Pátek 14. 6. 2019. Slunce svítilo na plné pecky, Brno sálalo vedrem. Den jako každý jiný, prostě pátek. Pro nás to ale nebyl lecjaký den. Jeli jsme si pro koťata.

Vyrazili jsme do Svitav rovnou z práce, žádné zdržování. Zdržely nás až kolony kolem Kuřimi, klasický pátek odpoledne.

Do útulku jsem dorazila ve zvláštním rozpoložení. Moc jsem se těšila na koťata, při minulé návštěvě jsem viděla, jak jsou kouzelná a prostě mi učarovala. Ale bála jsem se cesty zpět, paní Jana vezla koťata jen na veterinu ve Svitavách a bylo prý zle, drobci se báli, přijeli celí vystresovaní.

Drbala jsem kožíšky podle toho, který mi zrovna přišel pod ruku, přikyvovala na informace ohledně krmení, vitamínů, mléka… a pořád myslela na cestu zpátky. Manžel rozložil a odnesl škrábadlo, které koťata dostala do výbavy, probrali jsme vše tam a zase zpátky.

„Necháte jim jména, co jsme jim dali?“ zeptala se paní Bohdanka.

„Nevím,“ znejistěla jsem. „Kocourek Toníček určitě nebude. Chtěla bych mít Goliáška.“

„To je dobrý nápad,“ přikývly obě útulkářky. „Má velké tlapky, bude veliký kocour, určitě. A holčičky,“

„Zuzi zůstane Zuzi,“ řekla jsem. „Ale Helenka… to asi ne. Ale tam ještě nevíme.“

„Nevadí,“ řekla paní Jana. „Papíry mají na jména, která jsme jim dali, do očkovacích průkazů jsme zatím žádná jména nepsali – zatím tam mají zapsané jen odčervení, takže není problém dopsat tam jména, jaká budete chtít.“

Ještě jsme se domluvili, jaké datum narození stanovíme – shodli jsme se na začátek dubna – a já podepsala všechny papíry, které byly k předání potřeba.

„Vezměte si ještě tenhle pelíšek, jsou na něj zvyklí,“ paní Jana, viditelně naměkko, mi předala velký červený pelech. „Kdyby bylo nejhůř, zkuste je do něj přendat, no, uvidíte…“

„Vždyť už mají výbavu jak benátská dóžata,“ usmála jsem se. Však taky měli. Obrovské krásné škrabadlo. Veliký pelíšek. Velkou krabici (ne tu, v které je přinesli, to ne, ale jinou, s kterou si rádi hráli). Balení kočičího mléka. Balení kotěcích konzerv. Deku žužlací (ještě na ni přijde řeč), deku hrací. Šustící tunel…

„To už opravdu stačí, paní Jano,“ říkala jsem pokaždé, když přinesla další věc. „My opravdu doma konzervy máme. Ano, zakysanou smetanu také máme. Maso jsme přemrazili a teď čeká rozpuštěné, až se vrátíme a naservírujeme jim ho.“

Paní Jana nám ještě zapůjčila germicidní lampu a pak už skutečně nastala chvíle odjezdu. Zvedla jsem se a přešla k přepravce. Goliášek, běhající okolo, nečekal a šup dovnitř. Zasmála jsem se.

„Jedeme domů, viď? Ty to víš, že?“

„Vědí to,“ přisvědčila Bohdanka. „Slibovaly jsme jim domov. Víte, máme je moc rády, ale útulek pro ně není to nejlepší. Potřebují mít své doma. Své lidi. Zaslouží si to.“

Přikývla jsem. Ještě jsme odchytli kotěcí slečny, co se honily kolem, a rázem na nás zpoza mřížky přepravky zíraly tři páry vykulených očí. „Co se zas bude dít? Co s námi bude???“

„Nebojte, prťata. Jedeme domů, víte to?“ Oči za mřížkou nedůvěřivě hleděly, ale to už jsme přešli k autu a rozloučili se.

„Já je ani nestihla naposled podrbat,“ povzdechla paní Jana. „Dáte nám vědět, jak jste dojeli, že? Prosím… Budeme na vás moc myslet.“

„Samozřejmě,“ usmála jsem se. „Nebojte. Za hodinku jsme doma, bude to coby dup.“ Navenek jsem se tvářila statečně, ale byla ve mně malá dušička. Teď to začne. Budou plakat, kvílet, nebo se rozklepou stresem? Zvládneme to?

Vydechla jsem a usadila se vedle přepravky, ze které na mne pořád zírala ta obrovská kukadla, otevřela víko na horní straně a do přepravky strčila ruku.  Jdeme na to.

Auto se rozjelo a my byli na cestě domů.

Drbala jsem koťata přes otevřené víko, seč to šlo. Hemžila se v přepravce, ale byla zticha. Pak se namáčkla na mřížku a sledovala, co se děje kolem. Zvedla jsem přepravku tak, aby lépe viděla, a koťata v klidu koukala ven.

Neustávala jsem v hlazení a pak jsem najednou zjistila, že hladím už jen jednu holčičku, protože Goliášek a druhé černobílé kotě tvrdě spí. Po chvíli se i třetí kotě stulilo mezi své sourozence a já nevěřícně zírala na tři spící kuličky. Ani v nejlepších představách jsem nevěřila, že by část cesty prospali.

„Oni spí…“ řekla jsem polohlasně směrem k manželovi, který soustředěně řídil.

„Cože?“

„Spí.“

Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla jeho spokojený úsměv. I on si oddechl. Ono řídit auto za kvílení tří kočičích hlásků by nebylo nic moc.

Po chvíli koťata otevřela očka, ale v podstatě jen proto, aby se v přepravce přeskládala, a spala dál.

Vytáhla jsem mobil a cvakla pár fotek. Nekvalitních, rozmazaných, jak sebou auto hýbalo, ale spící koťata za mřížkou přepravky vidět byla. Odeslala jsem je paní Janě, a obratem přišla odpověď:

„To je skvělá zpráva!“

Byla. A ještě lepší bylo, že koťata podřimovala víceméně až do chvíle, kdy auto zastavilo před domem. Oddechla jsem si. Kámen, který mi spadl ze srdce, musel být slyšet až ve Svitavách.

Zvládli jsme to.

Postavila jsem přepravku doma na rozložený gauč v obýváku a otevřela dvířka.

Vítejte, Světlušky. Jste doma.