Jako správně vycvičená obsluha v Hotelu u devíti koček máme s kočkami poměrně dost zkušeností. Tobiáška a Rozárku jsme měli od koťátek, Barbucha přišel jako mladý puberťák a Čenda, Jája a Silver dorazili do hotelu ve věku již pro kočky středním až úctyhodném, Čendovi bylo osm a Jájovi a Silverovi nejméně dvanáct až patnáct let, těžko odhadovat. Sofinka, sama ještě ani nedorostlá, odhadem roční, přivedla tři koťata tak měsíční, tipla bych. A pak tu byli další, krátkodobí hosté hotelu, Lupínek, Barbušice, Trojbarevka, Silverka s koťaty, černý s obojkem, sousedovic zrzek…
Rok 2018 byl pro Hotel zdrcující. V jeho průběhu odešli za Duhu naši čtyři mušketýři – Silver, Tobiáš, Jája a naposled Čeněk. Barbucha v září zmizel, což se při jeho toulavém způsobu života bohužel dalo očekávat, ale doma jsme ho udržet nedokázali. Od malička tulák, navždy tulák…
A tak jsme o Vánocích 2018 zůstali téměř sami. Doma jen Rozárka, vzadu v dílně dvě polodivoké venkovky Sofie a Bonnie.
Trvalo asi půl roku, než jsme se ze smutných událostí vzpamatovali a jen tak zkusmo občas v hovoru prohodili, že bychom časem mohli pomýšlet na to, vzít další kotě. Tedy dvě koťata, natolik už jsme byli zkušení, že nám bylo jasné, že dvě bude lepší počet. Kdyby je Rozárka nepřijala, budou mít jeden druhého, nebudou smutnit, kotěcí hry jsou také ve dvou lepší… a spousta dalších důvodů, proč zrovna dvě.
Většina z vás už mě zná, mnozí osobně, jiní z textů, které publikuji. Jsem hovorná, mám ráda společnost a tak se samozřejmě známí – hlavně ti přes kočky a jinou zvířenu – brzo dozvěděli, že Hotel má vygruntováno, pavučiny z koutů vymetené, památníky na bývalé obyvatele vyvěšené na čestných místech – prostě že je téměř, ale opravdu téměř připraven na nové hosty.
Začala jsem jednat i sama – poptala jsem se v útulku Tibet, kde nám kdysi vyšli vstříc, když jsme potřebovali uchýlit kočku s koťaty. Ano, mají koťata, ale není jisté, zda jsou zdravá, musíme počkat. Čekali jsme, rozhodnutí, že k Rozárce opravdu chceme zdravá koťata – ona i my jsme si už nemocných kocourků užili až až.
V tu dobu Velká kočka mrskla ocasem a mávla tlapkou. Dobře totiž věděla, že přesně v době, kdy jsme dospěli k rozhodnutí přijmout koťata, se jiní lidé rozhodli nechtěňátek zbavit. V noci mezi 23. a 24. květnem 2019 totiž přistála na schodech před útulkem Světluška ve Svitavách krabice. Velká, zalepená.
Paní Jana, majitelka útulku, v první chvíli zadoufala, že to třeba bude krmení – z krabice totiž nevycházel žádný zvuk – ale okamžitě, jak otevřela víko, měla jasno.
Na dně se krčili tři naprosto vyděšení tvorečci, zírali na útulkářku obrovskýma očima v malých křehounkých hlavičkách, s hrůzou, co se bude dít dál. Vždyť už je odtrhli od mámy, strčili do téhle krabice, pak do obrovské hlučící věci, a nakonec nechali v té tmě samotné, uvězněné v malém prostoru, bez jídla, bez opory, bez maminky…
Netušili, že měli v podstatě štěstí. Také mohli být vyhozeni v lese, v polích, na smetiště, do popelnice… a čekala by je smrt hladem, hrůzou, vyčerpáním. Nebudu se vyjadřovat o lidech, kteří toto dokážou udělat, to by bylo na dlouho. Nevím, jaký měli důvod nekastrovat kočku, když koťata nechtějí, ale nakonec přece jen neudělali to nejhorší, co mohli, ale udali koťata tak, jak nejlépe uměli – podstrčili je lidem, o kterých věděli, že se postarají.
