaná povídka, která se ale vůbec nečetla lehce.
    Kdysi jsem měla v práci kolegyni, jejíž manžel sice nebyl alkoholik, „jen“ ji občas zmlátil. Usmiřoval se pomocí zlatých prstenů, nějaký čas žili jako v líbánkách, než mu zase přeskočilo a vše se opakovalo. Ona měla strašně nízké sebevědomí ( a její matka ji v tom, bohužel, podporovala), takže se nikdy nerozhoupala k rozumnému řešení. Aspoň pokud vím, pak jsem ji ztratila z očí.

    1. Děkuji. Přesně jsi vystihla, proč se některé ženy nedokáží z takových vztahů vymanit. Nízké sebevědomí, často ještě více snižované právě manželem násilníkem.

      1. Děkuji za skvělou povídku, četla jsem ji jedním dechem, a to ještě zatajeným.A co když to kromě nízkého sebevědomí bylo ještě takhle: Rodiče před svatbou – neber si ho!!! Jsou sice zkušenější, ale dcera je zamilovaná. Po letech a dvou dětech zjišťuje, že s mužem není domluva, léčbu odmítá, on přeci nepije! Vrátit se pokorně k rodičům a přiznat- měli jste pravdu. Odejít do podnájmu – výplata na to nebude stačit, muž z pomsty nedá ani korunu, soudy se táhnou léta, bude nezaměstnaný. Být rozvedenou, když sama rozvedené odsuzovala? A odejít od tak skvělého muže, jakým on přeci je, to nemůže on dopustit. Tak váhá, až ten život uteče….

  2. Tak dneska jsme konečně viděli jak vypadá déšť. Sice mi zmoklo prádlo protože jsem nevěřila, že bude pršet. Ale ono zase uschne. Zaplaťpánbůh alespoň za vydatnou přeháňku. Tak málo vody v Mohelce jsem neviděla za celou dobu co tady žiju.

    Regi, povídka byla silná a čtivá.

  3. Je to moc silné a sugestivní čtení. Měla štěstí, že to panáček vyřešil- v životě to tak obvykle není, ale někdy by to bylo fajn řešení bezvýchodných situací.

    1. Bylo, by to fajn, ale člověk stejně musí ta zásadní rozhodnutí udělat sám, jinak ten výsledek nemá tu hodnotu. Aňa se taky nakonec rozhodla sama. Kdyby podlehla nutkání loutku zničit, nejspíš by ji to časem zničilo taky.

  4. Regi, velmi dobře napsané, ale během četby ve mně narůstal vztek. Nad neschopností Evy řešit nedůstojné soužití, takže nakonec muselo přijít mysteriozní řešení, aby se z těchto pokořujících poměrů dostala.Takových žen je mnoho, nechci soudit, ale neumím si představit, že bych v takových podmínkách setrvala. A navíc s dětmi. A čekala, že se “to samo” upraví.
    Ačkoliv – svému osudu neujdeš. Jednou jsem viděla film Repeat Performance (Kdybych žila znovu), kde žena svého opilce zastřelí. Je konec roku, všeobecné veselí, hodiny odbíjí přechod do nového roku a ona si intenzivně přeje, aby se to nestalo. Přání se splní, má možnost žít loňský rok znovu. Děj se odvíjí, žena jediná ví, co se stane a snaží se tomu ze všech sil zabránit. Leč osud třímá své otěže pevně v rukou a nedovolí žádné odchylky. Žena svého muže opět zastřelí. Tentokrát nešťastnou náhodou, ale zastřelí.
    Povídka je sugestivní, konec zaplaťpánbůh náramný, ale spoléhat na nadpřirozenost se nedoporučuje. Není spolehlivá.

    1. Jano, také jsem kdysi dávno (možná je to už 40 let) viděla starý černo-bílý film (asi stejná doby jako tenhle) s úplně stejným dějem, jen vrahem (na Silvestra) byl manžel. Splní se mu přání vrátit ten rok zpět, ale nakonec manželku zabije znovu, jen z jiného důvodu. Dodnes si na film pamatuji, tedy na jeho téma. Možná proto, že to mohl být první film o „návratu v čase“, který jsem viděla. Některé scény mám stále na očích. Ale za nic si nevzpomenu jak se film jmenoval. Paličatě jsem ho teď marně na netu hledala, filmů s tématikou „time travel“ je tam spousta(některé jsem od té doby už viděla). Dokonce i „Repeat Performance“ má remake, ale ten „můj“ jakoby neexistoval, při tom JÁ ho určitě viděla 🙂

    2. Taky se mi těžko vžívalo do pocitů těch žen, které jsem poznala. Žily takto léta. Nechápala jsem, proč. Bylo pro ně hrozně těžké si uvědomit a uvěřit, že past, ve které vězí, má kliku zevnitř.

