„Do prdele, já jsem idiot! To teda byl debilní nápad. Nahoru to klouže, dolů nejede… No bezva, začíná se stmívat a já vůbec nevím, kde jsem. Nikdo to neví. A proč to nikdo neví? Protože jsem, já kretén, nikomu neřekl, kam jedu a že vůbec někam jedu.“

David Lobkovský se bezradně rozhlížel. Ráno byla obloha jako vymetená, zářivě bílý sníh se třpytil ve slunci, všechno slibovalo nádherný zimní den. Takže vydat se na běžky sám, když se jeho kamarád večer předtím namazal, a ráno nedokázal vylézt z pelechu, nevypadalo jako nejhorší nápad. Teď, v podvečer, ale mělo počasí rozhodně do příjemného daleko a rychle se zhoršovalo. Mrazivý vítr Davidovi vrhal do obličeje ostré krystalky sněhu ve stále silnějších poryvech, viditelnost se snížila na stěží několik metrů.

Podle plánu si měl už dávno doma v teple vařit čaj s rumem. Jenže sada vosků zůstala zapomenutá v předsíni a lyže nejely, jak měly. A navíc asi zabloudil. Nevěděl vůbec, kde je a jak daleko je nádraží, na které měl dorazit nejmíň před třemi hodinami. Nohama už sotva pletl, propocené oblečení ho studilo, ledový vichr se mu dostával až na kůži, prsty na rukou a nohou přestával cítit. A k dovršení všeho, jeho mobil, který asi před hodinou naposledy zahlásil, že má hlad, teď definitivně chcípnul. A já tu snad chcípnu taky, blesklo Davidovi hlavou. Zachvěl se a nevěděl, jestli víc zimou, nebo strachem.

Namáhavě vystoupal na další terénní vlnu a s nadějí se zahleděl před sebe. Moc toho neviděl. Hustě sněžilo a rychle se smrákalo. Nikde ani světýlko. Jen… málem by si ani nevšiml. Vlevo dole něco slabě probleskovalo. Dlouho se nerozmýšlel. Ať je to co chce, možná je to jeho jediná naděje, že nastávající noc přežije. Stočil lyže pryč od polozapadané stopy, které se až dosud držel, a rozjel se směrem ke světlu.

xxx

Obdélníková místnost byla téměř prázdná. Jedné z kratších stěn vévodil mohutný krb s přívětivě praskajícími poleny, čelem k němu stálo čalouněné křeslo s vysokým opěradlem, menší stolek někdo prostřel k večeři pro jednoho. A to bylo vše.  Zdi však prázdné nebyly. Viselo na nich neobvykle velké množství obrazů, malých i větších. Několik zátiší s nejrůznějším nábytkem, rozmanité krajinomalby, do detailu vyvedená jídelna s uchystanou opulentní hostinou.

Největší a nejzajímavější plátno zabíralo téměř celou stěnu naproti krbu. Zobrazovalo obrovskou patrovou knihovnu a několik postav v historických oděvech. V pravém dolním rohu byly namalovány dvě dámy zabrané do karetní hry, vlevo seděl na vyřezávané židli vysoký tmavovlasý muž s roztržitým výrazem a kytarou na klíně. Uprostřed obrazu stál veliký stůl plný map, složitých nákresů a podivných přístrojů. Dva starší pánové u něj zaujatě studovali jakési výpočty. Byl by to, i přes svou velikost, docela obyčejný obraz, kdyby se lidé na něm nepohybovali, a kdyby se z něj nelinul tichý hovor podbarvený zadumanou melodií.

Jeden z mužů v popředí najednou hlasitě vykřikl: „Tentokrát se nemýlím, příteli Jesenie! Objeví se dnes za soumraku. Už to nebude dlouho trvat, je docela blízko. Věř mi!“ Pak se otočil ke kytaristovi: „Mistře Evanesco, slyšíš? Odlož nástroj a přistup k nám.“ Nakonec se uklonil směrem k dámám: „Paní Polyxeno a panno Rio, vy, prosím, také!“

Nicméně dámy nebylo třeba zvát. Odložily karty již při prvním zvolání a teď dychtivě nahlížely přes rameno muži vítězně třímajícímu papír pokrytý změtí čísel a značek.