Koťata byla i s krabicí přenesena do místnosti, která pro ně byla honem provizorně nachystána, a paní Jana s paní Bohdankou se o ně začaly starat jak o vlastní děti.
Dny v karanténě uběhly, zrzavobílý kocourek a dvě černobílé kočičky byli prohlášeni za zdravé. Z původního působiště si nepřinesli ani blechy, ani svrab, neměli výtok z očí ani z nosu, po vyšetření se zjistilo, že jsou FELv i FIV negativní, a tak paní Jana dala na FB první fotky s tím, že Toníček, Helenka a Zuzanka hledají nový domov.
Foto 1 – první fotka na FB útulku Světluška Svitavy
Pak už netrvalo dlouho a jejich fotka i dojemným popisem okolností se objevila i na mém facebooku. Dotyčná, kterou nebudeme jmenovat (že, Moni), dobře věděla, co dělá, když ji nasdílela. Nutno říci, že jsem odolala. Asi tak den nebo dva. Vždyť my chtěli jen dva, a tihle jsou tři. A oddělit je evidentně přece nejde! A taky bychom rádi černouška. A druhý může být zrzavý, klidně. Nebo pruhatý, ale ten černoušek… srdeční záležitost… Jája…
Pak vyskočily další fotky. Koťata si hrála. Koťata spala. Koťata jedla. A z dotazů pod fotkami bylo čím dál víc zřetelné, že lidé by vzali jedno, ale více, to nejde…
Foto 2 – popisek u této fotky mě vzal za srdce a prakticky rozhodl: Helenka Helouš sní svůj sen o krásném milujícím domově pro sebe, pro sestřičku Zuzanku a bratříčka Toníčka.
Splní se jí?
Hm, u nás by to přece šlo, nebo ne? Dvě nebo tři, není to už fuk? Proč nedat domov všem třem, vždyť by mi to srdce trhalo, kdyby je měli rozdělit… Stejně jsme tak za tři roky plánovali další kotě, to moje vysněné mainské mývalí… No tak holt nebude, co nadělám.
A tak jsem se situací seznámila manžela. Ukázala jsem mu fotky, nechala přečíst příběh o nalezení – a bylo vymalováno.
„Domluv se, kdy bychom si je mohli vzít. Napiš tam co nejdřív, ať nám je někdo nevyfoukne,“ prohlásil. „A zeptej se, co bude potřeba zařídit.“
Napsala jsem tedy první, opatrný vzkaz na adresu útulku. Že tedy bychom jako měli o koťata zájem, že bychom vzali všechny tři, pokud by to šlo, a že bychom se na všem dalším rádi domluvili. Také jsem přidala kontakt na Moni – sama má ze Světlušky kocourka Tomáška – to aby si mohla paní Jana prověřit, že nejsme ani množírna, ani žádní trapiči zvířat.
Foto 3, Foto 4: Na fotky na FB Světlušky jsem se dívala pořád dokola… Jsou tak krásní, drobečci…
Paní Jana si nás samozřejmě prověřila – bylo to vidět i z obsahu zpráv. První opatrné, další už radostné, bublající nadějí, že snad opravdu koťata budou mít štěstí a půjdou spolu.
Popisek, který posléze vyskočil u fotek koťátek na FB, mě úplně dojal. Útulkářky jsou ženy s obrovským srdcem, vidí tolik hrůz, tolik zlých osudů a špatných konců… každá umístěná kočka je jejich obrovské vítězství, každé kotě, vyrvané zlému osudu, je jejich zásluha. Dovoluji si citovat slova paní Jany:
Jsou dny, kdy Vám ledová ruka sevře srdce nad třemi páry kotěcích očí v krabici a jsou dny, kdy dostanete možnost pocítit radost. Neskutečnou, obrovskou a nepopsatelnou radost, když stvoření, která se narodila nechtěná a na obtíž, dostanou šanci na opravdový domov. Naše Helenka Helouš, Zuzanka a Toníček měli pořádnou porci štěstí, protože do nového domova, kde už se na ně těší jejich člověčí máma, pojedou společně. Už jsme jim tu novinu pověděli, už vědí, že budou bydlet s kočičí kamarádkou v domě se zajištěnou zahradou, už vědí, že na nich záleží a že jsou chtěná. Tak krásný den Vám všem!
