Další část vybraných drabble ze světa strážců rozhraní se nese v lehčím, rozvernějším duchu.
Se sklípkanem se nemluví
Téma: Sklepmistr
„To sme tu… zbyli… poslední dva?“ rozhlédla se Sheila kolem sebe.
Gonny ztěžka přikývl. „Jo. Vodpadl Jules, Henry i Gabriela. Revírník se vypařil a Odetta zdrhla už dávno.“
„A…“ nemohla si vzpomenout. „Takovej ten černej… Sklípkan!“
Gonny vytřeštil oči. „Jakej sklípkan?“
„Gonny, dyť s nama mluvil!“
„Se sklípkanem se neto… nemluví! Se zažene! Zašlápne!“
„Gonny, jak chceš zašlápnout dvoumetrového chlapa?“
„Tady sem,“ ozvalo se z hloubi sklepa. „Ten panchart ho zašil až úplně dozadu. Schválně okoštujte, tímhle patokem oblbuje Pražáky.“
Na stole přistála láhev Pražského sklepmistra.
Sklepník, Gonny a Sheila pokračovali v ochutnávce moravských vín.
I strážci mají své dny…
Zážitek? Jak pro koho…
Téma: Vítr ve vlasech
Jsme v období, kdy Sheila díky svému prohřešku nemůže vykonávat práci strážce rozhraní. V době, o které se zmiňuje drabble, pracuje jako referentka v nejmenovaném muzeu.
První, co udělal nový šéf, byla povinná víkendová teambuldingová akce.
Adrenalin! Zážitky! Zábava! Stmelení týmu!
Připadala jsem si jak kdysi na rekreaci, šéf mi velmi připomínal tehdejší soudružku kulturní referentku.
V sedlech koní, voděných po jízdárně, dřepěli utrápení referenti, držící se madel zuby nehty. Domluvit se s hlavním stájníkem naštěstí nebyl problém. Přidělil mi koně a poslal se mnou jedno z děvčat.
Bylo krásné moci opět rozjet hřebce do trysku a slyšet vítr hvízdat ve vlasech. Adrenalin, konečně!
Nemůžu za to, že šéf čučel s otevřenou hubou a pustil se madla.
Dopad byl tvrdý.
Další teambuilding se už nikdy nekonal.
Ach, ty dnešní dívky
Téma: Periferní bicáček
„Škoda, Gonny. Byla krásná,“ snažila jsem se. „Bude jiná.“
„Nebude,“ zahučel. „Nikdy. Tohle nemám zapotřebí.“
„Co?“ To je vždycky okolků, než z něj něco dostanu!
„Nekoukej, jinak ti to neřeknu!“ zavrčel.
Pokrčila jsem rameny, sedla si do rohu a jen koutkem oka sledovala, jak přechází před oknem.
„Kocourka jsem unesl. Čumáček, to už jsem skřípal zubama. Ale bicáček mi nikdo říkat nebude! Na tričku to taky nosit nebudu!“ švihl o zem kusem oděvu.
Loupla jsem po inkriminovaném tričku okem a zakousla se do rtů, abych se nesmála nahlas.
Jestli si na tohle vzpomenu v akci, tak jsme v pěkný rejži.
PS: Přiznám se, že toto téma bylo jedno z těch letos nejvíc „vypečených“. Ono jen dopátrat se toho, co je to vlastně bicáček, dalo práci. Nakonec jsme zjistili, že se tím myslí mladý namakaný chlapec, takový trochu frajírek. No a k tomu ještě periferní… Poprali jsme se s tím statečně, ale byla to dřina.
Toro,koukám, že tebe nezaskočí sebezáhadnější zadané téme !
U prvního drabble jsem se zasmála větě: „Gonny, jak chceš zašlápnout dvoumetrového chlapa?“ No jó, když já velmi často „čtu obrazově“ a tak ta představa…
Druhé drabble take moc pěkné. Od neteře vím, že „teambuilding“ se stalo populárním už i u vás (jen se mi zdá, že převažuje ve firmách zahraničních majitelů, nebo ne?)
No a třetí drabble, tam mě rozesmál „Kocourka,Čumáček, bicáček“ 😀
Já se na Pražského sklepmistra vůbec nepamatuji, pamatuji si jednině Pražský výběr, ten býval dobrý. Já jsem v pití vín udělala takové chuťové kolečko. Nejprve mi chutnala sladká vína, asi proto, že jsem je popíjela s mládeží na různých setkáních, nebo při návštěvách. Tedy ne u jídelního stolu, ale jen k zákuskům, chlebíčkům, slaným tyčinkám, nebo jen tak samotné. Později, když se víno a pivo stalo součástí našich večeří, postupně jsem přešla na suchá vína, sladkost mi často k jídlu neseděla. Jenže v posledních asi 10 letech jsou mi suchá vína moc nakyslá, mám po nich pálení žáhy (jak u bílých tak červených , am. i evropských). Takže jsem se vrátila k sladkému vínu a jediné, které mi „dělá dobře“ je italské bílé Riunite (Muscato). Říkám mu „my bubbly“ ,protože manžel ho nepije (moc sladké), takže ho kupujeme jen pro mne. Od piva mě kupodivu žáha nepálí nikdy !
