Puebloví Indiáni – počítám, že tento termín jste už slyšeli. Je to označení indiánských kmenů, které žily ve stálých sídlech, na rozdíl od svých příbuzných, kteří kamenná sídla nestavěli. No a my jsme se v neděli rozhodli, že se pojedeme podívat na zbytky takového osídlení, které se od všech ostatních lišilo tím, že bylo postavené pod převisy skal.

Znamenalo to přejet do sousedního Colorada, potom se vyšplhat do pořádných kopců (přes 2 000 mnm), abychom mohli žasnout. Tam vážně žili lidé? Historii tohoto místa si snadno najdete na netu, takže jen zkráceně. Poblíž města Cortez se nachází pořádný flák dost vysokých hor, jako obvykle převážně pískovcových. Uvnitř je (jak jinak) hluboký kaňon, který disponuje na několika místech opravdu velikými převisy kousek pod horní hranou kaňonu. No a v takto vzniklých dutinách, vysoko nad spodní úrovní terénu a kousek pod tou horní, sídlili lidé.

A líbilo se jim tam opravdu dlouho – první nálezy jsou z období 1000 let před naším letopočtem. Puebloví indiáni tu však žili až od cca 650 let př. n l. Velmi dlouho žili v podzemních domech, což byla vykopaná jáma se střechou a vstupem shora. To vydrželo plno staletí, než kdosi přišel s novátorskou myšlenkou – proč nebydlet nad zemí? Takže stavitelé přidali další patro:)) Domy se stavěly hranaté, u sebe, prakticky jako byty v paneláku – ale jen sklep a přízemí. Pořád existovaly místnosti s kruhovým půdorysem, ale ty nebyly podle všeho určeny k běžnému bydlení, ale spíš k… duchovním obřadům.

Potom přišel čas stavby věží – ty se zvedaly na kruhových základech. To bylo někdy kolem roku 1075, tvrdí lidé, kteří by to měli vědět. No a pak zase uplynul čas, nějaká ta výměna informací (na místě se našly předměty z pacifického pobřeží, stejně jako z Mexika) a najednou se začaly stavět věže hranaté. Dovedu si představit to reptání: „Ta mládež si ničeho si neváží, to jim nestačí, jak se stavělo odjakživa, pořád musejí zkoušet nějaké novoty. Prý pravý úhel! Každý ví, že jediný správný tvar pro základy věže je kruh…“Ale pravý úhel se prosadil a stavělo se o sto šest. A žilo! V tom největším komplexu prý bylo 150 místností. A pak se něco stalo – klimatická změna, nemoci, nepřátelé, těžko říct.

Zkrátka někdy kolem roku 1 300 se všichni (patrně všichni ti, kdo zbyli) sbalili a odešli na jih.Snažila jsem si představit, jak to stavěli – jak tam dostávali materiál, který nevysekali z pod svých nohou? Jak si zvykli bydlet na hraně propasti? Jak učili malé děti, aby do ní nepadaly? Bylo bezpečí plynoucí ze života nad propastí hodno… nebezpečí a nepohodlí života nad propastí? To dnes těžko někdo zodpoví.

Ale podívejte se na fotky… nejdřív jsme se šplhali (s autem – vzdálenosti jsou americké, tedy ohromné:)) do kopců a pak nahlíželi pod hranu skrytého kaňonu… Ty zasněžené hory na obzoru jsou Skalisté hory (Rockies:)), či spíš jejich dohledná část 🙂

Přesné informace najdete třeba zde 🙂 https://en.wikipedia.org/wiki/Mesa_Verde_National_Park

PS: Opravdu dobré fotky dodá časem Martin 🙂