Plížil jsem se tmavou ulicí. Temná ústa dveří lákala kolemjdoucí do svých tajuplných zákoutí, ale já jejich volání odolával. Dobře jsem věděl, co se v nich skrývá. Mé město není jemné a hravé, je kruté a nikomu nic neodpouští, zvláště pak v noci.

 

Kradmo jsem se ohlédl. Tiringa se stále držela na dohled. Pohybuje se v ulicích stejně dobře jako já a navíc má výhodu ve své štíhlé pružné postavě, mládí, dravosti.

 

Rána.

To bylo o fous. Jak jsem se ohlédnul, špička mé nohy rozhrnula stín u dveří, které jsem právě míjel a stříbřitá mříž s naostřenými hroty sjela dolů jako blesk. To, že se teď nesvíjím přibitý k vchodu hladového domu, mohu přičítat jen a jen velké dávce štěstí. Tiringa za mnou strnula. Budova se zachvěla zlostí a vztekem nad promarněnou příležitostí. Teď se už nenasytí. Past, která v noci sklapne, se otevře zas až s ránem. Další důvod držet se od této ulice dál. Ten dům si mne bude setsakra dobře pamatovat.

Plížíme se s Tiringou mezi zubatými nočními stíny domů, v době, kdy v městě už není téměř žádné osazenstvo. Uvnitř vyhladovělých domů nikdo nepřežil. Jediné bezpečí, které lze v našem městě najít, je hluboko pod zemí. V tmavých kobkách, kde s peřinou přetaženou přes hlavu sní pár zbylých obyvatel své sny o dobách, kdy město bývalo bezpečné i v noci, O dobách, kdy se domy s příchodem tmy neměnily na obří pasti, živící se masem a krví těch, kteří se neprozřetelně přiblíží na dosah.

 

Prokletí.

Prokleté město, prokleté domy, prokleté vozy. Jeden z nich se právě vynořil zpoza rohu. Strnuli jsme. Tramvaj namáhavě vytáčela slepé světlomety a pomalu popojížděla ulicí. Skřípot kovu sílil. Nejraději bych se schoulil do klubíčka a zacpal si uši, ale dobře jsem věděl, že se nesmím ani hnout. Doufal jsem, že Tiringa stojí, stejně jako já, v bezpečné zóně. To, že nesmí ani mrknout, ví moc dobře. Noční tramvaje jsou nebezpeční predátoři. Naštěstí nedokážou rozlišit nehybné předměty. Stačí však sebemenší podezření a elektrické výboje, které vypálí jejich tyčové sběrače, jsou nelítostně přesné.

 

Město je experiment.

Experiment šílených vědců, kteří chtěli vybudovat soběstačné domy, soběstačnou dopravu a infrastrukturu. Lidé se v tomto městě měli jen bavit. Město za ně mělo pracovat. Město za ně mělo uklízet. Město je mělo živit a bavit. Každý dům, každou tramvaj, každý podchod i zkušební dvě stanice metra nacpali elektronikou k prasknutí. Nejmodernější materiály oživili čipy, propojili je v síti a nainstalovali do nich nejnovější programy, které se měly samy vyvíjet a učit se ze svých omylů. Lidé se prali o možnost usadit se v tomto městě. Jak lákavé! Kdo by nechtěl žít tam, kde pokud nechce, nemusí dělat nic, než se bavit? Špinavé prádlo? Hoď na podlahu, dům se postará. Máš na botách hlínu? To ses tedy musel hodně snažit, ulice jsou jak ze škatulky, ale nešť. Jdi klidně až do ložnice, dům to uklidí. Máš hlad? Otevři lednici nebo zajdi do nejbližší restaurace, nabídka nepřeberná. Domácí práce? U nás neznáme. Máme přece inteligentní domy!

A pak se někde stala chyba. Město ožilo, ale ne tak, jak si představovali jejich tvůrci. Stavby lačně nasávaly energii ze sítí, ale ještě lačněji toužily po energii z krve. Lidé to netušili. Nejdřív se začala ztrácet malá zvířata. Nepřítomnost krys a myší byla vysvětlena nebývalou čistotou ulic, zahrad a městských zákoutí. Nepřítomnost koček a psů byla navenek vysvětlována nechutí obyvatel starat se o zvířata – vždyť je tolik jiných lákavých možností všude kolem! Jen majitelé sami nešťastně pátrali po svých mazlíčcích a nevěřícně kroutili hlavami. Jenže pak začaly mizet děti. To už bylo celé město obehnané vysokou zdí a obyvatelé, kteří je chtěli opustit, zjistili, že není kudy.

 

Jsme sociální experiment, který se vymkl kontrole. Jsme ponecháni napospas sami sobě a svým běsům. Nikdo se nechce zodpovídat za to, že se inteligentní domy změnily v domy hrůzy a po silnicích se prohání zmutovaná vozidla. Na všechny zprávy, maily či volání o pomoc přicházela jedna a táž odpověď: Podepsali jste vstup do experimentu na vlastní nebezpečí. Že jste nebyli varováni? A kdo z vás se zeptal? Cesta zpět není možná.

 

Proto se plížíme ztichlými ulicemi, proto se vyhýbáme inkoustově černým skvrnám na chodnících. Hledáme dům, ten první, ten základní, ve kterém vše vzniklo. Podle útržků informací, posbíraných od začátku konce, by v něm mělo být řešení. Plány města. Plány podzemních údržbových chodeb. Energetický zdroj. Snad i úniková cesta. Hledáme jediný dům, který nezmutoval a nezahnal své obyvatele do podzemních nor. Prchli z něho sami, v hrůze z toho, co stvořili. A my věříme, že to, co v domě najdeme, nás spasí. Iracionální víra, ale bez ní už nám nezbývá vůbec nic.

 

Jsme čtyři. Tedy… Zbyli jsme čtyři z původního počtu lidí v našem okolí, kteří nerezignovali a věřili, že existuje cesta ven. Ty proklaté hladové domy a kovoví predátoři v ulicích dostali už řadu z nás. Jak řídne naše společenství, zpomaluje se i náš postup a slábne naděje.

Město je rozlehlé a ten zatracený První může být kdekoliv. Stihli jsme zatím projít sotva polovinu budov. Ve dne nemá smysl hledat. Domy jsou všechny stejné – perfektní, vzdušné, nádherně zařízené… a mrtvé. Fungují jako kdysi – uklízí, rekuperují vzduch, zajišťují potravu. Až s příchodem tmy se změní na hladové příšery a tím se odliší.

 

„… sis toho?“ Trhl jsem sebou. Tiringa mě došla a naléhavě šeptala. V zadumání jsem ji vůbec nevnímal. Chyba! Obrovská chyba. Nemusela to být má dcera, kdo mi zaklepal na rameno. Podíval jsem se směrem, kterým ukazovala. Rozevřel jsem mapu a zakreslil odhalené pasti poslední prošlé ulice. Dům se stříbřitou mříží jsem obkroužil kolečkem. A pak jsem zkusmo natočil mapu směrem, kam ukazovala.

„Ale tam podle mapy nic není… bývalá zoologická zahrada, vedle ní botanická a před nimi…“

„Lunapark,“ vydechla Tiringa. „Nikdy jste mě tam nevzali…“

Přehlédl jsem její vyčítavý tón a zahloubal se do mapy.

„Je to daleko. Vrátíme se. Hodíme dnešní zjištění do mapy a k botanické se přesuneme zítra přes den. Najdeme skrýš, vyspíme se a večer to opatrně prozkoumáme. Ale proč by byl První zrovna tam? V okolí Zoo a lunaparku snad ani žádné obytné domy nikdy nebyly. Pamatuju si jen zahrady a parky. Do těch míst jsme zatím ani neplánovali jít, nechávali jsme si je na konec.“

Ani jeden z nás se slůvkem nezmínil o tom, co jsme vlastně zahlédli. Jako bychom si nechtěli vůbec připustit, že doslova a do písmene svitla naděje. Mezi temnými okny krvelačných budov zablikala jiskérka světla. Jako maják na útesu, jako rozkomíhaný plamínek roztékající se svíčky. Nebo jako bludička, která nás svede do nejhlubších pater beznaděje a tam nás, plné žalu a sklíčenosti, opustí v moři zoufalství.

 

„Poprvé, kdy jste snad opravdu na něco narazili a ty mě chceš nechat tady?“ Karla zuřila. Moc se mi líbila, jak stála s rukama v bocích a z očí jí létaly blesky. „Neexistuje. Zítra jdeme všichni.“

„V žádném případě. Není to tam prozkoumané. Nevíme, zda cestou najdeme vhodnou skrýš. Nebudeme riskovat…“

Skočila mi do řeči: „Ani náhodou. Už mám po krk krtkování tady v té černé díře. Jestli jste zahlédli světlo, musí to být První. Žádný dům v noci nesvítí. Nesvítí ani jedna lampa. Prostě nic. Žádné světlo v noci. Nikde. Nikdy. Kdo to má ksakru vědět líp než ty, chodíš těma černýma ulicema už roky. Musí to být První! A jestli není, tak ať! Už nemůžu! Už nechci! Nebudu už sedět doma a zas šílet strachy, jestli se vrátíte. Pochop mě přece…“ zlomil se jí hlas.

Obávám se, že jsme jedna z mála rodin, které přežily. A také ne celá. Malou Anju jsme neuhlídali. Už je to tak dávno, že vzpomínka na kudrnatou holčičku s rozesmátýma očima skoro nebolí. Podíval jsem se na svou ženu. Ano, být doma a čekat, zda se jí muž a dcera vrátí z průzkumu, musí být zničující. Siegfried, můj bratr, říkal, že většinu času, co jsme pryč, Karla prospí. Nadopuje se léky a spí. Pokud to neudělá, chodí celou noc po ložnici, ode zdi ke zdi, sem a tam, patnáct kroků, otočit, dalších patnáct kroků. Donekonečna, do rozbřesku nebo do našeho příchodu.

Přitáhl jsem ji k sobě a zabořil obličej do jejích vlasů.

Půjdeme všichni.

 

 

 

2

Naše město je úchvatné. Čisté. Vonící. Okouzlující.

Zlé.

Neznám nic rozdílnějšího než dvě tváře našeho města. Přes den čarovná mladá dáma, s koketně nasazeným čepečkem a běloskvoucím šatem. V noci obludná bestie, neznající slitování.

Procházeli jsme denními ulicemi, ozvěny našich kroků se odrážely od nehybných kamenných portálů. Zatím jsme nepotkali nikoho, i když doufáme, že tu pořád ještě žije několik skupin, stejně ostražitých jako jsme my. Nebojíme se jich, není proč. Máme společného nepřítele, je zbytečné vysilovat se ve vzájemných půtkách. Nejsme soupeři – potravy je dostatek, a úkrytů zatím také. My, co jsme dokázali přečkat poslední roky, známe cenu života.

