Na konci června jsme se s dětmi vypravili na výlet na Ukrajinu. Ania má totiž na Ukrajině – ve Volyni – vzdálené příbuzné pocházející z česko-polské rodiny, která tam kdysi žila. Šli jsme se tam tedy podívat, a při té příležitosti jsme – jak to máme ve zvyku – procházeli města a projížděli venkov.

Na Ukrajinu jezdím do různých míst od roku 2005, kdy se občanům EU otevřela, a za ty roky udělala země, obzvlášť pak v poslední době, obrovský pokrok. Když jsem tam přijel poprvé, šlo o postsovětský skanzen se všemi neřestmi spadající do kategorie homo sovieticus, jaké si člověk může představit. Dnes je to sice chudší, ale v zásadě normální evropská země, pokud jde o to, jak věci fungují, jak s vámi lidé jednají a co tam je všechno dostupné. Člověk se až neubrání pocitu, že dnešní Ukrajina je taková, jaké mohlo být Rusko, kdyby aspoň jen trochu chtělo pracovat na tom, aby bylo lepším místem k životu místo země, která hlavní zdroj své hrdosti čerpá z vědomí, že se jí okolí bojí.

Tentokrát to ale bylo poprvé, co jsem na Ukrajině řídil. Letěli jsme do Lvova, kde jsme si půjčili auto a jeli nejprve do Rovného (polsky Równe, ukrajinsky Rivne), odkud jsme se vypravili na prozkoumávání Volyně, včetně regionální metropole Lucku (polsky Łuck, ukrajinsky také Luck). Z Volyně jsme pak přejeli do Kyjeva, odkud jsme se přes Rovné vrátili do Lvova, odkud jsme zase letěli domů.

Hlavní budova Ševčenkovy univerzity v Kyjevě.

Na úvod uveďme nejdříve několik poznámek, které by našinec mířící na Ukrajinu měl vědět:

• Úřední jazyk je ukrajinština. Ukrajinština je východoslovanský jazyk psaný cyrilicí (odlišnou od té ruské, takže chce to se ji naučit, než tam člověk jede), který je nejvíce ovlivněný polštinou, ale z velké míry také češtinou, ruštinou a trochu i jidiš a hebrejštinou. Právě příbuznost ukrajinštiny s polštinou a češtinou, odkud do ní přešlo mnoho slov, způsobuje, že nejsnáze se tam člověk, pokud nefunguje angličtina, domluví právě polsky a česky, a to i v Kyjevě, nejen na západě země. Rusky se dá domluvit od Kyjeva na východ; v Kyjevě není ruština jazyk preferovaný, ale v zásadě akceptovaný, ale na západ od Kyjeva není úplně dobrý nápad ruštinu zkoušet, místní jsou na to trochu hákliví. Mezi takové hlavní rysy odlišující ruštinu od ukrajinštiny je, kromě slovní zásoby, fakt, že ukrajinština má sloveso „mít“ a sloveso „být“ v přítomném čase, na rozdíl od ruštiny tedy tyto věci neříká opisem, a má, stejně jako čeština a polština, sedm pádů.
• Česká stopa na Ukrajině je velká a v zásadě nekonfliktního charakteru. Nejvíce je patrná na Podkarpatské Rusi kvůli tomu, že toto území bylo mezi lety 1918-1938 součástí ČSR a působilo tam mnoho Čechů, ale také ve Lvově a hlavně na Volyni, v regionu na sever od Lvova, který má centrum v Lucku. Na rozdíl od Poláků, Maďarů nebo Židů nehrozí, že dá-li se Čech do řeči s místními o historii, skončí diskuse v minovém poli. Aktuálně však žije volyňských Čechů na Ukrajině minimum, většina využila nabídky České republiky z 90. let k přesídlení do Česka.

Paní se modlí v katedrále sv. Vladimíra (patřící ukrajinské pravoslavné církvi). V pravoslavných chrámech musejí ženy nosit šátek; je u vchodu k zapůjčení pro ty, co ho nemají.

