Coby člověk odchovaný střední Evropou mám rád jasná pravidla. Rád vím, jak mám co dělat, co se stane, když to neudělám a případně jak velká tolerance daného přečinu v rámci „nízké společenské škodlivosti“ je. Bohužel, Amerika s jejím anglosaským právem (common law) je pro Evropana jako jsem já občas oříšek.

Common law je, co pravda, i v Británii, jenže díky dlouholetému soužití s kontinentální Evropou se pro účastníky silničního provozu britská aplikace common law zužuje v podstatě na dvě věci:

• Je-li před vámi například ostřejší zatáčka, v Británii vám nepřikážou jet třeba třicet mil za hodinu, ale je tam zkrátka značka „Slow“, tedy „pomalu“. Potřebují-li to zdůraznit, napíšou ještě „Reduce speed now“, tedy „teď zpomalte“.
• Chodci mohou ve Spojeném království chodit legálně na červenou, ale musejí dát přednost autům; pokud způsobí nehodu, jsou jejím viníkem a musejí nést odpovědnost z toho vyplývající.

Celý zbytek britského řízení, jako pokuty a jejich sazebníky, rychlostní limity a tak podobně, fungují, jako je člověk zvyklý z kontinentu.

Ne tak v Americe.

Vyjeli jsme si nedávno na dva týdny s Aniou a dětmi do Ameriky, projeli jsme kolečko New York City – New Jersey – Albany – Vermont (tam jsme chvilku byli v horách) – Montréal – Ottawa – Toronto – Niagara Falls – indiánská rezervace Salamanca – Washington DC – Philadelphia – okolí Lancasteru (šli jsme za Amiši) – Atlantic City – New York City. Samozřejmě autem.

Než jsme vyjeli, udělal jsem si základní průzkum toho, jak se v Americe jezdí autem. Než se dostanu k detailům, to podstatné mě udeřilo do očí prakticky okamžitě: drakonické tresty za překračování rychlosti. A limity jsou velmi nízké. Protože nerad pracuji s imperiálními jednotkami, americké auto jsem si nastavil na metrické jednotky od momentu, co jsem do něj vlezl a dopředu jsem si připravil tabulku rychlostí pro každý stát. Už to byl problém sehnat. Většina silničních úseků má rychlost značenou přímo u silnice, ovšem neplatí to vždy, a při vjezdu do nového státu se nepíšou rychlosti jako je to v Evropě; čestnou výjimku v tomto ohledu tvořil Vermont, kde měli hezký přehled rychlostí, povinného svícení, povinného držení se vpravo a tak. Jinak už jen dohledat, jaká je státní rychlost v obci / mimo obec / na dálnici, není-li značeno přímo na místě, je velmi těžké.

Limity byly většinou (různé státy to mají různě) takové, že v kilometrech za hodinu to bylo (přibližně, po přepočtu z mil za hodinu) 50 nebo 40 v obci, 20 ve školních zónách, 80-90 mimo obec a 105-113 na dálnici. Tedy z evropského pohledu nic moc. Jak těžké bylo najít rychlostní limity, ostře kontrastovalo s tím, jak snadné bylo najít, jaké jsou za jejich porušení sankce. Jak se v Dánsku říká, dokud jde jenom o peníze, nejde o nic (a Dánové jezdí takzvaně „s DPH“, tedy o 20-25 % rychleji, než je limit; do 20 % nad limit se v Dánsku platí pokuta jen 1000 DKK (3500 Kč) bez ohledu na to, kolik to bylo, a podle toho to taky vypadá – ovšem v Americe jde o hodně, a přijít o řidičák je jenom třešnička na dortu. Opět – v různých státech je to různě – ale ve většině těch, přes které jsme jeli, nechyběl nepodmíněný trest odnětí svobody za rychlosti, jakými v Evropě jezdí každý. Tady šlo do tuhého, řekl jsem si. Zejména Virginia, s jejím zákonem, že kdekoliv vás ve státě chytí při rychlosti vyšší než 80 mil za hodinu (127 km/h), jdete sedět na třicet dní, budila hrůzu.

Ovšem to nebylo nic ve srovnání se střetem s realitou. Reálně to totiž vypadá tak, že předpisy nedodržuje nikdo. Ani kamiony a autobusy ne. Kamiony i autobusy jezdí běžně 120 km/h (klidně na dálnici s limitem 105 km/h) a auta se drží mezi 120 – 130 km/h. Takže jako doma, řeknete si; jenže ouha. Policie samozřejmě nemůže chytit všechny, ale, jak mi místní řekli, občas někoho vyhmátnou, prostě protože se jim něčím nezdá; třeba má registrační značku z jiného státu, nebo vypadá divně, nebo je černoch (ano, tohle se stává). Pokud jedete rychleji než ostatní, co už tak porušují předpisy, máte ovšem pozornost policie docela jistou – což je to, co se myslelo tím „jeď jako všichni ostatní“, což byla univerzální odpověď na mé obavy, kdykoliv jsem je zmínil.

V praxi tak máte dvě možnosti: buďto pojedete jako já ve Virginii předpisově, a necháte se předjíždět všemi včetně kamionů, případně na sebe tu a tam nechat blikat (přeci jen i jen malé riziko, že půjdu do vězení, mi za to nestálo), nebo pojedete s proudem, a budete doufat, že nevyhmátnou zrovna vás.

Pokud jde o zvláštní pravidla, která proti Evropě v Americe platí, je jich hned několik:

• Na světelné křižovatce můžete odbočit doprava na červenou, není-li na samotném semaforu značka to zakazující; chcete-li odbočovat doprava na červenou, platí pro vás značka „Stůj! Dej přednost v jízdě“
• Menší křižovatky, v Evropě řešené malým kruhovým objezdem nebo předností zprava, jsou řešené takzvanou „All Way Stop“. To je křižovatka, kde je stopka ze všech stran a pod ní je červená dodatková tabulka „ALL WAY“. Tady platí, že kdo dřív přijde, ten dřív mele (tedy kdo přijel první, odjede první), a je-li pochybnost, kdo to je, přednost platí zprava. Když jsou na křižovatkách, třeba v noci, vypnuté semafory, na menších křižovatkách místo oranžové bliká červená a to právě znamená, že platí „All Way Stop“.
• Školní autobusy mají vzadu nad zadním sklem červená a oranžová světla. Když se autobus chystá zastavit, varuje řidiče blikáním oranžově, a když zastaví, bliká červeně. Jakmile školní autobus bliká červeně, všichni kolem něj musí zastavit. Je to samozřejmě rozumné opatření, ale je také hodně hlídané a pokuty jsou drakonické.
• Semafory jsou za křižovatkou, takže pokud zastavíte u semaforu, patrně jste právě projeli křižovatku na červenou.

Jedete-li autem v Americe, dejte si na všechno víc času. Problém nejsou ani tak dopravní zácpy – ty jsou i u nás – ale to, že provoz v Americe něco neustále zdržuje. Zde je nejčastější výčet:

• Tam, kde se u nás dává značka „Dej přednost v jízdě“ se v Americe zpravidla dává značka „Stůj! Dej přednost v jízdě“ – takže člověk pořád někde staví. U All Way Stop je zdržení samozřejmě ještě větší.
• Za celou dobu jsem neviděl ani jeden inteligentní semafor. To jsou takové ty semafory, co jich je Evropa plná, co mají čidla ze všech stran a dávají zelenou tam, kde je právě potřeba. Tedy přijedete-li z vedlejší na hlavní (kde mají auta dlouho zelenou) nebude to dlouho trvat a dostanete kratičkou zelenou vy. V Americe mají semafory pevnou (a dlouhou) dobu pro červenou a zelenou, a protože světelné křižovatky používají daleko častěji, než v Evropě (mají minimum kruhových objezdů), člověk pořád někde stojí.
• A samozřejmě rychlostní limity – chcete-li jezdit předpisově, dejte si načas.

Obecně bych řekl, že platí, že silnice v Evropě jsou přehlednější, mají lepší povrch (i u nás), provoz je na nich rychlejší a jsou předvídatelnější, pokud jde o pravidla a jejich vymahatelnost. V některých státech USA totiž, bohužel, pokuta za rychlou jízdu nemusí být pokuta, ale předvolání k soudu, který výši pokuty teprve určí, takže si musíte sehnat advokáta, který bude zastupovat vaše zájmy před soudem, a až teprve potom zaplatit. Ani kdybyste chtěli zaplatit pokutu s tím, že to chcete mít z krku, a užít si zbytek dovolené, nepomáhá. Zkrátka si počkáte a budete s tím mít trochu zařizování.

A poslední důležitá věc: pozor na zvěř. Jak mi někdo nedávno poznamenal na Facebooku, v Evropě úplně nevíme, co je to divočina, protože naše divočina je z pohledu jiných koutů světa prakticky lesopark. Je tam hodně divokých zvířat, která mají ve zvyku chodit nenadále přes silnici a je potřeba na to myslet (nejsou ovšem jen na silnicích, jak nám ukázal mýval, který se šel na dvorku před domem zubit na naši Kačenku – na Staten Island v New Yorku).

To nejlepší na tom ovšem je, že celá cesta proběhla bez větších problémů (pominu-li mladou Španělku z Madridu, co mi velkým bílým BMW nabourala zadní nárazník, když jsem dával přednost v jízdě), policie si nás buď nevšímala, nebo se na nás usmívala a užili jsme si krásnou dovolenou. Jenže starosti skončily až s vrácením auta – když Evropanovi, zvyklému na jasná pravidla, řeknete „Jeď jako všichni ostatní a neřeš to“, tak ho to úplně neuklidní 🙂

Foto: Dede