Pak už to šlo ráz na ráz.
Paní Jana instruovala, co kočičky žerou – nakoupila jsem konzervičky do zásoby. Taky hračky. Nové záchodky. Nachystali jsme obývák – odstranili kytky z parapetů, všechny nebezpečné drobnosti šly pryč – za sklo nebo do vyšších pater knihovny.
Také Rozárka si odnesla svůj díl – i ji jsme pro jistotu nechali vyšetřit, zda je zdravá – přece jen se tu pohybovali nemocní kocouři a jeden nikdy neví. I ona vyšla z testů se ctí, FIV a FELv negativní. Méně už z toho se ctí vyšel můj muž, který ji vezl na veterinu a pravil, že příště si vezme sluchátka, neb mu hlasitým jekotem dávala velmi srozumitelně najevo svůj nesouhlas celou cestu tam i zpět.
Samozřejmě jsme se zajeli na koťata podívat – taková malá inspekční návštěva. S paní Janou i paní Bohdankou jsme si padli do oka, řekla bych. A koťata? Kdo by si nezamiloval tak úžasná stvoření? Jemná, hebká, chvíli vrnící blahem, chvíli kmitající po pokoji jak malé blesky… Stačilo je jednou vidět a měli jsme jasno. Budou naši.
Po čtrnácti dnech konečně nastal ten den, kdy jsme pro koťata měli jet. Přeorganizovala jsem svůj program, odřekla piknik DMD v Praze – což mě tedy hodně mrzelo, ale koťata prostě dostala přednost. Odpoledne v pátek 14. 6. 2019 jsme pro ně vyrazili. Uplynuly téměř přesně tři týdny od chvíle, co byli nalezeni v krabici…
Trochu jsem se obávala, jak zvládneme zpáteční cestu. Tedy ne my, ale jak ji zvládnou koťata. Budou plakat? Nebo ječet jako Rozárka? Hodinu a kousek? Budou vystresovaní, vyděšení? Neublížíme jim převozem?
Auto se blížilo ke Svitavám a já se začínala bát.
Foto 5, foto 6 – i na fotkách bylo vidět, jak týden od týdne rostou, jak z vody…
Sláva, sláva, sláva, v hotelu bude zase veselo. Už se těším na další příhody kočičího komanda. I na to, jak se s nimi seznámím osobně. I když se obávám, že než to stihnu, už bude poněkud odrostlé.
Toro, díky za ty drobky,užívejte si hodně a hodně kočičí radosti a štěstí,ona kuťata i vy, si to zasluhujete (h).
Jenny, děkuju moc.
Milá Toro, krásně píšete vždycky, ale tyhle příběhy ze života a s dobrým koncem – tedy vlastně začátkem (inlove) Držím palce, ať si Rozárka na tu údernou trojku brzy zvykne a žijete v radosti a pohodě.
Moc děkuji.Taky mám ráda příběhy se šťastným koncem. Tenhle doufám nějakou dobu potrvá.
Milá Toro, to se táák krásně četlo a také jsem se šťastnému dojetí neubránila. A dojaly mě i ty popisky. Díky za představení koťat. Přímo za srdce bere fotka Zuzanky (snad je to ona) v červeném pelíšku! Takový rozkošný drobeček!!! Miluji pohled na kočku s koketně nakloněnou hlavičkou a uši vpřed, jako je na poslední Toníček. Já tomu říkám, že se kočka „dívá usima“.
Prostě tobě i tvému muži patří velikánský dík, co jste pro tři sirotky udělali a přeji, aby Rozárka co nejdřív přišla na to, že se třemi raugíři může být legrace. Dojal mě i komentář paní Jany, ó jak ta musela být šťastná, že sourozenci zůstali pohromadě !
Nemám Facebook(nechci ho), takže bohužel nemohu sledovat růst koťat (bezesporu do krásy) a jejich rošťárny v přímém přenosu. Tak prosím nám „nefacebookovým“ alespoň tady dej občas zprávu jak se jim vede (tedy víckrát, než jen tu příští středu (clap)). Budu se těšit.
Domluvily jsme se s Dede na jakémsi „občasníku“. Určitě dám vědět i tady. Kdoví, třeba tu vznikne základ další knížky…
Jé, tak už jsi to řekla 🙂 Sledovala jsem to na Facebooku a na Brnění jsem ti tvrdila, že koťata potřebuješ a Rozárka se s tím nějak vyrovná… konec konců byla zvyklá na společnost, byť jen žijící vedle ní.
Mě teď píchlo u srdce, když jsem zjistila, že SOS kočky Hodonín mají kotě Borůvku… ale teď v létě mám pořád dveře na zahradu dokořán a Oriáš by asi další mrně zvládal špatně, i s Adélou mu to trvalo.
Jo, ted bude spousta koťat všude zas, bohužel :(. Rozárka zatím papiňákuje, ale ono jí to trvalo i s Barbuchou a tihle jsou tři. Doufám,že do zimy to nějak dopadne, teď tráví hodně času venku, kam tihle malí ještě nesmí.
Jo, vzít další kočku je vždycky risk…
To je moc krásný příběh. Ať vám koťátka dělají jen radost!
Děkuji moc. Myslím, že radosti bude plno, i když starosti taky přijdou. Ale to k životu patří…
Tak konečně i na Dedeníku!!! Musím se přiznat, že na FB jsem se zaregistrovala po té, co mi Dede do telefonu prozradila, že máte doma tři koťata a já chtěla vědět víc. Takže už vím, jak jsi ke kotěcímu nadělení přišla. Byla zvědavá až do dnešního dne, protože na posledním Brnění jsi snila o maince 😛 , ha, ha ta nevypočitatelná CD.Ale co. I mainka bude, tomu věřím! Jen co trošku vypipláš tyhle malé uličnice s uličníkem. Jen co trošku odrostou a ty zatoužíš znovu po kotěcích rošťárnách. Zatím ti přeji – užívej si jejich radosti, brzy vyrostou a budou to rozumné a důstojné kočky! Jsem za ně i za tebe moc ráda, že jste se našli. Dámám do Svitav velké pozdravení. My máme Darečka z Tibetu (h) (cat) .
Díky, Alex, to je pro mne a hlavně teda pro koťata fakt velká pocta, že jsi kvůli nám šla na fb! To koukám teda! Děkuji a budu podávat hlášení 🙂
Ólalá, Toro, to se mi ale zamžily zraky! Přestože jsem ten příběh už znala z fcb útulku i z tvého fcb. Jsou rozkošní a jistě pěkně provětrali Hotel 😀 . Přeji vám všem dlouhá krásná a šťastná léta. A Rozárce ještě navíc, aby je vzala za kamarády, že to bude fajn!
Jojo, větrají nám faldy neustále, ale jsou skvělí.
Eh Toro, tři černobílé kočky (beztak s pěšinkama:)) – nenaložila sis až moc? (rofl) (rofl) Ten kocour bude jednou chudák! 😀
Díky za ten článek – příběh koťat sleduju na FB od samotného počátku a ačkoliv nebulím, tak ten hluboký pocit uspokojení, že ta nechtěňátka si vylosovala báječný život, ten cítím také, i když na tom nemám žádnou zásluhu.
Těším se na další příhody rychlé roty – aspoň máme na Dedeníku něco pro kočkaře:)) Tedy ne, že bychom se my ostatní nebavili také 😛
A k tomu nezaslouženému dobrému pocitu… člověk ho potřebuje, když vidím ten nekončící pramen zvířat v nouzi, kterému nemohu pomoct. Někdy doufám v moc sdílení, ale holt jsem dvojpsí a víc si se svojí periodicky stěhovavou domácností dovolit nemůžu. Ten pocit bezmoci, vůbec, když mě obrázek chudáka nechtěného psa opravdu osloví, ten je hroznej.
No to mi povídej, víš, kolik na mne vyskočilo na fb dalších koťat v nouzi? Též je mi z toho těžko, tohle je jen kapka v moři…
Toro, krásně se to čte, přeji hodně radosti a zdraví všem čtyřnohým i dvounohým, dlouhý spokojený život ve smečce.
Děkuji, Alenko. Též doufám, že si užijeme krásné roky.
„zírali na útulkářku obrovskýma očima v malých křehounkých hlavičkách“ tak tady jsem začala brečet, třebaže vlastně celý ten příběh znám – nejdřív ze stránek Světlušky, potom už od Tory
je to velký šťastný příběh – a končí v nejlepším, buéééééééééé!!!!!! jak dlouho budeme čekat na pokračování???
Bedulko, rozplakat jsem tě nechtěla, opravdu ne. Pokračování, pokud se nepletu, bude ve středu.
Tak jsme si tu Toro pobrečela lítostí i radostí a přeju jim ten Váš ráj na zemi, co maj….ať jsou s Vámi dlouho a pořád zdraví a spokojení….
To jsem ráda, že tu nebulím sama! Toro, děkuju za ta kočičí miminka, u tebe budou mít opravdový kočičí ráj na zemi, který si po tom špatném startu do života moc zaslouží. Tak ať je vám všem vespolek moc fajn!! (h)
Děvčata, rozbrečet někoho opravdu nebylo v plánu, to jsem nechtěla. Jen jsem to psala, jak jsem cítila.
Toro,my si pobrečíme, že to nakonec dobře dopadlo…na konci je to pláč úlevnej a radostnej….
Jóó!! Přesně tak, Sharka to vystihla. Taky jsem na konci brečela radostí
Tak pak je vše v nejlepším pořádku 🙂
Jen nás nechej si trochu pobečet! Však takové slzy oči nekalí, protože víme, že nakonec to dopadne dobře! Aspoň je vidět, že nemáme okoralá srdce 😉
Díky, jsi zlatá
Koťata měla opravdu štěstí!! To se tak hezky čte! Díky za ně, díky!
Jsem ráda, děkuji.
Odchod jednoho z obyvatel hotelu jsem zažila osobně a tvé první seznámení s fotkou koťátek vlastně taky. A přiznám se, že mi bylo od začátku jasné, že se přistěhují. I když ty tvrdíš, že jsi prý odolávala. 🙂
A těším se, až tu trojku na podzim uvidím.
Pravda, ty jsi byla u odchodu Čeňka. Smutná doba. Je pryč, ale nezapomínáme. Jen je tu konečně veseleji.
Toro, nic lepšího nemohlo potkat Vás, ani koťata. Myslím, že Rozárka se spíš sžije s koťaty, než s eventuálními dospěláckými přírůstky i když koťata teď budou v přesile a až dorostou do pubertálního věku, tak si s nimi možná užije. No, ta puberta u koťat naštěstí netrvá dlouho.
Přeju spokojené soužití celému hotelu (a trošinku závidím, ale jen malounko).
Díky. Taky doufám, že to bude dobré.
Toro – jak řekla JJ, jste skvělí všichni dohromady. Koťátka jsem už obdivovala na FB a proto vím, že z koťátek se stala rychlá rota Metelesku blesku. Moc se těším na pokračování, protože veselo, veselo určitě bylo a je a bude (nod) .
Držím palce, aby se Rozárka s koťátky smířila a byla v pohodě. (h)
Díky. Rozárka je velmi svoje, ale myslím, že se to časem srovná.
Tak my bohudík podobné problémy nemáme. U nás to prostě přijde oknem, párkrát se to dohaduje s domácíma, párkrát prchá před Mařkou a ejhle, máme další přírůstek. Už dávno jsem přestala vysílat požadavky na barvu a tvar, Bimbo se trochu uklidnil, když Monča dorostl úctyhodných rozměrů Mainské mývalí s povahou gaučového povaleče a mazla největšího. Tak přejeme spoustu krásných zážitků a hodně společných dní
U nás to bylo podobné. Všichni vyjmenování v článku byli nechtějí, vyhození, toulaví. No, moc jsme nepokročili, ale jsme rádi, že je máme.
však já mám taky všechno prakticky nechtěňátka….
Njn, když těch koček je tolik a lidí k nim tak málo…
Nojo, taky mám samé takové kočky „z druhé ruky“, ale jsou báječní. Někteří zažili hrozné věci, ale snad to všechno už dávno zapomněli. Když je někdy tak sleduji, jak klidně spí, jak bezstarostně oddychují, tak z toho málem brečím.
Viď. Já je taky pořád oňuchávám, bobečky. Jen mi tedy rostou fest.
Milá Toro, jen telegraficky – koťata jsou skvělá, ty jsi skvělá a tvůj muž taky. Rozárka je doufám čase vezme na milost. Přeji hodně radosti s mláďátky.
JJ, díky. Těším se, až je brzo uvidíš.