• Volyň je srdcem oblasti, kterou vynikající americký historik Timothy Snyder nazval „Krvavé země“. Prakticky všude, kam jdete, chodíte po něčích kostech a je dobré to mít na paměti. Stručně řečeno byla dynamika následující: Němci s Ukrajinci nejdřív povraždili místní Židy, aby poté Němci a Sověti začali (každý zvlášť, z různých důvodů) vraždit Ukrajince, Ukrajinci Poláky a Poláci poté v odvetě Ukrajince. Mluvím-li o vraždění, mám na mysli civilní obyvatelstvo, od nemluvňat po staré lidi, zpravidla nahnané do kostela či synagogy a upálené uvnitř zaživa. Kolektivní paměť toho, co se stalo, je dodnes velmi živá, Volyň je plná příběhů, z nichž tuhne krev v žilách, ale pokud se člověk v tématu neorientuje opravdu dobře, měl by pouze poslouchat s tím, že si pak doplní svědectví zase od lidí z jiných stran barikády. Historická paměť je mezi místními dost selektivní a funguje zpravidla stylem „pamatujeme si dobře, co se stalo našim, ale ne tak úplně to, co jsme provedli jiným“.

• Vzhledem k výše uvedenému trpí dodnes Ukrajina velkou historickou schizofrenií, kterou v menším měřítku znají třeba i Slováci. Ukrajinci jsou, stejně jako Slováci, mladý národ (ve smyslu politického národa) a jako takový mají nedostatek vlastních historických hrdinů, mezi nimiž se to navíc hemží různými velmi pochybnými osobami, jako je například vůdce Ukrajinské povstalecké armády Stepan Bandera. Ačkoliv je to pro Poláky, stejně jako pro Čechy (oba národy považují za v zásadě samozřejmé, že mají více než tisíciletou historii plnou vlastních hrdinů), dost obtížná představa, když někam Ukrajinci umístí velkou sochu Bandery nebo po něm pojmenují ulici, případně někde vyvěsí červenočernou vlajku UPA, nedělají to kvůli tomu, že by se hlásili k zločinům, které UPA spáchala, ale jako výraz přihlášení se k té trošce vlastní historie a nezávislosti, kterou mají. Slovensko od podobného osudu zachraňuje odkaz Milana Rastislava Štefánika a Slovenského národního povstání, ale Ukrajinci pak už kromě spisovatelů a dalších umělců, jako byli třeba Ivan Franko nebo Taras Ševčenko, nikoho moc nemají. Je tedy potřeba brát tyhle věci trochu s rezervou.

Pomník padlým lidem z revoluce roku 2014 (na Ukrajině se nazývá jako Revoluce důstojnosti) poblíž Majdanu v Kyjevě.

• Ukrajina je, nepočítáte-li Krym či okupovaná území na východě země, destinace bezpečná a není se čeho bát. Místní se vám budou snažit vyjít vstříc, jak jenom budou moct, protože o vaši přítomnost stojí. Jsou neuvěřitelně pohostinní; míra pohostinnosti Ukrajinců není daleko od pohostinnosti, díky níž jsou proslulí Íránci, až to Evropana občas onesmělí. Je to země naprosto standardně fungující, není potřeba se na cestu připravovat stylem „jedu do střední Asie nebo rovníkové Afriky“.
• Nejsnáze se na Ukrajinu dostanete jakkoliv jinak, než vlastním autem. Není nebezpečné vlastní auto na Ukrajinu brát (riziko krádeže není nijak výrazně vyšší, než zde), ale fronty na hranicích jsou u motorových vozidel dost neúnosné. Je potřeba počítat s čekáním v řádu hodin, a třeba dvě hodiny čekání se považují vyloženě za úspěch. Takže pokud člověk nejede na delší dobu, má smysl zvolit alternativní způsob, jako je buď vlak z Košic či Miskolce do Mukačeva, pěší přechod hraničních přechodů Medyka (PL) – Mostyska (UA), Ubľa (SK) – Velykyj Bereznyj (UA) či Veľké Slemence (SK) – Mali Slemenci (UA). Pozor: mnohé silniční hraniční přechody nejsou určeny pro pěší. Dá se také levně letět letadlem, buď z Wrocławi či Katowic do Lvova, nebo z Prahy do Kyjeva či Oděsy. Občané EU nepotřebují na Ukrajinu ani víza, ani žádnou dodatečnou registraci na místě, stačí přijet, ukázat pas a je to. Pokud si skutečně na Ukrajinu svoje auto vezmete, nebude nijak výrazně vystupovat z řady. Aut s evropskými registračními značkami je tam plno a důvod je hlavně ten, že mnoho Ukrajinců na různých místech Evropy pracuje a posílá peníze domů. Tento fakt ovšem přispívá k tomu, že už tam zdaleka není tak levně, jak bývalo kdysi; cenová hladina je cca na 75-80 % české, pohonné hmoty třeba na většině pump už stojí kolem 29 Kč za litr.

Ukrajinské masové kuličky se zeleninovou přílohou.

Dávno jsou pryč doby, kdy se na Ukrajině nedalo „nic“ koupit a kdy se dalo jít do restaurace tak maximálně na boršč a varenyky (ukrajinské pirohy). Pokud jde o jídlo, je to doslova ráj; ve městech, obzvlášť v těch s turistickým ruchem, je k dispozici přehršel dobrých restaurací, bister a podobných míst, kde vaří místní i zahraniční kuchyni, kde se experimentuje, kde jsou mikropivovary s nejrůznějšími pivními speciály, a to za velmi dobré ceny. Oběd, tedy tři chody a pití, se pohybuje v průměrně dobré restauraci kolem 120 Kč. Platit se dá na většině míst bezkontaktní kartou, ale hotovost to samozřejmě chce vybrat. Pokud jde o hotovost, zemi stále ještě čeká zásadní reforma: bankovky a mince neodpovídají cenové hladině země. Jedna ukrajinská hřivna (ukrajinsky hryvnia) odpovídá cca 0,85 Kč a je to bankovka. Kopějky se už naštěstí prakticky nevyskytují, ale i tak je manipulace prakticky pouze s bankovkami poměrně zmatená. Centrální banka ale chystá v brzké době výměnu bankovek v hodnotě 1, 2 a 5 UAH za mince a vystavení nové bankovky v hodnotě 1000 UAH, což by mělo pomoct.

Pro děti (na obrázku náš Patrick) je na Majdanu největší atrakcí množství fontán, v nichž se dá brodit a koupat.

Korupce je sice na Ukrajině stále ještě dost, ale jako turista se s ní nepotkáte, nemáte totiž kde. Korupce se týká zejména veřejného zdravotnictví a úřadů všeho druhu, od nichž místní potřebují nějaké potvrzení či povolení, ale podařilo se ji celkem úspěšně vymést z policie, což je v podstatě jediná veřejná instituce, s níž má turista něco společného. Udělalo se to tak, že se vedle někdejší milice založila nová policie, na zelené louce, s novou strukturou, novými lidmi, a policie chvíli koexistovala rovnoběžně s milicí, než měla dost policistů na to, aby ji nahradila. Protože je i – na ukrajinské poměry – slušně platí, dostali nová auta, nové uniformy a jiné vybavení, má povolání policisty i jistou prestiž, která sama o sobě korupci brání. Neplatí tedy dávné historky o úplatných policistech na kontrolních stanovištích nebo hraničních přechodech.

Památník sedmdesáti let NATO na Evropském náměstí v Kyjevě (kousek od Majdanu).

Kontrolní stanoviště na silnicích ovšem stále ještě jsou, ale provádějí se tam namátkové kontroly při 50 km/h, respektive zastavují se jen „podezřelá“ auta; asi kilometr před nimi jsou kamery, co čtou registrační značky a policisté si tak zastaví jen toho, koho potřebují. Důvod je ten, že je Ukrajina součástí evropské pohraniční politiky, o níž EU „doma“ nic moc neříká, ale která momentálně drží většinu běženců mimo evropské území. EU platí policistům na Ukrajině, v Bělorusku, v Turecku, Libyi, Nigeru, Maroku a několika dalších zemích za zadržování nelegálních běženců, jejich posílání zpět ještě předtím, než se dostanou na území EU.

Pohled na část Starého města.

Internet už na Ukrajině také znatelně pokročil. Ještě před rokem byla síť 4G jen v Kyjevě, Lvově a Oděse a 3G sítě jen ve středně velkých a větších městech; letos je s výjimkou opuštěného venkova daleko od větších silnic 3G/4G všude, kde člověk potřebuje. 4G ve městech nad 50 tisíc obyvatel je už víceméně standard, což při ceně 70 hřiven (60 Kč) za 4 GB dat potěší. Mobilní internet je na Ukrajině základ, protože spousta věcí funguje na QR kódy, které jsou všude možně – od tramvajových zastávek, kde není jízdní řád, jen QR kód, který vás dovede na stránku se zastávkovým jízdním řádem, přes turistické informace po nejrůznější služby. Celkově vzato je digitalizace mnoha věcí na Ukrajině dál, než u nás, protože bylo levnější udělat virtuální službu, než zavádět od různých služeb pobočky, tisknout papír, distribuovat ho a podobně.

Staré město v Kyjevě.

Ze služeb všeho druhu se prakticky vytratila taková ta sovětská arogance a hrubost; služby jsou na velmi dobré úrovni, prakticky také zmizelo – až na výjimky, které člověk vidí tak jednou za dva, tři dny – takové to velikášské chování typu „já mám peníze a kdo je víc“, které člověk právě zná třeba z Ruska. Rok od roka je vidět více ohleduplnosti mezi lidmi; třeba pouštění chodců na přechodech je sice méně časté, než u nás, ale vyskytuje se dost často na to, aby si ho člověk všiml.

Kostel a klášter sv. Michala v Kyjevě.

Co se mi na Ukrajině velice líbí je jejich charakter „start-upového“ národa, který ještě nemá spoustu věcí zavedených, a tak experimentuje a přichází na nejrůznější kreativní řešení, na které třeba v Evropě nebývá úplně chuť. Připomíná to silně naše devadesátá léta, kdy se může mluvit o všem a může se dělat cokoliv, co ostatním vyloženě neškodí. A hlavně: navzdory tomu, jak těžký život tam hodně lidí má, bez ohledu na to, kolik lidí je frustrovaných politikou, celková nálada, taková ta, co se nedá jen tak změřit na bázi volebních map, je rok od roka lepší. Není to tak dávno, co na ulici člověk viděl samé kyselé nebo ustarané obličeje – a už ani to tak není. Lidí, ze kterých vyzařuje pohoda, je na první pohled daleko víc než dřív. Neříkám, že je tam všechno v pořádku – spousta věcí není – ale hrozně rád se dívám na společnosti, které v sobě mají nějakou naději a zápal pro to, se svým životem něco udělat a nečekat na to, co udělají druzí.

Památník obětem ukrajinského hladomoru – genocidy spáchané Sovětským svazem mezi lety 1932-1933. Kvůli odbojnosti ukrajinských sedláků nechal Stalin Rudou armádou zkonfiskovat veškeré potraviny na Ukrajině a zavraždil tak během jediného roku miliony lidí (nejserióznější odhady se pohybují od 3,5 do 7,5 milionu mrtvých).

I pro nás je nesmírně důležité, že máme ve svém sousedství zemi, která je přátelská, civilizovaná a nám nakloněná; není pro Evropu nic horšího než být obleženou tvrzí, kde ze všech stran bude na našich hranicích číhat chaos nebo nebezpečí. Celou dobu dost reálně hrozí, že se to Ukrajině nepodaří a že je Rusko slupne jako malinu, jakmile k tomu jenom dostane příležitost, ale třeba se to také nestane. Ať to bude tak či tak, jeďte se tam podívat, stojí to za to.

Chlapci zpívají a hrají na ukrajinský národní nástroj – banduru – před nákupním centrem Globus pod Majdanem v Kyjevě.