Naše putování americkým západem pro mě mělo jednu ne úplně ideální stránku a tou bylo kupodivu jídlo. Zkrátka – nechutnalo mi. Většinou.
Ne, že by za to „mohlo“ americké jídlo, spíš to byla kombinace několika vlivů. Tak jednak jsme se většinou pohybovali po všelijakých pustinách a nakupovali v malých městech, což logicky omezilo nabídku. Za druhé jsme si často kupovali jídlo tak, abychom ho mohli jíst venku nebo v autě, tedy styl piknik, neměli jsme možnost si sami vařit. No a za třetí, můj žaludek už také nesnese všechno a jsem zmlsaná obyčejným dobrým jídlem.
Mexické bistro, Kanab (Utah)
Samozřejmě se v Americe můžete excelentně najíst i si nakoupit – když máte dost peněz a jste tam, kde se peníze předpokládají. Když jsme byli v Jacksonu, zašli jsme si na večeři na steak a byl to úžasný, nezapomenutelný zážitek. Ovšem pokud nehodláte dát za jídlo majlant, ocitnete se v kapku jiném světě.
Jackson Hole (Wyoming) – steakhouse
Tak například zelenina tu je dostupná, ale je poměrně drahá. Ani v těch lepších ubytováních, kde jsme spali (motely, hotely…), nebyla syrová zelenina součástí snídaně (a já jsem opravdu zeleninožravá:)). Ovoce ano, to vždy, ale ne zelenina. Tam, kde měl motel na snídaně smlouvu se specializovanou restaurací, byla k dispozici aspoň malá rajčátka a cibule, jinak nic.
Nejlepší jídlo našeho amerického pobytu – vedle stejku byly úžasné ty hrachové lusky, jemňoučké, sladké na másle dělané 🙂 Té cibule jsem ovšem snědla asi tak desetinu 😛
Jídla v jednodušších bistrech a restauracích bývají plná tuku, skoro vždy se v nich vyskytuje velké množství sýra – čedaru a mozzarelly (obvykle). Kupodivu mi nedělala dobře ani jídla v mexických restauracích, což mě mrzelo – na pohled vždy vypadala velmi lákavě. Pravda, užila jsem si oběd v restauraci indické, či spíš indickém bistru – tam mě jen překvapilo, že jejich extra speciální čaj byl vlastně hrníček černého čaje s mlékem. Inu, každý máme za speciální něco jiného:)) Nakonec jsem nejčastěji jedla saláty s nějakým grilovaným masem a dala si pozor, abych si na ně nedala dresing.
Jídelna v Salině (Utah). Ta indiánská dáma sedící zády ke mě mi nabízela své věštecké služby… 🙂
Přesto jsem se do každého bistra nebo restaurace těšila. Obsluha bývala takřka vždy velmi milá a na místech, kde jsme stavěli my, jsme měli možnost potkat normální lidi a ne davy turistů. Také jsme se s místními lidmi často dávali do řeči – a mě lidé opravdu zajímají, takže jsem si to užila. Konec konců, ta starší dáma na druhém obrázku je indiánská čarodějka – ještě mám někde její vizitku, kdybych zatoužila po jejích „psychic“ službách:)) na obrázku čtyři je zase onen indiánský medicinman, se kterým si povídal Martin. Fotila jsem nad svým obligátním salátem:))
Old Bridge Grille na silnici č. 163 cestou do Monument Valley, u mostu přes San Juan River (Utah)
Všechno, co má být sladké, bylo mnohem sladší, než mi přišlo snesitelné, a navíc tam bývá sladké i to, kde na to nejsem zvyklá – třeba chleba. Kdybychom byli na jednom místě a mohli si vařit, tak věřím, že bychom žádné potíže s jídlem neměli. Ale když je člověk na cestách, navíc převážně v pustinách, moc si vybírat nemůže.
Majitel restaurace a indiánský medicinman hovořící s Martinem (a já natahující uši od stolu:))
Popravdě z běžného jídla mi asi nejvíc chutnaly hotové polévky, které se prodávaly do kelímků, v obchodech patřících do těch dražších řetězců. Pokud se k tomu dala koupit bageta, bylo to obvykle výborné jídlo. Dobrá byla i smažená kuřata, která se prodávala ve stejných obchodech na jihu – ovšem pořád se na nich žít nedalo. Na severu už měli v obchodech spíš BBQ kuřata, což nebylo zlé, ale člověk je snesl ještě méně často než ta smažená:))
Snídaně ve Vernalu (Utah) – typické americké booth (sedačky se stolkem)
Milovala jsem ovšem místní pomerančové džusy (ty, husté, co v sobě mají ještě kousky pomerančů:)) a smoothie – husté, vynikající (drahé:)) – vylepšovali jsme si jimi naše pikniky. Nakonec jsme si našli uspokojivou jídelní rutinu a naučili se nakupovat věci, které nám vyhovovaly.
Bistro v městečku Victor (Idaho) – tady jsme si dali kávu cestou do Yellowstone
Ovšem… a to bylo zajímavé zásadní ovšem… viděla jsem, jak málo jsem toho dokázala sníst, když mi opravdu nechutnalo! Hlad se však ošidil nedal, takže jsem za ty dva týdny na cestách snědla víc banánů než doma za půl roku. Ale jinak jsem nad svou vlastní… eh… nežravostí sama žasla:)) Jinými slovy, kdyby člověk neměl chuť, kdyby si nemohl pochutnat – třeba jen na tom krajíčku báječného voňavého chleba – tak by asi mnoho lidí nemuselo řešit problémy s hubnutím. Podle mých nejnovějších zkušeností by to u mě fungovalo určitě!
Oběd v Ashtonu (Idaho)
A tak se ptám: Máte podobnou zkušenost? Také si myslíte, že je to hlavně chuť, která nás žene k tomu, abychom jedli víc, než je nezbytné? A… teď jedna záludná: vzdali byste se chuti jen proto, abyste vyřešili problém s nadváhou?
PS: Fotky z restaurací jsem se snažila fotit slušně, tedy pokud byla možnost fotit část interiéru bez lidí, udělala jsem to. Takže ne, nebyli jsme tam ani jednou sami:))
Brunch v Salt Lake City (Utah) – tady jsem měla vejce Benedict:))
Nedávno mi někdo doporučil večeřet středomořskou kuchyni. Vezměte to od Maroka po Libanon. Tak se snažím. Je to víc zeleniny, luštěnin a rýže. Takový kuskus sedmi zelenin, džuveč nebo špíz chutná celé rodině. Docela jsem se naučila rozumně používat rozmarýn a kořenící směs adžiku.
Dede, to je moc fajn, žes napsala samostatný článek o am. jídle. To mě vždycky zajímá, jak na to koukají „turisti“. Fotky jsi také doplnila moc pěkné – a ten bizon, ten tedy je.
Jako Caniva i já souhlasím s tvými postřehy. Možná se pamatuješ, že jsme si tu kdysi několikrát s HankouW notovaly v tom, že u am. receptů automaticky dělíme množství cukru na polovinu, někdy i méně. Zdejší sladkosti jsou fakt děsně přeslazené.
Vy jste měli smůlu, že jste nejeli městy(městečky) a i na dálnicích jen minimálně. Tedy já vám to schaluji, mělo to pro vás různé výhody, kvůli kterým jste si to naplánovali. Nevýhodou ale byl právě nedostatek možností kde se najíst. A zřejmě je Západ a hlavně blízkost st. parků i cenově dražší (taková obdoba horské přirážky). Myslím, že by se vám byly líbily třeba rest. typu „Ryans“ : http://www.ryans.com/
Velmi oblíbené „Family rest. – all you can eat.“ se švédskými stoly. Zaplatíš jednu cenu (a ta není zase tak závratná), sedneš si ke stolu a pak si chodíš sama posloužit kolikrát chceš podle vlastního výběru. A tam bývá opravdu velký výběr zeleniny (syrové i vařené), mají masa, ryby, ovoce, moučníky, zmrzliny, pití. Pouze alkohol se nepodává. Takže se jeden dokáže (hlavně napoprvé) pořádně přežrat, ale na druhé straně si můžeš na talíř dát přesně to, co chceš (v tvém případě jen tu zeleninu a ovoce) a můžeš fakt jit kolikrát chceš, nikdo se po tobě ani neohlédne. Jenže právě tyhle rest. asi mimo větší počet obyv. nebudou.
A mimo velkoměsto je člověk odkázán většinou jen na typické hamburgery. Je to (kromě kuřete) nejpopulárnější jídlo snad všech fast-foods. I v lepších rest. nechybí na menu a jejich hamburger se liší pouze tlouštkou a kvalitou masa, někdy druhem housky ve které je vložen, oblohou či přílohami. Ale pořád je to hamburger. My tu do rest. chodíme nejvíce s návštěvami a pak hlavně na steaky, které já neumím dělat. Navíc tu máme vlastně jen dvě, kde se k jídlu podává alkohol a ten my k večeři rádi. Takže když se mi nechce vařit, dovezeme si nějaký hamburger a doma si k němu dáme pivo. V rest. většinou k hl. chodu patří i salát. Já si vždy vybraný dressing žádám dodat „on the side“ – v mističce vedle a poleji si salát sama (tedy málo).
Zvyk je železná košile, takže jsem si za ty roky už na zdejší jídla zvykla, tedy i na to sladké pečivo. Ale k snídani u mne stále převažují krajíce mého žitného chleba.
Myslím, že chuť je k jídlu velice důležitá, ale nesmí se pojmout jako „snobárna“, stát se „otrokem chuti“. To je pak člově sám sobě nepřítelem. Na druhé straně je moc fajn umět si skutečně vychutnat jídlo, která máme rádi. A může to být velice obyčejné jídlo – jako ten můj čerstvě upečený chleba ! Sliny se mi sbíhají už je z té vůně, která se z trouby line.
Však vím, v San Franciscu jsme taky problém s jídlem neměli:)) Tedy s kvalitou, ceny byly hodně vysoké – kalifornská přirážka, řekla bych 😛
A chuť… já „ujíždím“ ne na specialitách, ale na obyčejných věcech. Hlavně dobrém chlebu a bramborách 🙂
Tyjo! Čarodějka a medicinman! To jsou známosti! Toho bych využila! 🙂
Jinak byli jsme v N.Y. v Central parku ve vyhlášené hamburgárně. Hranolky měli vynikající, takové velké a skvěle kořenění, ale ten hamburgr mi tedy vůbec nechutnal. To už jsem jedla lepší. Ale zato potom v normálním Burger Kingu jsme si náramně pochutnali.
Nakonec i to kafe v McDonald’s bylo mnohem lepší, než u nás v česku. 🙂
Ehm… kafe? (wasntme) přiznám se, že narazit na dobré kafe nebylo na našich cestách vůbec snadné 😛 Navíc, když je Martin zvyklý pít své malé espresso a tady nám kávu servírovali v množství, které ve mě vzbuzovalo pocit, jestli bych se v něm neměla třeba… vykoupat 😀
Haló, výzva pro psavce! 🙂
Blíží se léto, tedy období čtení k vodě, tedy čas, kdy by se na Dedeníku mělo objevit něco z literatury:))
Milé autorky drablíků – jak jste si vedly na letošním drablení? Dívala jsem se na stránky a viděla jsem, že jste zase excelovaly… co takhle něco nabídnout místní čtenářské obci? 🙂
Pokud máme mezi čtenáře i jiné psavce, nenechte se pobízet… k létu patří čtení (sun)
Taky se přidám k těm, co by chuť nedali. Tesda hubnout by se mělo, jenže …
Je to samozřejmě otázka vůle. A skutečné potřeby (myslím zdravotní, jinak se sebou více méně vydržím, chce to moc nekoukat do zrcadla). A pak taky toho, co je stabilně po ruce – v případě Ameriky ta hospodská jídla třeba, že.
Ale musím říct, že pozoruju i u nás trend mít v cukrárně (z čeho ty kila asi mám) dorty čím dál sladší. Miluju čokoládu (hořkou!) a šlehačku, ale sladká chuť jako taková mi nevyhovuje. Už jsem terorizovala majitele několika cukráren, ale „lidem to takhle chutná“.
O chuť bych přijít nechtěla za žádnou cenu – prostě je to jeden ze smyslů a bez něj by byl život chudší.
Jak si tak pročítám diskuzi, napadá mě, že ještě nemáme rubriku „zdravé stravování bez utrpení“. Na internetu je neskutečné množství různých diet a zaručených receptů na hubnutí, většinou při nich dostává na frak zdraví. Co takhle udělat to opačně: když už nehubnu, tak mám alespoň čisté svědomí, že se stravuji zdravě! Asi tady nemáme výživového poradce, ale tipy na zdravé stravování jistě přivítají všichni (samozřejmě všechna čest gurmánce s jejími výtečnými recepty!!!) a hlavně jde o to pochopit, proč tohle ne a tohle ano, přičemž si stejně každý rozhodne, co bude a nebude jíst – zkušenosti jsou také důležité.
Myslím, že hodně dobře srovnané to má Iva a pak taky třeba ri, asi by mohly poradit.
No, mně by se něco takového taky moc líbilo, ale to by musel někdo napsat aspoň nějaký základ – aby bylo o čem diskutovat. Já nějaké ponětí mám, samozřejmě, ale asi ne natolik, abych o tom mohla psát 🙂
A mimochodem, možná jste si všimli, že Gurmánka u nás skončila – má nové projekty a málo času. Jsem moc vděčná, za ty časy s jejími články, ale pokud jde o povídání o jídle, tak jsme momentálně takříkajíc na suchu:))
No tak podle mého (ale nic ve zlém) si tady u nás chtěla hlavně udělat reklamu na svoje knížky. Sama jsem se na to její psaní kdysi (před cca 10 lety) nachytala a v důsledku mám ty její kuchařky dvě (teda měla jsem, už jsem je poslala dál). Ona asi nebude zlá a vařit očividně umí, jen to její věčné kopírování z neověřených zdrojů, kdy z autora udělala autorku (a naopak) a nasekala tam řadu faktických chyb… A pak taky ten její vzletný styl psaní, který mi přišel jakoby se drbala pravou nohou za levým uchem… No, na mě to bylo moc.
Dede, chceš pokračovat s Mlsotníkem? Sama si na to netroufám, vařím ráda a snad i dobře, jídlo a vaření, to je asi můj největší koníček, ale popsat a napsat to neumím, jen diskutovat k témtu. Co takhle oslovit Renatu nebo Šárku nebo Inku, ty by přispět mohly? Teda kdyby se jim chtělo, že jo.
Aido, já vařím málo (co jsem většinou sama), a když už vařím, tak jen obyčejné věci. Sama nemám moc čím přispět (co stálo za to jsem už někdy napsala:)) – leda občasnou příhodu nebo vzpomínku.
Ok – Mlsotník na Dedeníku je volný pro nápady a případné autory 🙂
Já už jsem taky většinou sama, vařím a peču jen výjimečně, pro jednoho to nemá cenu. Ale zkusím něco vymyslet, kamarád bude za 14 dní slavit padesátku, slíbila jsem mu, že mu udělám líčka na červeném víně z pěti kil líček, tak to zkusím nafotit.
I když – ten recept všechny znáte, tak nevím.
Napiš, já jsem třeba nikdy líčka nedělala 🙂
Holky, dneska jsem dělala jídlo, které by se dalo udělat i pro jednoho, byla to taková improvizace, protože nějak nemám čas vyvářet, ještě pořád jsem nedala do pořádku zahradu. A nikdo mi nepomůže…
Na kousku špeku jsem osmažila cibuli, přidala na malé plátky nakrájená kuřecí prsa, osolila, opepřila. Když bylo maso skoro měkké, přidala jsem listový špenát (krájený, zmrzlý, cca 500g)), společně jsem dodusila, do šťávy přidala jeden Palouček (lidlová lučina), strouhla něco málo muškátového oříšku, měli jsme k tomu zbytek rýže, lepší by byly těstoviny
Ivo, kdyby tam nebyl ten špenát… 😀 Myslíš, že by místo Lučiny fungoval jaroměřický Fénix?
Asi jo, asi každý smetanový čerstvý sýr. Špenát nemám obecně ráda, ale v tom smetanovém sýru se to nějak ztratí 😉
Pokud jsi zdravá a nemáš žádná zdravotní omezení, abstrahuj od různých diet a zaručených receptů na hubnutí. Používej kvalitní základní potraviny, pokud možno místní, v jednoduchých úpravách tak, abys měla ve stravě všechny složky – sacharidy, bílkoviny, tuky. Jez přiměřené množství podle chuti a podle svého životního stylu. Pokud potřebuješ hubnout, sniž příjem energie a zvyš pohybovou aktivitu. Stále platí jednoduchý fyzikální zákon, že pokud chceš zhubnout, musí být příjem nižší než výdej, pokud potřebuješ přibrat, tak naopak. Tabulky kalorických hodnot jsou jednoduše dostupné a na většině potravin jsou hodnoty a složení přímo uvedené. Vyhýbej se všelijakým podivným náhražkám a chemikáliím. Myslím si, že výživový poradce není nutný, stačí zdravý rozum.
Zcela souhlasím.
Jen ta praxe mi pokulhává, no. 🙂
Mně zase s tím loňským pokulháváním vyskočila váha do nepublikovatelných hodnot 🙁 . A vážit jídlo se mi fakt nechce, ale asi jinak to nepůjde.
No, mně se taky nechce to všechno vážit. Ale fakt je, že dokud to nezvážíš, tak žiješ v bludu (šťastném 😀 ) a myslíš si, že to všechno váží mnohem míň, než ve skutečnosti. Je to jen do času, po nějaké době to máš v oku a u kusovek si to pamatuješ.
Já jsem se Sebekoučinkem zhubla 22 kilo, ale byl to opruz. Jenže jak přestaneš počítat a vážit… Navíc jsem loni skoro čtyři měsíce nechodila a pak pajdala, takže je to bohužel skoro zpátky.
To jseš dobrá a je mi líto, že se ti to takhle zhatilo! Já jsem kdysi taky touhle metodou zhubla taky asi 15 kilo, ale pak jsem se na to, já blbec, vykašlala a ono to plíživě vylezlo do závratných výšin. Tak jsem se teď rozhodla podruhé a věřím tomu, že to půjde. Když na mě někdy jdou pochyby, tak si připomenu, jak jsem před lety definitivně přestala ze dne na den po mnoha letech kouřit, a to mě přesvědčí, že to půjde. A kromě toho, že se sama sobě tedy opravdu hrubě nelíbím a že mi to vadí při jednom mém koníčku, se tak chci do budoucna vyhnout zbytečným zdravotním komplikacím.
V Kanabu jsme měli vynikající biftek, fungovalo to tak, že kuchař krájel a dával na talíř, dokud jste neřekli dost. Měl jsem skoro 3/4 kilovou porci, přílohám jsem se vyhnul, protože jen po mase se netloustne. (aspoň já ne). A jinak, pokud to šlo, jsme papkali u Číňánků.
Poslouchám řeč těla. Tělo si samo řekne, na co má momentálně chuť. A pak už jen hrábnu do špajzky, nebo ledničky.
Určitě jím vyváženě, snad i zdravě, nesladím a sladké v podstatě nejím, piju hlavně vodu, jednou za čas si dám pivo.
Bohužel můj problém je jinde – 8 hodin denně sedím na zadku před počítačem a v podstatě se nehýbu. Do důchodu mám 4 roky a vím, že pak to bude o něčem jiném (miluji třeba dlouhé ranní procházky, když sluníčko vstává, ale v současnosti si můžu dovolit jen ráno jít pěšky do práce, na víc není čas, už tak vstávám před pátou).
Celkem mě třeba překvapilo, že jsou těstoviny na úrovni knedlíků, a že by se neměly jíst odpoledne a večer…
V Americe jsem jako au-pair behem pul roku nehorazne a prisernacky nakynula. Pak stacilo byt mesic na cestach po krasach americke prirody, varit si pred stanem na malem varici a hned byly kila dole. Plechovka bilych fazoli s nakrajenou cerstvou paprikou je pro me chutovou vzpominkou na cestu po Americe.
Kdyz jsme meli hlad a byli zrovna ve meste, sli jsme do Cici pizzy. Za $2,99 plus aktualni dan jsme mohli snist, co se do nas veslo.
Fotky mi pripomnely cas, kdy jsem chodila se „svou“ rodinkou po restauracich. A na prvni dojmy tenkrat. Vsechno moc sladke, vsechno moc tucne a vseho desne moc. I ledu v piti. Ty nechces led do piti?!
A jeste jedno srovnani si dovolim. Digitalni fotak ma velkou vyhodu – muzes fotit, co se ti libi, co vyfotit chces a kolikrat chces. My tenkrat (na konci devadesatych let) fotili pouze dokumentacne. Abychom doma mohli ukazat, jak to v te Americe priblizne vypada. Teda, pokud se fotka povedla.
Dekuji za americky serial, hezky jsem si zavzpominala. Fotky jsou nadherne.
No a k aktualni otazce – o chut bych prijit nechtela. Ale ze by mi pripadna ztrata az zas tak moc vadila? Nevim. Jsem kulinarsky a kuchynsky barbar.
vzpomeň si na Werichova krále Já I. z Byl jednou jeden král..jak nepotřeboval sůl…… kuchař se mu smál, když tvrdil, že vařit bez soli není umění….
Zvláštní ta Amerika. Zdravé jídlo je luxus. Zdravotnictví je luxus, vzdělání je luxus
Skvělá země, když jsi mladý, zdravý a bohatý:))
Popravdě, když jsme se bavili s lidmi, tak úplně nejvíc je na nás fascinoval fakt, že máme dva týdny dovolené! Ty tam oni mají na celý rok a nejsem si jistá, jestli je nějak placená. Tož asi tak…
Jo to se pak každý radši snaží podnikat a práci si řídit sám
A pak uz tu dovolenou nema zadnou 😀
Tak tak. Když jsme koncem minulého století byli v USA my, měl jsem k dispozici 4 + 1 týden plně placené dovolené a to jsem v r. 1998 bral přes 35.000 Kč čistého. No, stálo nás to tehdy přes 600.000 Kč a z ušetřených peněz za předchozí čtyři roky jsem to zaplatil levou zadní. (Dva týdny cesty z L. A. do San Franciscaa týden na Havaji, konkrétně na Oahu a Big Islandu).
Musím se přiznat, že ačkoliv se mi předchozí americké články moc a moc líbily (jen jsem to asi nedala dostatečně najevo, neměla jsem moc času na psaní), na tenhle „jídelní“ jsem byla zvědavá opravdu hodně. No a potvrdilas mi, co jsem si zhruba asi tak myslela, je to smutné.
P.S. Chuti bych se nikdy nevzdala, nadváhu mám.
Jedno kilo hezčí, než druhé. (rofl) No, není nadváha, jako nadváha; když jsou ty tukové zásoby uložené ve správných tvarech a na správných místech, tak nejen že nejsou na překážku, ale mohou i zdobit. Pro ženské by mělo platit: Dokud po mě chlapi mlsně koukají, netřeba hubnout.
Chuti bych se dobrovolně nikdy nevzdala, je to potěšení. Pro mě je to ovšem zrovna velmi aktuální problematika. Před nedávnem jsem na základě neobvykle kritického pohledu do zrcadla v kombinaci s preventivní prohlídkou u lékaře vyhodnotila svůj stav jako naprosto ohavný a ještě v tom šoku jsem se přihlásila na kurz do STOBu. Chodím tam, ztrácím pravidelně kilo týdně, ale chuť nemusím nijak šidit nebo krotit. Nadále jím jen to, co mi chutná, nedržím žádnou speciální dietu, v podstatě jsem nezměnila jídelníček. Jen jsem drasticky zmenšila porce, nejím sladkosti, používám málo tuku a důsledně hlídám energetický příjem. Jde to celkem bez mučení 😀 .
Jednu dobu jsem jezdívala obchodně do Atlanty a musím říct, že tam na jihu mi chutnalo moc. Prakticky vždycky byla rýže a fazole, což já miluju moc, kusanec pěkného masa a nějaká pikantní omáčka a výběr zeleniny. Jen ty porce! Přesně jak píše Caniva, jedna porce by tady byla pro dva dospělé!
A nemáš hlad, když jsi drasticky zmenšila porce? 🙂
Píše, že nemá. 🙂 Hele, některým lidem to fakt jde, viz MLP – zhruba před rokem a půl mu zjistili náběh na cukrovku, docela se do toho obul. Naprosto změnil jídelníček, nedojídá se chlebem, jak měl dřív ve zvyku, jí víc zeleniny a míň příloh, skoro nepije pivo (tak maximálně 3 za týden když už, spíš míň) a postupně shodil víc jak 20 kilo. Blbé je, že já jím úplně to stejné (a odjakživa jsem jedla) a neshodila jsem nic. On se ale na rozdíl ode mne hýbe (má 3x týdně trénink), v tom to asi bude.
Aido, já jím rozumně už léta (on mi ten žlučník ani nedovolil experimenty s tučnými jídly:)) a denně se hýbu. Výsledek skoro žádný – pokud jde o hubnutí. Udržuju si jakž takž kondici, mám v pořádku cukr i cholesterol. Ale nehubnu 😛 To by chtělo drastičtější přístup, ale ten nedávám – dlouhodobě.
Ono se těm mužským nějak hubne líp, nechápu. Jíme cca to stejné.
ženská genetická výbava je jiná, ženy mají mnohem větší tendenci, vzhledem k mateřství, k ukládání zásob.
Hlad nemám. Zkonstatovala jsem, že jsem jedla zbytečně moc, doslova jsem se přežírala. Teď dodržuji hranici 5000 kJ na den. Nejzajímavější bylo, když jsem viděla, jak vysokou hodnotu má třeba jeden obyčejný rohlík nebo třeba už tady zmíněná porce těstovin. Na to jsem si musela zvyknout a zmenšit hlavně porce příloh, dám si třeba jen maximálně 150 g rýže/těstovin/noků/kuskusu (nebo i míň). K večeři si dám jen 40-50 g pečiva (to je půl rohlíku nebo třeba jeden čtvercový krajíček žitného chleba). Alkohol tak jako tak nepiju, s tím nemám problém. Používám málo tuku, ale nevyloučila jsem ho jím i máslo/sádlo, ale jen tak, abych se vešla do limitu. Maso jím libové, ale všeho druhu, ovoce a zeleninu víceméně stejně jako dřív (žádné orgie), u mléčných výrobků hlídám množství (nejím žádné odtučněné varianty). Přestala jsem jíst sladkosti a mezi jídly se ničím nedojídám. A hlavně: nemyslím si, že je to utrpení a že jsem chudák. Jo, a celkem dost sportuju – dvakrát až třikrát týdně aquaerobic a jednou týdně fitko – to mě baví, s tím nemám problém.
Bezvadné.
Jsi dobrá 🙂
Já jsem si našel práci, pardon, zábavu, baštím kolik a na co mám zrovna chuť, žádné diety neřeším a hubnu. Sice pomalu, ale soustavně a ještě si při tom vylepšuji rozpočet. (rofl)
vzhledem k mé prostornosti, opravdu nesním všechno všem…poslední dobou se mi mění chutě…jakoby ty vrchní tóny chutí mizely a vystupují ty spodní..a ty se nedaj oblbnout, když je chcete cejtit..
takže pestrost a výbuch chuti s kořením, miluju u indických a nepálských jídel… thajský pálivý oblibuju.. mexiko kupodivu není v základě příliš pálivé, ale pálivost si nastavuje každej sám….a uzené chippotle papričky jsou super….
ale zkuste si udělat slaninovej džem…je luxusní
https://www.jaktak.cz/jak-na-domaci-slaninovy-dzem-recept-na-bacon-jam.html
DEDE mám záludnou otázku.
Na fotografii vedle stejku vidím skleničku červeného. Je dobré americké červené ?
My máme červené rádi, ale dáváme přednost italským a francouzským vínům. Americké máme rádi růžové.
Co se týče chuti, jídlo mám ráda a umím si ho vychutnat. A to je moje celoživotní “ neštěstí „. Těžko hubu šidím a pořád bojuju s nadváhou.
Miluju italské těstoviny všeho druhu.
Ty se mi nikdy nepřejí.
Však až příští rok v květnu poletíme do Říma, budou těstoviny a zase těstoviny. Já je miluju.
těstoviny za to můžou Míšo…..
Já vím, také si je dávám nejčastěji na dovolené.
Tam to vychodím.
mne jen překvapuje,jak si u nás ženský většinou myslej,že těstoviny jsou dietní..ale tím nemyslím Tebe….já si je dám taky, protože mi třeba k rajský omášce chutnaj víc nebo ke slepici na paprice, ale i kdybych k nim jedla knedlik,bude to jedno,dietní to není…je to o chuti…a takove alio olio, nemá chybu…
Hmm, těstoviny. Honza byl teď o víkendu doma, a musela jsem konstatovat, že je vyžranej jak čuník. Tak jsme dali řeč, co vlastně jí. Denně chodí do špagetárny, k snídani si dá nějakou housku, k odpolední svačině nějakou kupovanou obloženou žemli (velikou) a k večeři uvaří bramborové noky s troškou masa. Ty noky jsou zdravý, že jo, mami, je to z brambor. Šly na mě mdloby… Takže se celý den láduje sacharidama (nejsem proti mouce, ale všeho s mírou), doslova jak ten čuník v chlívku. Takže bacha i na ty noky, je to stejně kalorický jak ty těstoviny.
No ale potom je s podivem, že Marie Callas si svou figuru držela díky dietě, při které se jí pouze špagety … pravda, když je jíš třistapětašedesátkrát v roce, tak už jich nesníš dva vrchovaté talíře na posezení (rofl) … jinak souhlasím s tím, že pro lidi, jež nejsou operní divy, NEJSOU těstoviny tím pravým dietním jídlem.
Však si také svého času Sophia Loren pochvalovala, že za své kypré tvary vděčí těstovinám. Jelikož v mládí měla její maminka hluboko do kapsy, těstoviny měli více něž často 🙂
Sophii jsem chtěla taky zmínit. 🙂
Ale ona taky nebyla vždycky šlank, dramaticky zhubla až později: http://www.warnerclassics.com/maria-callas/news/1077
Dávno tomu jsem brala jakési pilule a přišla jsem totálně o chuť. To bylo opravdu strašný, na talíři super jídlo a v hubě pocit jako bych žvýkala siláž… Trvat to delší čas asi bych se vytratila do nicoty.
Takže chuťi bych se dobrovolně nigdy!! nevzdala.
Co tam po nějakém kilíčku… 😉
No jo, no, Bimbo vždycky říkal dětem na táboře, že člověk nežije aby jedl, ale jí proto, aby přežil. To když jsme ze začátku slýchali to – já tohle nejím, to neznám, nechutná mi. Potom zapůsobil akční program či dlouho nemožné zakotvit a pořádně se najíst. Ale ta chuť je důležitá, pokud člověk jí jen z toho vlčího hladu aby přežil, tak sní asi všechno. Pokud si může dopřát možnost výběru, dá přednost něčemu, co má rád, co mu chutná, co nemívá tak často. Jen málokdy se mi stane, že se přejím až přežeru, ale musím se krotit. Jinak dokud je pochoutka k dispozici, může se stát cokoli
Dede, mame stejnou zkusenost jako vy, v malych severoamerickych mestech se malokdy najde dobra restaurace, kde by nabizeli zdravejsi jidlo nez je hamburger, hranolky, pizza, kureci kridelka a Ceaser salat se spoustou dresingu. Porce obrovske, jedna tak pro dva dospele. Proc? Ptali jsme se v Moab na dobrou restauraci v recepci hotelu, poslali nas do pizzerie, vysledek nic moc. Nedivim se lidem, ze cesty po Americe podnikaji v karavanech, kde si muzou uvarit domaci jidlo za zlomek ceny, kterou by zaplatili v restauracich.
Severoamericke sladkosti jsou preslazene, nasinec si musi hodne vybirat.
S chuti jsou to boje, jedna moje znama, vegerarinka, mi rekla, ze posledni, ceho bylo tezke se vzdat, byla slanina 🙂 Ja ujizdim na mlecne cokolade, snazim se zkamaradit s horkou, ale jde to pomalu 😀
Ta nepřítomnost hostů na fotkách mě zaujala, díky za vysvětlení! Moc hezká je poslední fotka s hosty v zrcadle. A ty sedačky – připomínají mi film Pomáda 🙂
Chuti bych se nevzdala. Při mých občasných pokusech o hubnutí jsem si naopak vždycky podstrojovala – jedla jsem méně, ale kvalitněji. Bohužel mě ta chuť nakonec vždycky zradí, protože domácí koblížek je prostě lepší než opečený tousťák s marmeládou 🙂 Ve skutečnosti mě samozřejmě nezradí chuť, ale nedostatek pevné vůle.
no ptej se všech na souhlas s focením…spíš jsme žasla,že Dede našla volný prostor,kde nikdo neseděl…ten bizon je nádhernej….