Včera jsme se projeli „vyhlídkovou“ silnicí č. 163, která vede přes Monument Valley. Na místě, které se nazývá Four Corners (v tomto případě bych to přeložila jako čtyřmezí) se setkávají hranice čtyř států – Arizony, Utahu, Colorada a Nevady. Zároveň je to území Navajů a místo, kde se k nebi tyčí ohromná skaliska.
Příjezd k monumentům vás pozvolna připravuje na to, co uvidíte. Poušť zčervená, objevují se skály trčící z pouště. když jedete ze severu, jako jsme jeli my, tak první zajímavostí je Mexican Hat, neboli Mexický klobouk. To je kamenný klobouk na kamenné hlavě, vše v provedení pro obry. A jako obvykle, kde je voda, je zeleno – jen je ten pás zeleně velmi úzký.
Červený
písek, červené skály, horko, prach – kdo by to naznal z klasických vesternů? Tady si to užijete na plno, včetně toho prachu. Už příjezd (z obou stran po silnici č. 163) vám maličko bere dech a pak jen kroutíte hlavou, co všechno si ta příroda umí vymyslet. Byla to hrozná pustina, i když patrně se spirituálním přesahem, aspoň pro Indiány.Bílí lidé se tam patrně akorát modlili za vodu a cestu, která je odvede někam, kde je to možná méně krásné, zato víc k životu. Dnes ta krása aspoň generuje nějaký příjem pro Indiány, kteří park provozují a prodávají tu všelijaké řemeslné výrobky a šperky. A ano, mám konečně ty náušnice:))Opět jsou slova více méně zbytečná, podívejte se sami…
Ygo, ty jsi takový Hrabal komentářů 🙂 Bohužel jen v nich…
Tvůj předchozí zápaďácký komentář mě rozesmál a četla jsem si ho víckrát 😀
Každopádně ta romantika tu je pořád, i když v jiném balení 🙂
Zdravím z Vernalu, to je příjemné městečko v severním Utahu. Jsme zpátky (na chvíli) v květnu a v relativně našich podmínkách, tedy kvetou tu sakury a pampelišky, je tu tráva – jupí! No, dlouho se nezdržíme, pokračujeme na sever – odhadem dalších 6 hodin jízdy. Tentokrát do zimy…
Mimochodem, jsme v celkem neturistické oblasti (dobrá, ne tak mohutně turiostické, jako jsou nejslavnější parky) a je tu také příjemněji – a levněji 🙂
Jo a máme zážitky, jako třeba jednu indiánskou… no, psychic – čarodějku? Chtěla mi věštit, ale nedala jsem se… (opět malé městečko uprostřed ničeho na silnici č. 70)
Martin zase měl nádherný rozhovor s Indiánem v bistru poblíž Mexican Hat – ten chlapík provozuje bistro a zároveň je medicinman svého kmene (Navajo). Martin s ním stál u varu, já seděla u stolu a jen natahovala uši – bylo mi jasné, že pokud se k hovoru připojím, tak ho přeruším a možná úplně zastavím. Ale mrzelo mě to, protože si povídali zajímavé věci a já slyšela jen sem tam něco:))
Teď jsme měli klasickou americkou snídani – prostě se mi zhmotňují reálie z knížek, které čtu! 😀 Dokonce tam i to kafe servírka průběžně dolévala! 😛
Stíháte toho vidět opravdu spoustu, bohužel za cenu těch nekonečných hodin jízdy. Ale jinak to při těchto rozlohách a vzdálenostech prostě nejde. Tak moc přeji ať se i nadále daří a těším se na pokoukání na fotky(v Arches NP jsme nikdy nebyli)!
Ano dolévání kafe je zde normální ve všech rest. Platí se za jeden šálek a dolévají kolik chceš, jen je to kafe o dost slabší, než byste si udělali doma. Stejně to platí ve všech fast-foods u soft drinks. U vás se tomu myslím říká bezedný kalíšek. Koupíš si jeden soft drink a pak si jdeš sama podle libosti doplnit – třeba těsně před odchodem, abys měla pití v autě (včetně ledových kostek). Jo a možná už jste zjistili, že v motelu jsou „ice machines“, kde si zdarma můžete nasypat ledové kostky. Bohužel to bývá zneužíváno, lidé si plní chladicí boxy před odjezdem atd. Ale menší monžství je fajn si vzít na cestu do nějakého sáčku či kelímku. Led sice cestou roztaje, ale dočasně ledová voda přijde vhod na otření, omytí.
Dede, díííky za další nádherné povídání. Moc dobře se to čte z oblíbeného křesla 😉 . O fotkách ani nemluvím. I když člověk tohle kouzlení přírody zná z westernů, koukat se na tu krásu nikdy neomrzí. Neberte sílu na další pokračování vaší zajímavé cesty!
