Sedím za volantem a snažím se najít nějaký způsob, jak udržet pozornost – proboha, vždyť řídím! Jenže tohle jsou pro mě naprosto nezvyklé podmínky. Jedu totiž po náhorní rovině severního Wyomingu – co jsem vyjela z městečka Rock Springs na sever, rozprostírá se kolem jen nekonečná pláň porostlá miliony pichlavých keříků.
Silný motor vypůjčené terénní Toyoty si přede ve stále stejném rytmu, auto daleko přede mnou, stejně jako to daleko za mnou, mají nejspíš tempomat nastavený na stejnou rychlost jako já, protože si už skoro 40 minut držíme stálý rozestup.
Mírná zatáčka přijde tak každé 3-4 míle, nejbližší odbočku hlásí navigace za 48 mil. Kolem není nic, co by upoutalo moji pozornost. Můj muž, který řídil přes předcházející pohoří, pospává na sedadle spolujezdce, a já se snažím najít něco, cokoliv, co by rozbilo uspávající nudu pouhého držení volantu.
Po deseti dnech strávených projížděním severoamerických pouští, těch obrovských pustin takřka bez lidského osídlení, si víc než kdy dřív uvědomuju, jak je Evropa neobyčejný kontinent. Tady, na legendárním divokém Západě, sice co chvíli ztrácím dech nad neobyčejnými přírodními zázraky, ale jen málokdy narazím na místo, na kterém by bylo milo žít.
Víte, musela jsem projet pořádný kus světa, aby mi došlo, jakou vzácností je bezpečná, lidem přátelská krajina. Vlastně jsem došla k názoru, že už jen fakt, že se člověk narodí v Evropě, zejména pak v její střední části, lze považovat za výsadu.
Daleko na obzoru se ukazuje další pás vysokých zasněžených hor, náš dnešní cíl. Zavrtím se na sedadle, k odbočce je to už jen necelých 30 mil. A myslím na to, jak pojedu od nás ze vsi do Hradce Králové, abych vám o tom mohla vyprávět. Na silničku kroutící se svěží přívětivou krajinou mezi vesnicemi plnými květin a bujně zelených stromů.
Usmívám se. Možná jsou všechny ty nehostinné hory, hluboké kaňony a rozpálené pouště tak lákavé jen proto, že se můžu vrátit domů.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2019
Americké vzdálenosti se jeví být značně vyčerpávající, zvlášť pokud se jede poněkud monotónní krajinou. Člověk je pak po návratu zralý ještě na jednu dovolenou „na zotavenou“ a s chutí si užívá naše kapesní rozměry. 🙂 Ale ta vlastní zkušenost a zážitky podle mne stojí za to!
Hančo, však vy jste si je taky vyzkoušeli, ne? Na jihu USA, pokud se dobře pamatuju… 🙂 Mimochodem, jih se rýsuje jako další z našich možných cílů – na někdy… 🙂
Dede, dobře jsi popsala pocity při jízdě „pustinou“ (a porovnání fotek je trefné). Já jsem na žádné z našich cest nikdy neřídila. Tedy, ne že bych se do toho hrnula, chtěla jsem dát choti možnost si chvilku odpočinout (ale nabízela jsem to právě jen na těhle povětšině prázdných rovinách). Manžel nechtěl, jemu dlouhé řízení nevadilo a je celkově lepší řidič, než spolujezdec. Naštěstí jsme vždy s sebou měli z knihovny půjčené knihy (dříve kazety) na CD, které právě na nekonečných, uspávajících, oblbujících jizdách přišly nejvíce vhod.
Jak jistě Dede a Martin sami zjistili, že bez existence parků (státních či federálních) by si člověk té, často drsné, krásy moc neužil. Patřilo by to soukromníkům a kdo ví, co by pak z toho zbylo. Takže Evropa má bezesporu oproti US v mnoha směrech přívětivější tvář. Ovšem ta přívětivost musí být jak v krajině, tak i v lidech, protože to se – alespoň u mne – opravdu hodně počítá. Moje rodná zem navždy zůstane na prvním místě, o tom už jsem tu psala. Ale ne vždy se podaří mít oboje – malebnou přírodu a v běžném denním životě kolem sebe příjemné lidi. Ono totiž to druhé dokáže pokazit to první. A každy si pak musí najít vlastní střední cestu, rozhodnout se, co mu více vadí. Kolik lidí v minulém století (hihi, to zní přímo historicky a přitom já se v něm narodila) odešlo z československé krajiny do neznámé ciziny jen proto, že jim nevyhovoali právě „ti lidé“. Jiní si naopak nedovedli představit žít jinde než v rodné zemi a raději zkousli ten nevyhovující „lidský faktor“. Já jsem „šla s tím, kdo mě měl (má) rád“ (však tohle bylo motto našeho svatebního oznámení). A přes všechny přesuny a pro mne nelehké začátky jsem nakonec skončila přesně tam, kde žijí tak milí lidé, že nedostatek krásy přírody Alabamě ráda odpustím. Pravda stýská se mi po české krajině, ale jako všechno v životě – něco za něco.
