Minulý čtvrtek jsem byla ve městě – ve Dvoře Králové nad Labem – když jsem nejednou uslyšela bubny. Jak krysy chodily za krysařovou píšťalkou, tak já chodím za bubnováním, takže jsem vyběhla od švadleny, kde jsme vedly řeči, a šla zjistit, o co jde.
Po ulici jel kočár tažený párem krásných vraníků – to bylo první ach! Miluju koně a za pěkným vraníkem se vždycky ohlédnu:)) Druhé ach bylo ještě mocnější – za kočárem šla parta mládenců s bubny a jak ti bubnovali! No dobrá, bubnovali docela normálně, ale moje srdce prostě na bubny slyší. A teď si představte, když čekáte další obyčejný všední den a najednou vám do něj vjedou koně a bubeníci – to si duše okamžitě porozkvete! 🙂
Průvod mě poměrně rychle minul a já jsem zůstala stát na chodníku a měla co dělat, abych ovládla silné a krásné emoce, jaké ve mně ty bubny a klapot kopyt zanechaly. Už po kolikáté mě napadlo, jak je možné, že nade mnou mají bubny takovou moc? To už je jak s Matyldou a jejími vlčí máky! Bez problémů chápu, proč měla vojska bubeníky, proč bubnují šamani, proč jsou bubny součástí všelijakých rituálů.
A tak jsem doma hrábla do záznamů na you tube s tím, že si ještě nějaké bubny dopřeju. Jenže… Ale jistě, našla jsem ledacos, co mě zaujalo, ale zdá se, že ono okouzlení plynoucí z překvapení a dokonalého okamžiku si prostě jen tak sama naordinovat nemůžu. Možná i proto, že reprodukovaná hudba ztrácí ledacos ze svého čarovného potenciálu.
Možná i proto, že zázraky nejsou na objednávku:))
PS: Bubnování byla upoutávka na studentský festival divadla, hudby a tance Cool Fest
PPS: když jsem si to video přehrávala, tak už kouzlo také nefungovalo… ano, bylo to celkem pěkné, ale to bylo všechno. (wasntme)
A tak se dnes ptám – kdy, kde a při jaké příležitosti vám naposledy duše pookřála při nějakém nečekaně silném zážitku? Ať už byl iniciován hudbou či jiným druhem umění, přírodou nebo lidmi?
No dobře, máky mě dokážou pohladit na duši pokaždé, kdy je vidím 🙂 Kdy jsme jela v pátek z vídeňského letiště, nadšeně jsem je ukazovala kolegovi z auta a ten jen nechápavě zíral 🙂
Bubny…. no, pro mě prosím trochu z dálky, mně moc hlasité zvuky nedělají dobře a z koncertů skupin, kde je to hodně o bicích, mě u párkrát odvedli, páč se mi neudělalo dobře- a měla jsem pocit, že mi bicí a basy ohýbají žebra dovnitř.
Já s těmi koncerty mám podobný problém, tedy špatně se mi neudělalo, ale vypadala jsem jak cvok, když jsem si držela ruce na uších, abych aspoň něco slyšela 😉 .
OT – malá upoutávka na zítra 🙂
Nová autorka – Helena – nás provede Negevskou pouští (Izrael). A to ne z pohledu turisty, žije tam. Mám radost, je to opravdu zajímavé povídání! 🙂
Když máš, Dede, tak ráda bubny, jestlipak jsi viděla Whiplash? Tam je bubnování zcela zásadní stránkou filmu. Ale nejen kvůli hudbě, zrovna tak pro skvělé herecké výkony, výjimečný námět a nepředvídatelný děj ten film stojí za shlédnutí! (music)
To je krásný film 🙂
Neznám – kouknu se 🙂 Díky Hančo 🙂
Mne oslovují indiánské zpěvy a tance. Když něco takového jen zaslechnu,nejraději bych se připojila. A vůbec domorodé melodie australské,černošské mi napovídají mnohé.Zřejmě jsem byla světoběžník. 🙂
Jo a ještě, jednou jsem četla v nějakých novinách povídání s Pavlem Bobkem,zpívajícím inženýrem. Po úraze, kdy ležel v komatu se mu zdály zcela konkretní sny o Indii, jisté lokalitě a lidech. Bylo to tak silné, že se tam nakonec vypravil a našel přesně všechno, co ve snech viděl.
