Jako obvykle se probudím velmi brzy. Potok pod okny tiše bublá – letní voda hukot nedělá. Slunce před chvílí vyšlo, venku zpívají ptáci a já vím, že už neusnu. Co teď? Zaběhnout si ještě v noční košili naproti do lesa a sledovat, jak slunce stoupá nad východním svahem? Nebo vzít kosu a jít pokosit kousek louky?
Jako malá jsem byla rozený skřivánek – budila jsem se brzy a ráno byla moje nejproduktivnější část dne. Rodičům to nijak extra nevadilo – od doby, kdy jsem se naučila číst jsem už nikoho zbytečně nebudila:)) Jenže to neplatilo, když jsme byli venku – například na chalupě v osamělém krkonošském údolí. Pokud nelilo jak z konve, chtěla jsem ven!

Louky v Beskydech – Makov
No a letní ven mělo dvě varianty. V prvním případě jsem skutečně chodila ještě v noční košili do lesa za potok, kde jsem sedávala na oblíbeném místečku, sledovala, jak sluníčko stoupá a snila. Vymýšlela jsem si příběhy a jediné, co mi chybělo ke štěstí byl pes. (Když jsem se konečně dočkala psa, už jsem nebývala v lese sama – to už jsem s sebou musela brát své skřivánče – malého Marka. Zase jiná podobě štěstí:))
V druhém případě jsem se oblékla, vyplížila ven a vzala si kosu. Taťka taky býval ranní ptáče, ale když věděl, že se hrabu z postele já, on ve své ještě zůstal. Však svůj díl práce odvedl – v síni byla naklepaná a nabroušená kosa, vedle ní brousek v kovovém toulci. Do taťkova mistrovství jsem měla daleko, ale jetelíček před domem obvykle posekal hned co jsme přijeli, takže na další sekání čekaly hlavně louky kolem. A louka – to zdaleka není jen tráva!
Z hlediska sekáče je louka především hromada pevných stonků všelijakých rostlin a ty je radost sekat. Ráno, když je od rosy mokro, se seče nejlíp. Kosa dělá sviš svuš, a vy jdete řádkem, posečená tráva voní (u nás i anýzem:)), ptáci zpívají a hmyzy vás žerou jako o život. Rovinky jsme v sevřeném údolí moc neměli, většinou se sekalo na různě svažitých stráních.
Když máte pocit, že se potřebujete narovnat, vydechnout a trochu se kochat, vytáhnete brousek a kosu nabrousíte. Taťka nosil toulec i s trochou vody u opasku, já si ho nechávala zapíchnutý na začátku koseného řádku. Jednak jsem prakticky nikdy neměla pásek, a jednak moje technika kosení nebyla úplně excelentní, takže mi ta voda cákala ven:)) Přebrousit kosu nebyl problém, ovšem člověk při tom musel být duševně přítomen, jinak šlo o prsty. Chápete, že zrovna mě to stálo poměrně velké úsilí, ale prsty mám pořád všechny:))
Ráda na ty chvíle vzpomínám, ale klidně se přiznám, že teď, ve svém věku, jsem moc ráda, že mám motorovou sekačku. Vím, že to zní jako rouhání… ale se svými zády bych už kosu do ruky vzít nemohla a tráva stále roste. Přesto, když přijdu k rozkvetlé letní louce, nejlépe té horské, tak se mi srdce rozbuší radostí. A ne, nikdy do té louky nelezu – to člověk, který louky jednou sekal, jinému sekáči neudělá:))
A tak se dnes ptám – co vy a louky, tráva a sečení? Sekli jste někdy kosou? Taky milujete horské louky?:))
Těším se na jizerskohorské louky, po kterých se budu příští týden procházet. Snad ještě nebudou příliš zdevastované suchem.
Jinak na sečení mám opravdu nevšední vzpomínku, je to už strašně dávno, kdy jsme s kamarádkou po probdělé noci nad lahví vína a řešení problémů šly v 5 hodin ráno posekat jejich zahradu. (fubar) Myslím, že naši strážní andělé se tehdy dost nadřeli, poněvadž jsme to obě přežily bez jediného škrábnutí.
Jak jsem čistě pražská, tak jsem sekala kosou i srpem. Srpem na zahrádce u chaty v křivoklátských lesích (byla malá a naši měli mechanickou sekačku, takže srpem se ladily ty okraje a zbytky) a kosou na chalupě u Liberce. Tam byl veliký pozemek, silně svažitý. Žádný mistr světa jsem s kosou nebyla, ale posekat jsem posekala 🙂 Strašně se mi to líbilo… ten zvuk, ta vůně…
Nevím, jak moc se to zapomíná, už jsem kosu neměla v ruce asi třicet let. A taky by mi asi upadly záda 😛 .
Krásně se dnes čte … i všechny příspěvky … vybavím si dědečka se slamákem na hlavě, brouskem za pasem, jak jde rázným krokem a kosí (inlove)
Louky v podhůří jsou krása veliká.
Hezké fotky 🙂
Zahradu sekal kosou táta a byl moc rád, když jsem mu vyrobil elektrickou sekačku. Tehdy se něco takového neprodávalo ani v Tuzexu, takže hotový produkt a jeho výkon budil senzaci a závist. A stačilo málo: Bazarový přírubový třífázový elektromotor 1,1 kW, pár úhelníků, kus půlcoulové trubky, příruba s žací lištou a žabky do žací lišty kombajnu. Pak už jen 30 m gumové čtyřžilové šňůry a 25 A oválná zástrčka; zásuvka na domě byla. O rok později jsem takto svépomocí vyrobil i cirkulárku. Jediné, co jsem koupil, byl hřídel, řemenice a řemeny.
tak toho bych se bála …. těch smrťáků bylo dost.
Ono záleží na tom, jak se to vyrobí a z jak kvalitního materiálu. Ty žabky byly připevněny na lištu, vyrobenou z 2 mm tlustého ocelového plechu dvěma šrouby M6 a i když se občas jeden ustřihl, žabka na tom druhém uhnula, aniž se utrhla a sekačka začala ihned vibrovat, takže riziko nulové. Jediné, co bylo nutno hlídat, byl přívodní kabel, ale i když se do něj jednou za sto let povedlo seknout, vypadl okamžitě jistič a stroj zůstal bez proudu. Takže ta mašinka vydržela bez problémů pracovat přes třicet let! Který dnešní výrobek tak dlouho vydrží?!?
Kosit srpem nebo kosou neumím, ale zbytek rodiny ano, obzvlášť dcera je na to moc šikovná. Na naší zahradě sekačku nepoužíváme, i když ji máme (vlastně máme 2 plus strunovku), přijde nám to ohleduplnější k přírodě. Odpoledne tam jedem a budem tam až do neděle, už se těším.
Letos máme v trávě velikou hromadu různých kytiček (trochu jsme to my dvě s dcerou dosely) a taky hromadu motýlů, čmeláků a včel (ty k nám lítají od sousedů, kteří sice chovají včely, ale trávu mají vymydlenou na 1 cm).
máš nádherné pejsinky a ta krásná louka jim sluší. Moc hezké kytičky, zvlášť karafiátky – po našem slzičky Panny Marie.
Kosou ani srpem jsem nikdy nesekala.
Ale jako malé děti jsme, jak trefně píše DEDE, musely k hrabím.
Pěkně všici za sebou a už se jelo.
Příští týden mám dovolenou. Budeme na chatě.
Už se těším na snídaně, obědy i večeře na terase.
Je tam krásně.
Kdysi, za mlada jsem kosívala kosou, měla jsem takovou menší, lehčí, prostě dámskou 😉 . Uměla jsem kosit, ale už tehdy při té rotaci dostávala zabrat bederní záda, nevíc jsem nikdy neuměla kosu naklepat. Můj muž, měšťák, ten už vůbec nee. Takže mi ji naklepával soused. Kvůli zádům jsem přešla na srp, to se dalo klečet, na kolenou podložky a posouvat se vpřed.Nikdy jsem nekosila široširé louky, ale místa mezi malými borovičkami vedle našeho domu, aby je nezahušil plevel.
Dámská kosa? Proč ne:)) My jsme měli jen tu taťkovu – roky a roky broušení jí zúžily čepel, takže vypadala opravdu nebezpečně – a taky nebezpečná byla. Nikdy jsem ale nekosila s lepší 🙂
Pamatuji si na radostné okouzlení, když jsem prvně viděla louku plnou petrklíčů. Oni opravdu existují! Jako pražské dítě s chatou za Prahou jsem je znala pouze z pohádek a obrázků a tady se zhmotnila louka, těch nevídaných kvítků plná! Jaká krása!
Asi to byl hluboký zážitek, protože mám tu louku, schoulenou v zátiší lesa před očima jako na fotografii. A vidím tam i sebe, vím přesně, kde jsem stála a vím, že to bylo za N.M.n/M., kde jsem se ocitla jenom asi na hodinku a už nikdy jindy. Silný prožitek, ani nevím proč, zas nic tak velkého to nebylo, leč přesto nezapomenutelné.
Ha, co je NMn/M?
Ale no tak, to jsem přece já, JanaBa 🙂 .
Nové Město na Moravě? 🙂
Nebo nad Metují?
Na Moravě, taky to tak zkracuji 🙂
Já bych myslela spíš nad Metují, protože JanaBa néni z Moravy (rofl)
Já bych se přiklonila k Novému Městu nad Metují – kvůli těm petrklíčům
Dyš vy jste všechny hrozně inteligentní a hned všechno umíte 🙂 . Je to to město nad Metují.
Tak já neuhodla, ale NMnM používám jako zkratku v práci běžně, nicméně je to to na Moravě
No jo, ale nemáš tam to lomítko 😉
to nemám, lomítkem se nezdržuju 🙂
Jó petrklíče – tak mám taky vzpomínku; nikde jich nebylo tolik jako na louce u Prelátova pramene v Mariánských Lázních! Dneska už tam nejsou… Moc jsem to místo milovala, stejně jako později můj syn.
Připojím se – petrklíčů valem ubývalo, už jich moc nezbylo, ale v poslední době zase ožívají – asi mají nějaké lepší podmínky z jara…
K nám se kolem potoka zase začínají vracet
Takové louky existují i dnes, pár jich je nad Úhošťanami u Kadaně. Jsou tam dva druhy petrklíčů: P. Verna, (prvosenka jarní) a P. elatior (prvosenka vyšší). a u Vernáru ve Slovenském ráji roste nádherná P. farinosa (prvosenka pomoučená. Ve Vysokých Tatrách se pak vyskytuje vápnostřežná, čili zásadité půdy nemilující P. minima.
OT – můj počítač nějak choří, může to být věkem, je to notebook a je mu šest. Dokážu mít pochopení pro náhlý kolaps (když se po chvíli zase vzpamatuje:)), ale proč musí (když funguje) bzučet jako komár??? To pískání je jak čínské mučení, chudák já! Stalo se vám někdy něco podobného?
Nic mu nebude, jen chce otevřít a vyčistit větrák a chladič. Přehřívá se, proto chcípne a až se ochladí tak jde zapnout. Nepoužívej v posteli a na stole použij nějakou podložku, aby mohl větrat, v nouzi stačí dvě krabičky sirek dát do rohů.
A nebo ti tam něco běží a je přetíženej, třeba ti někdo těží bitcoiny.
Máš s ním zajít někam do PC kšeftu a nechat zkontrolovat a vyčistit. Vzkazuje IT.
Sedí v dokině, takže není ani položenej na stole, měl by větrat.
Bitcoiny v podstatě pořád nechápu 😛
Přijede Marek, on se na něj koukne:))
Díky 🙂
Ten můj (velký stolní, 6-7 let) začal dost hučet a hřát, když jsem si pustila třeba film, nebo bylo otevřeno víc oken. Až jednou definitivně dohučel neb se na věčnost odebral pevný disk. Měla jsem dilema zda nekoupit vzhledem k věku nový, ale nakonec dostal nový disk za cenu 1/4 nového PC a funguje dobře. (y)
Dosluhují elektrolytické kondenzátory v napájecí části. Takže donést do servisu, kde umějí opravovat a vyschlé kondíky vyměnit. Je to práce max. na dvě hodiny a materiál za několik málo stokorun.
tak tomu bych věřila,těch 6 let tomu odpovídá….
MLP umí kosu i srp do dneška,sekli jsme hodně,i teď sečeme, pokud je závada na sekačce.Já jen vyžínala srpem.V době mého mládí měli všichni v rodinných domcích mmj. i králíky. Na trávu se chodilo k Bečvě,kde někdo odpovědný,rozparceloval břehy, to se vykolíkovalo a pak každý domek dostal svoji část k sečení,na což se dohlíželo. Zájem byl velký a vznikaly i spory o území. :-)Čím blíže byl břeh ke středu města,tím byl nájemce břehu úspěšnější,ještě že seno nebylo platidlo. 🙂 Ostatní museli za město na silniční příkopy. Nakut dobře kosu je umění,většinou to umí už je starší ročníky ale ten pohled na kosící chlapy býval utěšený a krajina byla krásná.
Jenny, taťka taky povídal o tom, jak musel na trávu pro krávy často daleko po mezích – pro mě to už bylo těžko představitelné – my jsme se v divoké trávě topili. Po vystěhování Němců hodně lidí shora z hor odešlo do jejich domů dolů k Jizeře a proto to tam u nás úplně zpustlo. Dnes nedává smysl celé původní určení domu – byl to mlýn a hospoda. Dnes leda pro duchy…
Jo a vyklepat kosu jsem si troufla jednou – a taťka to potom zase dlouho… eh… ladil:))
Srpen jsem sekala, kosou ne. My žádné louky neměli, takže jsem se k tomu dostala jen prázdninách u tety a strýce. Měli spoustu králíků, těm se sušilo seno, takže ranní kosení znám, ale jen jako doprovod a odebiračka. Toho sena jsme se nasušili kvanta, voňavého, krásného…
My jsme srp samozřejmě měli, ale na horách to už tehdy byla divočina, ne hospodářství a spíš jsme tam bojovali o to, aby nás divoká tráva a les nepohltily:)) Takže k „hraní“ se srpem nebyl důvod, vždycky se toho muselo sekat moc a moc. 🙂
Hmm, tak to je zajímavé – jak jsme vždycky dělaly i chlapskou práci, tak k sečení kosou nás nikdo nepustil – sekl taťka, sekla mamka, sekli stařeček (ale ten jen obilí), ale my tři holky ne. Ovšem v sečení srpem jsme byly přebornice – nošu zelenýho pro králíky jsem měla na to šup. Je fakt, že u nás se louky nechytaly – všude, kde se dalo, se sadilo. Na trávu se chodilo okolo Hajka, na sklepy nebo do kolchozní turkyně (tam se vyžínala lebeda pro prasata) – a tam všude byl potřebný dobře nabroušený srp, kosa by zavazala. Takže kosa se používala hlavně na sečení jateliny (té taky býval kus) anebo obilí tam, kam se nedostal kombajn (to byli naši stařeček v sedmém nebi, protože síct obilí s muchačkou, to bylo něco, něco – to bylo to pravé náboženství).
Nejkrásnější jarní louky jsem viděla pod Vysokými Tatrami – myslím, že nikde nejsou barevnější. Ale letos v Orličkách byly překrásné – přijeli jsme právě v době odkvetlých pampelišek a ty tisíce vzdušných bílých hlaviček jim dávalo až vílí rozměry. Moc se mi to líbilo. https://yga.rajce.idnes.cz/2019_Orlicky_-_okolo_Snezneho#IMG_5432.jpg
Vaši sekli a vy jste museli k hrabím:))) No, já jsem taky byla nejčastěji u hrábí a vidlí, sečení kosou jsem brala jako postup v hierarchii – výš! 😀
A tu fotku si pamatuju 🙂
Louky miluji, už jsem se zmínila, že jsem byla nadšena z těch v okolí Sněžného – u nás totiž nejsou louky, ale jen pastviny a to je pořádný rozdíl.
Sekala jsem vždycky kosou, srpem jsem to nikdy nezkoušela. Vzpomínám, jak jsme v mládí pořádali soutěž v sečení kosou – bylo umění najít louku, kde by měli všichni soutěžící stejné podmínky. Plocha k sečení byla dost velká, aby si sekáči neublížili, kosy měli všichni vlastní. Já jsem nesoutěžila, ale MLP se umisťoval se svýma dlouhýma rukama a metrovou kosou na stupních vítězů…:o)))
Jo, dlouhé ruce, pořádná kosa a zkušenosti – to už byly pořádné předpoklady pro vítězství:))
každé ráno na Beaveru začíná tím, že mne sluníčko polechtá na chodidle a nebo mne probudí kostelní zvon. Každopádně vstanu,protáhnu se, opláchnu a obleču, vyjdu ven a začíná krásnej den, ptáci zdraví, hmyzy bzučí,kytky zvedají své barevné hlavičky a voní (když nepylují,je to fajn), pokud nejsou puštěné slípky, jdu jim dát dobré ráno a vypustit je. Potom se projdu k sousednímu domku,pozdravím se s Chinookem a s Kamilem a jestli už jsou vzhůru,tak i se sousedy. Uvařím všem kávu,sedíme, mlčíme, posloucháme ranní ptačí zpěvy,pozorujeme poštolky a pilichy, kocour odněkud donese myš a přijdou se družit i ty slípky, my si vypijeme kávu, vtáhneme žloutek,jak říká Alenka a začneme se potichu domlouvat, co, kdo,jak…potom posnídáme, pozdravíme Plyšáky (ovce) a najednou začnou vstávat i ti ostatní a je po klidném, krásném ránu, které se přehoupne do běžného dne…miluju časná rána na Beaveru…vůni rosou omyté trávy, vůni borové pryskyřice… (h)
Všimly jste si, že teď ráno už ptáci zpívají málo spíš nezpívají? U nás bylo dneska jen st.
Nezpívají, řvou!
Jak tu přes zimu moc ptáků nebylo, akorát na jabloni posedával smutně jediný kos, tak teď je jich zase plno a začínají kolem čtvrté. Nikdy mi to nevadilo, ale letos kvůli nim někdy vstávám už v pět hodin.
Vypadla mi 5st a opravdu přestávají řvát a to jsme polovinou baráku skoro v lese. Je to tento týden.
Maruško, u nás byla taky v noci zima, dokonce jsem si i zavřela okno (ještě jsem nedobrala atb, neriskuju:)) Tím pádem mi ale ušlo, jestli ptáci řvali míň – jestli jim byla zima, tak bych to chápala! 😀
U nás teď straky vyvádějí mladé a je jich tu opravdu hodně. Takže kraválu požehnaně a jsou, potvory, dost oprsklé.
Jako bývalý venkovan kdysi za mládí jsem uměla sekat srpem i kosou. Jen naklepat jsem tyto nástroje neuměla. Sekala jsem trávu pro králíky na krmení a i na seno na zimu. Docela mě to bavilo. Dnes bych se k sečení srpem neohnula kvůli artróze v koleni a kosou by mi to nešlo kvůli zádům. Holt vše se má dělat v pravý čas. Dnes mám jen truhlíky na balkoně a úplně mi to stačí.
A ještě jsem zapomněla dodat, že louky s různými květy mám ráda. Krásné louky s květy jsme viděli před několika lety v České Kanadě. Kohoutky, zvonky, někde i smolničky a nevím ani, jak se všechny ty rostliny jmenují.
Smolničky miluju, nahoře za Bumbálkou (odkud jsou ty fotky) jsem je neviděla, ale u nás na horách jsou 🙂
Na smolničky je Vysočina, kolem tratě z Čáslavi do Havlbrodu jich jsou mraky a některé i plnokvěté.