Tak tohle podepisu, Maricko, i kdyz ja mam navrh jeste tu uzasnou krajinu.
To je Canivo skvělé, mco ti to přeji. Podařilo se ti zkloubit oboje 🙂
Canivo, to už je prostě velká životní klika (inlove)
Maričko, máš velkou pravdu a milí lidé jsou strašně důležití. Stejně jako jsou lidé důležitější než sebehezčí dům. (inlove) Možná i proto mám tak ráda naší vísku 🙂
A věřím, že i Alabama má své kouzlo a jak sleduju tebe a tvou zahradu, určitě je tam milo žít – pokud tedy člověk aspoň trochu snáší vedro, což já bohužel nejsem 🙂
Asi bych byl unaven z jejich rychlostních limitů. Tam bych to chtěl valit třeba 150 a neřešit nic, prostě rovně.
Víš co, ona ta kvalita silnic je různá a naví, na těch rovinách fungují takové ty optické klamy – někdy je strašně těžké odhadnout jak daleko auta od tebe jsou. Jindy to jako rovina vypadá, ale ve skutečnosti je to valcha – silnice se vlní tak, že protijedoucí auta mizejí a zase se objevují. Já se těm limitům nedivím. Ostatně každý jede tak +5 mil – já měla v té situaci, co popisuju, taky na 65 nastavených 70, což měl ten přede mnou i ten za mnou:))
Ta kvalita silnic asi je dost překvapivá na to, jak se USA jeví jako země pokroku 🙂 Občas bych fakt zrychlil jen kvůli změně monotónnosti, na druhou stranu ten stejný odstup aut je bezpečný a 70mph tak málo není.
Na závěr našeho loňského výletu do Číny jsem si napsala do deníku: „po nekonečných dvanácti hodinách přistáváme ve Vídni. Číňani v letadle si ostošest fotí tu naši zelenou krajinu a já přemýšlím o tom, nakolik je krása subjektivní dojem. Co znamená být prostě někde doma. Třeba v přelidněné Šanghaji. Nebo v tom šíleném průmyslovém městě, které nám opravdu stačilo vidět z okna rychlovlaku. Ne, nebyla to pohodová a krásná dovolená. Ale přesně splnila, co jsme očekávali. Zůstává spousta zážitků, trošku pozměněný pohled na svět a vděčnost, že žijeme právě tam, kde žijeme.“
A děkuji za americký cestopis. Ráda jsem si početla a až budu jednou plánovat podobnou cestu, vím, kam kouknout pro inspiraci. Zatím je to tedy v kategorii „možná, někdy bych to ráda viděla na vlastní oči“.
Mám hluboce zapuštěné kořeny v jižních Čechách, ale taky si myslím, že je fajn se občas podívat za obzor. 🙂
Pavčo, v pevninské Číně jsem nikdy nebyla, ale byla jsem na Taiwanu – ten kulturní šok nezapomenu:)) najednou jsem byla negramotná, všechno bylo jinak, lidi se na nás často dívali jako na něco, co přinesla z venku kočka – zvědavě, ale s odstupem. Někdy to byl hodně velký odstup! 😛 (začátek devadesátých let na středním Taiwanu – tam moc bílých lidí nebylo)
Nesmírně mi to v mnoha ohledech otevřelo oči…
Je fajn, podívat se za obzor, ale ještě víc fajn je, vrátit se pak domů. Nadarmo se neříká, že co je malé, to je hezké. Včera jsem jezdil skoro celý den v dešti a přesto bylo čím se kochat. Bohužel loňské sucho většinu orchidejových lokalit dost zdevastovalo, kde byly předloni stovky nádherných kousků, krčí se letos několik trpaslíčků, kteří nějakým zázrakem přežili. Ale naše orchideoflora se obohatila o nový druh – toříč pavoukonosný, jeho mikropopulace v Bílých Karpatech se pomalu rozrůstá, (z původně jedné rostlinky už je pět) a všechny hezky kvetou.
