Jeden z problémů, který vznikl hned, jak jsme přijeli, byl ten, že jsme v prvních hodinách nebyli schopní rozpoznat od sebe Zuzi a Sáru. Dvě černobílé holčičky se nám strašně pletly.
„Sára má pruh,“ tvrdila jsem já.
„Sára nemá pruh,“ otočila jsem za chvíli. „Zuzi má pruh.“
Jedna z kočiček má opravdu bílý proužek přes záda, na rozdíl od druhé, která má záda jednolitě černá.
Gordický uzel
„Tak jak je to?“ prohlížel si je zmateně můj muž. „Která teda má pruh?“
Musela jsem otevřít počítač, nalistovat fotky s popisky koťat ještě na FB Světlušky a porovnat. „Pruh má Helenka, aspoň to tak na fotce vypadá!“
„Helenka?“ zarazil se manžel. „My máme nějakou Helenku? Neříkala jsi, že jedna je Zuzi a druhá Sára?“
„Ale no tak,“ usmála jsem se. „Domluvili jsme se přece, že Helenka bude Sárinka, nepamatuješ?“
Nepamatoval, ale mávl rukou a dál se věnoval zkoumání koťat. Šlo to špatně, černobílé blesky se od sebe poznávají hůř, než černobílé spící uzlíčky, a my byli zrovna ve fázi tryskání po domě.
Lapl po nejbližší černobílé žížavé čáře, co probíhala kolem a zvedl si ji k očím.
„Tak která ty seš?“
Babo raď!
Kotě na něj zíralo krásnýma oříškovýma očima a neodpovídalo. Po chvíli se začalo nervózně kroutit, těch pár vteřin klidu ho rozčílilo. Zastavit ho teď, když mělo bráchu či ségru na dosah packy, no toto, to jsou móresy!
„Pusť ji,“ řekla jsem. „Počkáme, až usnou, a uděláme si kurs poznávání našich vlastních koček.“
Asi po hodině jsme zírali na trojici spících koťat a snažili se naučit základní rozeznávací znaky.
„Nemohly být sakra jinak barevné? Podívej na Goliáška, toho poznáme hned,“ rozčilovala jsem se.
Zlatý Goliášek!
„Jedna má pruh. Druhá nemá pruh,“ recitoval muž jak v první třídě. „Sára má pruh, Zuzi ho nemá,“ uzavřel vítězoslavně.
Tím bylo první kolo rozeznávání ukončeno. Při pohledu na kočičí záda jsme už téměř nechybovali. Z boku to bylo trochu horší, protože – ó, ta zrada – Zuzi má do půl boku bílý proužek také, takže při pohledu zespoda – tím myslím, když ony leží na zádech, ne že nás přeperou a stojí nad námi – je rozlišení trochu těžší.
Poloha bočmo – a proužek na zádech nevidět
„Hele, jedna má bílý uši a druhá černý!“ zaradovala jsem se.
„To už přece říkaly útulkářky,“ vzpomněla si moje drahá polovička.
„Sára má bílé uši, teda skoro, převážně, Zuzi má je černé celé,“ vyzkoumala jsem.
Foto 4 – tak co teď?
„Sára má na přední tlapce černou skvrnu, Zuzi má obě bílé!“ trumfoval mě muž.
„Sára má černou ofinku víc rozdělenou, Zuzi ji má kompaktnější,“ zjistila jsem dál. Manžel na mě nevěřícně zíral. „Ofinku? Jako vlasy?“
„Ne,“ ukázala jsem na černé zabarvení horní části hlaviček. „Tady, koukej.“
„Hm,“ těkal z jedné kočky na druhou, „asi máš pravdu, ale to teda moc poznat na první pohled nejde…“
Jak jednoduché, milý Watsone…
Pak stočil pohled na spící kočky, něžně je vzal do dlaní a zkoumal ze strany, kde by mě to nenapadlo. Nakonec se na mě otočil a s triumfálním výrazem dodal:
„Sára má pr… zadeček bílý a černým proužkem uprostřed, Zuzi má pudel celou černou! To nemůžem splést!“
Teď už je to jasné
I přes naše důkladné zkoumání však trvalo několik dní, než jsme obě kočky dokázali rozpoznat na první pohled. Ono všimnout si při rychlém průletu, jestli kolem vás proletěly uši bílé, uši černé, tlapka se skvrnou, tlapky beze skvrnky, pruh, nepruh, či rozdělená či nerozdělená ofinka moc nejde.
No jistě, přece Zuzi, Sára a Goliáš!
Nakonec nám byl nejlepší pomůckou ten rozdílně vybarvený zadeček. Protože nadskakující pudel na útěku jsme viděli dost dlouho vždycky…
A když vám seberou brýle, je to úplně v čudu, neboli malé cvičení – která lumpice mi sebrala brýle?
Tuhle dámu asi poznáte všichni, naše Rozárka. Až holčičky dorostou, bude to ještě veselejší…
chachá..to znám, když jsme se učila rozeznávat želviny…teď je to brnkačka, ta prostorově výraznější je Bezulka… ale rozeznávat ty pruchatý…teda ve tmě, to je něco…. a taky to jde…
No věřím tomu, že když kočenky leží na bříšku a ani se nehnou, tak už je od sebe rozeznáte, ovšem v pohybu – to bude chtít cvik! A zůstanou takto vybarvené už nastálo? To mě jen tak napadlo (nevím, jak to chodí u koček), když jsem si vzpomněla, že Denis byl jako štěně daleko tmavší než je dnes, zvlášť na hlavě černá barva ustoupila ve prospěch zlatohnědé. A když jsme u zbarvení, musím se ještě zmínit o Goliáškově krásně proužkovaném – kroužkovaném ocásku. 🙂 Jsou sladcí všichni! (h)
Děkuji, Hanko. Zůstanou už takhle, jen porostou. A Goliáš má strašně dlouhý ocásek, tak dlouhý ocásek žádná naše kočka ještě neměla.
u koček domácích barvičky zůstanou, jak byly, maximálně kresba se více vykreslí ( záleží taky na krmení, po některých granulích/kapsičkách mourkové tmavnou například). u kočičích šlechticů záleží na rase – například stříbrné činčily se plně vybarvují kolem jednoho roku. koťátko se může narodit tmavě šedé a postupně se vystříbří podíl bílé/šedé. někteří dokonce mění odstín šedi v závislosti na tom, zda je sníh a mráz ( jako náš Snížek, který si tím vysloužil přezdívku meteocat).
Toro, tak jsem se tu zase při čtení usmívala a u každé fotky zastavila a „se kochala“, roste ta trojice do krásy 🙂 Ach ta něžná nevinnost sťastných, spokojených koťat (nebo štěňat), když sebou po hře unaveně plácnou tam, kam zrovna doběhly. Fotky jsou velice výmluvně vybrané k tématu kočičího rozeznávání 🙂 A také mě ta „pudel“ fakt rozesmála 😀 Ovšem na dálkové rozeznávání je to asi nejspolehlivější bod, vzhledem k tomu, že veselé kočky běhají z ocasy jako stožáry. Tak přeji mnoho dalších veselých chvil vám i koťatům a Rozárce posílám pohlazení.
My máme kočky čtyři, každá barevně úplně jiná. Přesto, když přijdu z venku a chci choti popsat, co tam ta která kočka dělala – no chvilku jejich jména koktám, než se trefím do toho, které kočce patří 🙂 Kočkám dáváme jména tak, aby s nimi byla nějak spojená (barvou, místem nalezení, ocasem atd.). A aby neměly stejné začáteční písmeno. Protože při volání právě na to první písmeno dávám důraz (a každou kočku volám trochu jinou intonací). Kupodivu u současných koček to opravdu funguje, postupně se každá naučila reagovat na svoje jméno. Nejrychleji Ginger. Stačí jí
ze dveří ven jen jednou zavolat a ze tří koček, co jsou na zahradě, přisviští opravdu jen ona. Ovšem, když se venku něčeho leknou, v momentě jsou na verandě svorně všechny čtyři.
