Když jsem viděla známé obrázky, neodolala jsem. Na královédvorské radnici byla zrovna výstava Nepraktových vtipů a hned ten první mě dostal. Byla to kresba, kde její lordstvo instruuje komorníka: „Jean, právě jsem se nepohodla s jeho lordstvem. Jděte a zamračte se na něj za mě!“
Popravdě, ten vtip ve mně nevzbudil veselý smích, ale spíš přiznání utajené dětinské touhy, aby se na ostatní místo mě mračil někdo jiný. Tedy, aby někdo jiný vedl spory, které musím vybojovat. Protože já nemám ráda konfrontace!
Ono by to na první pohled vypadalo dobře, ne? Osoba, která se nehádá. Jenže to by byl jen první pohled. Protože život už je prostě takový – ne všechno se dá vyřešit vlídným souhlasem! A pokud se člověk bojí vystoupit ze své komfortní zóny a bojovat sám za sebe, za své názory, za lidi, kteří na něm závisí, tak je to úplně špatně.
Přitom je jasné, že spor či konfrontace nemusejí být – či spíš by ani neměly být – násilné, ukřičené a osobní. Konflikty se dají řešit slušně, bez urážek oponenta, s pomocí argumentů. S poctivou snahou hledat řešení. Někdy to může být kompromis, jindy ne. To je cesta k tomu, aby se problémy nenechávaly vyhnít do podstatně větších průšvihů.
A ještě něco – patří k tomu i umění říkat ne. Promyšlené, slušné a jednoznačné ne, pokud jsme v situaci, kdy prostě předkládaný návrh nemůžeme nebo nechceme přijmout. Uf. Myslím, že jsem to začala jakž takž zvládat až v hodně vysokém stupni dospělosti – tak někdy po padesátce, řekla bych:)) A vím, že v tom nejsem sama.
Přemýšlím o tom, proč tak málokdo umí dospěle a bez emocí řešit konflikty. Proč je bereme osobně, i když primárně nejde o nás, proč se rovnou zakopáváme v preventivní obraně a zatloukáme, když přijde na to přiznat chybu? Nemohu si pomoct, ale jako první důvod se mi vybaví škola… Učitel má vždycky pravdu a za chyby se trestá.
A tak se dnes ptám – jak umíte své spory řešit vy? Zvládáte konflikty a konfrontace? Umíte říkat ne? 🙂
A ještě poznámka – na mém rajčeti (Sandvika) jsou další dvě Martinova alba – Grand Canyon shora a ze sestupu na vyhlídku nad řekou. Nenechte si je ujít, fotky má fakt dobré:)) https://sandvika.rajce.idnes.cz/
Přes dvacet let vedu ženské kolektivy :). Víc myslím ani nemusím psát. Umím se hádat (i když nerada), umím být přísná (doufám, že ne zlá), ale nedělám to ráda. Raděj pochválím, to mi jde líp. A myslím, že to i víc zabírá. Nicméně hádala jsem se vždy víceméně pracovně, jak tak nad tím přemýšlím. A pak, pokud jde o slabšího – děti, starší lidi, zvířata, tam se dokážu rozpálit doběla, až se pak sama sobě divím.
Toro, máš můj obdiv – ono vést ženské je tak trochu jako snažit se vést kočky:)) Ale zase je pravda, že právě v tomhle ohledu máš vynikající průpravu 🙂
S ochranou slabších – mezi námi, mám dojem, že to jde obvykle člověku líp, než ochrana jeho samotného…
Je těžké říkat „ne“,mívám tendenci se omlouvat, i když bych nemusela… byla jsem vychovaná k tomu,abych jako hodná holčička vyhověla- a i v dospělosti s tím mám problém 🙂
Jo, přesně. Popravdě výchova k „hodné holčičce“ mi přijde… no, z hlediska životních potřeb, jako dost hloupá. protože hodná holčička dle té zaužívané definice je blbá holčička, která si nechá všechno líbit.
