BTW: Divoký západ (6) – Jak žili první osadníci

Cestou do Monument Valley po vyhlídkové silnici č. 163 směrem z Moab na jih leží městečko Bluff. Na rozdíl od jiných ospalých hnízd žijících v poušti prakticky jen z projíždějících turistů, má Bluff v rukávu jeden báječný trumf – Historickou pevnost Bluff, my bychom to nazvali skanzen.

 

 

Tady se můžete podívat nejen na repliky historických srubů, ve kterých žili přistěhovalci, ale k dispozici je i… no, skoro ruina jednoho původního. Zajímavé to je však především díky personalizaci celé expozice. Vy víte, kdo v kterém domku žil a pokud se dochovalo víc informací, tak si přečtete příběhy celých rodin.V mnoha případech se také na tvorbě expozice podíleli potomci osob, které tam žily, takže vy dejte tomu nevidíte brus místního kováře, ale víte, že je to brus konkrétního chlapíka, který se nějak jmenoval a navíc nějaký čas dělal v osadě šerifa. V několika srubech jsou i dobové fotografie lidí, kteří tam žili.Ve vybraných domech je možné si pustit audioinformace – třeba ve společenském domě, ve škole a podobně. Je to velmi zajímavě udělané, ale přesto po vás jde mráz. Ani u nás se dřív většině lidí nežilo lehce, některým, třeba na horách, i hodně těžko, ale ve srovnání s tím, řemu čelili lidé tady to pořád ještě šlo. Poušť, nebezpečí kam se podíváte, drsné klima, jedovatí hadi, původní obyvatelé oné země, kteří na vás měli oprávněný vztek a nenechávali si ho pro sebe… Brr.Ženy vedle nekoneční práci v domácnosti a hospodářství obvykle vytrvale rodily děti, aby obvykle po nějakém sedmém osmém umřely i s novorozeňaty. Ne, že by měly na vybranou. Řeknu vám, když jsem četla historii těch konkrétních rodin, tak mi připadá, že možnost kontroly početí je podobně revoluční vynález jako celé slavné kolo. Tahle osada měla třeba štěstí, protože tam žila šikovná a pečlivá porodní bába, která přece jen uměla v ledasčem pomoct. I tak jsou ta čísla úmrtnosti dětí a žen strašlivá.Přesto ti lidé na tak nehostinném místě přežili. Víte, zajímalo by mě, jestli vlastně našli ten vytoužený Nový svět, nebo jen novou formu otroctví. Možná oboje… kdo to dnes může říct?

Aktualizováno: 5.5.2019 — 08:28

21 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Senzační fotky z Monument Valley! Záběr, jaký je na fotce nad „kloboukem“ se mi líbí snad nejvíce, krásná kombinace, velice netypický pohled ! A pak to vase „opuštěné“ auto. Jak vidno, pro troche chladivého stínu byste museli zalehnout pod něj 🙂 Sucho, pusto, nikde nic a přeci si občasná kytičky prorazí cestu na světlo. Yucca v téhle drsné krajině přežívá a kvete proto, že má hluboké, tlusté a šťavnaté kořeny. Často poslední záchrana před smrtí žízní (jistě také znáte z filmů, kde se nešťastník horečně snaží kořen vydolovat). Tady se tyhle kořeny prodávají v obchodech, vypadají jako dlouhé, tlusté, hnědo-černé ředkve.. Myslím, že se z nastrouhaných vaří jakási kaše – já to nikdy nechutnala a ani mě pokus nelákal.

  2. Zajímavá, z evropského pohledu mladá historie, na těch fotkách. Osadníci jeli z bídy do bídy, s vidinou, že bude líp. Nebylo, ale v novém světě aspoň dřeli na sebe, pro své děti, to byla velká síla na přežití. Život to byl tvrdý, jenže doma být líp nemohlo, zažité pořádky to nedovolovaly. A při vší té dřině si ženy, většinou s outěžkem, našly chvilku, steh po stehu vytvořit krásu, která rozsvítí tu jinak skromnou světnici, plnou dětí.
    Světničky jsou dojemné, ale trochu vyžehlené. Mohl tam být pohozen dřevěný koník, hadrová panenka, zablácené boty.
    Klobouk dolů, ty ženské vytvořily Ameriku! No dobře, s pomocí mužskejch.

  3. Věřím, že člověku z těch osudů často běhá mráz po zádech. Ale ti první osadníci se zpravidla neměli o mnoho lépe ani ve své původní domovině. Většinou tam šli lidé chudí, kterým se doma nedařilo, a věřili, že v novém světě se budou mít lépe. Často byli zřejmě zklamaní, ale cesta zpátky už nevedla. Ano, úděl žen byl velmi těžký, těžce pracovat a mezitím pravidelně rodit děti, z nichž jen málokteré přežilo, a při některém z těch porodů v relativně mladém věku zemřít. Takový osud měly bohužel ale většinou i ve své původní vlasti. Ale život si svou cestu přece našel.
    Osud původních obyvatel je téma k nekonečné diskuzi.

    1. Ráda čtu příběhy z těch dob. Je to síle člověka, síle začít znovu, na svém, bojovat s prostředím, s živly, vyrvat živobytí pro rodinu.
      I pár dobrých filmů s touto tématikou jsem viděla, i když ty příběhy už byly značně zidealizované. Ale dala se domyslet skutečnost.