Ale no tak! Kde jsou ty náušnice?
Není už vám z té monumentálnosti trochu úzko?
No, úzko ne, ale jak Marička správně řekla, je to kapku scenic overload 😀
Jano, já nevím, jak tam efektivně fotku přidat, pořád s tou publikací z mobilu zápasím. Jsou samozřejmě stříbrné, delší, s modrými kamínky a dole mají stylizované stříbrné pírko – mám z nichj radost 🙂
Určitě jsou krásné, když sis je vybrala!
Zdravím všechny z cesty na sever 🙂 Právě jsme dojeli do motelu a jdeme spát, byl to další dlouhý den bez internetu a zase nás řeká mnoho hodin v autě cestou do Yellowstone.
Předevčírem jsme byli v Mesa Verde (historické sídlo pueblových indiánů vystevěné pod převisy ve skalních stěnách) a dnes v Arches National Park u Moabu. Samá poušť a pokaždé jiná, jde u toho hlava kolem. Fotím i všechny možné pouštní kytky, tak doufám, že si časem zdejší kytičkáři přijdou na své 🙂
První obrázky dám na FB, to je totiž snadné 🙂 Zítra snad budu mít čas něco napsat, ale až večer. Děkuju za komentáře a dobrou noc 🙂 (Jo, časový posun je 9 hodin minus)
Jo, to je paráda. Indiáni za rohem a zrádný Santer číhá za keřem na vozy osadníků 🙂
Ten prijezd ze severu k Monument Valley je jedinecny. Krasa! A jak jste to udelali, ze vase toyota je porad bila? My vjeli do parku s cernym autem a vyjeli z neho s cervenym :)) Jsem rada, ze nakup nausnic se konecne zadaril 😉
Toyota je stále bílá, protože je bílá. Na té není nic vidět. To mně vypnul mozek, když, oslněna elegancí temně modré atlantic blue a ještě k tomu metallic, jsem zakoupila nové el-auto. Každé, každičké zrnko prachu a malilinkatá kapička vody jsou nepřehlédnutelné. Tolik, že i můj muž se nade mnou smiloval a uvolnil mi garáž. Jeho světle šedé auto, stojící nyní venku, je čisté. Moje garážovaná, temně modrá elegance je přesto pořád jak prase. Dobře mi tak!
Měla jsem známého krejčího a na modrou barvu na oblečení měl stejný názor – každé smítko, každá kapka je na tom vidět, černá se mu tak strašná nezdála…
Jejda, a já jsem zrovna před zhruba dvěma lety zesvětlila většinu svého šatníku z černé na modrou. 😀
Já taky, v modré na rozdíl od černé nevypadám jako kilo tvarohu. 😀
Milá Canivo (a ostatní:)) to auto bílé jen vypadá! Z dálky 😛 Půlka červeného prachu se, pravda, přesunula na moje černé gatě (jak šmejdím okolo:)) a zadní sklo a dveře kufru prostě červené jsou 🙂 Snažíme se akorát mýt přední okno a obě přední boční, abychom viděli, zbytek necháváme. Je vidět, že máme za sebou stovky mil v různorodém prachu:))
To jsou kontrasty – obří monumenty na širé pláni a něžná kytička vyrůstající z písku. Ještě mi tam chybí osamělý jezdec, za kterým se zvedají oblaka červeného prachu. 🙂 Ostatně co ti koníci, jezdí na vyjížďky s turisty?
Prý ano, ale my jsme byli rádi, že jsme stíhali se prokolíbat kolem v autě… cesty byly drsné 😀
Milá Dede, moc děkuju za další díl popisu vaší cesty. Četla jsem zatím všechny díly, ale bohužel jen na mobilu a neměla čas se ozvat, jsme teď trochu v kalupu. Piš dál, budu se těšit na další zprávy. A moc vám tu cestu přeju, užijte si to!
Díky Aido 🙂
ANOOOO! Tak toto je pro mne ten pravý Západ, země krásných žen a čestných mužů! Tady prýští dobrodružství a romantika za každým kamenem. CO?! Že to nemusí být až taková pravda? Ale já to viděla aspoň stokrát…
Jak se tak dívám na tu poslední fotku – a jsi si jistá, že to není jenom nakašírované (rofl) ?!
Ygo, ty jsi takový Hrabal komentářů 🙂 Bohužel jen v nich…
Tvůj předchozí zápaďácký komentář mě rozesmál a četla jsem si ho víckrát 😀
Každopádně ta romantika tu je pořád, i když v jiném balení 🙂