  5. Mám tu rodinu, tak nestíhám. Podle mne je to tvoje nejlepší povídka. Jak už psáno výše, velmi silná a s uspokojujícím koncem.

    1. Toro, já jsem o víkendu taky nestíhala. Domů jsem se včera dostala pozdě a tak unavená, že jsem ani neotevřela počítač a šla rovnou do postele.
      Nejlepší povídka, říkáš? Však máš na ní svůj betovací podíl. Díky za něj. 🙂

  6. Regi, to je fakt hodně silná povídka, napětí graduje a konec je velice uspokojivý!

    Líbila se mi věta „V poledne se vzbudí, na chleba by ho šlo namazat,večer znervózní a musí něco odnést kamarádovi, nebo jde se smetím, nebo co já vím a přijde až druhý den“. Ta myslím tenhle typ lidí přesně vystihuje. A velmi dobře popisuješ i chování a myšlení jejich manželek. Osobně takové lidi naštěstí neznám (ani v příbuzenstvu a mezi přáteli ne), takže si netroufám tuhle menželku odsuzovat. Při čtení si mohu stokrát říkat, že „já“ bych už dávno utekla. Jenže to asi není lehké rozhodování, protože skutečných případů, kdy se tihle opilci mstí je v médiích dost a dost. A když jsou ve hře navíc děti (hlavně malé)nebývá to pro ženu snadné od násilníka odejít.

    No já poměrně dost brzy začala tušit, že pajdulák bude hrát v povídce roli 🙂 Asi proto, že jednu „pravou“ woodoo panenku mám (kdysi jsem ji fotila pro Matyldu, která šla někam „za čarodějnici“) Je to dávný dárek od našeho kamaráda rodáka z New Orleansu. On ji asi koupil v nějakém obchodě se suvenýry, takže je určitě „neškodná“. Ale já jí přesto mám zastrčenou vzadu jednoho šuplete. Vyhodit ji nechci, přeci jen to byl dárek, ale přiznávám, že z ní na mne jde trochu strach. „Pohrávat si se špendlíky“ bych se fakt bála, v některých situacích jsem dost pověrčivá 🙂 Naštěstí důvod k tomu nemám 🙂

    https://marickac.rajce.idnes.cz/Pro_Matyldu_-_woodoo_panenka#woodoo_panenka.jpg

    1. Maričko, spousta věcí je v téhle povídce podle skutečnosti. Věta, která se ti líbí, opravdu popisuje něco, co jsem před třiceti lety zažívala. Jen jsem v tom vztahu byla já ta silnější, která se snažila pomoci. (Samozřejmě ne sama, ale za pomoci odborníků) A vzdala jsem to v ve chvíli, kdy jsem zjistila, že mě to ničí a výsledek nikde, protože se snažím jen já. Přitom jsem ale poznala několik naprosto hrozně žijících žen, takže k mým vlastním, zdaleka ne tak strašným zkušenostem (nebyla tam ta agresivita), jsem mohla přidat ty jejich. Byly mnohdy mnohem horší, než jsem v povídce popsala.

    1. Jo, vzhledem k tvé funkci bety opravdu na poxté ;-).
      Jsem ráda, že ti v tom případě už povídka nelezla na nervy. 🙂

  7. Milá Regi – super povídka! Stále jsem čekala, jak to nakonec vyřeší – takhle je to snad nejlepší pro všechny.

    1. Děkuji. Představ si, že původně měl být Ota „jen“ zavřený. Jenže pak mě moje bety (Katty, Tora, JJ, Arenga) začaly přesvědčovat, že toho lumpa musím zabít, protože pak Aňa nikdy nebude mít klid. Uznala jsem, že mají pravdu, jenže jsem pak musela vymyslet, jak to udělat, abych z nešťastné ženské neudělala vraha.

