Poslední zastávkou před cestou na sever byla návštěva národního parku Arches, Utah, u města (městečka:)) Moab. Už cestou z jihu, kde jsme bydleli předcházející dny, jsem si všimla, že se mění charakter okolních skal – mizí dojem hromad materiálu, skály jsou oblejší.

Popravdě jsem si nazvala nový druh skal dvojím způsobem – skály pastové a modelínové. Pastové jsou oblé, vypadají, jako by člověk udělal hustý krém, uhladil ho do nějakého tvaru a nechal zkamenět. Jak jsem později zjistila, je to pevný a odolný druh skal, prostě tektonickými silami spečený pískovec.

Modelínový druh skal vypadá, jako by někdo rukama umatlal hrudky modelíny a pak je dost ledabyle spojil k sobě do jedno bloku – ne až zase tak pevného bloku. Logicky potom každý druh skal eroduje jinak. A pokud leží kus pastové skály na modelínové, tak vznikají takové ty vybalancované útvary velkého na malém:))

No a půvab NP Arches, neboli „Oblouky“ je právě v tom, že pastovité skály se rády nechají vykotlat větrem s pískem, vodou tekoucí i zmrzlou, do oblouků, vytvářejí přírodní cestou tvar mostů.

Národní park je opět obrovský kus krajiny, kde jsou zajímavé skály nasázeny hustěji než v okolí. Jako obvykle jste odkázáni na auto – vzdálenosti jsou veliké. Základem zajímavostí jsou červené skály v nesmírně jemném červeném písku, ale i krajina kolem nich je krásná, byť zase jiným způsobem. Opět čaruje s barvami – vedle červené a žluté barvy pískovců tu najdete šedě zelenou barvu sagebrush (to jsou ty všudypřítomné pichlavé keříky), tlumeně zelenou a jasně tyrkysovou barvu lišejníků, to vše zdobeno aktuálně kvetoucími rostlinami. Krása, jaká bere dech (Ale bydlet byste tu nechtěli:))

My jsme jako ostatní jezdili, obdivovali, obcházeli zajímavosti… a pak si řekli, že se také můžeme trochu víc projít, ne? A tak jsme si našli krásné místo, odkud vycházela přívětivá pěšina mezi kartáčovitým křovím a vypadala, že jde po rovině. Asi pět a půl kilometru měl ten okruh. Žádný problém, ne?

Nepřekvapí vás, když řeknu, že ta rovná hezká pěšina fungovala asi tak prvních pět set metrů. Pokračovalo se po podstatně užší pěšince, která vedla vesele nahoru a dolů, kolem skal, přes skály, mezi skály, porostem i vedle něho. Cestu vyznačovaly hromádky kamení, které tam skládají místní rangeři.

I to by bylo dobré, byť moje snaha vylézt po hladké skále pod Broken Arch by hodně lidí rozesmála – naštěstí tam skoro nikdo nebyl, protože většina lidí skončila s prohlídkou tam, kde končila pohodlná pěšina.

Počítám, že pořád čekáte, kdy ukážu na problém:)) Tak jo – byl to ten písek. Naprosto úžasný jemňoučký písek, který se bořil jako na těch nejluxusnějších plážích. Když přidáte vedro a bolavá záda, tak pochopíte, že jsem si cestou ze srdce přála sedět na věrném oři a nešlapat pěšky – tedy od nějakého čtvrtého kilometru určitě. Jenže… na mnoha místech by mi byl věrný oř tak jako tak k ničemu, protože po těch skalách a těmi úzkými soutěskami bych ho stejně musela vést:))

Ale ne, nakonec to bylo báječné. Viděli jsme krásný kousek pouště bez lidí, vypili vody jako velbloudi. Jen když jsem potom šplhala do auta (ano, člověk mé výšky se na sedadlo musel vyhoupnout, dolů jsem seskakovala:)) tak jsem váhala, zda sténat nebo klít. Hluboký písek a nadmořská výška plus minus 1 600 metrů mi prostě daly zabrat víc, než stejně dlouhý pochod kolem Doubravice:)) Ale těch dojmů!

Nakonec jsme v parku byli tak dlouho, jak jsme si troufli, protože jsme museli ten den ještě dojet do přestupní stanice na naší cestě na sever – do městečka Veral, což byly minimálně tři hodiny jízdy.

Zkrátka, zase se podívejte… lepší fotky dodá časem Matin na rajče:))