  4. Tohle vzbouzí spoustu pocitů. Obdiv, lítost, pokora… vůbec neumíme ocenit, jak dobře se máme. I díky těmhle zapomenutým předkům (h) .

  5. Dede, dnešní článek a fotky chytá za srdce. Ano, nebylo lehké přežít a přece se žít chtělo. Pokrývky jsou překrásné a navíc funkční a potřebné. Podle filmů vím, že na šití pokrývek se ženy scházely stejně, jako u nás na draní peří. A právě na těchto dekách je vidět, že bylo důležité využít všechno, sebemenší maličkost, aby mohl život pokračovat.

    Fotky z Monument Valley jsem si už prohlídla na FB – jak jsem uviděla skálu „Vztyčená dlaň“, tak jsem byla doma – jasně, tady je země kovbojů! Za zátočinou se řítí dostavník s kráskou v nesnázích, honáci krav, pokrytí červeným prachem, to jdou roztočit do knajpy s lítacími dvířky a z balustrády si je prohlíží lehké děvy ve šněrovačkách a typují, s kterým dneska stráví noc! Starý šerif s povzdechem vstane z houpacího křesla na zápraží šatlavy a ke svému pomocníku prohodí: „Dneska bude horká noc, cítím to v kostech… a navíc vidím, že si to sem namířili honáci z Rozlomeného břevna v krvavém kruhu, ti jsou pěkně divocí!“ Ale neví, že se sem už blíží Gary Cooper a Robert Mitchum a Gary Grant a prostě celá tahle skvadra a spolu s Johnem Wainem tady s pořádkem zatočí (rofl) .

    1. YGO – já tvoje komentáře prostě milujůůů 😀 Dokonalý popis 😀 Chechtám se tu od ucha k uchu 😀

  6. Hned jsem vzpoměla na piśkvorkářky. Tady je původní spotřební přikrývka! Ale pro tehdejší obyvatelé to byla nutnost! Opravdu si vážím žen, které přežily plavbu lodí přes oceán, cestu tou divokou krajinou, kterou s vámi sledujeme. Aby po x-tém dítěti umřela v zemi, která stejně nebyla jejím domovem. Když jsem jako mladá četla Vystěhovalce, tak tento emotivní motiv na mne zapůsobil.

    1. Položme si otázku: měli na vybranou? A jak to obvykle bývá: několik si jich polepšilo, pár jich na tom zůstalo stejně a většina třela bídu dál. Ale když má jeden zbohatnout, musí deset jiných zchudnout.

  7. To bude něco pro osobu, originál patchwork v originálním prostředí, už se těším, jak jí to ukážu. Sledujem vás celou cestu tiše jako indiánští stopaři a nic nám neunikne, nemysli si!

  8. Dede, díky za další krásnou reportáž z cest a fotky !!! Je to moc fajn, takhle virtálně cestovat s vámi. Koukám,že se posunujete dost rychle a doufám, že auto máte půjčené s neomezeným počtem najetých mílí 🙂 On se to nezdá, ale sto mil v těhle rozlohách vás (při pohledu na celkovou mapu) moc daleko neposune a přesto už jste jich najeli stovky, že ? Navíc, jestli budete odlétat zase z Las Vegas, musíte tak v polovině „zařadit zpátečku“. Nastěstí možností, jak zajímavě se vrátit máte v těhle místech hodně. Bluff skanzen musel být velice zajímavý a zcela sdílím vaše pocity co si první usedlíci museli prožít-přežít. I my tu máme (a viděla jsem i na Západě) smutné náhrobky, kde se datum úmrtí ženy a dítěte shoduje (my tu máme dokonce náhrobek ženy s dvojčaty, r.1886).

    Kus Monument Valley jsme viděli a jeden se nediví, že je tak velmi oblíbené místo natáčení westernů – jejich seznam by byl asi hodně dlouhý!

    Jestli směřujete do Colorada, třeba by se vám líbila jízda vláčkem 🙂 Je to krása, ale také to chce nervy (a čas) dívat se z okýnka 🙂 V dnešní době ale asi bude na vláček větší nával, než býval tenkrát.

    https://www.durangotrain.com/

    Každopádně městečko Durango stojí za prohlédnutí. Já mám (stále)odtamtud z malého krámku hezký kamenný svícen. Až když jsem ho šla umělci platit, zjistila jsem je Čech, kterému Colorado učarovalo a usadil se tam.

  9. Pro piškvorkářky – mám i pár detailů tech dek 🙂 Matyldo, to bude bavit tebe, ty máš ráda tradiční patchwork 🙂

    1. O ano, děkuji 🙂 Ten detail s kruhy se jmenuje Svatební prsteny a šilo se to jako tradiční dar pro novomanžele. A ta deka ve srubu, co má kytičky z šestiúhelníků- to je pro mě nepochopitelné, jak to dělali, šije se to na šablonky, které se pak vytáhnou (karton nebo tak něco) a vzor se jmenuje Babiččina zahrádka. Stejně si myslím, že tehdejší patchwork byl málo barevný- šilo se prostě ze zbytků a používala se nejen bavlna, takže leckdy to byly deky v tmavých barvách. Ovšem ta tradice mě pořád fascinuje a vlastně i dojímá- že jim stálo za to stvořit tu pracnou krásu, i když ten život měli hrozně drsnej…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN