Blízkovýchodní šachy neovlivňuje pouze dění v regionu, ale podstatná část tohoto pozičního boje se vede i za jeho hranicemi. Nejde však pouze o velmoci a jejich zapojení, jak by si člověk na první pohled mohl myslet: velmi důležitou roli hraje i diaspora. Má totiž zpravidla nezanedbatelný politický vliv, zejména pokud jde o to, jak se jejich hostitelské, respektive nové domovské země staví k původní domovině.

Jak se ta která diaspora chová, záleží na konkrétním případě. Libanonci v zahraničí jsou pověstní tím, že drží při sobě, dědí tradice a hrdost na svůj původ a navzájem si ekonomicky pomáhají (zakládají firmy, zaměstnávají se), ovšem politicky nejsou prakticky vůbec angažovaní. Většina libanonské diaspory je křesťanská a žije v Jižní Americe, ale není rozhodně křesťanská celá a vzhledem k bolestné zkušenosti s občanskou válkou v Libanonu se libanonská komunita soustředí spíš na to, co ji spojuje než co ji rozděluje. Jak jsme si ovšem řekli v díle o Libanonu, je daleko početnější než populace samotného Libanonu. Celkem čítá konzervativním odhadem lehce přes 11 milionů lidí, s tím, že maximální odhady se pohybují kolem dvaceti milionů. Nejčastěji žijí v Brazílii, Argentině, Kolumbii, USA, Venezuele, Austrálii, Francii, Mexiku a Kanadě.

Pak tu jsou komunity, které utekly před pronásledováním v domovských zemích a které se soustředí zejména na to, aby měly bezpečné útočiště někde jinde, do něhož přijímají nově příchozí, kteří sami před útlakem přijdou: to se týká zejména egyptských Koptů a Asyřanů z území dnešního Iráku. Tyto diaspory nemají příliš velký politický vliv.

Nakonec tu jsou diaspory, které mají velkou politickou moc: turecká, kurdská, íránská, židovská a palestinskoarabská. A na ně se zejména zaměříme.

Výše zmíněné komunity si ne vždy navzájem konkurují; hodně to záleží na tom, kde jsou. Zatímco třeba Američané tureckého původu jsou zpravidla dobře integrovaní a na politiku země nemají příliš velký vliv (přicházeli většinou v době Osmanské říše, takže nemají vazbu na turecké nacionalisty), němečtí, francouzští, rakouští, nizozemští a dánští Turci jsou, a většinou se i cítí, v prvé řadě jako Turci a vytvářejí politickou sílu, která ovlivňuje vztahy jejich domovských zemí s Blízkým východem.

Stejně tak kurdská komunita je v USA a Kanadě početně slabá, ale v Evropě (Německu, Francii, Švédsku, Norsku, Finsku, Nizozemí a Velké Británii) je silná a má značný politický vliv. Na rozdíl od diaspory turecké je podstatně lépe integrovaná do hostitelských / nových domovských zemí a je v ovlivňování politiky i z tohoto důvodu úspěšnější než diaspora turecká. Toho si je turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan více než vědom, což byl i důvod, proč ve svém projevu v Düsseldorfu v roce 2011 nabádal krajany, aby se integrovali, ale neasimilovali, protože pouze budou-li dobře integrovaní, budou moci sloužit domovské vlasti. Z výčtu výše uvedených zemí je patrné, že Turci a Kurdové mají diaspory povětšinou ve stejných oblastech, což samozřejmě přenáší jejich vzájemný konflikt ven.

Tureckou diasporu charakterizuje zejména náboženský konzervatismus a nacionalismus, protože – a to se týká zejména Německa – pochází z chudých oblastí centrální Anatolie, na rozdíl od sekulárních Turků, kteří obývají zejména pobřeží a evropskou část Turecka. Do Německa se dostali v reakci na stavbu Berlínské zdi; Spolková republika Německo zažívala rekordní ekonomický rozvoj (tzv. Wirtschaftswunder) a znemožnění východním Němcům emigrovat na Západ začaly povážlivě chybět pracovní síly.

Vztah turecké menšiny v Německu k Turecku se ovšem v čase měnil. Až do roku 1990 Německo Turkům integraci prakticky znemožňovalo (nemohli dostat občanství, i kdyby o něj měli zájem), a Němci Turky přes třicet let brali jako dočasné návštěvníky, což radikalizovalo ve vztahu k domácí populaci hodně mladých Turků, kteří už v Německu vyrostli. A v době, kdy se Německo začalo na své Turky dívat jinak (1999) už začal pomalu vystrkovat růžky Recep Tayyip Erdoğan, který v nich viděl příležitost, jak posílit svůj vliv v Německu. Právě skutečnost, že ostatní evropské země na rozdíl od Německa dovolily Turkům se integrovat, způsobila, že ačkoliv ta integrace byla – a nadále je – mnohdy problematická, Turecku se nepovedlo tamní komunity příliš oslovit pro to, aby se staly tureckou pátou kolonou.

Oproti tomu Kurdové byli v Evropě od počátků (70. léta) velmi dobře politicky organizovaní a angažovaní, zejména pak v Německu a ve Švédsku. To platí jak o lobbyingu u místních politiků, tak v dnešní době o rozsáhlých aktivitách na sociálních sítích; v souladu s domácí kurdskou politikou se v Evropě angažují zejména v sociálnědemokratických, případně komunistických stranách. Nábožensky nejsou, stejně jako na Blízkém východě, nijak zvlášť vyhranění.