Maričko, díky za krásný komentář. No, máte to lehčí teda :), aspoň barevně. Ale my se s tím nějak popasujem, budeme muset.
Jinak všem co hádali – ano, brýle mi sebrala Sára.
Rozeznávání černých skvrn jsem si užila při sledování fotek štěňat, když jsme čekali na Borůvku. Světluščin tragický pohled šel rozeznat snadno, navíc má výraznou pěšinku jakoby s kusem korunky a Karamelína byla tak velká, že ji od ostatních štěňat šlo rozeznat velice snadno 🙂
Ovšem Mušketýrův včerejší dotaz pozdě večer z auta: „Náš kocour má bílý všechny čtyři nohy? A na jedné flek?“ mě vyděsil, tak jsme se ptala, jestli ho přejel. Prý ne, ale takovej kocour nám bloumá před domem. On si nepozná vlastního kocoura? Sice je teď v okolí dost velkých kocourů, ovšem Oriáš je kapku unikát- je fakt největší 🙂
Proboha, to je normální! Pokud se může v okolí vyskytovat podobná kočka, Bimbo je neodlišuje. Domů k nám chodí kocourek, který je barevně podobný našemu Adalbertovi. Podobný… Obrovská výhoda, protože Bimbo vyhlásil stop stav, takže Mamimami a Adika nerozeznává. Škoda, že nemáme něco mourovatého
Inko, to je dobrý 🙂
Matyldo, budeš muset taky udělat kurs poznávání vlastních koček 🙂
Další rozpoznávací znak – Sára má ofinku přes levé oko, Zuzi přes pravé (nebo naopak?!) a Rozárka má bubiko (rofl)
Aby ses do toho nezamotala 🙂
krásná smečka – skvělé barvy 🙂 nejjednodušší bude volat vždycky na všechny holčičky najednou – Zuzi/Sáro/Rozárko – některá přijde 😀 náš nejmladší se jmenuje Kryštůfek Robin ( tak ho pojmenovaly kamarádky, které nám ho darovaly ) a slyší ponejvíce na „pane Kocourku“ 😀
Souhlasím, když volám Oriáše, musím volat „Ori, Oriášku, pane kocoure,“ aby se obtěžoval přijít. Adelína na volání obvykle prdí, zato si potrpí na přivítání „nazdar slečno kočková,“ to se mi tak tře o nohy, že se málem přerazím….
🙂 legrační je na tom to, že skutečný pan Kocourek byl manžel tatínkovy sestřenky a byl kominíkem…náš pan Kocourek je samozřejmě sněhobílý 😀 pomalu začíná důležitět – jako správný peršánek… teď bude na Luise, aby se ujala výchovy a dohlédla, aby z něj vyrostl slušný mladý kočičí pán 🙂 Eddie a Pipi ho zatím naučili samé kočičiny 😀
Evo, proč o té své smečce někdy nenapíšeš? 🙂 (inlove)
nějak to nestíhám… těch zážitků s nimi je tolik 🙂 dneska nad ránem stěhovali krabice po chodbě ze Zoohitu ( prázdné) a brali s sebou i kameninové misky na jídlo. pak mi tu větší krabici narafičili před dveře u ložnice a seděli způsobně za ní…čtyři. pátý Eddie seděl V té krabici a vesele překážel 😀 nenudíme se v Pětikočičíně, věru ne. a pak stíhej ještě něco psát většího než drobné poznámky 😀
My, já i MLP na Darečka pískáme. Jiným signálem než na Ajvi 🙂 .
když potřebuju dostat Norisku z knihovny, tak podlézám voláním – paní Norisová, prosím Vás, pojďte ke mně! )a ta potvora fakt přijde), když to zkouším stylem – Norrí,Noríííísssku – tak jen jukne dolů a nic….