„Ukaž, mistře Keplere! Opravdu naše dlouhé čekání již za okamžik skončí?“

xxx

Svah byl docela prudký, takže do malého kamenného stavení s vysokou šikmou střechou David málem vrazil. Přesto ulehčeně vydechl. Chvíli zápasil s vázáním, než se mu povedlo sundat lyže, opřel je o zeď a zaklepal na masivní dveře z tmavého dřeva. Nikdo neotvíral, všude bylo ticho. Jen úzkým oknem prosvítalo ono slabé světlo, které ho sem přivedlo. Zvláštní, že ho v té chumelenici vůbec viděl. Nakoukl dovnitř. Záře vycházela z jedné tlusté svíce a z hořícího krbu. Takže někdo doma být musí. Zaklepal ještě jednou, a když se nic nedělo, stiskl starobyle vypadající kliku. Nebylo zamčeno.

Vešel a udiveně se rozhlédl. Čekal nějaké zádveří, ale ocitl se přímo v místnosti s krbem. Chystal se pozdravit a požádat o pomoc, jenže tu nebyl nikdo, koho by mohl oslovit. Davida napadlo, že by měl dům obejít a obyvatele najít, nemohl se však odhodlat k tomu, aby vyšel znovu ven do mrazu. Plápolající oheň ho neodolatelně, až téměř magicky přitahoval. Snad nebude vadit, když počká tady.

Téměř proti své vůli přešel několika váhavými kroky ke křeslu u krbu. Potřásl hlavou, sedl si čelem k ohništi, natáhl k němu ruce i nohy, opřel se a unaveně zavřel oči. Cítil sálající žár a ještě něco. Pečené maso a… svařák! Narovnal se a pohlédl směrem, odkud se vůně linuly. Stůl po jeho pravé ruce byl prostřený cínovým nádobím jako na nějakém zámku: talíř s pořádným kusem pečeně, jakési placky a konvice, ze které se kouřilo. David ji hypnotizoval pohledem. Kdy už někdo přijde? Mohl by požádat o malou sklenici toho vína?

Po několika minutách nevydržel, popadl připravený zdobený pohár a nalil si až po okraj. Vždyť to přece může později zaplatit, no ne? Víno bylo horké, silné, sladké a výrazně kořeněné. Příjemné teplo se Davidovi rozlilo i uvnitř těla. Tohle je teda fakt divná situace, pomyslel si, a než si stačil uvědomit, co to vlastně dělá, nalil si podruhé. A potřetí. Pomalu upíjel a zmalátněle uvažoval, jaký že je tohle zvláštní dům, kdo v něm bydlí a kam ten někdo sakra šel, když si tady nachystal teplou večeři. Myšlenky se mu pomalu začínaly vlivem únavy, tepla a alkoholu rozbíhat a vytrácet, až zůstala jen jediná: kdy konečně ten člověk přijde? Po čtvrtém poháru už mu o poslední osiřelou otázku mozek jen tak lehce škobrtnul a pak definitivně ztratil i ji.

Ria proběhla řadou pláten visících na zdi proti dveřím a nakonec se zastavila v malém obrázku rozkvetlé louky s potokem, který visel hned vedle krbu. Chvíli si muže v křesle pozorně prohlížela a pak opět zmizela v pozadí.

„Spí jako dřevo,“ hlásila, když se vrátila do obrazu knihovny. „A trošku chrápe. Připadá mi docela pohledný. Zdá se, paní Polyxeno, že krása z tvého rodu ani za těch několik staletí nevymizela.

Oslovená paní se potěšeně usmála. „Děkuji, děvenko. Později si svého prapravnuka také prohlédnu. Pánové,“ obrátila se k trojici mužů, „nebylo víno, které jsme pro něj nachystali, příliš silné? Neměli jsme tomu chlapci připravit raději bylinkový odvar? Jak dlouho předpokládáte, že bude spát? Mistře Jesenie, jsi lékař…“

Jan Jesenius se zamyslel. „Nemyslím, že by to víno bylo příliš silné. Silná byla spíše mladíkova únava.“

„Řekl bych, že budeme muset mít trpělivost až do rána. Navrhuji, abychom se rozešli do svých vlastních obrazů a také si na pár hodin zdřímli,“ ozval se Diego Evanesco.