 

Kdysi jsme si mysleli, že není nic lehčího, než ve městě přežít. Přes den užívat domy tak, jako dříve a na noc se stáhnout do sklepení. Vydrželi jsme tak žít dlouho. Narodilo se i pár dětí, Tiringa a Anja byly jedny z nich. Věčná izolace a nemožnost kontaktu s vnějším světem však časem způsobily ponorkovou nemoc. Začali jsme toužit po životě za zdí. Po běžných činnostech, které nás před tím tak frustrovaly. Po normálním lidském životě.

A začali jsme dělat chyby.

 

Zaplatili jsme tvrdě. Město nelítostně potrestá každý špatný krok, pohyb či zaváhání. A co je nejhorší, nákaza se začala rozrůstat. Proniká hlouběji a hlouběji, jde za tmou. Některé z úkrytů už jsou nepoužitelné. Metro, ve kterém se zprvu skrývalo nejvíc lidí, je nyní obrovským hladovým chřtánem.

Nespočítám, kolikrát už jsme se stěhovali, stále níž a níž. Nejbezpečnější jsou nyní spodní patra podzemních garáží. Přístupy přes vrata jsme po velké námaze zablokovali. Dveřmi se dovnitř plechová monstra nedostanou, i když to zkouší. Přesto musíme horními patry chodit opatrně a ničeho se nedotýkat. Minule se Siegfried v mezipatře omylem přiblížil moc blízko k červené skříni, označené FIRE. Hadí jazyk by nebyl rychlejší než to, co rozběsněně rozrazilo plechová dvířka. Jen díky bleskové reakci naštěstí přežil jen s modřinami a zhmožděnými žebry. Ne, zmutované přístroje rozhodně nejsou žádní domácí mazlíci.

 

Rozhlédl jsem se po naší malé skupině.

Společně jsme úkryt neopouštěli snad ještě nikdy. Karla nervózně postávala u dveří, perfektně sbalená, jako ze škatulky. Tiringa, zvyklá jinak chodit nalehko, ještě dobalovala poslední věci, o kterých si myslela, že se můžou hodit. Siegfried, batoh na zádech, naposled procházel vše, co jsme zanechávali na místě, zda jsme nezapomněli něco důležitého. Protáhl jsem se kolem Karly, otevřel dveře a vyšel jako první. Nahoře je sice den, ale obezřetnosti není nikdy dost.

Vystoupali jsme na povrch a do očí nás bodly sluneční paprsky. Ještě ke všemu bude dneska jak naschvál vedro. Pochodovali jsme středem ulic, městem, které se nad námi skvělo a blýskalo jak koruna králů, ale chutnalo jak pelyněk.

V poledne Siegfried opatrně vyzkoušel restauraci, kterou jsme zrovna míjeli. Vypadali jsme možná směšně, jak jsme očima viseli na malé mechanické dětské hračce, která rejdila pod stoly, dotýkala se stěn, skříní, stolů. Měli jsme těch káčátek a zajíčků v zásobě plno, vzhledem k absenci elektroniky to byly jediné pohyblivé věci, na které nákaza nepůsobila.

Zářivě žluté káče nevyvolalo žádnou reakci. Stejně tak ani na světelné nebo laserové paprsky, kterými jsme výzkum dovršili. Ano, přes den jsou domy ještě klidné, ale vzhledem ke stále se měnící situaci nechceme riskovat. Najedli jsme se, nabrali zásoby vody a šlapali dál. Chůze po městské dlažbě není dlouhodobě nic moc, a Karla, která z nás byla nejvíc z kondice, už toho měla za chvíli plné zuby.

„Musíme najít úkryt,“ slyšel jsem zezadu Tiringu. Uzavírala náš malý průvod. „Máma už nemůže!“

„Tady ale žádné garáže nikde poblíž nejsou,“ pronesl pochmurně Siegfried. Byl proti tomu, abychom šli všichni, a tónem hlasu to dával patřičně najevo.

Podíval jsem se do mapy. Byli jsme v oblasti, kde stály domy spíše rodinného typu, prosklené, minimalistické, uniformní. Hluboké garáže se stavěly u velkých zábavných center nebo na parkovištích okrajových čtvrtí. Zde měl každý dům svou, podzemní nebyly třeba.

„Kruci,“ zaklel jsem. „Tady nemůžeme zůstat. Není tu vůbec nic, kam bychom se mohli na noc ukrýt. Nejbližší garáže jsou odtud ještě asi osm kilometrů. Prostě musíme jít dál!“

„Počítali jste s tím, že těch pár kiláků ujdem,“ řekl Siegfried. „Já vám říkal, že to není jen tak. Můžeme použít autobus. Přes den by pořád ještě mohl být bezpečný.“

„Chceš to opravdu vyzkoušet? Na vlastní kůži? Víš, jak dlouho si už nikdo nedovolil do některého z těch monster vlézt? To radši Karlu ponesu,“ kontroval jsem já.

Karla však zarputile šlapala dál, i když bylo vidět, jak ji každý krok bolí.

 

„Začíná se stmívat,“ připomněla po čase zezadu opět Tiringa. Má na to vycvičené oko, ostatní si změny intenzity světla ještě nepovšimli. „Kam až musíme dojít, tati?“

„Musíme obejít ten blbej lunapark, garáže jsou u předních vchodů,“ nahlédnul jsem do mapy.

„Tak ho nebudem obcházet,“ zavrčel Siegfried. „Nejlepší bude ho projít, ne? Jedna z bran je už jen kousek a cestu si tak zkrátíme o pořádný kus!“

Oponoval jsem: „Nepůjdem přes lunapark, nevíme, co se tam ve tmě děje!“

Siegfried si stál na svém: „Jenže kolem je to ještě minimálně čtyři kilometry. Naším tempem hodina. Do hodiny je tma a bude zle. Tady jsme šíleně na ráně, první plecháč nás dostane. Jdeme přes park.“

Horká hlava Siegfried. Už dřív nám několikrát způsobil pernou chvilku, občas bylo tělo rychlejší než myšlenka. Sám tvrdí, že je nejspíš dítě Štěstěny. Vyvázl ze situací, kdy by každý jiný byl už na kousky. Směje se, že jen díky jeho osobnímu kouzlu. Občas bych ho přetrhl. Snažil jsem se jeho rozhodnutí zvrátit, ale když ti tři prošli nejbližší branou dovnitř, nezbylo mi nic jiného, než udělat totéž.

Za vchodem jsem se chviličku zastavil a rozhlédl se.

Přesto, že slunce, visící kousek nad obzorem, mi ještě hřálo do zad, zježily se mi všechny chlupy.

Barevný veselý svět nepřirozeně tichého a klidného lunaparku.

Chybí jen rozjívený dětský křik.

Já ale v duchu slyším křik úplně jiný.

Potřásl jsem hlavou a přidal do kroku. Tady nás nesmí noc zastihnout ani za nic.

 

 

3

Střelnice. Houpačky. Horská dráha. Autodromy. Kolotoče.

Pestrý svět dětského štěstí.

Nebezpečný svět zmutovaných šelem, co se mohou co nevidět utrhnout ze řetězu.

 

Slunce se dotýkalo obzoru, když Karla upadla.

Klopýtla a únavou udělala kotrmelec i s batohem, který zarytě nesla sama a nechtěla ho nikomu dát. Pokusila se postavit, ale pravá noha ji neposlouchala. Koleno viditelně natékalo a s každým došlapem se zapotácela. Popadli jsme ji v podpaždí, z jedné strany já, z druhé Siegfried. Tiringa s jejím batohem před námi se nervózně rozhlížela. Světlo mizelo před očima a parkem se začínaly ozývat skřípavé zvuky.

Pomalovaný kolotoč, kolem kterého jsme procházeli, se roztočil. Koně, přikurtovaní k podlaze mohutnými šrouby, po nás chňapali rozšklebenými tlamami, had, namalovaný na vršku kolotoče začal plivat jedovaté sliny.

 

Tma zhoustla.

Lunapark ožil. Kdysi bylo toto místo každý večer plné pulsujících světel, hudby a bavících se lidí. Dnes tu z toho nezbylo nic, jen atrakce, pohybující se ve tmě se strašidelným skřípotem. Proměněny v hladové dravce se snažily ze svých podstavců dosáhnout co nejdále, až tam, kde cítily teplo naší krve. Zešílené touhou po potravě se zmítaly a natahovaly po nás své pařáty, cenily zuby a zmutovanými končetinami hrabaly do prostoru. Na kraj autodromu narážela auta, místo kol kovové drápy, místo veselých obličejů cvakající nože.

Najednou Siegfried pustil Karlu a strhl Tiringu na poslední chvíli k sobě. Tlustý řetěz lízl její batoh a oba je srazil na zem. Místem, kde dívka procházela, prolétlo sedátko obrovského řetízkového kolotoče, který se potichu roztočil nad našimi hlavami a nabíral na rychlosti. Sedačky, visící na jednom závěsu, šlehaly kolem sebe zbylými řetězy jak devítiocasou kočkou.

Karla zaječela hrůzou, ale to už oba vstávali. Díky Siegfriedově rychlé reakci vyvázli jen s odřeninami.

Vyděšeně jsme se rozhlíželi kolem sebe. Kam jsme se podívali, pohybovaly se chňapající tlamy, okraj autodromu se nebezpečně prohýbal. Ohlédl jsem se směrem, odkud zazněly další podivné zvuky, a srdce mi pokleslo. Zpoza velké střelnice se pomalu vynořovala obrovská hlava draka, táhnoucího za sebou převrácené a vzpříčené vozíky zvonkové dráhy. Auta vycítila šanci na únik, shromáždila se u zadního okraje a společně do něj narážela. Skřípot draka, rachot aut a pravidelné svištění kovových bičů, vše v neskutečných barvách bledého měsíčního světla mi v tu chvíli připadlo jak ze špatného hororového filmu. Obrovská klaunská maska, šklebící se nad vchodem v pozadí stojícího cirkusového stanu tomu dodávala groteskní nádech.

Semkli jsme se kolem batohů. Zády k sobě, bok po boku. Zdivočelá monstra se k nám stahovala jak můry k lampě. Z kolotoče odletělo první sedátko, prosvištělo nad našimi hlavami a zabořilo se do oka rozšklebeného klauna. Byl jsem vzteky bez sebe. Nakráčeli jsme sem jak na jídelní stůl, hloupí, hloupí! Jak moc jsme byli naivní a hloupí! Horečně jsem přemýšlel, kolik mám v pistoli, kterou jsem celou dobu střežil jak oko v hlavě, nábojů. Budou stačit aspoň pro Karlu a Tiringu? Přece je nenechám zaživa roztrhat těmi hladovými zrůdami! Dobíjel jsem, nebo ne?