jo, ponejvíc na ně volám potfory chlupatý, nebo holčičky moje a zrzouně 🙂
Možeš taky volat děcka (rofl) – já tak psům říkám
no ale oni na to slyší – bez rozdílu kočka/kocour, zavolám “ dětičky“ a přisviští všichni 🙂 zejména, když je zavolání spojeno ještě s jiným libým zvukem, třeba otvírání ledničky 🙂
Toro, tak tohle se čte s úsměvem od ucha k uchu (rofl) . A ještě ta černobílá Rozárka k tomu! Ono když jsou takhle v klidu, navíc ještě na nehybných fotkách, tak si to člověk snadno okoukne a bez problémů to může rozeznat. Ale když pak kolem vás v reálu prosviští dvě až tři černobílé šmouhy, nebo někde páchají alotria a vidíte se míhat jen několik černých ocásků, tak to je teprve hádanka 😀 .
Já mám kočky naštěstí tak odlišné, jak jen to jde, takže třeba i jen periferním viděním, i když se tygr jen mihne, spolehlivě poznám, kdo to je – Rozárka je trojbarevná, Matýsek je tmavý mourek, Toníček je světlý zrzek a Filípek je černý dlouhosrstý medvěd.
njn, chvíli jsme nad tím váhali, ale pak jsme si řekli, že je jedno, jakou mají barvu srsti. A dobře jsme udělali 🙂 teda myslím.
No já se přiznám, že podle barvy jsem vybírala jen černého Filípka. To bylo v době, kdy mi zemřel velký černý kocour Pepíček, a já jsem po pár měsících znovu zatoužila mít doma mohutné černé kocouřisko. Našla jsem si ho na internetu, nacházel se v minidepozitu (malinkém útulku) kousek za Prahou. Hned jsem tam zavolala a pan depozitář mi ho chtěl hned přivézt. Byla jsem úplně ohromená tou rychlostí, ale musela jsem ho trochu přibrzdit. Byl před námi víkend a já jsem měla domluvený odvoz nějakého nábytku a přivezení nového a u toho jsem fakt nechtěla mít fungl novou kočku, aby neutekla, někde se nezaběhla, a tak. Tak jsme domluvili přivezení kocourka na následující úterý. Všechno klaplo, už ho mám pěknou řádku let. Tenkrát jsem byla nováčkem ve světě kočičích útulků, neznala jsem všelijaké okolnosti a skutečnosti. Až časem jsem se dovtípila, proč mi pán z depozita chtěl Filípka přivézt hned, jak jsem se ozvala. Musel asi považovat za malý zázrak, že se někdo ozval právě na tohohle kocoura, a zřejmě se obával, abych si to nerozmyslela. Černé kočky prý „nejdou na odbyt“. Zvláště už dospělé, původně divoké, po úrazu, trošku hendikepované, jako byl tenkrát Filípek. No, já mám toho svého černého medvěda moc ráda, ve tmě jsou z něj vidět jen žluté oči, mohl by to klidně být kocour čarodějnický.
Toro, určitě jste udělali dobře, koťata jsou zjevně šťastná, bez ohledu na barvu, a budou šťastná celý život, to je báječné!
černé kočky naopak nosí štěstí, tolik můj názor a zkušenost – měli jsme černou huňatou Rozi a teď její nástupkyni ( jak to letí, už desetiletou) černobílou Luisičku :-)Pipi Krátká ponožka ( modrá bicolor napůl britka) je zelenoočka – ve tmě jen nehnutě sedí a svítí… nic pro slabé povahy 😀
(rofl)
Evo, taková úžasná přehlídka koček! Opravdu nám je nepředstavíš? Já bych je třeba ráda viděla:))
Jo a miluju černé kočky, proto jsem asi nikdy žádnou neměla 😛
všechno přijde – stačí požádat Nejvyššího Kočku čili Centrální distribuci 🙂 my byli vždycky psí – a pak Ondra venčil našeho tehdejšího basseta a našel kočičku Sheilu…a člověk propadne kouzlu špičatých oušek 😀 jen si tak představuji tu situaci, kdy je přání vyplněno a na plotě ti sedí uprostřed bezměsíčné noci kocour, černý jako čaj a svítí sírově žlutýma očima…
Jo, kdyby se dohodl s holkama 😀
Fakticky ale ne – ne, dokud mám stěhovavou domácnost – to psi snášejí, ale pro kočky to není. Ale není všem dnům konec, doufám 🙂
Ty kotěcí „rozhozy“ mě až dojímají. To vědomí domova a bezpečí z toho jen dýchá.
