Z horka pouště jsme se přesunuli na sever – tedy přejeli z Utahu do sousedního Wyomingu, abychom se ubytovali v Jackson Hole. To je velmi americké a velmi turistické městečko, které tvoří velmi dobrý výchozí bod pro přístup do dvou slavných amerických národních parků – Grand Teton a Yellowstone.

Když se kouknete na mapu, tak vidíte, že spolu ty parky sousedí a Jackson Hole je příhodně na jižní hranici GT. My jsme tam přijeli v úterý večer a věděli jsme, že spojnice mezi oběma parky se poprvé v sezóně otevře až v pátek – pořád ještě tam bylo moc sněhu.

Takže jsme udělali plán: středu si necháme na Grand Teton, ve čtvrtek přejedeme po západní hranici parků (přes Idaho do Montany:)) do West Yellowstone, kde jsme měli zajištěný další nocleh. Z té strany byl Yellowstone přístupný, takže si uděláme jihozápadní kolečko, abychom v pátek projeli to severní (kam až to půjde, část cest byla pro sníh pořád ještě zavřená) a po východní straně se vrátíme skrz oba parky zase zpátky do Jackson Hole. Celkem pár stovek mil cesty, ale už jsme byli zvyklí, že:))

Když přijíždíte z Jacksonu k parku, získáte dojem mírného deja vu – z roviny tu najednou vyrůstá mohutné, velice pohledné pohoří, které vám okamžitě připomene Vysoké Tatry – až na to, že tohle je mnohem, mnohem větší! Inu americké rozměry:)) Z pokročilého jara pouští jsme se přesunuli do nadmořské výšky nad 2000 (2 000 – 2 600) metrů na mořem, takže zpátky do časného předjaří. Do období tajícího sněhu, žluté trávy a bezlistých stromů.

Měli jsme neuvěřitelnou kliku na počasí, protože navzdory předpovědi se vyčasilo, sluníčko svítilo, jen ledový vítr nám připomínal, že tady je vlastně náš začátek března. Víte, já mám ráda tohle svěží bublající předjaří vždycky, ale po více než týdnu v pouštích to tam bylo nesmírně osvěžující, asi jako doušek ledové vody s citrónem:))

Měli jsme v plánu začít u Jenny Lake a Martin se vysloveně těšil na procházku po březích jezera. Jenže ouha – nepočítali jsme s tím množstvím sněhu, který byl odklizený jen na hlavních přístupových chodníčcích od parkoviště. No a my jsme měli letní obutí! Copak Martin jakž takž procházel (to se ví, když má někdo boty velikosti sněžnic:)), ale já jsem se často bořila – na některých místech až nad kolena. Když jsem si jednou navíc odřela holeň o ukrytý kámen, tak jsme uznali, že tudy cesta nevede – holt musíme jet dál, kudy to jde.

Přes všechna varování před medvědy jsme nakonec v lesích kolem jezera zahlédli (kromě bobků – jeleninců a losinců:)) jen jednu maličkou pruhovanou „veverku“ (nevím, co to bylo ve skutečnosti) a musím říct, že mi to nevadilo. Méďové jsou roztomilí jen ve filmech – jinak jsou to hodně velká a těžko čitelná zvířata, ze kterých mám respekt. Martin ale toužil si medvěda vyfotit, a tak jsem dostala za úkol medvědy nepřetržitě vyhlížet. Tiše jsem doufala, že skutečně nějakého uvidíme a vyfotíme, ale nejlépe třeba přes řeku… 😀

Nakonec jsme ten den viděli spoustu krásných hor, řek, zamrzlých jezer a nakonec i nějaká za zvířata. Zkoušela jsem se vzdělat v severoamerických jelenovitých a zjistila jsem, že je to ještě složitější, než jsem si zprvu myslela. Takže vám mohu zodpovědně říct, že jsme viděli naše první bizony (ty si nespletete:)), potom stáda zvířat, o kterých jsem byla přesvědčená, že to je elk (velký jelen s tmavším krkem), potom pár losic – losa samce jsem zahlédla jen z jedoucího auta. Vím, že tam jsou i další jelenovití (snad prý i caribou a pak menší jeleni, white tail deers), ale jsem takřka přesvědčená, že ty jsme neviděli:))

Byl to nádherný den, užili jsme si a těšili se do dál na sever.

PS: I když jeleni na fotkách vypadají, jako by byli za plotem, tak nejsou – viděli jsme je ty „ploty“ snadno přeskakovat…

Martinovy fotky z foťáku najdete zde: https://sandvika.rajce.idnes.cz/Martin_-_Grand_Teton_a_okoli Nenechte si je ujít – to je úplně jiná kvality než moje z mobilu:))