 

Nečekaně, jako blesk, se nám do očí zabodlo světlo. Čas se zastavil, lunapark na chvíli ztichl, jen gigantický řetízkový kolotoč, vytočený do obrátek, dál v pravidelném rytmu švihal potrhanými řetězy do asfaltové cesty. Oslňující záblesk zabolel, a když jsme se slzícíma očima dokázali rozkoukat, měli jsme před sebou obludnou plechovou příšeru, monstrum zvíci tanku, kterému svítily reflektory žárem dvou malých sluncí.

 

Strnule, s rukama přitisknutýma na obličeji, jsme mezi prsty nevěřícně zírali do jasu, linoucího se ze hřmotící stvůry. My šli za světlem prvního domu, jenže jsme naletěli na vějičku zrůdě ze všech největší, plechovému monstru, které zřejmě jako jediné za ty roky neztratilo světlomety. Sami jsme mu vlezli do pasti, sami jsme mu přišli naproti. Chodící konzervy!

Zvedl jsem revolver a otočil se k Tirinze. Nestačil jsem ani odjistit pojistku, když mě za zápěstí popadla velká mužská ruka.

„Není čas něco vysvětlovat,“ slyšel jsem křičet cizí hlas. „Skočte do Artura, okamžitě, všichni, hned, mazejte, slyšíte?“ Kdosi mě otočil a postrčil směrem k otvoru v boku příšery, z něhož se linulo měkké žluté světlo. Zaváhal jsem. Neznámý popadl Tiringu, která pořád ještě stála jako solný sloup a strčil ji dovnitř. Konečně jsem se pohnul, mezitím Siegfrid s neznámým vnesli dovnitř Karlu. Naskočil jsem také, cizinec k nám vhodil poslední batoh, povzbudivě na mne kývl a zabouchl dveře.

Zvenčí.

Vyděsil jsem se.

Další past?

Obrovský vůz se zachvěl a dal se pomalu do pohybu. Strop se prohnul pod několika ranami, kterými ho zřejmě počastovaly stále se točící řetězy, ale vozidlo se pomalu kolébavě pohybovalo dál a dál. Netušili jsme, kterým směrem jedeme, ani kam, ani proč. Seděli jsme natlačeni v malém prostoru jeden na druhém, beze slova, bez pohybu, bez naděje.

Nebo jí snad špetka zbyla?

Rozhlédl jsem se po ostatních. Než jsem stačil zachytit jejich pohledy, octli jsme se v naprosté tmě. Světlo uvnitř vozu zhaslo.

 

 

4

Probral jsem se zkroucený mezi čímsi tělem a tlačícím batohem. Něco se změnilo, a to mě probudilo. Ustalo rytmické houpání, které mě uspalo. Únava z horkého dne a psychického vypětí mezi šílícími atrakcemi v lunaparku udělala své. Nejen já jsem usnul. Ve slabém světle, které teď prosvěcovalo útroby neznámého vozidla, jsem spatřil ostatní ponořené do hlubokého spánku. Snažil jsem se posadit. Všechny svaly zaprotestovaly, přeleželá ruka brněla jako sto čertů.

Konečně se mi podařilo se zvednout. Zatřásl jsem se Siegfriedem. Okamžitě otevřel oči. „Kde to jsme?“ vyrazil ze sebe.

„Nevím, „ odpověděl jsem.

„Pořád v tý plechovce?“

„Jo. Jen už nejedeme. Zastavili jsme, ale nic víc se zatím neděje.“

Siegfried se roztřeseně překulil na kolena a sáhl po svém batohu. Vytáhl pistoli a ulehčeně si oddechl. „Nejblbější nápad, co jsem měl za posledních milion let, bylo strčit tuhle kamarádku do batohu,“ řekl směrem ke mně. „Dostali jsme se daleko od sportovního střílení, to ti povím. Myslel jsem…“ Mávl rukou. „Nemyslel jsem. Prostě jsem vůbec nečekal, že by ten lunapark byl tak obrovskej a že bychom ho nestihli přejít včas. Promiň, Alfe,“ omluvil se mi. „Taky jsem už dlouho nebyl v noci venku. Měli jsme se víc střídat. Vůbec mi neseplo, jaký hrůzy se venku dějou a jak se to stupňuje.“

Než domluvil, začaly se probírat i ženy. Karla se se zaúpěním otočila z boku do sedu a chytla se za koleno. „Bolí jak čert,“ procedila mezi zuby. „Doufám, že už nebudu muset nikam jít. V opačném případě mě tu prosím nechte a běžte sami. Už neudělám ani krok.“

„Jedeme dolů,“ vmísila se do našeho hovoru Tiringa, hlavu na stranu, ponořená do sebe.

„Jak, dolů?“

„Dolů, no. Výtahem nebo nevím, asi výtahem, stojíme, ale přesto klesáme dolů.“

Podívali jsme se po sobě.

Dolů?

To vůbec nezní špatně.

 

Když se konečně bok obludy otevřel, byli jsme v plné pohotovosti. Se Siegfriedem jsme klečeli za batohy, přímo proti vchodu, zbraně připravené. Tiringa s Karlou, ukryty v úzkém prostoru vedle dveří nás jistily z boku.

V obdélníku světla se objevil vysoký mladý muž, dlaně zdvižené před sebou.

„Doufám, že se vám moc neklepou ruce a nemáte lehkou spoušť,“ podíval se nervózně na pistole v našich rukou. „Schovejte ty hračky, tady jste v bezpečí. Nikdo další tu není.“ Přikročil blíž, nakoukl dovnitř a galantně podal Tirinze ruku. „Račte, madam.“

Tiringa po mně šlehla pohledem, ale neříkala nic. Nabízenou ruku ignorovala, opřela se o hranu dveří a zlehka seskočila. Rozhlédla se kolem sebe a kývla dovnitř.

„Má pravdu, je tu sám, nikde nikdo,“ řekla směrem k nám. „Pojďte ven, vypadáte směšně. Kdyby chtěl, mohl nás už stokrát zabít, když jsme spali.“

 

 

5

„…a vzadu jsou nádrže, kde se filtruje voda a je tam také zásoba vzduchu, kdyby něco,“ vyprávěl vysoký mladík. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nebylo mi vůbec jasné, kde to vlastně jsme. Na podzemní garáže to nevypadalo, na sklepy také ne. Soustava různě velkých místností, tlusté dveře, zavírající se ohromnou mechanickou pákou… ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, vůbec mě nenapadalo, co by toto mohlo být za místo.

„Jak jste ten kryt objevil?“ zaslechl jsem najednou Siegfrieda.

Málem jsem se plácl rukou do čela. Kryt, no jasně, kryt! Fantastická skrýš, hluboko pod zemí, dobře bránitelná, plně funkční. Vůbec jsme netušili, že tu někde takové zařízení je.

„Náhodou, jak jinak. Stejně, jako jsem jen náhodou byl včera v noci venku a slyšel ten rachot, co se spustil v lunaparku,“ slyšel jsem mladíkovu odpověď. „Měli jste štěstí, nebýt mě a Artura, nezbyl z vás ani krvavý flek. Tamní příšerky jsou sakra nebezpečné. Myslím, že se už dlouho tak nepobavily.“

„Ale… jak je možné, že je ten váš Artur i v noci bezpečný? Jak to, nezmutoval jako všechna ostatní vozidla?“ zeptala se Tiringa.

„Našel jsem ho tady dole, vedle, v parkovací síni. Odtamtud vede na povrch autovýtah. Ostatně celý kryt je odstíněný zvláštním materiálem, nikde jinde ve městě jsem podobný neviděl. Navíc je veškeré ovládací zařízení mechanické. Možná díky tomu. Nebo je to jen štěstí a výtah i auto časem zmutují taky. Já se je ale snažím moc nepoužívat. Jen když není zbytí. Možná proto jsou zatím bezpečné.“

Tiringa si prohlížela místnosti, ret skousnutý, v očích nesouhlas. Něco se jí nelíbilo. Zachytil jsem její pohled, vytáhl obočí v němém dotazu. Odpovědi se mi nedostalo. Moje dcera už opět byla ve svém rozpoložení, kdy nedůvěřovala ničemu, co je jí ukazováno a vysvětlováno. Tenhle rys povahy měla odjakživa. Nebylo divu. Od malička se její svět neustále měnil, hýbal, to, co dnes platilo, bylo zítra už úplně jinak. Přišla o všechny kamarádky, o sestru… naučila se nevěřit nikomu a ničemu.

 

Mladík otevřel další dveře. „Tady se můžete zatím ubytovat. Je tam dost místa, udělejte si pohodlí. Vzadu je Medikus, nechte si ošetřit nohu,“ kývl na Karlu. Pak se podíval na mne. „Předpokládám, že bychom si pak spolu všichni nahoře sedli a popovídali si. Mám spoustu otázek, ale to vy asi taky,“ usmál se. „Tak až se zabydlíte, vyjděte po těchto točitých schodech. Najdete společenský sál, budu tam na vás čekat.“ Otočil se, a než jsme se stačili nadechnout k otázce, zmizel po schodišti nahoru.

 

Místnost, do které jsme vešli, byla plná postelí, stálo jich tam dobrých deset. Na každé spacák, polštář, prostě plně vybavený kryt čekající na své obyvatele. Kdoví, kolik takových místností tu vůbec je.

Automaticky jsme se rozešli do různých koutů, tak, jako v našem starém útočišti.

„Můžeš mi říct, k čemu tu ten kryt vůbec je?“ Tiringa seděla na posteli a vypadala nesvá. „Vůbec se tu necítím dobře. Já… nevím. Já mu nevěřím! Mám z něj špatný pocit,“ vyhrkla.

„Prosím tě, neblázni,“ uklidňoval jsem ji. „Všechno se dozvíme, promluvíme si a pak můžeme hodnotit. Teď musíme nejdřív ze všeho ošetřit mámu.“

Rozhlédli jsme se a hledali slíbený Medikus. V místnosti nebyl, našli jsme ho až v další komůrce. Zjistili jsme, že kryt vede dál a dál. Za ošetřovnou byl další sálek, za ním další a velké zamčené dveře s kovovým kolem.

„Sál,“ zabručel Siegfried, který nás na ošetřovnu následoval.

„Myslíš…“ začal jsem větu.

„Operační, jasně,“ pokývl hlavou. „Takhle bývaly stavěny všechny kryty. To, kde jsme, je vlastně polní nemocnice. Vyšetřovna, operační sál pro těžší případy. Za ním možná budou další pokoje, jednotky intenzivní péče a tak. Taky tam bývá malá spalovna, pro případ…“ odmlčel se.

