Ono se to Marii Terezii řeklo, povinná školní docházka kvůli vzdělání, ale ve škole může číhat mnoho dobrodružství a překvapivých situací. O tom se vás pokusí přesvědčit někdo, kdo právě míří do páté třídy. Pamatujete si ještě na to blaho, když začínají prázdniny?

Ono se řekne botanická zahrada

Je asi květen roku 2016, jsem v první třídě. Paní učitelka řekne: „Jdeme do botanické zahrady“ někomu se to líbí, někdo je otrávený, ale přesto se jde. Druhý den začíná a my už v botanické zahradě procházíme skleník s papírem, na kterém jsou otázky, v ruce. Zastavím se u kaktusů, protože je zde odpověď na jednu otázku, kterou nemám zodpovězenou.

Nejde mi to do hlavy a přemýšlím tak, že přestanu vnímat kaktusy a s pohodlím couvám a couvám a couvám. Najednou zaječím a poskakuji po skleníku, protože jsem se nabodla na pichlavý kaktus. Od té doby si ve skleníku s kaktusy dávám pozor, abych se nezamyslela.

Tak první třída za námi, druhá končí a my opět do botanické zahrady. Jsme uvnitř a dva kluci se po chvíli ztratí. Hledáme je a nakonec se objeví u postřikovače, jsou zmáčení od hlavy až k patě. Po pár minutách se objeví hlídač a vyžene nás ven, že se chováme strašně.

Ani ve čtvrté třídě se nezdaří návštěva bez průšvihu. Kluci vidí na hladině jezírka plovoucího šneka a začnou ho lechtat. Všimne si toho paní učitelka a je to blbý, kluci dostanou vyhubováno a paní učitelka je naštvaná, no, zkrátka hodina, jak má být.

Barevné dny

U nás ve škole jsou jednou za rok takzvané barevné dny. To znamená, že si musíme v daný den vzít na sebe třeba červenou.

Ve druhé třídě jsme měli červenou a já nic neměla, musela jsem si půjčit. Na půjčení měla jen jedna moje kamarádka, jenomže ona má o čtyři čísla menší velikost. Tak jsem se do toho nasoukala. Rukávy jsem měla po loket a konec svetru mi byl po pupík. Vydržela jsem to, ale kudy jsem šla, tam jen výbuchy smíchu. Dokonce se mi smála i paní učitelka.

Po dvou letech se mi na zelený den stalo to stejné. Bylo to směšné ale opět měla na půjčení jen ta kamarádka. Takže se všechno pěkně opakovalo.

Omluvenka z tělocviku

To jsme jednou měli, já a kamarád, omluvenku z tělocviku. Byli jsme v nářaďovně. Paní učitelka na nás sice mohla vidět, ale měla moc práce se zlobivými spolužáky. To ale nevěděla, že nám nesahají ani po kotníky.

V nářaďovně byla nuda a taky moc velký pořádek. Tak jsme se rozhodli, že budeme skákat na švédskou bednu.

To nás ale po chvilce přestalo bavit a vylezli jsme si na ni kreslit. Po chvilce kamarádovi zapadly pastelky za bednu. Takže jsme ji museli odsunout (dalo to zabrat). Protože u zdi jsou skříně a ta bedna je u zdi taky, tak některé pastelky zůstaly pod skříní. Proto jsme toho raději nechali a šli jsme skákat na trampolínu.

Potom jsme se schovávali a já jsem shodila na zem všechny míče, ale to nevadilo (no, nevadilo to mně). A skončili jsme opět u kreslení, tentokrát ale na žíněnkách. Ve chvíli, kdy jsem dokončovala obrázek, tak si můj kamarád stoupl na žíněnku tak prudce, až se zahoupala. Otočil se ke mně zády a já využila příležitosti a perem ho píchla do zadku.

A naskytla se mi podívaná – vyletěl jak v nějakém kresleném seriálu a dopadl na zem ve stejnou chvíli jako já. Ani jsem si toho nevšimla, protože jsem se svíjela v křečích smíchu. Potom už skončila hodina a s ní i zábava. Museli jsme do třídy. Myslím, že pan školník měl odpoledne o zábavu postaráno, ale nejspíš si to neužíval tak, jako my.

Dede: Děkuju surikatě za veselé čtení ze školního života a radostně konstatuju, že začaly prázdniny! Přestože se už netýkají ani mých dětí (zatím ani vnoučat:)), stejně z nich mám radost. Prázdniny, to byla vždycky voňavá svoboda letních dní, dobrodružství i lenivé povalování.

A zrovna se ptám – jak moc jste se těšili na prázdniny vy? Jak jste prožívali svůj konec školního roku, s vracením učebnic, čekáním na vysvědčení a těšením se na svobodu? Litovali jste někdy, že školní rok končí?🙂