Byl to takový malý rituál. Maminka s babičkou přebíraly věci, ze kterých jsme přes prázdniny vyrostli, a babička k tomu vždycky dodala: „No jo, všechny děti jsou po prázdninách větší a vyspělejší.“ Ona i děda byli učitelé, něco o tom tedy věděla.
Pamatuju si, že jako malá jsem si říkala, že to musí být tím sluncem! Představovala jsem si, že děti v létě vyspívají rychleji, stejně jako v teple lépe rostou okurky a rajčata. Později jsem došla k názoru, že je to prostě tou svobodou. Ne, že bychom si mohli dělat co chtěli, prázdniny obsahovaly i plno práce, ale byla většinou jiná než obvykle a často volitelná.
A pak tu byly knížky! Kdybych mohla, prázdninami bych se pročetla, ale to by mi zase uteklo mnoho jiných radostí. Třeba prázdniny u babičky, kde jsme měli nejen volnost, ale díky dědově trpělivosti a encyklopedickým znalostem to byl i čas fascinujících objevů – děda nás učil jen tak mimochodem, ale o to účinněji.
Také jsme cestovali. Moji rodiče byli toulaví a my se toulali s nimi. Je neuvěřitelné, co všechno se člověk dokáže naučit jen s tím, že mění místa pobytu a nezapomene si přibalit pořádný kus zvědavosti! Když jsem od dvanácti začala chodit na jízdárnu, přibylo mi další práce, protože jezdit se mohlo až když bylo všechno ostatní hotovo. Což v létě znamenalo práci o senách, slámě, pomoc při opravách a velkém úklidu stájí.
Později přibyly brigády. Pokud měl člověk štěstí a sehnal si něco, co ho bavilo, tak mohl nové znalosti a zkušenosti přehazovat lopatou, a ještě si něco vydělal.
I proto mě by mě zajímalo, proč se spousta o prázdninách radostně aktivních a učících se dětí tak děsí nastávajícího školního roku. A to i v případě, že se školou nemají problémy. Že by to nějak souviselo právě s tou… svobodou?:))
A tak se dnes ptám – máte dojem, že je tento postřeh správný? Měli jste pocit, že vás prázdniny nabíjejí, že se učíte intenzivněji než během školního roku? Co vás inspirovalo nejvíc? Nová prostředí, setkávání s novými lidmi (i nucené – třeba soužití s úplně cizími dětmi na táborech), čas na čtení?
Ahoj, mávám z Prahy 🙂
Taťka se rozhodl zdolat nástrahy chytrého telefonu a tak se tu teď bavíme 😀
Myslím, že nejhorší je zatím ta dotyková část. 😛 Proč se v pětaosmdesáti nenaučit něco nového? Konec konců jsou přece prázdniny (inlove)
Do chaty jsme zamířili většinou hned další den či dva po vysvědčení. A pak už jsem se po celé dva měsíce v Praze zdržela vlastně jen pro výměnu obsahu kufru – to v době kdy už jsem jezdila na tábory či brigády. Dobu před tím jsme s bratrem byli buď celé dva měsíce na chatě, nebo různě u příbuzenstva na venkově. V dětství se o nás na chatě střídavě starali oba rodiče, až dodatečně jsem si uvědomila, že to pro ně asi nebylo snadné, zajistit si na ty doby dovolenou v práci. Jako ostatní nepamatuji se, že bychom se kdy nudili a vzpomínám na všechny prázdniny ráda. Vlastně žasnu, že jsme ani bratr ani já nikdy nepřišli k žádnému většímu úrazu. Protože těch blbin co jsme prováděli bylo víc než dost. Ale všechno skončilo nanejvýš odřeninami, modřinami a boulemi. Jedou jsme ale spadla ze stromu z dost velké výšky, naštěstí jako placka na záda. To jsem si opravdu poprvé pořádně vyrazila dech, fakt jsem se nemohla chvilku vůbec nadechnout. Ale jasně stál angel strážný při mně.
Nevím, jestli jsem během prázdnin povyrostla, ale do školy jsem se už zase těšila, hlavně na kamarádky a na debaty co jsme která dělaly.
Tak nějak si nemohu vzpomenout zda jsem v prázdniny vůbec kdy viděla rodiče ale myslím, že ne. Byly tábory,babičky,kamarádky a to i na jakési té dovolené s rodiči, které jsem však neviděla ani tam, snad u večeře.