„Krematorium? Až tak?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Jasně. Co by dělali v krytu s těma, co umřou? Nechat si je tu přece nemůžou.“

 

Medikus jemně předl. Na displeji běhaly vlnovky ekg a eeg, hodnoty krevních testů, skeny kolenního kloubu. Karla měla koleno v tunelu přístroje, v ruce napíchnutou kanylu s přesně dávkovanými léky. Po chvíli zařízení zapípalo a na obrazovce se objevil virtuální lékař. Sdělil nám, že koleno je opět v pořádku, že jej pacientka nemá asi tak týden moc zatěžovat a že se těší na naše další setkání. Pak stroj opět zapípal a obrazovka ztmavla. Pacientka mu přesto radostně zamávala. Koleno konečně vypadalo jako dřív, jen lehký otok naznačoval, kde býval problém.

 

 

Tiringa přecházela místností jako lev v kleci.

„Dobrý, mami?“ otočila se po nás, když nás viděla vcházet. „Takovýho štěstí,“ ušklíbla se. „Kryt po ruce, auťák jako hrad, plně vybavená polní nemocnice… no nejsme my dítka Štěstěny? Strejda Sigi říkal, že absolutně netušil, že tu něco takovýho vůbec je. A ten ví o městě všechno! Celý roky shromažďoval všechny informace! Ale že je tu kryt jako kráva, to se mu nedoneslo! To jsou mi věci.“

„Asi jsem měl špatné informátory,“ ušklíbl se Siegfried. „O takových věcech si nešvitořej vrabci na střechách, holčičko. O těch ví jen hrstka zasvěcených. To tak bylo vždycky a všude.“

„Jenže tady se mohlo ukrýt plno lidí! A není tu nikdo!

„Z čeho tak usuzujete, mladá dámo?“ Vložil jsem se do hovoru, už mě její navztekaný tón rozčiloval. Místo, aby byla ráda, že máme zadek v suchu, pořád jen rýpe. „Třeba je tu někde jinde lidí spousta. Tohle může být úplně malá část toho zařízení. Neviděli jsme zatím nic víc než garáž, jedno auto, pár místností. Jestli chceme vědět víc, musíme jít nahoru. Takže, milostivá, račte laskavě vzlétnout vzhůru po točitých schodech a tam se toho mladého muže můžete vyptávat až do bezvědomí. Ví toho rozhodně mnohem víc než my – minimálně o tomto krytu.“

„A o všech těch slavných náhodách, díky kterým jsme tu, nám taky ochotně poví?“ rýpla si ještě jednou Tiringa, ale to už vybíhala do horního patra.

Mládí. To úžasné, černobílé, upřímné mládí.

To mě napadají otázky mnohem horší.

 

 

6

Hovorů v krytu už bylo dost. Hodiny jsme za zavřenými dveřmi podrobovali Dagovo vyprávění kritice, rozebírali jsme každé jeho slovíčko či gesto. Dag dobře věděl, co se za zavřenými dveřmi děje, ale ponechával věcem volný průběh. Řekl nám svůj příběh a nechal nás, ať si učiníme vlastní závěr.

 

Doufáme a věříme, že je to tak, jak říká – že zůstal sám z nepočetné skupiny lidí, která před oživením monster pracovala jako obsluha lunaparku. Posléze přežívali v podzemních garážích (těch, do kterých jsme tak bláhově mířili), až jednoho rána při návratu na základnu zjistil, že už není kam a ke komu se vrátit. Nákaza nenápadně pronikla do nižších pater a nelítostně si posloužila spáči. Následující dvě noci byly podle jeho vyprávění to nejhorší, co zažil. Kryt v podstatě ani nehledal, v zoufalství samoty, hrůzy a beznaděje bloudil městem a chtěl zemřít taky. Jenže jeho pud sebezáchovy byl silnější než zoufalství, a tak ve chvíli, kdy mysl očekávala poslední ránu z milosti, tělo instinktivně uhnulo před útokem hladového plecháče a uskočilo do nejbližších dveří. Práh, stlačený váhou živého člověka, mechanicky odblokoval dveře a pád do tmavé chodby mu zachránil život.

Až později zjistil, že i další zařízení krytu je mechanické a tudíž ho nákaza zatím nepostihla. Zůstal v něm a časem zjistil, že lepší útočiště prostě v městě nenajde. Občas vycházel na povrch a snažil se najít další lidi. Většinou pak propadal zoufalství, protože jeho snaha byla marná. Až do dne, kdy na jedné z obhlídek zjistil, že se dal do pohybu lunapark.

 

I my jsme na oplátku Dagovi vyprávěli náš příběh. Odkud jsme přišli a proč. Světlo, které nás přitáhlo jak noční můry, byl Dagův Artur. Časově jsme dali dohromady, že ve chvíli, kdy my zahlédli jiskřičku světla, propátrával bloky budov za lunaparkem. Na rozdíl od nás nehledal první dům, ale jakékoliv známky života.

Teorii Prvního nikdy neslyšel. Pro něj je výhra už jen to, že není v krytu sám, povídal.

 

Tiringa při našich hovorech většinou mlčela. Mně však stačil její výraz a občasné zdvihnutí obočí. Navenek sice tvrdila, že ve všem souhlasí s námi, ale já věděl své. Tiringu Dag nepřesvědčil.

 

 

7

I přes Dagův nesouhlas jsme vyšli ven. Za dne, za světla, za bezpečí. Tedy relativního bezpečí. Podle našeho zachránce z lunaparku už začínají domy ožívat i ve dne.

Někdy.

Někde.

Některé.

 

Karla seděla na posteli, dlaně přitisknuté na ústa, oči uslzené. „Já za to můžu, to já, měla jsem být důraznější, měla jsem něco udělat, měla jsem vás zastavit,“ opakovala stále dokola. Kývala se sem a tam, na tváři výraz spráskaného dítěte, v duši hlodající červ viny.

„Karlo, nemůžeš za nic,“ prohlásil jsem už snad po stopadesáté. „Ty tvoje předtuchy… byla to náhoda. Kdo mohl vědět, že Siegfried nedá ani na mě, ani na Daga? Vždycky byl tvrdohlavý, a to se mu vymstilo… Ale za to přece nemůžeš ty, neblázni.“ Sundal jsem jí ruce z obličeje, kapesníkem utřel slzy. „Varovala jsi nás, ale vzpomeň si sama, kolikrát jsi už tuhle předtuchu měla. A nic hrozného se potom nestalo. Opravdu to není tvoje vina, miláčku.“ Bolelo mě srdce, když jsem ji viděl tak zničenou. Nechtěla, abychom šli ven. Téměř klečela na kolenou, jak prosila, ať nikam nechodíme. Že to nedopadne dobře. Jediné, co si nakonec vymohla, bylo, že s ní doma zůstala Tiringa. Argumentu, jak před lety po stejně silné předtuše přišla o Anju, jsme už nedokázali čelit.

A když jsem se pak vrátil bez Siegfrieda, Karla si svým způsobem oddechla. A teď se zmítala v pocitech viny.

 

Dag měl pravdu. Venku už nebylo bezpečno ani přes den. Siegfrieda dostal jeden z těch zatracených baráků za plného světla. Dag si nepřál, abychom šli na povrch. Odešli jsme v jeho nepřítomnosti, nechtěli jsme se s naším hostitelem dohadovat. Jen jsme chtěli shlédnout okolí a rozhodnout se, co budeme dělat dál. Netušili jsme, jak moc se situace za těch pár dní, co jsme byli schovaní uvnitř, změnila. A navíc Sigi, zkušený harcovník, zapomněl na obezřetnost a přiblížil se moc blízko.

Dům nezaváhal. Zareagoval bleskově a Siegfried byl bez šance. A já mohl jen zděšeně přihlížet, jak jeho tělo mizí v útrobách toho hnusného nablýskaného baráku.

 

Tolik let bok po boku.

Tolik let kryl záda on mně, nebo já jemu.

Tiringu houpal na kolenou.

Když se ztratila Anja, byl poslední, kdo přestal doufat.

Sigi! Proč jsem tě poslechl a šel s tebou nahoru?

Sigi, ty frajere hloupej frajerská! Kdo mi teď pomůže?

Sigi! Bráško! Slíbil jsem mámě, že se tu o tebe postarám! Sigi… proč???

Srovnat to blbý město se zemí, naházet granáty do těch jeho chřtánů!

Zalykal jsem se bezmocí, vztekem a žalem.

Musíme ten první dům najít co nejdřív.

 

Z přemýšlení mě vytrhla Tiringa. Kolem očí ještě pořád stopy slz, s průsvitnou pletí, smutná, ale nezdolná. „Tati… trochu jsem se tu porozhlédla.“

Zvedl jsem hlavu a rozhlédnul se po pokoji. „Tady?“

„Ale ne tady. Tak vůbec. Je to tu strašně velký, měl jsi pravdu. Spousta chodeb, dveří, průlezů nahoru i šachet dolů. Ale většina dveří je zavřených. Teda zamčených. Jen… hele, myslíš, že bys mohl jít se mnou?“

Podíval jsem se na Karlu. Už se zklidnila. Pomohl jí i uklidňující prášek, co jsem do ní nakonec dostal. Vypadá, že je zralá na spaní, za chvíli usne a ráno snad bude v pořádku. Ukázal jsem na ni očima. „Počkáme, až máma usne, jo?“

 

Kryt byl opravdu velký. Dlouhou chodbu osvětlovaly nízké obdélníky svítidel, bytelné dveře byly vesměs pevně uzavřené. Tiringa odsunula nenápadný poklop a spustila se šachtou o patro níž. „To jsem našla náhodou, poklop byl špatně zasunutý,“ sykla mezi zuby. „Ukážu ti něco, co mi leží v hlavě.“

Tmavé dveře na konci chodby. Jediné, čím se odlišovaly od ostatních, byla diskrétní, téměř setřená cedulka v úrovni našich ramen.

L B RATO  PRA TI KÉH  V  KU U

V  MNÝ A VÝV OVÝ ÚS AV PRO BI  IKU M STA

V TUP Z KÁZ N!

 

„Laboratoř praktického výzkumu… ústav pro bi..iku? Co to… bioniku? Bioniku města? Chceš říct…“

„Nechci nic říkat. Myslím, že první dům neexistuje. Zato existuje první kryt.“

„Tiri! Víš, co by to znamenalo?“

„Vím, tati. Vlítli jsme těm hajzlům, co to tady podělali, přímo do náručí.“

 

„Nevím! Tam dole jsem v životě nebyl!“ Dag, rudý v obličeji, vztekle metal pohledy kolem sebe. „Do prdele, to si fakt myslíte, že vím, že je tam nějaká laboratoř? A že já s ní mám něco společného? Jak jste na takovou blbost vůbec přišli? Copak bych vás sem tahal, kdybych věděl, že to můžete najít? A co bych v ní asi tak dělal, prosím vás, ti, co tu byli, už jsou dávno v prachu, copak jste to neviděli?“ Bezmocně zatínal pěsti.

Stáli jsme v hloučku proti němu a mlčeli jsme.