Navštívit cizí kraje je zajímavé, ale líbit se tam člověku pokaždé nemusí, že.
Stejně jako Yga i já jsme se v neděli proběhla s foťákem a psy,dokud ještě nepršelo: https://malcka.rajce.idnes.cz/2019_kveten
Matyldo, ty fotky jsem už viděla na FB a nadchly mě – tvoje psice, čápi, chrpy a vlčí máky – tolik krásny naráz! (za humny:))
Všude dobře, doma nejlépe.
Ale aby člověk docenil toto přísloví, tak musí odjet do ciziny.
Ráda jezdím do ciziny a ráda se vracím domů.
Do naší milé a přívětivé zemičky uprostřed Evropy.
Máš pravdu Míšo, když se člověk nedokáže na svoje doma podívat z dálky, nikdy ho nevidí přesně. I když si to myslí. I proto je tak důležité cestovat… 🙂
Milá Dede, pravdu díš. Člověk se rád podívá po cizích krajích, pokochá se monumentalitou hor či pouští, vzdychá nad nekonečností oceánu… a pak se rád vrátí tam, kde je to pro něj přívětivé a známe a vše při ruce 🙂 . Domove, sladký domove…
V mém domově nyní prší a je konečně všude zeleno, o víkendu ale bylo překrásně – a když člověk vyrazí ven za úsvitu (rofl) , tak ani moc lidí nepotká – 31 fotek z ranní zámecké zahrady a odpolední louky
https://yga.rajce.idnes.cz/2019_Kdyz_v_maji_zaprsi
Ygo, tvoje fotky – stejně jako Matyldiny jsou dokonalou ilustrací k tomu, o čem píšu… 🙂
Náš domov je opravdu sladký… (inlove)
Ahoj, Yvetko, nejprve jsem se pokochala Tvými fotkami,nyní mám však dotaz.Už k vám na jih Moravy dorazili rorýsi? Vím, že vlaštovčí dolet jsi hlásila před delší dobou, ale o roýsech zatím ani slovo nepadlo. K nám tihle stvrzovatelé začnuvšího opravdového jara dorazili v pátek 18.5.Už jsem jejich přílet netrpělivě vyhlížela. Měli totiž už třídenní zpoždění a já už o ně měla obavy, když mne náhle z práce na květinovém záhonu před domem vyrušil pronikavý a pro ně typický vysoký hvizd. ano, ten hvizd je jasný důkaz, že fakt již přiletěli. zatím bylo ve vzduchu jen pár jedinců předvoje, ale v neděli dorazili už patrně všichni VZDUCHEM SVIŠTÍ JEJICH KŘÍDLA A POHVIZDUJÍ NA SEBE TAK VESELE, JAK VESELÁ JSEM JÁ Z JEJICH PŘÍLETU.Ano, už je to jistojisté, že opravdové jaro k nám do Bělé donesli rorýsi na svých křídlech . Teď už se fakt nebudu bát vystrčit truhlíky se svými milovanými pidirajčátky na venkovní parapet jihozápadního okna a nebudu mít obavy z toho, že by rostlinkám ublížil mráz.
Milá Lenko – vlaštovky a jiřičky jsou u nás už opravdu dlouho, netopýry vídám létat už dýl než měsíc, a rorýse jsem viděla cca před týdnem prolítávat pod břeclavským mostem. Je pravda, že u nás v Lednici jsem je zatím neregistrovala. Já jsem rajčata vysadila ven v tuto sobotu a věřím, že už letos mrazy neudeří. Konečně, citroník je na dvoře už měsíc a tváří se spokojeně.
Ahoj Lenko! Tak u nás jsem ještě rorýse neslyšela, ale dám si pozor zítra ve Dvoře. Miluju jejich křik, vyrůstala jsem s ním 🙂 U nás na vsi jsou jiřičky a přiletěly někdy v době, kdy jsme tu nebyli. Teď se tváří, jako by nikdy neodletěly 🙂
Ro rýse jsem viděla už před čtrnácti dny v Přerově, vlaštovky přiletěly kolem 20. dubna.