Íránská diaspora je specifická tím, že se velmi dobře integruje na Západě, íránští emigranti silně, podobně, jako je tomu zvykem u východoasijských komunit, tlačí na vzdělání svých dětí a jejich co největší úspěšnost, je sekulární a zpravidla také politicky angažovaná proti íránskému teokratickému režimu. Soustavný tlak na vzdělání a úspěšnost znamená, že íránská diaspora je vidět na čelních místech univerzit i byznysu. Největší íránská diaspora je ve Spojených státech amerických (odhady se pohybují od půl milionu do jednoho a půl milionu lidí), z nichž zhruba 50 % jsou registrovaní demokraté a 20 % republikáni; většina íránských Američanů / amerických Íránců chce, aby Spojené státy tlačily na íránský režim ve věci demokratizace a lidských práv, ale jsou proti jakékoliv vojenské intervenci v domovině. Nábožensky jsou buď šíité nebo křesťané, v Evropě pak šíité nebo často ateisté.

Zajímavá je situace s židovskou diasporou; nese v sobě konflikt, který má původ v 19. století o to, jaký by měl být charakter židovské komunity, aby zajistila svým členům bezpečnost. Existovaly v zásadě tři hlavní myšlenky: zůstat až do příchodu Mesiáše rozprostřeni po světě a držet se co nejvíce tradic (týká se zejména Chasidů), integrovat se v domovských zemích, získat kosmopolitní identitu a kosmopolitní myšlenky i prosazovat (tak to bylo zejména v Německu a USA) a vytvořit vlastní stát na místě, kde je dnes Stát Izrael. Tuto myšlenku prosazoval Theodor Herzl (více v díle o Izraeli) zejména v reakci na projevy antisemitismu i vůči integrovaným a kosmopolitním evropským Židům. Zde je počátek sváru v dnešní židovské diaspoře. Největší židovská komunita mimo Izrael je ve Spojených státech, Kanadě a ve Francii, ovšem situace v těchto zemích je hodně odlišná. Zatímco francouzští Židé kvůli narůstajícímu antisemitismu a zvyšující se frekvenci útoků na židovské obce Francii opouštějí a patří k nejčastějším zájemcům o aliju (přestěhování do Izraele), s čímž souvisí i jejich mizící vliv na dění ve Francii, v Severní Americe je tomu jinak.

Ve Spojených státech žije zhruba 5,5 milionu Židů, z čehož zhruba 200 000 jsou také izraelští občané. Americká židovská komunita je ovšem proizraelská jen zčásti; jak ukazuje tento průzkum Amerického židovského kongresu, americká a izraelská židovská komunita mají dost odlišné představy o vzájemném vztahu. Klasická antisemitská představa o tom, jak „americká židovská lobby pomáhá Izraeli“ je tak lichá; největší politickou podporu Izraeli v USA dávají nikoliv Židé, k Izraeli často zdrženliví, ale evangelikální křesťané jako viceprezident Mike Pence.

Tendence je s časem více a více odstředivá; zatímco ještě v 70. letech byla podpora Izraele ze strany amerických Židů celkem jasná, o generaci mileniálů už to neplatí. Tomu odpovídají i politické reakce na dění v USA v samotném Izraeli; vládnoucí strana Likud včetně premiéra Benjamina Netanjahua americké Židy prakticky odepsala ve prospěch dobrých vztahů s republikány, reprezentujícími v této otázce právě evangelikální křesťané. Jejich podpora Izraeli sice mnoha izraelským Židům vadí, pokud jde o její charakter (evangelikálové věří, že teprve tehdy, když Židé obnoví izraelský stát v plné šíři, přijde na zem Ježíš Kristus a Židé v něj uvěří), ale pragmaticky vědí, že z ní kápne pro Izrael daleko víc než z amerických židovských komunit.

Mediálně je ovšem nejúspěšnější palestinskoarabská diaspora. Pomineme-li Blízký východ a takzvané „palestinské uprchlíky“ (slovo „takzvané“ a uvozovky jsou tam proto, že nespadají pod standardní definici uprchlíků, ale pod jinou, od organizace UNRWA, která je zase speciálně pro ně), největší diasporu mají v Chile (500 tisíc), USA (255 tisíc) a Německu (80 tisíc). Vzhledem k sympatiím ze strany levicových stran a hnutí, jakož i médií, je tato diaspora permanentně v hledáčku společenského dění a dokáže tak tlačit na politiky ve svých zemích v podpoře palestinskoarabských nároků na Západním břehu a v Pásmu Gazy. Způsob, jakým je palestinskoarabská diaspora politizovaná, tak ještě daleko předčí diasporu kurdskou.

Jednotlivé blízkovýchodní mocnosti si jsou síly, kterou jejich diaspory mohou reprezentovat, dobře vědomy. U Turecka je podpora diaspory naprosto jednoznačná; Írán zase založil pro exulanty státní fond, kterým si snaží koupit zpět jejich loajalitu. Vzhledem k mezinárodní izolaci země je to vítaný způsob získat vliv na západní země, byť se to zatím nedaří, protože íránští exulanti režimu v naprosté většině loajální nejsou. Izrael nad židovskými komunitami v USA povětšinou zlomil hůl a snaží se obejít se bez nich, pod heslem „když pomůžou, je to příjemný bonus, ale spoléhat se na to nebudeme“; do kontaktů s diasporou mohutně investuje i Libanon, vědom si ekonomické síly a kontaktů svých zahraničních krajanů. Vzhledem ke svému charakteru ovšem žádnou takovou diasporu nemá ani Saúdská Arábie, ani žádný z jejích blízkých spojenců; této strany blízkovýchodního sporu se tak téma netýká.