„Má možná pravdu,“ šeptla po chvíli Karla. „Celou dobu jsme hledali něco neobvyklého, ne? Třeba to byl právě tenhle kryt, co jsme potřebovali najít…“

„Mami, táto,“ otočila se na nás rozčilená Tiringa. „Vy mu to fakt věříte? Jste padlí na hlavu nebo co? Copak vám to není celý nápadný, ty náhody? Náhodou najde kryt. Náhodou najde nás. Náhodou nás do krytu přivede. Náhodou je ten kryt výzkumná laboratoř… ježíšmarjá, jak mu to můžete žrát, ty kecy?“ Tiringa byla rozčilená na nejvyšší míru.

„Ale vždyť to není pravda!“ zvýšil hlas Dag. Skoro už křičel. „Od začátku proti mně něco máš, pořád po mně koukáš úkosem. Nic jsem ti neudělal, jen jsem ti zachránil prdel! Vám všem jsem zachránil prdel, a tohle mám za to? Jak vám mám vysvětlit, že jsem ve stejným průseru jako vy?“

„Ano?“ nedala se Tiringa. „A mohl bys nám tedy laskavě vysvětlit, kde jsi vzal tohle?“ Vytáhla cosi z kapsy a mrskla tím Dagovi pod nohy.

„Ty mrcho,“ zařval vztekle Dag, „ty jsi šmejdila v mým pokoji a prohrabávala mi věci!“

Strnul jsem. Otočili jsme se na Tiringu s nevyslovenou otázkou. Karla se zapotácela. „Tiri…?“

„No a co má bejt? Nechcete se radši zeptat, co jsem tam našla? To by vás mělo zajímat, ne? Já tam šla kvůli vám, tušila jsem, že tu něco nehraje. Měla jsem sedět na zadku a koukat na něj jak na svatej vobrázek jako vy? To jsem radši…“ Nedořekla.

„Opravdu bys nám to měl vysvětlit, Dagu!“ Rozpačitě jsem otáčel v ruce to, čím Tiringa mrskla na zem.

Mobilní databanku.

Začala se vyrábět až v době, kdy se uzavřela hradba kolem města. V dobách, kdy se ještě dalo přes den žít v domech, jsme ji vídávali v televizních reklamách. Nahradila mobil, počítač, foťák, klíče, průkazy, všechno. Ve městě ale nebyla k dostání.

Tahle byla supermoderní, ocelová, pevné konstrukce, vzteklý úder o zem ji ani trochu neponičil.

Blikala posměšně zeleným okem, plně nabitá a funkční.

Běžně tyto přístroje dle reklam vydržely nabité 48 hodin.

Naše pohledy, plné otázek, se z předmětu otočily na Daga.

Jenže na jeho místě už nikdo nestál.

 

„Proč jsi to udělala?“

„Co myslíš? To, že jsem se to porozhlédla, nebo že jsem ti neřekla všechno, co jsem zjistila?“

Teď jsme stáli s Tiringou proti sobě my dva.

„Proč jsi ho tak vytočila? Kdoví, co teď může udělat. Nejsi tu sama! Uvědomuješ si, že jsi možná ohrozila mámu?“

„Už mě to nebaví, tati. Tohle není život. Upnuli jsme se k prvnímu domu. Teď se všechno otočilo, a navíc ještě tenhle zvěd nebo co to vlastně je. Už si nechci hrát na to, že se zachráníme. Zůstanem tu napořád a já jsem z vás nejmladší, víš. To já tu zůstanu poslední. To já vás budu vidět umírat. Myslíš si, že to nevím? Že se toho neděsím každej den? Chci, aby se něco hnulo. Ať se stane cokoliv, ale ať se to stane rychle!“

 

 

8

„Myslím, že se dočkáš docela brzo.“

Otočili jsme se po hlase.

Dag stál ve dveřích a v ruce měl dalekonosný taser.

Zbraň pořádkových služeb.

Voják!

„Já to věděla,“ sykla Tiringa. „To držení těla. Taková ta kočičí pružnost. Výcvik, jasně.“

„Ano,“ potvrdil Dag. „Ale než si budeme povídat dál, dovolil bych si vás pozvat ke mně. Vím, že se vám asi moc nechce, ale slibuju, že vám na hlavě nezkřivím ani vlásek.“ Mrknul směrem k Tiri. „Tu zbraň mám spíš na obranu. Je mi jasné, co si myslíte, ale věřte, že je vše úplně jinak. Jenže abych vám to mohl dokázat, tak musím přežít, a to bych, nemít tuhle holku,“ poplácal láskyplně taser, „taky možná nemusel. Takže jestli vás můžu poprosit, běžte hlavní chodbou, řeknu vám, až bude čas odbočit. I když vlastně Tiringa už ví, kam má jít,“ dodal uštěpačně.

 

Místnosti, kde přebýval, byly na druhé straně chodby. Za nenápadnými dveřmi, otevřenými dokořán, jsme našli rozsáhlý apartmán. Kompletně zařízený. Sonická sprcha, Medikus mnohem modernějšího střihu než ten na ošetřovně a spousta vybavení, která nám neříkala vůbec nic. Ani nemohla. Vývoj venku pokročil a my tady vevnitř o něm neměli ani potuchy.

Dag nás pokynem ruky rozesadil do křesel, připravených do půlkruhu proti velkému, dostatečně vzdálenému stolu.

 

„Než začnu vyprávět já, pustím vám pár dokumentů. Zkuste s otázkami vydržet až nakonec. Slibuju, že vám opravdu nic nezamlčím a řeknu vše, co vím.“ Zmáčkl knoflík a velká obrazovka se rozsvítila.

První film jsme my starší znali. Náborový film z doby, kdy jsme byli mladí, kdy se město s velkým humbukem stavělo a byl prováděn přísný výběr jeho budoucích obyvatel. Já, Karla i Siegfried jsme, spolu s dalšími pár tisíci lidmi, kdysi tím hustým sítem prošli. Tiringa, mladší o generaci, sledovala film s nevěřícným pohledem.

„Vy jste na to fakt skočili?“ bylo jediné, co řekla. Moje nedůvěřivá, podezřívavá dcera. Ano, věřím, že ta by na hru o experimentálním městě nepřistoupila.

Pak ale obraz přebliknul a to, co se odehrávalo v dalších záběrech, jsme sledovali s nevěřícími pohledy už všichni.

 

„Takže,“ pronesl váhavě Dag, když jsme už jen strnule zírali na prázdnou obrazovku, „jste pravděpodobně poslední lidé, kteří ve městě zůstali. To je první věc, co jsem vám chtěl říct.“

Odtrhl jsem pohled od monitoru a rozhlédl se kolem sebe. Já. Karla. Tiringa. Tři. Tři lidi z těch tisíců, co v městě žily? Přeběhl mi mráz po zádech. Ty záběry! Oni to věděli, věděli, že se děje něco špatného. A nechali nás bez pomoci!

„Ale… jak jste mohli dopustit, jak…“ Karla se zajíkla. „Moje Anja… Sigfried…, proč?“

Dag vzdychl. „Viděli jste. Zezačátku byla opravdu snaha postavit myslící město. Představa původních vědců byla, jak jste sami zaregistrovali, jasná. Město, co se bude samo opravovat, samo uklízet, co bude sloužit lidem. Nechtěli vytvořit roboty jako takové – říkali, že evoluce a vývoj pozitronických mozků může roboty dovést až tak daleko, že se budou cítit nadřazeni nad lidmi. Tomu se chtěli vyhnout. A tak zkusili bionizovat hmotu bez toho, že by samostatně myslela. Měla jen vykonávat pokyny. A nějaký čas to i fungovalo. Vyvinuli domy, které vykonávaly nejjednodušší rozkazy. Vyvinuli stroje, které byly naprogramovány základními instinkty, bez možnosti dalšího vývoje. Jenže zapomněli, že jakmile je to biologická hmota, hrozí nebezpečí, že se začne vyvíjet sama o sobě. A pak se bioměsto zvrhlo. Tak, jako se v těle začne šířit zhoubný nádor, se městem začalo šířit podhoubí, ve kterém novotvary ochutnaly chuť života, chuť krve. A s každou další kapkou se šířily dál a dál a rostla jejich síla. Naštěstí byly heliofobní. Slunce dlouho udržovalo jakous takous rovnováhu, ale v poslední době se zdá, že se vývoj zrychlil a už ani sluneční svit není s to zadržet jejich agresivitu.

 

Nevydržel jsem mlčet: „Ale proč nás tedy odsud nikdo neodvezl? Proč naopak město ohradili a nikoho nepustili ven? Vždyť to je vražda, hromadná plánovaná vražda! Co vražda, genocida! Vždyť jste nechali zabít tisíce lidí!“

Dag rezignovaně mávl rukou. „To je jednoduché. Nezůstali jste jediným bionickým městem. Po začátečním obrovském úspěchu chtěli i jiní žít jako vy, bez práce, jen tím, co je bavilo. Vylétl ohromný boom bioměst, bylo jich během pár let postaveno několik stovek. Žijí v nich miliony lidí. Dovedete si představit tu paniku, kdyby unikly informace, které máte? Kdyby se lidi, žijící v oněch městech, dozvěděli, co se tu stalo? Protože nikdo neví, z jakých důvodů se to tu tak zvrhlo. A kdyby jen to, co je horší, taky nikdo neví, jak nákazu zastavit – a ne, že by to nezkoušeli, to byste jim křivdili! Jenže nic nepomáhalo! A tak bylo jednoznačně odsouhlaseno, že v zájmu lidstva se nesmí informace z tohoto místa dostat ven. Je jen pár lidí, kteří mají nejvyšší prověření a ví, co se tu děje a dělo. Viděli jste sami záběry z jednání Nejvyšší rady. Prostě – tak dlouho se radili a domlouvali, až bylo pozdě. A tak… tak vznikla akce, nazvaná příznačně Šrot.“

„Kolikpak další měst je obehnaných zdí? Kolik dalších měst už má v sobě podobnou nákazu? Nebo chceš říct, že my jsme byli jediní, koho to postihlo? Myslím, že ti nevěřím.“

„Opravdu nevím, jak to vypadá teď poslední dobou, Tiringo,“ odpověděl smířlivě Dag. „Já o žádném dalším nakaženém městě nevím. Mám nejvyšší prověření jen dva roky a ty jsem skoro celé strávil tady. Bylo nás tu víc – celé město je nyní prošpikováno náložemi. Ten den, kdy jste zahlédli světlo Artura, jsme přijížděli z poslední akce. Moji lidé pak odešli a zůstal jsem tu jen já sám. Mám už jen jeden úkol – vše zkontrolovat a pak stisknout malý červený knoflík. Dohlédnout na to, že se akce Šrot spustí a poté urychleně opustit město. Protože zanedlouho už tu žádné nebude. Nevím přesně, na jakém principu jsou založené nálože, které město zlikvidují, ale zůstane prý jen do hloubky spečený kráter. Dalo nám to spoustu práce, nálože musely být umístěny hodně hluboko, protože město je nutno zničit od kořenů. Proto se ustoupilo od bombardování, které by vyřešilo nákazu jen na povrchu. Vlastně… už jsem to měl dávno spustit.“

„Chtěl jsi vyhodit město do povětří i s námi? To snad nemyslíš vážně?“ rozčilením mi přeskočil hlas.

