Jako obvykle se probudím velmi brzy. Potok pod okny tiše bublá – letní voda hukot nedělá. Slunce před chvílí vyšlo, venku zpívají ptáci a já vím, že už neusnu. Co teď? Zaběhnout si ještě v noční košili naproti do lesa a sledovat, jak slunce stoupá nad východním svahem? Nebo vzít kosu a jít pokosit kousek louky?

Jako malá jsem byla rozený skřivánek – budila jsem se brzy a ráno byla moje nejproduktivnější část dne. Rodičům to nijak extra nevadilo – od doby, kdy jsem se naučila číst jsem už nikoho zbytečně nebudila:)) Jenže to neplatilo, když jsme byli venku – například na chalupě v osamělém krkonošském údolí. Pokud nelilo jak z konve, chtěla jsem ven!

Louky v Beskydech – Makov

No a letní ven mělo dvě varianty. V prvním případě jsem skutečně chodila ještě v noční košili do lesa za potok, kde jsem sedávala na oblíbeném místečku, sledovala, jak sluníčko stoupá a snila. Vymýšlela jsem si příběhy a jediné, co mi chybělo ke štěstí byl pes. (Když jsem se konečně dočkala psa, už jsem nebývala v lese sama – to už jsem s sebou musela brát své skřivánče – malého Marka. Zase jiná podobě štěstí:))

V druhém případě jsem se oblékla, vyplížila ven a vzala si kosu. Taťka taky býval ranní ptáče, ale když věděl, že se hrabu z postele já, on ve své ještě zůstal. Však svůj díl práce odvedl – v síni byla naklepaná a nabroušená kosa, vedle ní brousek v kovovém toulci. Do taťkova mistrovství jsem měla daleko, ale jetelíček před domem obvykle posekal hned co jsme přijeli, takže na další sekání čekaly hlavně louky kolem. A louka – to zdaleka není jen tráva!

Z hlediska sekáče je louka především hromada pevných stonků všelijakých rostlin a ty je radost sekat. Ráno, když je od rosy mokro, se seče nejlíp. Kosa dělá sviš svuš, a vy jdete řádkem, posečená tráva voní (u nás i anýzem:)), ptáci zpívají a hmyzy vás žerou jako o život. Rovinky jsme v sevřeném údolí moc neměli, většinou se sekalo na různě svažitých stráních.

Když máte pocit, že se potřebujete narovnat, vydechnout a trochu se kochat, vytáhnete brousek a kosu nabrousíte. Taťka nosil toulec i s trochou vody u opasku, já si ho nechávala zapíchnutý na začátku koseného řádku. Jednak jsem prakticky nikdy neměla pásek, a jednak moje technika kosení nebyla úplně excelentní, takže mi ta voda cákala ven:)) Přebrousit kosu nebyl problém, ovšem člověk při tom musel být duševně přítomen, jinak šlo o prsty. Chápete, že zrovna mě to stálo poměrně velké úsilí, ale prsty mám pořád všechny:))

Ráda na ty chvíle vzpomínám, ale klidně se přiznám, že teď, ve svém věku, jsem moc ráda, že mám motorovou sekačku. Vím, že to zní jako rouhání… ale se svými zády bych už kosu do ruky vzít nemohla a tráva stále roste. Přesto, když přijdu k rozkvetlé letní louce, nejlépe té horské, tak se mi srdce rozbuší radostí. A ne, nikdy do té louky nelezu – to člověk, který louky jednou sekal, jinému sekáči neudělá:))

A tak se dnes ptám – co vy a louky, tráva a sečení? Sekli jste někdy kosou? Taky milujete horské louky?:))