U nás ,v podhůří Českého lesa je vše opožděno. Potěšilo mne však, že rorýsi jsou tu, i když se o nějaký den zpozdili. jejich hvízdání a fakticky letecká virtuozita sic dost utichly poté, co některé bytovky na našem sídlišti nechalo město zateplit a starosta zcela striktně zavrhnul umístění hnízdních budek ještě před tím, nežli byly dokončeny nové střechy bytovek. naše mladší dcera v té době nabízela zprostředkování a zajištění těchto hnízdních budek a zcela zadarmo- tehdy ještě měla přímý kontakt na ochranáře naší oblasti. Starosta našeho města však tupě prosadil, že hnízdní budky pro rorýse tu nebudou. nikdy nadokážu zapomenout nA těch několik dní, kdy rorýsi dorazili a svými zobáčky zoufale klovali a dobývali s přes ten plolystyrén do míst, kde se narodili. od toho roku se početn rorýsů velmin ztenčil, jelikož nhemějí, kde by zahnízdili. k hnízdění jim zbývají jen nezateplené domy, kde ještě větrací otvory spíží jsou volné.Hrůza je v tom, že náš starosta se stále vymlouvá na nesmyslné požadavky občanů, které plní pokudmožno obratem. tak na našem sídlišti a v nejbližším okolí domů zbylo už jen nmalinko krásných, statných a druhově rozmanitých stromů. když před několikamlety pokáceli tři nádherné a zcela zdravé jedle na úplně volném a nezastavěném prostranství daleko od zástavby, takže nikomu ty jedle vadit nemohly, doslova jsem to obračela. když jsem však tehdy mluvila se starostou a ptala, co zbyde ke hnízdění drobného ptactvy, kdy stromy padly, bylo mi odpovězeno, že město místo jedlí vyasadí keře. Tak jedle padly cca před 6 neb 8 roky, ale keře tu žádné nejsou. takovéhloupé chování k přírodě se nám už mstí suchem a nedostatkem jakýchkoli srážek v celé obci a jejím okolí. Zcela mne ale odrovnal fakt, že náš starosta je zemědělský inženýr, jehož spacializací je fyto a agrotechznika. hrůza hrůz a hanba všem, kdo taková zvěrstva spáchalui a stále dál páchají. Hanba všem těmto hlupákům!doplatíme na tohle jednání všichni právě stálým a nekonečným suchem. korunou všeho jsou žluté velelány řepky ( babišky) . Vrchol nebetyčné ignorance? na dřív nejrůznějšími druhy obilí osetém lánu na jižním svahu nad obcí, je obrovsky rozlehlá voltaická elektrárna. místo chleba budem v blízké budoucnost doslova žrát a ukusovat z drátů a těch voltaických desek. Nejzrůdnější na těch ohyzdných panelech je to, že ab piod nimi nerostly žádné rostliny ani tráva, jezdí mei nimi několikrát ročně traktor s rozstřikovačem, ze kterého doslova lije hnus jménem Roundap- Otravuje se takto nejen spodní voda, al i dřív úrodná zemědělská půda. Raději už mlčím, ale neskutečný vztek se mnou cloumá stále víc a víc. Mějte se krásně.
Jo, Lenko, byznys má vždy přednost a dokud bude pěstování řepky finančně zajímavé, bude u nás žluto, s tím nikdo nic nenadělá. Za socíku dostla družstva befél, kde se má co zasít a bylo, navíc ty befély vydávali, až na vzácné výjimky, lidé, kteří věci rozuměli a výsledek byl ten, že jsme byli v potravinách prakticky soběstační a nemuseli dovážet předražené sajrajty bůhví odkud. A pokud jde o vašeho starostu – koho jste si zvolili, toho tam máte, takže nadávejte jen sami na sebe.
Proto mě Amerika neláká. Je prostě moc velká 🙂 Mám ráda náš starý kontinent, kde je všechno blízko.
přiznám se, že já jsem ty americké rozměry skutečně pochopila, až když jsem si je vyzkoušela na vlastní kůži 😀 I proto se snažím ten dojem zprostředkovat…
Každopádně jsem zvědavá, jestli si – až zase pojedu na Moravu – řeknu: vždyť jsou to jen tři hodiny (a něco, podle provozu), to nic není! Ehm. Mám dojem, že zase v budu v duchu vzdychat – zase tři hodiny v autě! 😛
Já autem trasy pod 3 hodiny skoro nejezdím, resp. to považuju za velmi blízko už u nás 🙂 Zvlášť když člověk zjistí, že na Ukrajině 3 hodiny znamenají třeba jen 100km.
Renáto, mluvíš mi z duše.