Johannes Kepler se již chvíli chystal promluvit a čekal na vhodný okamžik. Teď se konečně narovnal a slavnostně pronesl: „Ano, můžeme spočinout na vavřínech našeho úspěchu. Mé výpočty nelhaly. Máme tady konečně studovaného muže z rodu Lobkoviců, bakaláře, absolventa artistické fakulty naší veleslavné Alma Mater. Nikdo jiný než právě on by nemohl najít tento magicky ukrytý dům. Okamžik, na který jsme toužebně čekali přesně tři sta sedmdesát let je konečně zde,“ uzavřel rozechvěle svůj vzletný proslov.

„A že se nám náš veleslavný učený bakaláříček tak trošku namaže a nebude k použití, to jsi z hvězd vyčetl také, mistře Keplere?“ porušila Ria prostořekou poznámkou rozjitřenou atmosféru.

Davida Lobkovského probudilo světlo a šum tichého hovoru za jeho zády:

„Česky! Myslím, že bychom měli mluvit česky. Je to přeci Čech, ne?“

„Nebyl bych si tím tak jistý. Za našich časů se více než česky hovořilo mezi urozenými lidmi německy.“

„Mýlíte se všichni. Latina. Ta bývala odjakživa jazykem vzdělanosti a vědy. A není nejmenšího důvodu, aby tomu tak nebylo i dnes…“

David vstal a jeho tělo, dlouhou dobu zhroucené v nepřirozené poloze, zaprotestovalo. Otočil se, nikdo však za ním nebyl. Obloha za jediným oknem byla modrá, do místnosti svítilo šikmé ranní slunce, které však nedokázalo úplně rozptýlit pološero, které v místnosti panovalo. Hlasy vycházely z obrazu… ne… z obrazovky? To musí být velkoplošná obrazovka. Někdo pustil v televizi nějaký pořad na Viasat History, nebo tak něco. Několik lidí v renesančních kostýmech se tam o něčem vášnivě přelo. Davida ale spíš než dokument v televizi zajímalo, kdo přístroj zapnul, kde je majitel domku a… kde tady má záchod. Kromě vchodových dveří žádné jiné neviděl. Aha, asi mají venku kadibudku.

Klapnutí dveří rázem uťalo vzrušeně šeptanou diskuzi.

„A máte to, mladý Lobkovic vám pláchnul,“ zatvářila se pobaveně Ria a kousla do jablka, pro které si zašla do obrazu bohaté hostiny. „No tak, nebojte se, on se zase vrátí,“ rozesmála se, když viděla zděšené obličeje svých společníků. „Kam myslíte, že musel jít, po tom všem vypitém vínu a celé prospané noci. Vy už si na skutečný život nepamatujete? A vůbec, pohleďte, na stole nechal čapku a rukavice.“

„Co je tohle za barák? Jedna místnost, žádná postel, žádný záchod, zato ale krb jak kráva a k tomu obří televize. Tady přece nemůže nikdo normální bydlet…“ bručel David, když se vrátil. Celá situace mu ze všeho nejvíc připomínala pořad se skrytou kamerou. Znovu se rozhlédl, důkladněji než včera večer. Kromě televize visela na zdech spousta obrazů, byl tu plápolající krb, kouřící konev svařáku… Počkat! Krb pořád hoří?! Kdo přikládal? A konev je zase plná. Opatrně sáhl na maso. Horké, jako kdyby bylo právě vytažené z trouby. V náprsní kapse bundy mu něco zavrnělo a píplo. Mechanicky sáhl po mobilu. Esemeska. Prý jestli přijde dneska večer do klubu. David konsternovaně zíral na rozsvícený displej. Včera večer byl ten krám dočista mrtvý a teď hlásí baterii plnou na sto procent! Co se to tady ksakru děje?!

„Salve, o nepos mi carissime de domu et familia Lobkowitz!“ ozvalo se najednou z televize tak hlasitě, až mu mobil leknutím vypadl z ruky. Přístroj třeskl o dlaždice a rozpadl se na dva kusy. David na ně pár vteřin strnule zíral a pak se zadíval na obrazovku. V popředí stála žena v bohatě zdobených šatech a usmívala se přímo na něj.

„Eee…?“ nezmohl se na víc, než na potupné citoslovce.