„Ale my mysleli, že už tu nikdo není!“ bránil se Dag. „Podle všech dat, která jsme měli k dispozici, je město prázdné už nejméně dva měsíce!“

„A jak víš, že tu fakt nikdo další není, když i my jsme se vám dokázali schovat?“

„No… nevím,“ zrozpačitěl mladík. „Zjistit stav lidí byla věc průzkumu, a ten mi nedávno potvrdil, že až budou nálože rozmístěny, je možno je spustit, že je město prázdné…“ Nervózně si olízl rty a podíval se na nás. „Já… v životě by mě nenapadlo spustit ty nálože, když by tu ještě byli lidi!“

„Ale počkat, až nás nejdřív samo sežere, na to jsi žaludek měl, co? Jak lidumilné! No jasně, můžeš si říct, že ty vlastně nic. Vždyť jsi jen vyhodil do vzduchu město, kde nikdo živý nebyl… že to město předtím sežralo své obyvatele, za to přece nemůžeš… je mi z toho špatně, to ti říkám! Proč jsi nás teda krucinál zachraňoval? Neměl bys jednodušší nechat nás tam napospas těm obludám? Už jsi mohl mít pokoj, ne? Zmáčknul bys tlačítko, udělal frnk a šup ho, další frčka na rameno a kariérní postup jasný, ne? Tak proč ses do toho sakra motal a nenechal nás umřít, krucinál!“

Dag se na mně rozzlobeně podíval.

„Proč myslíš, že jsem tady zůstal? Nic nevíte, ale soudit umíte! Proč myslíš, že jsem tu už týden sám, jezdím sem tam a pod záminkou důkladné kontroly náloží prohledávám okolí? Proto jsem odkládal rozhodnutí, přesně z tohohle jsem měl obavy. Dobře vím, že tohle město prostě prozkoumat nejde. Je tak velké! Zkoušeli jsme i infrakamery,“ ťukl do klávesnice a mávl směrem k totálně tmavé obrazovce, “jenže ty už týdny nezachytily vůbec nic. V podstatě žádná technika nám nepomohla, ale to se není co divit. A ti průzkumníci opravdu dělali, co mohli!“ Vstal a začal rozčileně chodit po místnosti. „A přesto, že jsem vás vlastně hledal, jste mě šíleně vyděsili, když jste se objevili v tom lunaparku. Vůbec jsem nevěděl, co mám udělat, když se spustil ten povyk. Vletěl jsem tam naprosto bez přemýšlení. Myslím, že jsem vlastně už vůbec nečekal, že tady někoho potkám. Já… vůbec nevím, proč jsem vám hned neřekl pravdu. Myslel jsem si… bál jsem se…“ koukl po Tirinze, „podvědomě jsem tušil, že mi nevěříte, a tak moc jsem chtěl, abyste věřili, že nejsem váš nepřítel, že opravdu chci pomoct. Jenže jsem se bál… a pak už jsem se zas bál, že mi nebudete věřit, protože jsem vám to neřekl,“ zamotával se do toho čím dál tím víc. „Stejně jsem si nepomohl, nevěřili jste mi. Varoval jsem vás, ale vy jste neposlechli. Museli jste lézt ven, i když jste tady dole v bezpečí. Vždyť jste tu byli sakra pár dní, než jste jak malí kluci utekli zas ven… „ postupně zmlkl.

„Ví o nás?“ Nedalo mi to, musel jsem se zeptat.

„Kdo?“ zvedl oči Dag.

„Kdo,“ ušklíbl jsem se. „Tví šéfové. Ti samaritáni, co jim tolik leží na srdci dobro lidstva. Tak ví, nebo ne?“

„Já…“ lezlo z Daga jak z chlupaté deky. „Zatím jsem se o vás nezmínil.“

Nedivil jsem se. „Nikdo z ostatních obyvatel se z města ven nedostal, to víš, ne?“

„Vím,“ řekl smutně Dag. „Právě proto jsem byl zatím zticha. Ale přemýšlím o tom! Nechci vás tu nechat! Nemůžu. A pořád mám na mysli, jestli jste opravdu ti poslední…“

 

„Šrot,“ pronesla Tiringa, která si už Dagovy promluvy moc nevšímala. „Šrot,“ převalovala to slovo po jazyku jako staré víno. „Tak my jsme pro venek jen šrot. Starý železo, určený k sešrotování.“ Vstala. „Musíš nás vzít ven. Je třeba říct lidem, co se může stát. Nemusí vzniknout panika, sakra, ne? Když se budou hlídat první příznaky…“

 

Krytem se najednou rozezněl vysoký přerývaný zvuk sirény. Světla začala blikat, pak se opět ustálila, ale přešla na nouzový režim.

Dag vyskočil. „Aktivace!“ zakřičel. „Do prdele, někdo vzdáleně aktivoval nálože, tohle je signál, co měl zaznít po stisknutí tlačítka.“

„Že by někdo hlídal hlídače?“ ušklíbla se Tiringa. „Vítej ve Šrotu, drahý zachránče. Tak kdepak máš to vozítko, kterým jsi měl odfrčet do bezpečí? Počítám, že bude mít vypuštěná kola, přinejmenším. Kolik máme času? Nějaký další nápad?“

Dag už seděl u přístrojů, po obrazovce horečnatým tempem přelétaly různé zprávy.

„Tady,“ vykřikl najednou. Tlačili jsme se mu za zády a snažili se vyluštit, co tam stojí psáno.

„Zpráva z Rady,“ vysvětloval rychle. „Vypadá to, že se nakazila budova, stojící venku, za zdí. Poprvé! Podhoubí zřejmě začalo natahovat chapadla i mimo rámec města!“

„A co jste čekali?“ zasmála se hořce Karla. „Tady už téměř nic živého není, už i my jsme zmizeli v tomhle krytu. Na co by město čekalo? Má hlad, musí anektovat dál. A že je venku co brát! To až zjistí, to bude mela!“

„Nebude. V té chvíli už z něj bude jeden velký škvarek. Musíme pryč. Okamžitě. Vemte si jen to nejnutnější, vodu, léky, pořádné boty. Jdeme.“

„Ale proč to spustil někdo na dálku, když jsi na to tady ty?“ Tiringa už zas měla ten svůj nepřístupný výraz.

„Nevím! Teda nejspíš proto, že jsem prošvihl odeslat několik posledních kontrolních signálů, jak jsem se tady s váma hádal. Asi si myslí, že jsem mrtvej nebo co, ale to už je fuk, musíme zmizet!“

Dag vyskočil, popadl batoh, který ležel vedle na polici a bez ladu a skladu do něj začal cpát záznamové karty. Ohlédl se. „Tak dělejte, ne? Za pět minut sraz u dveří do laboratoře, na nikoho se nečeká, musíme vypadnout!“

„Ale kam? Chceš říct, že tu existuje nějaký východ?“

„Samozřejmě. Nebo si myslíš, že jsem sem spadl z nebe?“

My hloupí! Proč nás to nenapadlo dřív? Jak by se sem asi dostaly ty tuny výbušnin? Dag by se nám asi od srdce zasmál, kdyby zjistil, že jsme si opravdu mysleli, že se do města dostal vzduchem. Ta nepřístupná zeď kolem evokovala jedinou cestu, a to s padákem. A přitom… pověsti o únikovém východu opravdu nelhaly, Měli jsme ho na dosah.

Jen jsme se na něj vůbec nezeptali.

 

 

9

Probíhali jsme úzkou chodbou, jeden za druhým, vpředu Dag, Tiringa jako poslední. Tunel, nebo spíš štola, vedoucí z laboratoře kamsi pryč, se stáčela chvíli doleva, chvíli doprava, po pár stech metrech jsem úplně ztratil orientaci, jakým směrem to vlastně jdeme. Sami bychom ten východ nikdy nenašli, ani kdybychom místnost prohledali stokrát. Otevřel se až poté, co Dag do úzkého otvoru nad jedním z laboratorních přístrojů vložil aktivační kartu. Pak se odsunul celý panel, aby vzápětí zas zajel na své místo. Taktak jsme stačili do chodby vběhnout všichni. Teď nás vedou svítící šipky, ubíhající pod našima nohama daleko dopředu. Jinak je v tunelu šero, osvětlení je místy buď nefunkční, nebo vypnuté.

 

„Jak… daleko…“ supěl jsem.

„Nepamatuju se, šel jsem tudy jen jednou, a to opačným směrem, na navážení materiálu jsem měl lidi,“ odpovídal v běhu Dag.

Karla běžela plynulými, úspornými kroky, Medikus evidentně odvedl dobrou práci. Tiringa vypadala jak na procházce. Evidentně z nás všech měla nejlepší fyzičku, prosmýkla se kolem mne a Karly těsně za Daga. Já se občas ohlížel, za námi však už byla jen neprostupná tma. Jakmile jsme proběhli, světla nahoře v tunelu i šipky na zemi zhasínaly.

„Musíme se dostat až za zeď,“ funěl jsem. „Jak daleko… je kryt… od ní?“

„Asi šest… kilometrů,“ zasupěl Dag. „Jsme asi ve čtvrtině,“ koukl se na hodinky. Zvolnil a začal se vydýchávat. „V podstatě máme spoustu času, nálože by měly vybuchnout nejdřív dvě hodiny po spuštění odpočítávání,“ vydechoval.

Tiringa nespokojeně zavrtěla hlavou. „Jak můžeš vědět, že se nezměnil plán? Musíme se dostat pryč co nejdřív, nemůžem spoléhat na nic než na sebe!“

Během zastávky světla nad námi ještě víc potemněla, zato šipky utíkaly dopředu se stále rychlejším posunem, jako by nás pobízely vpřed, vpřed, rychle, spěchat, honem…

„Tiri má pravdu,“ ukázal jsem na podlahu. „Není čas na odpočinek, jdeme, jdeme,“ popostrkoval jsem ostatní kupředu.

Znovu jsme se klopýtavě rozeběhli.

 

Po dalších dvou kilometrech dolehla na Karlu krize. Sotva popadala dech, držela se za bok, pot z ní tekl proudem.

„Střídavý běh,“ rozhodl jsem. „Padesát kroků chůze, třicet běžíme, na střídačku. Už to nemůže být daleko, podle mého tasteru by to mělo být necelé dva kilometry. Každou chvílí už musíme podběhnout zeď,“ motivoval jsem ze všech sil.

Dag a Tiringa už byli pěkný kus před námi, když jsem najednou zjistil, že je něco jinak. Šipky přestaly horečnatě ubíhat dopředu a pomalu se ztrácely ve tmě, světlo nad námi zmizelo a štola se začala rozšiřovat.

„Jsme za zdí,“ křikl po nás zepředu Dag. „Za chvíli budeme u východu, tady už by nálože být neměly!“

Karla se zapotácela a udýchaně se o mě opřela. „Alfe, já už fakt nemůžu, už nechci nikam utíkat.“ Mluvila přerývaně, nemohla popadnout dech. Sevřel jsem pevně její ruku a táhl ji za sebou a vtom se vpředu se objevil bílý obdélník světla. Dag s Tiringou otevřeli dveře. Šlo to ztěžka, šachtou se rozlehl nepříjemný skřípavý zvuk.

 

Dag vkročil do vzniklé škvíry, aby veřeje ještě víc pootevřel, ale vtom se po něm skokem vrhla Tiringa. Chytila ho za nohy, podtrhla mu je, Dag upadl na zem. Při nečekaném pádu se udeřil do hlavy a zůstal bez hnutí ležet. Tiringa jej překulila dovnitř, vyskočila, schovala za zdí vedle dveří a rozhodným gestem mně a Karlu zastavila.

Pak vytáhla pistoli a odjistila ji. Z palce a ukazováčku levé ruky udělala kroužek, zvedla ruku směrem k nám a pak prsty sevřela v pěst.

 

 

 

10

Past!

Naše heslo pro past!

Přiložil jsem ukazovák na rty, otočil se ke Karle a s varovným gestem jsem ji zatlačil zpět do chodby, až tam, kde ve tmě nebyli vidět. „Zůstaň tady, ticho a ani hnout! Přestaň funět a buď naprosto potichu,“ zašeptal jsem. Ukázal jsem, aby si sedla na zem a zůstala na místě. Sám jsem také vytáhnul zbraň a potichu se vracel k Tiri.

Mrkla na mne a očima ukázala prvně na Daga, pak na stěnu a zem. Dag ležel nehybně, jen lehký pohyb hrudníku ukazoval, že ještě pořád žije. Byl zřejmě jen omráčený, přestože jeho pád vypadal hrůzostrašně. Na stěně nad ním jsem uviděl škrábanec. Tiringa si poklepala na zbraň. Střela? Někdo po Dagovi střílel? To by znamenalo…

 

Aktivovali nálože a čekali na nás u jediného východu z města! Ne, opravil jsem se v duchu. Aktivovali nálože a čekali na Daga u jediného východu z města. Čekali na posledního člověka, který viděl, co se v městě dělo, věděl, kudy ven a který mohl podat svědectví. Možná to odstřelovač ani netušil, na koho vlastně míří. Kdoví, co mu kdo napovídal. V každém případě… Dag to měl spočítané od chvíle, kdy vešel do města. Přesně toho jsem se od momentu, kdy jsem zjistil, co je zač, bál. Kdo stojí o hlídače, který toho ví tolik? Pěkná společnost! Jenže netušili, že Dag nebude sám. A my nejsme ovce. Přežili jsme ve městě takové situace, o kterých nemají místní kovbojové ani potuchy. Nedostalo nás město a teď na konci cesty, ne, to se teprve nevzdáme!

 

Dag stále ležel zhroucený opodál dveří.

Tiringa stála schovaná vedle veřejí. Pomalu jsem se k ní přiblížil. ‚Kolik?‘ zeptal jsem se smluveným znakem. Lehce pokrčila rameny. ‚Dva? Tři?‘ ukázala na prstech. Protřepala ruku a zvedla čtyři prsty. Hm, možná až čtyři. Otázka je, jestli se přijdou podívat všichni, nebo jen jeden…

 

Zaskřípal štěrk, sesunulo se pár kamínků. Ven jsem pořádně neviděl, ale to co jsem zahlédl, mi připomínalo les. Zvuk pomalých kroků se blížil.

„Kolik jich mělo být?“ ozval se nedaleko hluboký hlas.

„Jeden,“ neslo se zdálky.

Dva.

„Měl jsem pocit, že jsem tam ještě někoho zahlídl,“ oponoval bas.

„Podle informací, co mám, už byl v městě jen tenhle jeden zloděj,“ informoval zdálky jiný hlas.

Tři.

„Prosím tě, neser se tím, dej mu jistotu do čela a padáme,“ řekl další.

Čtyři. Minimálně čtyři.

A kruci.

Odsunul jsem Tiringu od dveří, předal jí svou pistoli a gestem ukázal, co chci udělat. Kývla, zajistila mou zbraň a uchopila ji za hlaveň.

Kroky se blížily. Zatajili jsme dech.

Vchod se zatměl. Vysoký muž v maskáčích vkročil dovnitř a sklonil se nad Dagem. Než stačil zmáčknout spoušť, znehybnil jsem ho a Tiringa jej udeřila rukojetí pistole do hlavy. Zhroutil se nám k nohám. Odtáhl jsem ho pár metrů do chodby a spoutal ho svým tričkem. Pak jsem namířil dozadu do chodby a vystřelil. Karla s Tiringou mezitím odtáhly Daga dál od vchodu a Karla se jej snažila probrat.

„Hej, Jimmy, co tam ještě děláš?“ ozval se po chvíli ten informovaný, co nazval Daga zlodějem. „Něco jsi tam našel, nebo co?“

Odplížil jsem se kousek do tmy a směrem do tunelu něco tlumeně zavolal.

„Cože?“ ozvalo se zvenčí a další kroky mířily ke vchodu do naší skrýše.

„Jimmy?“ vstoupily do vchodu další maskáče. Než se muž stihl rozkoukat, skončil vedle kamaráda. Začínalo nám docházet ošacení, s pouty jsme původně nepočítali.

 

„Chlapi?“ ozvalo se za chvíli zdálky. „Jste oukej? Šéfe, Jimmy a Kos zmizeli vevnitř!“

„Tak ať koukaj vylízt, nebo si tu můžou zůstat na věky. Zkontroluj, jestli je ten hajzl mrtvej a letíme. Na nikoho se nečeká, nejsme mateřská školka,“ ozval se rozhodný hlas.

Další kroky, tentokrát ale obezřetné a pomalé. Třetí muž nenakráčel do pasti bezhlavě jako ti dva předtím, zřejmě se mu mlčení kolegů pranic nelíbilo.

Opřel se o zeď vedle dveří venku, a snažil se dovnitř nakouknout tak, aby nemusel do škvíry strčit hlavu.

„Jimmy!“

„ Kosi!“

Snažili jsme se ani nedýchat.

„Šéfe, mně se to nelíbí,“ ozvalo se za chvíli zpoza zdi. „Ten kluk je pryč, buď ho chlapi zatáhli dovnitř, nebo nevím. A hlavně mi není jasný, kam šli, je tam tma jak pytli. Vůbec se mi to nezdá. Nemáme ty granáty? Hodíme je dovnitř a bude vymalováno.“

 

Zatajil se mi dech. Granát, ouha. To je zlé.

 

„Je tam Jimmy a Kos,“ ozval se šéf.

„No a co,“ zasmál se hlas za dveřmi. „Tak se nebude odměna dělit čtyřma, ale dvěma, ne?“

„Pravda. Jestli tam něco našli a nechtěj nám to ukázat, jejich problém. Pojď pro mazlíka, hodíš to tam a jedem,“ rozhodl šéf.

Štěrk znovu zaskřípal, kroky se vzdalovaly.

Neměli jsme jinou možnost. Vyběhli jsme s Tiringou ven, každý zalehl do nejbližšího možného úkrytu.

„Stát, ruce vzhůru, vzdejte se!“ vykřikl jsem.

Sotva jsem domluvil, hvízdla mi střela nad hlavou a odštípnutý kousek kamene mě udeřil do zad. Než jsem stačil vystřelit, plivla oheň pistole vedle mne a střelec, zřejmě šéf, se zhroutil k zemi. Čtvrtý chlapík stál vyděšeně mezi námi a jím a držel ruce nahoře. Odzbrojil jsem ho, nasadil mu jeho vlastní pouta, co se mu houpala u boku – jak to, že jsme si toho u těch ostatních nevšimli? – a šel se opatrně podívat po tom posledním. Svíjel se v bolestech, držel si prostřelené rameno, prsty zmáčené krví, pistoli daleko od sebe.

Nenávistně se na mně podíval: „Jdeš mě dorazit?“

Měl jsem sto chutí to udělat, ale Tiringa mezitím přitáhla batoh, vyložila z něj věci a vytáhla nůž. Chlap se na ni vyděšeně podíval, ale to už ostří nože rozřízlo bundu a hbité ruce mu zafačovaly ránu v rameni.

 

 

11

„Opravdu se tomu dá věřit?“ Karla se seděla ve vrtulníku jak na jehlách. Byl disponován pro šest lidí, ale nás teď bylo osm. „Zvedne se to vůbec?“

„Hlavně aby nás to cestou nesežralo,“ zasmála se ironicky Tiri. „To by byl pech, to vám teda povím!“

Dag seděl na místě pilota. Poté, co se probral z mdlob i ze šoku, když zjistil, jaké plány s ním jeho chlebodárci měli, jednal chladnokrevně a účelně.

Výslech nepovedených kovbojů moc informací nepřinesl – námezdní žoldáci, ochotní za peníze udělat cokoliv. Pro zachování života však byli ochotni udělat mnohem víc, takže k tomu, aby odeslali smluvený kód o úspěšném ukončení akce, se nenechali moc dlouho přemlouvat. Popravdě jsme je nemuseli přemlouvat vůbec, stačilo naznačit, že ve štole zůstanou navždy. Jakmile byla zpráva přijata – ‚OK, kód osm, akce ukončena‘ – byli zbaveni všech užitečných drobností, co měli po kapsách, včetně identifikačních kódů. Chvíli jsme váhali, co s nimi dál, ale nakonec zvítězila naše lidskost a tak jsme se do helikoptéry naskládali všichni. Bylo mi jasné, že v opačném případě by se oni s námi nemazali, ale… no, nechtěl jsem je mít na svědomí. Kdoví, co se tady bude dít.

 

„Unést, to by nás uneslo, ale dolet nic moc. Knipl, kolektiv, cyklika, tohle bude vysílačka, počítač,“ mluvil sám k sobě Dag. „Není tu ani půlka nádrže,“ zkoumal obrazovku monitoru. „Jsme tu všichni?“

„Jo,“ kývnul jsem hlavou. „Leť, ať jsme odtud co nejdřív, kdoví, kdy to spustí.“

Dag zmáčkl postupně pár tlačítek, chytil do ruky jakousi zvláštní páku, motory zahučely, list rotoru nad námi se roztočil a my začali pomalu stoupat. Ještě štěstí, že Dag s tímhle krámem uměl, nám ostatním by byl platný asi jak ponorce padák. Polkl jsem, potlačit nutkání zvracet a podíval se ven.

