Potřetí se setkáváme se strážci rozhraní. Tentokrát jsem vybrala tři kousky, které na sebe víceméně navazují. Nepsala jsem je těsně za sebou, ale témata mi časem nahrála a tak vznikla tato malá série. Zakončená tak, jak jsem opravdu vůbec nezamýšlela…

Ještě předestřu, že se vše odehrává kolem roku 1950 (ano, inspirovala jsem se v jedné rozepsané povídce, ale pouze inspirovala…).

Klára, jsem prostě Klára

Téma: Falešná identita

Horečnatě se snažím vzpomenout, proč ležím v mokré trávě. Seberu poslední síly a pokusím se posadit. Už to jde lépe, ale když zavřu oči, rudá kola stále tančí svůj bláznivý tanec.
„Gonny,“ zachraptím. „Co-“ hlas mi selže.
„Šej,“ promluví Riaggon, ale je vzápětí přerušen.
„Je to Klára,“ řekne cizí hlas nesmlouvavě. „Stejně jako ty jsi Ota. Nezapomínejte na to.“
Klára.
Ota.
Riaggon.
Šejla.
Polknu a přikývnu. Klára. Jsem Klára. Krytí nesmí padnout nikdy. Nikdy.
„Co… se… stalo?“¨
„Nedaleko udeřil blesk. Asi vás omráčil výboj, co proběhl zemí. Ještě, že máte pořádné boty.“
A pak si najednou vzpomenu.
Nebyl to blesk.

Takový drobný problém

Téma: Jednou za sto let

Na takovou potvoru prý narazíte jednou za sto let. Obrovská obluda, ostré drápy i zuby, zrohovatělý ocas.
Bájné bytosti nejsou výmyslem pošetilých jedinců. Létavci z Galwarthy dali základ pohádkám o dracích, yetti má kořeny u walmirských kožonanců.
Mangikorské bestie – lidmi nazývané mantichory – jsme lovili nedávno v Brazílii. Naštěstí se nedostaly k obydleným oblastem, zakročili jsme včas.
Jednou za sto let?

Kdepak, žádný blesk.
Vyjela po mně z lesa. Vystřelila jsem, ale švihl mě tlustý ocas s trnem.
Zahlédnu, jak mizí mezi stromy, a už nevnímám nic.
Netuším, kam utekla.
Problém je, že je lidožravá a my jsme v centru Čech.

Chudák zvíře

Téma: Zvíře, které nechce odejít

Závěr krátké série. Ponechávám zde úvod, který jsem napsala už v dubnu, obávám se totiž, že je potřeba, abyste si nemysleli, že jsem se zbláznila. J

Úvod:

Myslím, že mi totálně hráblo. Nebo za to může víno a moje spolupisatelky.
V každém případě jsem stvořila parodii na vlastní fandom a musím to sem dát ihned, než víno vyprchá a já si to rozmyslím.

Tak nějak by to mělo navazovat na „Takový drobný problém“, ale nejsem si jistá, jestli bych tento nový kousek raději neměla před Sheilou a Gonnym zatajit.

Drabble:

„To mám vyhlásit rozhlasem: Uteklo nám takové zvířátko, velké jen jako náklaďák, na ocasu má jedovatý trn, neberte si ho domů, protože miluje lidi až nezdravě?“

Hádali jsme se, jak varovat obyvatelstvo, ale vtom jsme ji konečně zahlédli.
Jenže.
Než jsme ji našli, sežrala:
– náměstka v tatrovce
– fízla
– dělnického kádra
– svátečního myslivce pif paf bum
– svazáka, co místo sázení stromků žvaní
– babku udavačku.

Když jsme ji konečně chytili, koukla krhavým okem, odříhla, vyplivla boty, pozvracela se. Takovou nálož aktivních blbů nesnese ani žaludek mantichory.
Bylo nám jí vlastně líto, tak jsme otevřeli prostup a přes její protesty ji šoupli domů.

Závěrečná poznámka:

V podstatě takhle nějak zřejmě vznikla pohádka O Otesánkovi, řekla bych…