Dva muži stojící vedle dámy vzápětí promluvili také:

„Et a me illud salve audias, o lux tam diu nobis sperata.“

„Idem a me, vir doctissime atque expectatissime.“

„Ty vole…“ vydechl David s vytřeštěnýma očima. „Jestli je to fakt nějaká skrytá kamera, tak je hodně dobrá. No tak, haló, lidi! Už se ukažte. To se vám teda sakra povedlo. Jak to ti herci mluví? Nerozumím jim ani slovo… Tak jo, dostali jste mě. Kde teda máte tu kameru a mikrofony?!“

„Jste na něj všichni moc hrr. Copak nevidíte, že netuší, ve kterém kostele vyzvánějí?“ Do popředí se protáhla mladá dívka. „Asi v té nové době latinsky nerozumějí a o živých mluvících obrazech pochopitelně nic nevědí.“ Pak se podívala Davidovi zpříma do očí a usmála se. „Zdravím tě, mladý pane Lobkovici. Já jsem Harriet. Ale můj starší bratr, mistr malíř Diego Evanesco,“ ukázala na tmavovlasého muže stojícího v pozadí, „mi říká Ria. Všichni mí přátelé mě tak oslovují. Nehněvej se, pane, nechtěli tě vylekat, jen přeuctivě pozdravit v jazyce latinském. Je vidět, že toho o tobě moc nevíme. Neznáme ani tvé křestní jméno.“ Dívka se opět usmála a tázavě se na mladíka zadívala.

„Da… David. Jmenuju se David Lobkovský. Takže tohle všechno není skrytá kamera?“

„Nevím, co je to skrytá kamera. My jsme namalovaní. Naše portréty jsou však magické. Všechny jsou dílem mého drahého bratra Diega.“

„Obraz? Tohle je obraz?“ Mladý muž udělal několik kroků k tomu, co až dosud považoval za velkoplošnou televizní obrazovku umně schovanou ve zdobeném rámu. Natáhl k ní ruku a dotkl se… hrubého povrchu plátna pomalovaného olejovými barvami. Bylo mu na omdlení.

„Chlapče, myslím, že by bylo nejlepší, kdybys přisunul křeslo od krbu sem k nám a posadil se. Bude to nejspíš dlouhý rozhovor,“ promluvila laskavě starší z dam. „Nicméně soudím, že bychom tě měli nejprve nechat v klidu něco pojíst. Jen s vínem už buď raději opatrný. Na stole máš ve džbánu také vodu.“

„Proč jsme namalovaní?“ Ria, která přišla jako jediná dělat Davidovi u snídaně společnost, seděla v trávě v obrázku krajinky s loukou. Podpírala si rukou tvář, sledovala, jak mladík krájí maso, a zamyšleně opakovala otázku, kterou jí právě položil. Po chvíli se odhodlaně pustila do vysvětlování. „Bratr je, tedy byl… vlastně pořád je… kouzelník a skvělý malíř. Mne si namaloval, aby se nezbláznil žalem poté, co mne srazil povoz, a já zemřela.“

Mladík ztěžka polkl.

„Já vím, je to podivné,“ pokrčila rameny, „naše těla už dávno tlí pod zemí, přesto otisky našich duší žijí v bratrových obrazech dál. Svůj kouzelný portrét bratříček vytvořil později, když si uvědomil, že až zestárne a zemře, budu osamělá zase já. A to mi nemohl udělat. No, a mistři Kepler a Jesenius jsou bratrovi dlouholetí přátelé. Nechali se magicky portrétovat… jako vědecký experiment. Jsou nesmírně zvědaví na to, co jim budeš vyprávět o pokrocích vědy. Mistr Kepler si tě vypočítal.“

„Jak vypočítal?“

„Je přeci astronom a astrolog. Z horoskopu paní Polyxeny z Lobkovic vyčetl jejího vzdáleného potomka, studovaného mladého muže, který na počátku zimy léta páně dvoutisícího šestnáctého zabloudí v těchto lesích. Své výpočty stále upřesňoval, a dnes odpoledne jsme se dozvěděli dokonce hodinu tvého příchodu.“

David jen pokýval hlavou. Už se nedivil ničemu. „A paní Polyxena? Proč ta je tady?“ zeptal se, a strčil si do pusy poslední sousto.

„V naší době byla velmi významná a bohatá. Dala postavit tento dům a poskytla peníze na vše potřebné, aby mohl Diego vytvořit všechny ty magické ochrany a uchovávací kouzla. A taky na tebe byla zvědavá. Je moc milá, sečtělá a umí hrát karty. Jsem opravdu ráda, že ji tady mám. Jestli jsi již dojedl, pane Davide, pojď prosím ke knihovně. Naši mistři Jesenius a Kepler už na tebe netrpělivě čekají.“

„S dovolením se pokusím o shrnutí úspěšnosti našeho neobyčejného experimentu.“ Hlas mistra Jesenia se chvěl hlubokým zklamáním a mladík sedící v křesle před obrazem knihovny se přikrčil. Připadal si jako na zkoušce, na kterou potřebná skripta neviděl ani koutkem oka. Johannes Kepler a Jan Jesenius ho víc než tři hodiny bombardovali otázkami, na něž neznal odpovědi. Přitom to začalo celkem dobře. Že nerozuměl jejich latině, mu pochopitelně odpustili, když jim vysvětlil, že ta se dnes již jako mezinárodní vědecký jazyk neužívá. Skutečnost, že má státnici z angličtiny a hovoří plynně španělsky, na oba vědce sice žádný zvláštní dojem neudělala, ale praprababička Polyxena se pyšně usmála a pronesla archaickou španělštinou něco o tom, jak je potěšena, že její prapravnuk zná jazyk svých předků. Také Ria a její bratr Diego pochvalně pokývali hlavami.

Ale pak už šlo všechno jen k horšímu. Davidův bakalářský titul v oboru letový provoz a návazné magisterské studium managementu, považovali pánové Kepler a Jesenius za nějaký žert. Neměli nejmenší představu, co ta slova znamenají. A on zase nevěděl nic o logice, když nepočítal tu pověstnou ženskou a mužskou, o rétorice a jakýchsi sedmi svobodných uměních. To by ovšem pořád ještě nebyla žádná katastrofa. Vyprávěl jim o svém oboru – o létání, které je dnes úplně běžným způsobem cestování, usilovně lovil v paměti, co znal o objevování vesmíru, barvitě jim líčil přistání lidí na Měsíci. Jenže mu pánové zjevně nic z toho nevěřili. Tvářili se pochybovačně a Diego dokonce suše podotkl, že k snídani by se svařené víno možná nemělo pít.

Podobně přijali také jeho laické vyprávění o rentgenu, ultrazvuku, počítačové tomografii, transplantacích kdečeho, umělém oplodnění…

Jo, kdyby si nerozbil ten zatracený mobil, mohl by něco vygooglit, ukázat fotky, nebo nějaká videa. Takhle ale působil značně nepřesvědčivě a staříci se mračili čím dál víc. A když o astrologii a horoskopech už naštvaně prohlásil, že to jsou ty blbosti, které čtou ženské v šestákových časopisech, povzdechla si velmi smutně i paní Polyxena, která se na něj většinu času povzbudivě usmívala. Jen Ria vypadala, že snad potlačuje záchvat kašle.

Prostorem dál zněl tragický tón hlasu Jana Jesenia:

„Ne vždy jsou touhy vědců naplněny, přestože bývají podpořeny úmornou trpělivou prací a dlouhým čekáním. A to je právě tento případ. Příteli Keplere, soudím, že přišel čas, kdy naše existence zde ztratila svůj smysl a že bychom měli požádat mistra Evanesca, aby zrušil magické ochrany kolem našich portrétů, ať může nastat jejich přirozené chátrání a nakonec nevyhnutelný zánik. Buď sbohem, pane z Lobkovic, již tě nebudeme déle zdržovat.“

Johanes Kepler beze slova chmurně přikývnul na souhlas. Pak se oba pánové lehce uklonili v náznaku pozdravu, a zmizeli za rámem obrazu. Mistr Evanesco obrátil oči v sloup, pohlédl na svou sestru a na paní Polyxenu, zavrtěl hlavou a odešel za oběma muži.

David si připadal jako vymačkaný citron. Pomyslel si, že za litr svařáku k večeři, za nepohodlný nocleh a nezvyklou snídani zaplatil tímhle ponižujícím výslechem víc než dost. Ještě jednou se zadíval na teď už liduprázdný obraz knihovny. Obě ženy z něj také zmizely. Vzedmula se v něm vlna vzteku. Prudce se zvedl z křesla a oddusal ke krbu, aby ze stolu popadl čepici s rukavicemi. V této chvíli chtěl jediné. Co nejhlasitěji za sebou prásknout dveřmi a na celý ten bláznivý barák zapomenout.

„Chlapče, je tvá zloba skutečně silnější než zvídavost? Mohly bychom si s tebou také promluvit? Věnuj nám prosím ještě pár chvil. Třeba bychom společně přišli na něco, co by bylo ku prospěchu a radosti nám i tobě.“

Překvapeně se otočil. Na louce v obrázku vedle krbu stály paní Polyxena z Lobkovic a Ria.

xxx

O několik měsíců později se z každý víkend projížděné běžecké stopy končící u zdi malého kamenného domu, stala úzká cestička v nízké trávě, udržovaná pravidelnými návštěvami. David seskočil z kola, opřel ho vedle dveří a trošku poodstoupil, aby zkontroloval satelitní anténu. Bylo už skoro léto, jenže minulý týden přecházela studená fronta a dost foukalo. Jeho obavy byly naštěstí zbytečné. Veliký talíř držel ve svých úchytech pevně.

„Ahoj! Kde jste kdo, jsem tady!“

„Ahoj Davide! Podívej se, co mám.“ Ria přiběhla k okraji obrazu, aby mohla ukázat předmět, který držela v ruce.

„Ovladač? Ty máš ovladač?“ Teprve teď se David podíval na svítící obrazovku televizoru. Přístroj trůnil na stole, uprostřed domu obklopeného magií, která nejen chránila i obnovovala oheň a jídlo, ale nečekaně fungovala také jako zdroj elektrické energie. „No jo, máš tam Animal Planet a já vám posledně nastavil Discovery Science. Tvůj bratr je úžasný malíř a kouzelník!“

Diego Evanesco se s úklonou potěšeně usmál, objal sestru kolem ramen, ale pak si postěžoval: „Povedlo se mi namalovat ten přepínací nástroj opravdu věrně, takže skutečně dělá to, co dělat má, jenže moc nám to platné není. Na hudební kanály se stejně můžu dívat jen občas. A když byl tuhle na ČTart dokumentární film o moderním malířství, přepnuli mi to mistři vědátoři ještě před koncem. Věčně přehazují Discovery, Spectrum a Viasat Explorer.“

Paní Polyxena si přihladila neexistující fald na sukni a souhlasně poznamenala. „Máš pravdu, mistře Diego, že my ostatní přicházíme tak trošku zkrátka. Je s podivem, že si v té skřínce s pohyblivými obrázky smíme občas najít také něco pro dámy. Například historické dokumenty.  Je opravdu zajímavé, jak je dnes pohlíženo na doby minulé, včetně té naší. Nebo pořady o módě. Soudím, že oděvy jednadvacátého století jsou prostě fascinující a velmi pohodlné. I když musím říct, že v našich časech by byly považovány za poněkud neslušné. Ale co je nového u tebe, Davídku? Co ta poslední zkouška? Naši mistři Jesenius a Kepler by ti horší známku než výbornou neodpustili.“

„Dobrý, babi. Jasně že to mám za jedna. A kde vůbec jsou?“

„To bys neuhádl, Davide,“ zamrkala na něj Ria. „Koukni támhle na obraz laboratoře,“ ukázala rukou někam za Davidova záda. „Zakázali nám za nimi chodit. Zkoušejí zopakovat ten experiment, který viděli včera v pořadu Bořiči mýtů. Ten, o kterém ti pánové v televizi říkali, že se o něj doma nemáme v žádném případě pokoušet, protože…“ Ria se najednou zarazila a mladík se otočil.

Malý obrázek vedle dveří se právě zahalil hustým černým dýmem.

Vzápětí ze z něj vynořili oba staří pánové, umazaní, potrhaní ale šťastní. „Davide z Lobkovic, tímto okamžikem bereme definitivně a bez jakýchkoli pochybností všechna slova o zklamání zpět! Přijmi naše vřelé díky! Léta čekání se přece jen vyplatila! Tato doba je neskutečně inspirující! Úžasná pro každého, kdo má vědeckého ducha!“ vykřikovali jeden přes druhého. „Myslíš, že byste s mistrem Evanescem dokázali vymyslet, jak nám sem dostat také počítač s internetem!?“

Jde o volné pokračování povídky Portrét jako živý 

Poznámka:

Díky překladu Jany Vaňkové mohly postavy z obrazu promluvit na Davida latinsky. Pozdravily ho těmito slovy:

„Buď zdráv, ó můj nejmilejší vnuku z domu a rodiny Lobkoviců.

„I ode mě poslyš ono buď zdráv, ó světlo, ve které jsme tak dlouho doufali.“

„Totéž ode mě, muži nejučenější a nejdoufanější.“