  8. Mám tento víkend pracovní, právě jsem dorazila domů a zjistila, že tady mám dnes povídku a tolik milých komentářů. Díky všem 🙂

    1. Alex, ty tedy byly… U nás jen občas jemně a decentně zaprší. Ale nestežuju si… Radši ne 🙂

    2. U nás (Praha – severovýchodní část) se právě teď setmělo, fučí a začalo lejt.

    3. To tedy byla nálož. U nás – dálný severovýchod – za celý den asi pětkrát nebo šestkrát zahradnický deštíček střídaný sluníčkem. Prostě takové skotské počasí. 😉

    1. Alex, tohle mi nedělej! King??? Tolik červenajících se smajlíků tady ani nepůjde vložit 😉

  9. Milá Regi, tohle je velmi silná povídka! A ten konec nemá chybu. Jsi opravdu dobrá (inlove)

    1. Jejda, Dede, taková chvála… (blush)
      Ale je pravda, že je tahle povídka jednou z opravdu mála, které někde vyšly tiskem. Ale vzhledem k tomu, jak málo píšu, co můžu víc chtít. 🙂

  10. Regi, to je neuvěřitelně silná povídka a pořádný horor navrch. No, co s takovým chlapem. Nikomu chybět nebude a sám si za to může. Měl dost příležitostí sesbírat ještě poslední zbytky rozumu.

    1. Alkohol a drogy jsou svinstvo. Úspěšnost léčby, pokud je ,,nemocný“ vůbec ochoten ji podstoupit, je cca 5% a stačí nepatrný hříšek a závislák je tam, kde byl před zahájením léčby. Co s takovým jedincem? Jediné, co pomůže je spálit mosty a utéci co nejdál a to raději dříve, než později.

      1. Je to přesně tak. Mám částečnou vlastní, a spousty zprostředkovaných zkušeností s člověkem závislým na alkoholu.

        1. Nebýt toho kouzelného panáčka, tak je ta povídka přímo ilustrativní. Nejhorší kombinace – násilník a ještě alkoholik. Kéž by se ty ženy (protože v naprosté většině případů jde právě o ženy), které tohle prožívají, dokázaly včas vzmužit a rázně to vyřešit. Bohužel není ani výjimkou, že to končí tragicky.
          Mám zkušenost s člověkem, který pil. Násilí tam žádné nebylo, ale i tak to vůbec nebylo pěkné. Nakonec to naštěstí dopadlo dobře.

          1. „Mám zkušenost s člověkem, který pil. Násilí tam žádné nebylo, ale i tak to vůbec nebylo pěkné. Nakonec to naštěstí dopadlo dobře.“
            Tahle věta vystihuje i mou vlastní zkušenost. Dobře to ale dopadlo jen pro mne. Můj bývalý manžel pije dodnes, kdy je mu přes šedesát, a jako balvan visí na krku svým téměř devadesátiletým rodičům.

            1. Regi, u mě to byl bohužel můj táta. Měl takové hrozné období a trvalo to hodně let. Já už jsem naštěstí byla velká a pak už i dospělá, takže tím nebylo postiženo moje dětství. Popravdě, s mámou jsme vůbec nevěděly, jak to řešit. Když ale pak máma přitvrdila (já už jsem byla z domova pryč), táta se sebral a nechal toho. To jsem fakt ocenila. Zjevně ještě neměl ten mozek vypitý. Klíčové bylo, že se dokázal pustit opilecké partičky z hospody. Takže u nás to tenkrát dopadlo dobře pro všechny a já jsem si ještě stačila užít tátu takového, jakého jsem ho znala z dětství. Ale byla to hnusná doba.

        2. Vlastní sice ne, ale viděl jsem ve svém okolí několik podobných případů. Jde o to, že u každé drogy, včetně alkoholu a tabáku existuje cosi, jako ,,bod zvratu“ a pokud jej oběť překročí, není už cesty zpět. Zažil jsem případ, že syn se vrátil domů po úspěšně prodělané (8 měsíců) protialkoholické kůře a otec mu na uvítanou otevřel láhev piva! Následky byly okamžité a strašlivé. Sn pivo vypil, po několika minutách odešel a vrátil se za dva dny v ještě horším stavu, než když na léčbu nastupoval. Skončil jako bezdomovec a nakonec uhořel ve staré maringotce, kterou mu kdosi nabídl na přespávání. Kde a jak sháněl na chlast peníze raději nechci vědět.

          1. Tak ten člově dopadl tak, jako málem Ota z mé povídky, kdyby se Aňa nevzpamatovala a nevytáhla panáčka z krbu.

            1. Aspoň pozůstalí ušetřili za krematorium. Byla to klasika: opilý usnul se zapálenou cigaretou.

    2. Díky JJ.
      A máš pravdu. Tihle lidé jsou mistry světa v promeškávání všech možných příležitostí k nápravě, a do pekel zároveň stahují své blízké.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN