Předně se omlouvám čtenářům za delší pauzu v seriálu o Blízkém východě, ale kvůli rekonstrukci a stěhování se bohužel jen málo dostanu k psaní; od konce června by měl seriál vycházet jako obvykle. Mezitím se rád podělím s výpravou, na níž jsem se na konci března vydal se svým synem Patrickem (5), mým kamarádem a jeho synem.

Přijeli jsme do Izraele na necelý týden, bydleli jsme celý čas v Jeruzalémě, kde jsme si na dva dny půjčili auto, abychom objeli okruh Jeruzalém – Hebron – Be‘er Ševa – Neve Zohar – Micpe Jericho – Jeruzalém a na drobné ježdění kolem izraelského hlavního města, než jsme auto zase vrátili. Chtěl jsem ukázat Patrickovi tenhle kousek světa, naučit ho aspoň trochu číst hebrejsky a arabsky a pár slov v obou jazycích a umět se pohybovat v místě s latentním konfliktem. Myslím, že se to povedlo, a takovou cestu mohu jen doporučit.

Přiletěli jsme na telavivské Letiště Davida ben Guriona a mohli jsme ještě jako jedni z posledních cestujících využít nového spojení rychlovlakem do centra Jeruzaléma v rámci uvedení do provozu zdarma; cesta stojí za to zejména pro železniční nadšence. Trať má kvůli konstantnímu stoupání několik zvláštností; velkou výzvou pro inženýry bylo převýšení mezi Tel Avivem a Jeruzalémem. Aby mohla být traťová rychlost 160 km/h, nemohlo být stoupání na trati vyšší, než 30 promile (pro představu, kořenovská zubačka má v nejvyšším stoupání 58 promile), což ovšem znamená, že vlak většinu trasy jede po estakádě, která se zvedá už před horami, aby v nich poté cestu do izraelské metropole překonávala přes mosty a tunely; i tak se ovšem nedostane výš, než 80 metrů pod zem, kde je hlavní jeruzalémské nádraží nesoucí jméno Jicchaka Navona. Odtamtud už cestující dále po městě vozí moderní tramvaj.

V Jeruzalémě jsme tentokrát nocovali přes Airbnb v arabské části města; naší hostitelkou byla velmi příjemná, liberální paní z prominentní palestinskoarabské rodiny (měla ovšem izraelské občanství), s níž jinak její dům sdílelo štěně německého ovčáka. Díky ní jsme se naučili plnit tradiční jeruzalémské pečivo humusem, zeleninou a masem jako to dělají místní a dozvěděli jsme se leccos o tom, jak se místní Arabové dívají na celou politickou situaci. Názory naší paní domácí byly velmi pragmatické a soudě podle toho, co říkala, to platí i o názorech většiny palestinských Arabů; většina ví, že Izrael se jen tak nikam neodsune a naučili se s celou situací žít. Potíž je v tom – a proto ji také nejmenuji – že naznačit něco takového veřejně není v palestinskoarabské společnosti v pořádku. Režim, který Palestinská autonomie (PA) má, ze všeho nejvíce nesnáší nikoliv Izrael, ale palestinské Araby, kteří se dopustí „normalizace“ vztahů s Izraelem. A i stěny mají uši – když jsme diskutovali o těchto věcech, naše paní domácí pustila doma nahlas rádio, aby náhodou sousedé něco neslyšeli, protože, jejími slovy, „jeden nikdy neví“ a mezi palestinskými Araby jsou extremisté, kteří jsou schopni svým spoluobčanům, co nedrží linii, dělat hodně ošklivé věci. Lidé, co si ale navzájem důvěřují, si mezi sebou řeknou leccos, a vhled do tohoto světa byl naprosto neocenitelný.