Město bylo opravdu nádherné. Okázalé, zářící, barevné. Třpytící se okna domů odrážela paprsky zapadajícího slunce, obrovské autostrády a bulváry tlumily barevnou změť tmavým povrchem silnic. Srdce by až usedalo nad tou nádherou, nad vším tím leskem…

…jen bychom nesměli vědět, co číhá pod povrchem.

Jak jsme stoupali a pomalu se vzdalovali, byla nádherně vidět celá obrovská rozloha města. Bohužel i vysoká, do daleka bíle svítící zeď, obehnaná elektrickými dráty a žiletkovým plotem.

 

Zničehonic ve středu města začala růst obrovská tmavá skvrna. Černé paprsky se rozbíhaly jako loukotě až k bílé zdi, z města se začalo kouřit a s malou helikoptérou začala pohazovat tlaková vlna.

„Přidej, prosím tě, přidej!“ rozkřičeli se všichni.

„Vrtulník nemá forsáž!“ drtil mezi zuby Dag. „Dělám, co můžu! Seďte v klidu, stačí, že musím vyrovnávat ty poryvy zvenčí!“

Ruce mu jen hrály, jak se snažil vyrovnávat s víry, které se k nám valily zezdola.

Město, hroutící se do sebe, se i v poslední agónii snažilo urvat poslední kořist.

Naštěstí už na nás jeho smrtící drápy nedosáhly.

 

 

12

Nebyli hloupí. To jen my jsme byli naivní.

Uviděli jsme je z výšky, ve chvíli, kdy se to s námi konečně přestalo houpat, a my začínali věřit, že se z toho přece jen dostaneme.

Mohlo nás napadnout, že zánik města bude střežený před nepovolanýma očima. Vojáci byli na každé příjezdové cestě, na každém rozcestí.

„Robinson RK 56A, zašlete kód,“ ozvalo se nám ve sluchátkách. Dag se po nás jen nešťastně ohlédl, pokrčil rameny, poťukal na ukazatel s ubývajícím sloupcem paliva a zavrtěl hlavou.

„Kód,“ zatřepal jsem nejbližšími maskáči.

„Nevím,“ zachrčely v odpověď. „Žádný zasraný kód nám nikdo nedal!“

„Robinson RK 56A, okamžitě zašlete kód,“ opakoval hlas zezdola netrpělivě.

„Zde Robinson RK 56A, kód neznám,“ odpověděl nejistě Dag.

„V tom případě okamžitě přistanete na delta 2.18.52.zet,“ vyštěkl hlas a dodal: „Pokud ne, budete už bez další výzvy sestřeleni.“

Přistáli jsme na určeném místě, bez odkladu a za hlubokého ticha v kabině.

Takhle jsme si konec naší cesty opravdu nepředstavovali.

 

Náš živý náklad vůbec neměl radost z toho, když ho vojáci postupně vytahali z kabiny ven. Žoldáci nebývají zrovna dvakrát oblíbení a takoví, co se nechají lapit civilisty, se obdivu už vůbec nedočkají. Jestli se ale my někdy dozvíme, kdo a proč tyhle čtyři zaplatil, to netušíme.

 

Odvezli nás – slovy Daga – do karantény. Fešácký kriminál, tak jsme ohodnotili naše ubytování my tři. Pravda, postel se nás nesnažila vysát a kolem skříní jsme se postupně naučili chodit bez obav, že na nás z nich něco ošklivého vybafne. Takže vzato kolem a kolem, polepšili jsme si. V ubíjejících výsleších – tedy rozhovorech, jak to nazývali naši vojenští „přátelé“, z nás opakovaně vytahovali všechny, i ty sebemenší informace o tom, jak jsme přežívali. Malovaly se harmonogramy rozvoje nákazy. Vynášely se časové osy rozpadu města.

 

A když už jsme neměli vůbec co dát, když byly naše znalosti a vědomosti vyčerpány do posledního kousíčku, stali jsme se personami non grata.

 

„Nebudeme vám předstírat, že jsme nadšeni z vaší přítomnosti,“ sdělil nám povýšeně tmavovlasý major při posledním z rozhovorů. „Ta věc je průser sama o sobě, a navíc jste tu ještě vy. To, co víte, by mohlo rozpoutat nepokoje v dalších městech. Těch pár informací, které jste nám předali, nestálo za námahu vás zachraňovat.“

„Nikoho jsme se taky neprosili,“ vyletěla Tiri. Bledá, s kruhy pod očima, takhle si život za zdí nepředstavovala.

„Ostatní města jsou v pořádku?“ zeptal jsem se už asi posté. Zatím jsem na tuto otázku nikdy nedostal odpověď, vždy byla elegantně přehlídnuta.

„Samozřejmě,“ štěkl major podrážděně. „Proč by nebyla? Nicméně nestojíme o žádnou paniku. Takže vám nabízím dohodu. Dostanete novou identitu. Taky nové bydlení, dokonce budeme tak laskaví, že si budete moci vybrat lokalitu a pokud bude vyhovovat i našim požadavkům, domluvíme se. A chceme za to jen maličkost…“ přistrčil k nám jakési papíry.

 

 

 

 

13

Naším novým domovem je malý ostrov nedaleko Kapverd. Místní nás přijali srdečně a vůbec je nezajímaly doklady, ve kterých máme všichni tučným písmem napsáno, že jsme se léčili na psychiatrické klinice a máme zákaz opouštět bez vědomí policie ostrov. Kupodivu to nezajímalo ani místního doktora, který naši lékařskou dokumentaci shrnul do jednoho neuspořádaného šanonu a bez podívání zastrčil za sebe do regálu.

 

Dag tu s námi není. Zůstal v armádě. Celou dobu, co jsme byli v tom fešáckém kriminálu, jsme se o něj obávali. Naštěstí přežil, i když vyvezení tří civilistů z nakaženého města mu sakra narušilo jeho dosud čistý kádrový profil. Vojenský soud však nakonec rozhodl, že o nesplnění rozkazu v jeho případě nešlo – přímý rozkaz, že nesmí nikoho zachránit, nikdy neobdržel. Snížili mu hodnocení, na druhou stranu mu dali vyznamenání za záchranu života – vojenská mašinérie se prostě nezapře. Viděli jsme ho pak už jen jednou – těsně před naším odjezdem. Stejně jako my podepsal mlčenlivost, také věděl, že nás si navíc pojistili nálepkou bláznů, kterým není radno věřit. Svěřil se nám, že to, co zažil ve městě, ho stálo hodně bezesných nocí a pokud by se mělo někde dít něco podobného, udělá vše proto, aby pravda vyšla najevo, mlčenlivost nemlčenlivost.

Také nám („…ale je to jen pro vaše uši, jasný?“) sdělil, že přepadení u východu z nouzového tunelu měla na svědomí jakási vojenská frakce, která neustála tlak informací a vzala si do hlavy, že veškeří živí příchozí z města v sobě nesou jeho nákazu a je zapotřebí všechny včas zlikvidovat. Jednali na svou pěst, Dag nebyl jediný, na koho se pokusili spáchat atentát. On sám měl štěstí, že díky Tirinze přežil, bohužel někteří jeho podřízení, kteří spolu s ním podminovávali město, šílené plány této zmatené skupiny zaplatili životem.

 

Přes ujišťování majora, že jsou ostatní města v pořádku, jsme zvolili pro další život místo co nejblíže rovníku. Věříme na dlouhé slunečné dny a na obrovskou masu slané vody, kterou, jak pevně doufáme, podhoubí té strašné nákazy nedokáže překonat.

 

Tiringa zde poprvé za svůj život našla klid, pohodu a pravidelný řád, který jí tak chyběl. Svého nastávajícího muže potkala v místní knihovně. Karla a já se živíme prodejem suvenýrů, které vyrábíme z místních surovin. Věřili jsme, že již budeme mít až do smrti klid, vypjatých a nervy drásajících situací jsme si už užili až až. Zřejmě nám ale nebude přáno.

 

Před časem přijela na ostrov rodina turistů. V přístavní restauraci sháněli kontakty na ubytování. Vzali jsme je s Karlou na byt, co se Tiri odstěhovala, máme volné pokoje. Jen tak mezi řečí jsme se dozvěděli, že přijeli z jednoho z těch úžasných bionických měst. Strávili u nás tři týdny, koupali se v teplém moři a sledovali s námi romantické západy slunce. Při odjezdu slibovali, že za rok se určitě vrátí, že kouzelnější místo na dovolenou ještě neviděli.

 

Pak jsme od nich dostali dopis.

Při návratu domů našli město obklopené jednolitou hradbou, obehnanou žiletkovým plotem. Prý je kapacita zaplněna a nikdo další dovnitř nesmí. Zkusili si stěžovat, ale byli upozorněni, že město opustili dobrovolně a sami, tudíž nemají právo na návrat, ani na náhradu škody. Cesta zpět není možná. Neměli kam jít, všichni ostatní příbuzní zůstali vevnitř ve městě, kam se nedá dovolat, nedá napsat, nedá dostat. Otec rodiny v závěru psaní poznamenal, že to tak nenechá, že si bude stěžovat u vyšších instancí.

Další dopis už nepřišel a naše pohledy a listy se vrací s poznámkou ‚adresát neznámý‘

 

Z denního tisku mezi řádky čtu, jak na mapě světa začíná přibývat zakázaných míst.

Přesto se staví stále nová města.

Každé totiž přinese spoustu hlasů Nejvyšší radě a to je to, oč tu běží.

Co na tom, že si lidstvo podřezává větev.

Co na tom, že jednou všichni zjistí, že už nemají kam jít.

Účel světí prostředky a košile je bližší než kabát, to platilo, platí a platit bude.

 

Ve včerejších zprávách jsme zahlédli kouřící trosky vojenského vrtulníku. Pilot prý nezvládl řízení a v poryvu větru zavadil listem vrtule o stromy.

Dag.

Dag, skvělý pilot, který nás mistrně dostal z pařátů toho prokletého města, už svůj slib nikdy nesplní. Té jeho havárii nikdo z nás nevěří ani omylem.

 

Stojím na břehu, moře mi něžně olizuje prsty na nohou. V ruce svírám pozvánku na večerní schůzi obyvatel ostrova, na které se bude projednávat stavba nového úžasného města.

Bionického.

Pomalu papír skládám do tvaru vlaštovky a házím do vln. Moře lačně přijme něžnou bílou oběť a dál mi pokorně omývá nohy.

 

Nemůžeme hlasovat proti, nemáme hlasovací právo.

I kdybychom vše, co jsme zažili, vykřičeli do světa, kdo bude věřit úředně potvrzeným bláznům?

Jediné, co můžeme, je zažádat o přestěhování na jiný ostrov. Budeme se stěhovat tak dlouho, jak bude potřeba.

Než nám dojdou ostrovy.

Anebo čas.