Možná jsi prostě duší blízko přírodě – hodně. Jaky tyhle národy 🙂
Kdysi bývalo v Praze Óm Centrum, takové indické centrum, chodívala jsem tam hlavně na hodiny tance, ale pořádaly se tam všelijaké aktivity. Byl tam i obchod a čajovna s příjemným posezením. Čas od času se tam odehrávalo i bubnování. Sešli se lidé s bubny (vlastními nebo zapůjčenými na místě), vždycky jeden bubeník udával rytmus a prostě bubnovali. Chodívala jsem tam, měla jsem i vlastní buben. Musím říct, že to byl vždycky skvělý zážitek – ten rytmus, ta mnohobarevná škála zvuků různých bubnů. Pořádali i meditace při alikvotních tónech tibetských mís. Na ty jsem občas zašla obzvlášť ráda. Snad jsem ani nijak nemeditovala, prostě jsem jen v klidu ležela a poslouchala ty kouzelné tóny, byl to balzám na duši. To centrum už bohužel dávno neexistuje, majitelé neutáhli nájem a všechno to skončilo.
MMCH, nezřídka tam zašel posedět Dan Nekonečný. Tenhle zvláštní člověk se tam v tom svém žlutooranžovém outfitu báječně hodil. Byl vždycky přívětivý a usměvavý, ale kupodivu vždycky tichý a svým chováním nenápadný, nebýt toho jeho excentrického zevnějšku, málokdo by ho asi zaznamenal. Tak se mi to všechno znovu vybavilo, když nedávno zemřel. Bylo mi to moc líto, měla jsem ráda i jeho fantastické šou, byl to můj vrstevník, šířil kolem sebe optimismus a na odchod ze světa byl ještě tak mladý. No, už je to všechno jen taková hezká vzpomínka.
Tapuz, to musela být krása! To by se mi moc líbilo… 🙂
Dede, máš pravdu, musel to být skvělý zážitek. Bubny mají leccos do sebe, ale jsem spíše na ty koně – za hezkým koněm se ohlédnu častěji než za hezkým chlapem (pánové prominou). 😀
Eh, s těmi koňmi… asi bych se pod to podepsala taky 😀
Duše mě pookřála a měla jsem silný zážitek až na hranici déjà vu při návštěvě Ostie Antica, kde je rozsáhlé archeologické naleziště.
Starobylé město Ostia se nacházelo na břehu Tyrhénského moře asi 23 km od Říma a bývalo mořským přístavem.
A tam se to stalo. Najednou jsem měla pocit, že už jsem tam už musela být. Moje duše se vznášela a měla jsem nádherný pocit. Určitě jsem tam žila.
Příští rok až poletíme do Říma, tak tam ještě jednou pojedeme. A jsem zvědavá, zda se ten pocit zase dostaví.
Míšo, to je velmi silný pocit… (h) Moje maminka takhle přemýšlela o Mexiku, i když tam nikdy nebyla. Oslovovalo ji cokoliv tradičně mexického – od barev po jídlo:))
Já cítím obrovské volání moře… a to jsem „obdařena“ velmi silnou náchylností k mořské nemoci 😛
Na bojištích a v lágrech,kam jezdíme, na hřitovech kolem Omahy v Normandii, slýchám sténání,cítím tu bolest, vůni krve a mořské vody..podobně se cítím i v blízkosti Hluboké…a taky tam mám pocit, že je to tam najednou jinak, než si pamatuju…
Dede, nemusela jsi nutně být na lodích..mohla jsi v moři žít….
Tedy Sharko… Teď jsi mě fakt dostala 🙂
Také bych vyběhla a přikovala se na místě se stejnými pocity. V bubnech je něco magickěho, dávného.
Ano, je… máš pravdu 🙂
Tak za prvé – miluju bubny a miluju koně. I mne jednou překvapil „historický“ průvod ke dni Moravy – na koni jel kníže Vratislav a za ním jeho družina a různý kejklíři a to vše za doprovodu bubnů. To bylo tak krásné a nečekané – kór když já seděla v autě na červené na křižovatce. Tehdá snad poprvé mi bylo líto, že naskočila zelená a kdyby za mnou nestál štrůdl dalších aut, snad bych si počkala na další (rofl)
A silný zážitek jsem měla v sobotu, kdy jsem si udělala radost a šla na dravčí šou – jedním z aktérů, kteří nám ukazovali svoje dovednosti, byl i luňák červený (lovil navijákového zajíce) – a já si uvědomila, že zrovna před hodinou jsem viděla jeho divoké bratry lovit na čerstvě posečené louce hraboše. Bylo to takové krásné propojení … (poznámka – luňák je dravec, kterého tady pouští děti – myslím, že by o tom mohl vyprávět Tomáš (nebo Aleš?) od JJ (rofl) ). Fotek mám moc a moc, moc a moc jsem jich vymazala, mám nachystaná dvě alba a budu s těžkým srdcem ještě nějaké fotky mazat (snažím se dodržet limit 30 fotek na album, ale tady nevím, nevím…).
A ještě jedno takové barevné pohlazení na duši – ráno prvního června a naše psí vycházka. Tolik barev jsem už dlouho neviděla – a tady je ten oslí můstek 😉 https://yga.rajce.idnes.cz/2019_Zacatek_cervna
Ahoj Ygo, Aleš by mohl vyprávět. 😀
Oni mu dali napřed luňáka na ruku, pak ho měl pustit („Leť luňáku, leť!“) a pak přivolat („Vrať se, luňáku, vrať!“). Jak tušíte, pustit šel snadno, ale přivolat nešel – a to mu neříkal ani tuňáku, ani tučňáku, a když bylo dítko už dost potrápené, teprve mu řekli, že za cizím člověkem luňák prostě nepřiletí.
Tomáš by zase mohl povídat o přistáních, vyhrál přistání dravce na ruce, zhrdl poštolkou a bral supa. 😀 Ale ustál ho, i když celou dobu stál sokolník za ním, připraven ho podpírat, kdyby se pod vahou dravce kácel.
Máš pravdu, dravčí šou v lednickém parku je místo, kde si můžeš udělat radost a nechat uletět starosti s větrem. My se tam zase někdy budeme muset podívat.
JJ, vyprávěj 😀 Nenechávej to na Alešovi 🙂 A chytat supa… ten kluk má ale odvahu!
My jsme tu šou zažili na zámku v Žlebích, tedy něco podobného, taky nechávají dětem přistávat na ruce dravce, my jsme měli dvakrát štěstí, že odvážná byla vždycky holčička, žádný chlapeček se nepřihlásil… A tady ještě pouští sovy mezi diváky, vždycky prolétnou nízko mezi lavicemi a diváci jsou dopředu upozorňováni, aby pejsky malých ras raději drželi na klíně nebo v tašce…Nejdřív jsme byli skeptičtí, že to bude nuda – suchopárný výklad a smutní dravci na bidýlku, a nakonec se nám to moc líbilo. Můžu doporučit. Je tam i malé zoo a ohrada s bílými jeleny…
Ve Žlebech u Ronova nad Doubravou,tohle dělají vcelku pravidelně….a do Žehušic na další bílý jeleny, je to do obory jen 12 kilásků…..a kdo by chtěl spíše zříceninu, tak nedaleko Ronova je i Lichnice…. a z ní nádhernej rozhled….
Žehušická obora je už nejmíň 3 roky pro návštěvníky uzavřena z důvodu stavební rekonstrukce zámku, přes který byl návštěvnický příchod na prohlídkovou trasu. Bohužel.
Tady mezi diváky pouští hlavně supy – a to byste viděli oživení v řadách obecenstva, aby si supík nějakého živáčka nespletl s mrtváčkem (rofl)
YGO, krásné fotky a ty zvonky 🙂
Dede, k bubnům … to by se Vám asi líbily i ty včera zmiňované Dračí lodě, tam mají bubny také svoji roli 🙂
Když byly děcka menší, byli jsme pozváni na dravce do lednického parku, měli jsme soukromou prohlídku ptactva i s komentářem a šli s luňákem na ruce na procházku do parku. Taky jsem dostala stehno z jednodenního kuřete, abych nalákala sovu pálenou na přistání na zápěstí. Bylo to báječné- jen dneska mám pocit, že to bylo mé první setkání s jednodenním kuřetem- aspoň s kouskem 🙂
Ygo, nenapíšeš něco? Jak dole píše JJ – já jsem nikdy nic takového nezažila. Viděla jsem ukázky dravců – tedy chudáky ptáky sedící přikurtované na bidýlkách, kolem desítky zírajících lidí. Tohle musí být něco jiného…
Já jsem do blízkosti dravce přišla vlastně jen jednou – a to teď v Americe, jak se ten krkavec snažil se mnou pít kafe… 😀
Ano, asi napíšu (rofl) – i o tom přikurtování na bidýlku 😉 – myslela jsem na to, akorát se přinutit, že. No ale, když už jsem to slíbila … (rofl)
můj sem je,nést na předloktí nebo na stojánce- harpyji…to je tak nádhernej pták…
To by ses docela pronesla (rofl) . Posiluj, co kdyby tě osud nenadále vyslyšel 😀 .
No,já vím jak je velká i těžká,v tom problém nemám,ale tady ji asi nikdo nechová a v zoo mi i nepůjči.
Tak na tu bych se radši koukla z větší dálky, než ze svého předloktí! 🙂 Popravdě mi nablízko stačil ten krkavec 😛