Minule jsem narazila na článek, kde autorka rozebírala těžký úděl maminek, které se snaží o respektující výchovu. Nejenže jsou pořád uštvané, ale navíc jim málokdo rozumí a mívají spory s babičkami, které jejich metody nechápou, a už vůbec se jim nechce k dětem přistupovat stejným způsobem. Článek se jmenoval Proč nikdy nebylo těžší být matkou. Přitom se autorka opravdu snažila být objektivní a já jsem přemýšlela nad tím, co mi v něm chybí. Až jsem na to přišla.

Jsem dcera, matka i babička. Psychologie a sociologie jsou mým koníčkem, články o vzdělávání a výchově čtu poměrně poctivě, jakmile na nějaký narazím. Takže znám termín respektující výchova. Myšlenka se mi moc líbí a myslím, že jsem se ji snažila (nevědomky – tehdy se o tom nemluvilo:)) uvádět do praxe i u svých dětí, byť určitě ne v rozsahu, v jakém je provozována dnes. Možná jsem to dělala i proto, že jsem přesvědčená, že já jsem byla také vychovávána s respektem!:)) Mimo školu jsem neznala systém černých a červených puntíků, o kterém se zmiňuje autorka. Měla jsem své povinnosti a zároveň jsem věděla, že se na svoje rodiče mohu naprosto spolehnout – na jejich pomoc i pochopení.

Ovšem mám stále v paměti přestřelku, kterou jsem způsobila svým komentářem na FB stránkách, kde se tato metoda probírala. Řešilo se tam, jak dosáhnout, aby se dítě chtělo obléct tak, jak je vhodné a já jsem s úžasem zjistila, že podle respektující výchovy má mít dítě právě se rozhodnout, co si na sebe vezme – a už třeba od nějakých dvou let, když to dokáže říct, resp. naznačit.

Na můj užaslý dotaz, co tedy dělá maminka, když se dítě v zimě rozhodne jít ven jen v tričku, zazněla odpověď, že nese s sebou další vhodné oblečení a dítěti ho podá ve chvíli, kdy si o něj řekne. Chtělo se mi se jedovatě zeptat – a pokud se dítěti nebude líbit to, co matka nese, tak se bude dít co? Ale zdržela jsem se jedovatostí a namítla, že mě připadá dostatečně respektující, pokud já určím míru oblečení (třeba – dlouhé kalhoty, tričko, mikina) a dítě si může vybrat z toho, co mu předložím.

Kdepak! To je prý pořád ještě nátlak. Moje námitky, že jako matka vím lépe, jak bude vypadat den malého dítěte (jdeme jen ven, do školky, k doktorovi, do divadla…) a tudíž mám představu, jak by mělo být oblečené co do stylu i množství, byla smetena coby autoritářství. No, znělo mi to jako blbina, ale konec konců, já už mám děti vychované a jsem s výsledkem spokojená – a kluci snad také. Ale to jsou spíš podružnosti, respekt k dítěti se projevuje v důležitějších oblastech, než je oblékání.

Potom jsem na toto téma nějaký čas nenarazila, než přišel onen článek o uštvaných matkách. Přečetla jsem ho, chvíli nad ním vrtěla hlavou (Např. co je komu proboha do toho, jak dlouho kojím – nejsou dnes ty matky šílené? Proč se vůbec těmi ostatními zabývají? Je to jen jejich zodpovědnost, ne?) a pak jsem došla k názoru, že matky (eh, oni tam nefigurují ani otcové!) v té respektující výchově vypustily jednu zásadní část. A to je učení dětí respektu ke svým rodičům.

Zkusila jsem si představit, co by o mě tyto matky řekly, kdyby mě slyšely říct: „Dejte mi pokoj, aspoň než dopiju to kafe!“ Tuším, že by to bylo označeno jako kletba, která se nepromíjí:)) Přitom vždy platily následující předpoklady: Děti už byly tak velké, aby pochopily, co po nich chci. Byly najedené a většina věcí doma byla hotová – dřív jsem si kafe nedala. Byly v bezpečném prostředí a měly si s čím hrát – já jsem jen toužila mít po dobu dvaceti minut myšlenky jen sama pro sebe. Byl to hřích proti mateřství?

Z mého pohledu ne. Ovšem nerespektovala jsem absolutní právo dětí na můj čas. A tím se dostáváme k jádru pudla – je žádoucí, aby děti měly absolutní právo na můj čas, pokud to nejsou kojenci nebo batolata? Neměly by se děti s tím, jak rostou, poučit i o respektu ke svým rodičům? Co je špatného na přístupu: Když mi teď s tímhle pomůžeš… když se teď rychle ustrojíš… budeme mít potom na sebe víc času? Podívej, venku je opravdu zima, musíš se pořádně obléct – jaké tričko si k těmhle kalhotám vybereš? A chceš tuhle mikinu nebo tenhle svetr? Teplé boty mít musíš, o tom nediskutuju!

Autorka skutečně nakonec píše, že by matky měly mít respekt samy k sobě – ale to nestačí. Musejí to naučit i ty děti. Protože ony potřebují pochopit, že rodič má jen omezenou zásobu času a sil, přičemž mnoho věcí je prostě třeba udělat, ať už se jim to líbí nebo ne. Rodič samozřejmě nemá hulákat příkazy jako na buzerplacu, ale pokud dítě o něco zdvořile požádá, leckdy i se zdůvodněním, proč je to potřeba, dítě má poslechnout – neboli vyjít svému rodiči vstříc, respektovat ho. Mělo by se zcela přirozeně učit, že jak má právo být respektováno, tak stejné právo mají i rodiče. Aby spolu všichni dokázali příjemně žít, musejí si vzájemně vycházet vstříc. Vzájemně!

A to je to, co mi na respektující výchově, tak jak o ní průběžně čtu, chybí. Není vyvážená. Respektuji a jsem respektován. Tak snadné to je. Tak těžké, když to jedna ze stran nechce nebo neumí chápat. Děti samy na to jen tak nepřijdou, vůbec, jsou-li zvyklé na absolutní upřednostnění svých potřeb. Je potřeba je to učit, postupně jim to vysvětlovat takovým způsobem, jaký jsou ve svém věku schopné pochopit. Ale dělat se to musí – o tom jsem přesvědčená. Vlastně stejně, jako o potřebě respektu:))

Co si o respektu ve výchově myslíte vy? Ať už jako děti, kterými jste byli, jako rodiče a prarodiče? Dostalo se vám respektu? Dokázali jste respektovat své děti? Vnoučata? 🙂