Děkuji, Maričko. No, asi opravdu nezaskočí, ono pět let tréninku 🙂 je pět let… co si budem povídat. A víno, já mám ráda bílé suché, ale taky ho moc nevypiju, též mě z něj pálí žáha.
S hrůzou jsem po chvilce gůglování zjistila, že se ten Sklepmistr pořád vyrábí, a co hůř, dokonce snad u nás na Moravě, ve Velkých Pavlovicích. Podnik má kapku veselý název – České vinařské závody. Přehled jejich šmakulád je zde, asi nic od nich bych nedala: http://www.cvz.cz/katalog-produktu
Každé zboží má svého kupce… Jinak by to nedělali, že 🙂
Moc hezké všechny tři drabblíky, ale sklípkan – sklepmistr mě vyloženě nadchnul. Krásně si dovedeš hrát se slovíčky! 🙂
děkuji, Hančo 🙂
Toro, opět pěkné.
Děkuji:)
Musím říct, že jsem ze zvědavosti koukla na různá vtipná trička (ehm…) a zaujalo mě „Instaluji svaly. Prosím čekejte…“ a náležité okénko s narůstající čárou. Takže i kdyby bicáček nebyl frajírek, tenhle by to mohl být 🙂
Jo, to by šlo:) a pěkně vymalovaný biceps… Nevím, proč takové tričko Gonny nechtěl.
Pražský sklepmistr,nejoblíbenější kupovaný litřík za socíku,zajímalo by mně z čeho to bylo? Dobrá povídka,asi si ho Sklípkan chtěl uchovat jako archivní,kdo ví za co lidi časem zaplatí! 🙂
Vítr ve vlasech a teambuilding,dva naprosto nesynchronizující pojmy, se nedivím, že mu upadla čelist. 🙂
Bicáček periferní, no to je úkaz. No, jo milostná čeština se inovuje. 🙂
Toro díky! Opět senza čtení,pobavilo!
Děkuji, Jenny. Jojo,Sklepmistr, Svíčka… Vína našeho mládí.
Pamatuju si, že si je občas kupovaly ženské z rodiny na nějaké oslavy – babička s maminou a tetami. U nás doma se alkohol skoro nepil (pivo k obědu jo:)) a já víno nepila dokud jsem nepoznala Martina a domácí víno z východního Slovenska. Popravdě netuším, jak to chutnalo, ale ty názvy tedy znám:))
Ještě Ostravský kahan, Dačického pohár…
Hodonínské slunce…
Ježiš, to byly hnusy, naštěstí jsme občas mívali něco od přízně nebo známých z jihu.
Toro, musím uznat, že i já jsem tentokrát nejvíc ocenila bicáčka (rofl) A jako hodně ostatních jsem na první čtení – u Regi – naprosto netušila, co by to mohlo být. A periferní byl v tomto případě také uvěřitelný 😀
Sklípkana jsem si musela přečíst dvakrát, než mi došel – no dobrá, i já mám své dny 😛
Díky, Dede, i za sklípkana.
Nádhera! A vidím, že s bicáčkem jste si fakt pohrály – už minule Regi a teď ty! A taky se člověk poučí – o bicáčkovi slyším poprvé (rofl) . A sklepmistr-sklípkan je fakt bezva, toto spojení by mne nikdy nenapadlo, i když se v podstatě nabízí (jenom s tím vínem pro Pražáky… no, abys nenarazila (chuckle) )
Prý už to neplatí s tím vínem pro Pražáky ale jistě o tom něco víš,co říkaj na JM ?! 🙂
Samozřejmě, že ne. Teď už opravdu valná většina vinařů prodává kvalitní vína, neb je to živí.
I když nechápu poptávku po sladkých vínech (a právě ta vždy vyžadovali lidé ze středu Čech už v dobách dávných), tak sladkost je už dodávána přírodní cestou (pozdní sběr, výběr z bobulí atd. atp.). Kdysi, kdy se víno vyrábělo jinou technologií a bylo těžké kýžené sladkosti dosáhnout, se pro vybrané hosty do demižonu nakapal sacharín (rofl) . Ale abych byla upřímná – já to neviděla, tudíž je možné, že je to jenom urban history (chuckle) .
Já jsem viděla, jak tam přimíchali hroznový cukr.
Tak aspoň to bylo přírodní, vlastně jako zbytkový cukr.
no víš, když on jim Bušek z Velhartic a Karel IV. nutili to, co zprvu trpké zdá se…..
Ono je to problematické, prostě to tak má člověk nastavené. A já středočech prostě bílé sladké a voňavé a červené těžké a voňavé.
Vzhledem k tomu, že senzorika můj denní chléb, vidím sama, jak to máme každý trošku jinak. Takže pokud člověk pije sladká vína, nemusí být barbar
Ale to vůbec netvrdím, každému co jeho jest. Jde o to, že nyní se vína vyrábí opravdu jinak než za našich otců, neřku-li dědů, tudíž ta vína jsou chutí vyváženější a stálejší a dobré víno (jééééžiš, včil jsem napsala výno) dokáže vyrobit i průměrný vinař – kdežto za starých časů se výbornému vinaři ne vždy podařilo vyrobit vynikající víno, protože proti němu stála příroda i technologie. Ale když se podařilo… tak se neprodalo do Prahy (rofl) , ale vypilo doma.
Ale, však to je veřejné tajemství. I když dnes už je to snad jinak. Kdoví.