Já zase říkám NE velice rád a preventivně. Zejména dnes, v době vlezlých agentů s nesmysly, je to velice výhodné. 99% toho, s čím vás okolí otravuje, si nic jiného, než kategorické NE nezaslouží. A sobotní výlet se vydařil. Dešti jsme unikli a nafotil jsem dvé nejvzácnějších květin v ČR.
Pri vsi ucte k Nepraktovi, text neni dost lordsky. Mne se vic libi „Jean, budte tak laskav a prasknete za mnou dvermi.“
Máte pravdu, ono pro tisk to tak třeba mohlo dopadnout 🙂 Tohle byla kresba s vlastnoručním popiskem, jednoduchý černobílý náčrtek
Hmm – tohle stále neumím. Neumím jasně a srozumitelně artikulovat své argumenty a důsledně oponovat. Problém je ten, že jednoduše ztratím slova – jo, to kdyby onen oponent za mnou přišel tak za půl dne, kdy jsem si u mytí nádobí svoje proč a proto zformulovala do jasných a srozumitelných vět, to bych si dokázala stát za svým – takhle většinou mlčím a čekám, až se protistrana unaví (chuckle) . Naštěstí minimálně doma důvodů k vedení sporů je jen nepatrně.
A jinak – Martinovy fotky jsem si už včera prohlédla a jsem jimi nadšená. No však jsem neodolala a něco k nim připsala 😉
A OTéčko – jako protipól vyprahlého coloradského kaňonu jsou tady fotky ze šťavnatého Česka https://yga.rajce.idnes.cz/2019_Devaty_kveten_v_Benesove
a kupodivu, ještě šťavnatější Moravy
https://yga.rajce.idnes.cz/2019_Jedenacty_kveten_za_Lednici
Ach Ygo, to je přesné! taky jsem nejvýmluvnější a nejchytřejší až když je pozdě 😀
Jinak jak je v Benešově zeleno, tak u vás je zeleně-zeleno 🙂 U nás se to také vzpamatovalo, ale chudák Marek tu byl dva týdny a hledal chvíle, jak být se psy venku a přitom úplně nezmoknout. Díkybohu za to:))
YGO přidám se k tobě, jelikož přesně takhle jsem na tom i já. I s tím pozdějším v mysli skvěle formulovaným „jábychhojábychmujábychsním“ :). Navíc, já mám problém s tím, že když už se přeci jen někdy „zamračím“, většinou z toho stejně nemám očekávaný pocit zadostiučinění, právě naopak a říkám si, že ten souhlas (to „ano“) by mě přeci bylo nezabilo. Naštěstí důvodů (doma i v okolí) k mračení je jak šafránu, protože já se fakt raději usmívám, než mračím.
Fotky máš YGO jako vždy moc hezké. Ty moravské by skoro mohly být teď u nás – tahle šťavnatá, brčálová zeleň. Volavka se ti moc povedla, já bych určitě měla jen šmouhu, pohyby fotit prostě neumím. A oba pejsci si procházky jasně užívají (jak dlouho sušíš Erníkův postroj po jeho vnoření do vody? Vždyť ty popruhy jsou docela hustě tkané!) Benešovské lesy patří k mému mládí, jsou krásné. Máme blízko Vlašimi přibuzenstvo a do okolí jsme s tatínekm chodívali na houby (když nám napsali, že rostou). A také na borůvky v době, kdy jsme tam jezdili na část prázdnin.
Martine !!!! Fotky jsou neuvěřitelně krásné nenacházím dostaečné superlativy na jejich popsání. Museli jste mít opravdu krásně čistý vzduch, nepamatuji se, že my jsme viděli takhle do dálky. Některé fotky jsou skoro jako fata morgana. Jako třeba ta z Angel Trail, kde se na konci cesty mezi zelení vynořují obrysy skal – nádherná fotka! A ty barvy, ty jsou až neskutečné (i když vím, že jsou)- odstíny červené, zelený povrch – prostě nádhera.
Maričko, když jsme tam byli, tak se strhla bouřka a trochu pršelo i předtím. Takže nebyl takový ten „opar krásného počasí“.
Obecně jsme měli kliku, protože většina dešťů a sněhánek nás stihla v autě, na místě jsme čelili maximálně ledovému větru (první den v Yellowstone)
No právě ten déšť musel vzduch pročistit a umožnit vám tu dálku dohledů. A na fotce ti to moc sluší (no oběma).
Maričko, postroj se suší asi den, nějak to nestopuju. Jde o to, že ho nosí jen tehdy, když vím, že bude muset být na vodítku (stejně tak u Brooke) a to je maximálně jednou za týden. Jinak se snažíme chodit tam, kde je nebezpečí setkání třetího druhu (s kolisty a jinými tůristy) co nejmenší a kde je mohu pustit. Proto tak miluju vycházky v okolí Benešova, tam opravdu bývá liduprázdno. A díky za pochvalu fotek.
Maričko, děkuji za laskavý komentář k fotkám tobě i všem ostatním. Některé ještě přidám a některé trochu ještě zasluhují lepší péči, ale myslím, že vystihují tu různorodou divokou krásu amerického Západu. Angel trail byl neskutečný, zejména zta jeho poslední část nad řekou, kdy člověk v té hloubce nevidí ve 360 stupních ani kousek ničeho jiného než barevný a tvarový koncert skal, řeky a pouštní vegetace.
Martine, ještě jsem chtěla dodat, že jistě jsi fotil na velké rozlišení a budeš moci fotky rodně pustit přes TV (pokud máte větší flat screen), aby si mohli udělat trochu přesnější představu o rozloze a mohutnosti krajiny.
Jo a docela (no hodně) by mě zajímal tvůj rozhovor s Navajo bramanem-šamanem 🙂 Takové štěstí k podobné konverzaci každý nemá, že ?
No jo,moje generace nebyla uvyklá a ani naučena říkat na něco „ne“ ať už šlo o požadavky rodičů, školy či jiných institucí. Takže, šlo to těžko ale jakžtakž to zvládám a šlo to ztuha. A jako Alča, níže, vidím častokrát ten údiv v očích,že odmítám.Bývala jsem hodně submisivní a tak na moji novější osobnost si někteří dost těžko zvykají. Je to však osvobozující.
Máš pravdu Jenny, je to osvobozující, jen to stojí spoustu ukázněnosti. Já se dobrala aspoň k tomu, že když už nedokážu říct z nějakého důvodu ne, tak se aspoň později snažím sama před sebou nereptat 😛
Říkat ne a nenechat se nutit do věcí, které se mi nechce dělat, jsem se naučila až po 50-sátce.
Do té doby jsem měla pocit, že musím vyhovět.
Jsem pořád milá a snažím se být v rámci mezí i vstřícná, ale skákat po hlavě už si nenechám.
Jsem znamením Beran a navíc ohnivý kůň. Z tohoto vyplývá, že jsem výbušná. Naučila jsem se to zvládat a teď “ ke stáru “ mám ráda klid a pohodu.
A také jsem se naučila říkat, když se mi něco nelíbí.
Míšo, nejspíš si už je tak šťastně pobubláváš 🙂 Ohnivá znamení nikdy úplně nevychladnou 🙂
Mám to podobně jako Ty a nejhorší je, když já, hrdá na svoje „NE“ (které se mi občas podaří), vidím nelibost v očích těch, kteří byli zvyklí na „ANO“ a „SAMOZŘEJMĚ“.
Vítejte doma a doufám, že se za 14 dní uvidíme…
No, člověk pak umí okolí překvapit, to jo! 😀
Alčo nevím, v tu sobotu časně odpoledne hrajeme divadlo (Lipnice slaví a tak si nás pozvali do programu:)), ale pokusím se to nějak vymyslet 🙂