Jsou to krásné starosti. Nejlepší na tom je, že ač budete volat to správné jméno, koč stejně nepřijde, neb se jí to zrovna nebude hodit. A pokud bude volání spolu s nabízenou dobrůtkou, přijdou obě. 🙂
Přávidím 🙂
Máš pravdu, chodí si jak chtějí, všichni si chodili jak chtěli. Jen Jája, láska moje nezapomenutelná, ten přišel na jakékoliv zavolání…
Jája byl můj velký oblíbenec!
Toro, tak při tomhle povídání jsem se upřímně smála a ta pudel je prostě zlatým hřebem:)))
Brýle má pravděpodobně Sárinka, ale radši říkám pravděpodobně 😛
Bavím se tím tvým povídáním, koťata jsou skvělá a Rozárka nejspíš moudře čeká, až se jim v mozku dohoní mozkové buňky a koťata trochu zpomalí. Nebo až bude venku méně příjemně… pak je nejspíš zesyčí a mládež přijme. Lepší než být venku ve studeném mokru:))
Taky to tak vidím, Dede. V zimě se tu budou muset srovnat, tak proč to lámat přes koleno už teď.
Optikem je Sára, ta má na sobě více bílé …. ???
Toro, budete mít černobílé vidění světa, jen co dorostou Rozárku. Zaplaťpánbůh za zrzínka!
To je velká pravda! Díky.
Jo, uši jsou dobrý. Jinak Rozárka vypadá naprdle pořád, ale jen vypadá. Je v pohodě, ale od koťat se drží dál. Oni jsou děsně raketoví.
To patřilo pod JJ…
Tak já jsem Hujer! Brýle vzala Zuzanka! Protože ta je víc bílá a hlavně, jsou vidět uši. A než jsem došla na konec, tak jsem si říkala, že až se tam zamíchá Rozárka, tak chudáček Goliášek – určitě na něj budou pokřikovat Zrzi zrzi, co tě mrzí – ta zrzavá palice, ta tě mrzí nejvícééééééé.
Jinak na Zuzi bacha – to je ta s pěšinkou! Teda – aspoň myslím (rofl)
Bílé uši má Sára 🙂 a já Goliaska nedám!
Ja tak – tak Sára je ta pěšinková s bílýma ušima! Hmmm – tak já je už rozeznám, akorát ta jména blbě přiřazuju (to samé mám s klukama JJ – vím, který je který, akorát ta jména jim dávám obráceně).
Toro krásné fotky krásných koťat. Zvláště pak ta na parapetu okna, ta je suprová.
Ale rozlišit obě kotěcí holčičky je kumšt.
Naši kočičáci se nepodobali, tak s tím nebyl problém.
Díky. Už nám to jde lépe, chce to cvik.
No nenudíte se. 🙂 Kočičky jsem po chvíli zvládla rozlišovat podle uší, ale pokud bych na hlavičky neviděla, byl by to problém (tak jsem si vzpomněla, když se kluci ještě jako batolata čvachtali v bazénku a vystrkovali jen… ohyb mužné postavy při předklonu, tak to taky šlo dost ztuha 😀 ). Rozárka vypadá ještě pořád nějak ve střehu a načuřeně.
JJ, hi,hi, ty máš na rozdíl od nás skvělou průpravu v rozeznávání nerozeznatelných.