Protože Jeruzalém už z minulých návštěv dobře znám, mohl jsem Patrickovi i ostatním dělat průvodce po městě. Památky na děti sice udělaly dojem, ovšem nejvíc měly oči navrch hlavy z různorodosti městského života v jednotlivých čtvrtích jeruzalémského Starého města i jejich obyvatel. Co je ovšem pro dětské návštěvníky Starého města ráj, je veřejnosti přístupný, leč docela schovaný, vstup na střechy domů na rohu ulice Chabadu a svatého Marka. Kdo jste hráli hru Assassin’s Creed, vězte, že tohle je téměř jako to hrát v reálném světě. Lézt se dá kamkoliv, všude jsou střechy, stříšky, věžičky, schody, zábradlí, a výhled na celé Staré město včetně Skalního dómu a Západní zdi.

Zážitkem samým o sobě byli všude stojící policisté, se kterými se zejména Patrick rád fotil, kde to šlo. Po několika dnech už i fakt, že kolem projde drobná slečna v civilu se samopalem ležérně visícím přes rameno, jakoby to byla kabelka, člověk začne vnímat jako něco naprosto normálního, ovšem kluci z toho měli oči navrch hlavy už od začátku výletu.

Do Izraele jsme přijeli na Purim; velký radostný židovský svátek, během kterého se pořádá karneval, lidé chodí v kostýmech převlečení za všechno možné, po městech jezdí alegorické vozy s hlasitou hudbou, v ulicích se tancuje, raduje… a pije. Purim je oslava záchrany perských Źidů, jejichž vyvraždění podle knihy Ester plánoval v Súsách vezír Haman (355 před naším letopočtem), a které se podařilo překazit právě Ester spolu s Mordechajem, mužem ze súské židovské komunity. Podle tradice (a micvy) by se člověk měl opít tak, aby nedokázal rozlišit mezi větou „Proklet budiž Haman“ a „Požehnán budiž Mordechaj“. Navzdory tomu, že alkohol skutečně teče v Izraeli na tento svátek proudem, lidé jsou po něm hlavně v náladě; neviděli jsme nikoho se chovat v opilosti agresivně, a za volantem jsem také neviděl žádné řidiče, u nichž bych měl podezření na to, že před jízdou požili. Není se tak čeho obávat, naopak, je to jeden z nejlepších dnů na návštěvu Izraele.

Hlavní purimový průvod jsme se rozhodli navštívit ne v Jeruzalémě, ale mezi osadníky přímo ve starém městě v Hebronu (v izraelské části). Vzhledem k charakteru izraelské části centra Hebronu, tedy výřezem města vedoucím kolem jedné ulice, šel průvod (s ozdobenými traktory, na nichž vyhrávala hudba o sto šest), v němž se mísili tancující a slavící místní s po zuby ozbrojenými vojáky, kteří to celé hlídali, ale kteří měli výjimečně jako součást uniformy různé žertovné čepice. Celé to působilo velice zvláštním dojmem; Hebron je totiž jedno z prvních míst, kde se něco děje, když přijde do země vypjatější atmosféra. Samozřejmě jsme kromě purimového průvodu viděli i Machpelu, tedy hrobku patriarchů, kde je pochován Abrahám, Izák a Jákob a jejich ženy, kromě Ráchel, která je pochována v Betlémě (i její hrobku, což je, vzhledem k tomu, že je obklíčené oblastí A pod správou Palestinské autonomie, hodně zvláštní místo, jsme navštívili).

Koupání v Mrtvém moři bylo samozřejmě velkým zážitkem, a zejména pro Patricka, který ještě sám neumí plavat; bylo zajímavé sledovat, jak překvapený je z toho, že ho voda skutečně nadnáší. Přesto ovšem ani Mrtvé moře, ani památky nebyly tím, z čeho měl oči navrch hlavy prakticky nonstop – tím byli zejména lidé. Haredim, beduíni, mniši, jeptišky, etiopští křesťané a další lidé v tradičních oděvech všeho druhu; temperamentní řidiči na silnicích, náboženské obřady židovské, muslimské i křesťanské; to vše se slilo do jednoho velikého koktejlu poznání, o kterém ještě Patrick vyprávěl ještě hodně dlouho po návratu do Evropy.