Byly to krásné chvíle,dostatek ovoce na stromech a keřích,slunce,voda,vzduch,skoro žádná auta ani pan starosta v ulici auto neměl.:-) Užívali jsme si náramně a ano, knihovna fungovala, za vysvěčko taky knihy,óó, to byly časy! Později se synkem jsme si taky podobně užívali a teď i s vnučkou,sice trochu jinak ale přece,máme možnost cestovat a tak jedeme. Do školy jsem se docela těšila, sdílení zážitků a spolužáci, měli jsme to nastaveno dobře, vzpomínám ráda.Nemám ani jednu negativní vzpomínku. 🙂
Proč? Asi představa každodenního vstávání, nuda (pro někoho stres) ve škole, úkoly, blbí spolužáci, učitelé… Mnohdy návštěva kroužků, sportovních aktivit, kterými si spousta rodičů léčí své nesplněné ambice (měli jsme v rodině, ve třinácti se neteř vzepřela), málo času na to, co by chtělo dítě dělat…
Šárko, nemuset po prázdninách do školy bylo vždy moje toužebné přání, žel nikdy se mi nesplnilo. Takže na trvalé prázdniny jsem odešel až v r. 2004, sice ,,už“ v 56 letech, ale kdyby to bylo dřív, rozhodně bych se nezlobil. (rofl)
Já mám pocit, že opravdu za prázdniny človíčkové o rok dospějí. Alespoň mi to tak připadalo, když jsem se vracela na začátku září do školy. Na druhou stranu prázdniny v mé představě utekly jako voda, tak nevím
Nějakou dobu, když jsem chodila na základku, vypadaly moje prázdniny vždycky stejně. Nejdříve tři týdny na vodáckém táboře na Lužnici. Tam jsem se vždycky moc těšila, jezdila jsem tam dlouhá léta (dokonce jako velká párkrát i jako personál), měla jsem tam kamarády. Ten tábor byl od tátova podniku a se stejnými lidmi jsem jezdívala i v zimě na hory, bylo to moc fajn. Další dva týdny jsem byla na „táboře“ v Bulharsku u moře. To pořádala naše škola, byly to trochu polní podmínky, ale nás jako děti stejně zajímalo hlavně moře a pak zmrzlina, chalva, melouny a pražená kukuřice (tenkrát jsme nevěděly, že se tomu říká popcorn) – a tohle všechno nám to místo poskytovalo měrou vrchovatou. Když jsem se vrátila, už byl srpen. Ještě jsem jela s rodiči na dva týdny na dovolenou – to bylo různé. Někdy na Šumavu, někdy na Balt, jindy k Balatonu, dvakrát vyšla Jugoška. Taky to bylo fajn. A poslední týden prázdnin už jsem byla většinou doma. Ani to mě nijak nevadilo, některé holky už taky byly zpátky z prázdnin, a tak jsme zase šmejdily po sídlišti a vyprávěly si, kdo kde byl a co zažil.
Jak jsem rostla, moje prázdniny se samozřejmě proměňovaly. Přišly brigády, skončily tábory, pak už jsem nejezdila s rodiči. Ale ty moje dětské prázdniny holky ze základky byly nejlepší, bezstarostné a plné zážitků a dojmů, co víc jsem si mohla přát.
První den, tedy den, kdy jsme dostali vysvědčení a vypadlo z ,,boudy“, byl nádherný, poslední smutný – jé, zítra už je září a zase začne nuda a pruda. Prázdniny znamenalo, že se ráno vzbudím a z postele vylezu kdy se mi bude chtít, nasnídám se a mám celý den pro sebe. K obědu můžu, ale také nemusím, pokud jsme podal včas hlášení, dorazit a program? Takový, na jaký mám právě chuť. Teď už mám, jakožto důchodce, prázdniny pořád, tedy pokud šéf nezavolá, že pro mne má džob, což ale nebývá každý den a pokud večer nahlásím, že se mi zítra nebude chtít, nebo ráno že mi není dobře, džob se nekoná.
No já jsem vlastně nikdy nezažila takové ty líné prázdniny, kdy bych mohla vstávat, až se mi bude chtít, a tak. Ale nijak mi to nevadilo. Vždycky mě bavilo, že se děje nebo že se dělá něco zajímavého nebo zábavného. Lenošit můžu vlastně občas teď, i když mám do důchodu ještě daleko, když mám nějaký volný den mezi jednou a druhou zakázkou.
Já bych to lenošením asi nenazýval, ono někdy se člověk ráno probudí a nějak se mu do ničeho nechce;takový ,,den blbec“ má občas každý. Jenže pracovní proces vyžaduje a zejména dnes, aby se člověk psychicky znásilnil, vstal a dorazil včas do práce, kde zažije peklo, protože, ač zcela z formy, musí podávat 100% výkon a ještě poslouchat nejapné poznámky z okolí. Já jsem měl výhodu v tom, že když se mi nechtělo ráno vstávat, tak jsem si přispal a do práce dorazil klidně později, nebo také vůbec; na montážích to šlo, normálně jsme ,,pracovali“ od pondělka do čtvrtka a od 9 do 14 hodin a když rostly poblíž houby, tak se šlo na houby, protože práce počká, ale houby ne.
Osobně se domnívám, že prázdniny skutčně učily malého člověka samostatnosti (odeslání vlakem k tetě na Šumavu), volnosti a opravdu i té svobodě. Byly to dny jiné a z mého pohledu jaksi lepší. Ale stejně, když „začalo foukat ze strnišť“, tak jsem se do školy těšila. Spolehlivě mne nalákala vůně nových sešitů a obalů a těšení se na spolužáky.
Já jsem o prázdninách mezi první a druhou třídou ZDŠ utekl ze zotavovny ve sv. Kateřině u Počátek, došel, ačkoli jsem cestu neznal, do Jihlávky, tam si koupil režijní jízdenku, vláčkem osobáčkem se dopravil do Veselí nad Lužnicí, pak rychlíkem do Prahy a dalším vláčkem osobáčkem domů. Rodičové byli na mrtvici a tát odejel v sobotu na motorce do zotavovny pro kufr s věcmi, protože jsem kategoricky prohlásil, že se mi tam nelíbí a pokud mne pošlou zpátky, uteču opět.
Jako dítě jsem toasi tolik nevnímala.Prostě byly prázdniny.U tety s bratrancema a sestřenicema a děckama ze vsi, na táborech..potom jsem si s některejma psala, s některejma spousty let, s některejma o sobě víme doposavad. Nejraději jsem měla prázdniny děštivé, to jsem si mohla pořád číst. To jsme chodila co týden do knihovny a vracela a půjčovala si knihy. A měla jsem i kartičku do dospěláckého oddělení. Ale po prázdninách jsm es evraceli do školy a byli jsme větší, někteří vypadali i jinak,za ty 2 měsíce…a někde zůstalo volné místo v lavici – to po těch,co ze z prázdnin už nikdy do školy nevrátili….