Z Grand Canyon do Page je to víc než 200 km. Když jsme pozdě odpoledne vyjížděli, tak jsem doufala, že se po signalové prázdnotě národního parku konečně zase spojíme se světem. Marně. Po celou dobu jízdy signál jen sem tam bliknul. Nebylo divu, on tam skoro nebyl nikdo, kdo by ho potřeboval.
Ta pustina byla krásná hlavně při pohledu z auta a s jistotou, že dojedeme zase k civilizaci. Borové lesy obklopující Grand Canyon rychle ustoupily a brzy zůstaly jen trsy pouštní trávy a sem tam keříky něčeho, čemu jsem říkala hlodaš, protože se mu to podobalo. Byla však území, kde nerostlo ani to. Jen u Cameronu, který je skutečně jen obydlenou křižovatkou (s kruhovým objezdem!) se začala krajina měnit v ještě nehostinnější. Objevily se první… duny, tedy něco, co vypadalo jako obrovské hromady různobarevného stavebního materiálu, písku a kamení. Barvy a tvary byly občas opravdu fascinující. Jenže my jsme se nemohli zbavit myšlenky, že tam někde mezi tím se snaží žít lidé, a že je to strašně pustý život! Možná ne duchovně, ale materiálně jistě. Domky byly výjimkou, obydlí tvořily spíš plechové obytné přívěsy, nikde nebo nic zeleného. Kde ti lidé pracují? Kam chodí děti de školy? Jak se dostanou k lékařské péči? To byly otázky, které nám na cestě vrtaly hlavou…Inu podívejte se se mnou…(Pozn: tohle je první příspěvek, který se snažím zadat z mobilu:))
Je skvělé, když člověk může porovnávat, jak to vypadá jinde (však jsme se na to načekali).
Z toho porovnání pak obvykle vyjde, že leckde je to hezké, ale doma je to místo, kde má kořeny, kde to má nejraději (h) .
Pro mne ten pravý les jsou borovice, sem tam buk nebo bříza, dole mech a borůvčí 🙂 .
Moc zajímavé fotky, ale žít bych tam nechtěla.
Přiznávám, nejhůř na mne působí ta poslední fotka – ty červené mantinely kolem. V malém toto je i v Chorvatsku – ale tam přece jenom je do civilizace co by kamenem dohodil, a navíc tam furt někdo jezdí. Tady by na mne padala depréze. Ale furt se těmi fotkami kochám – konečně, na vlastní oka to už asi neuvidím (rofl) .
Ygo, to jsou rozlohy pustiny v Evropě prostě neexistující 🙂
Na ten „stavebni material“ neni zrovna nejlepsi pohled, pusobi to az depresivne. Jinak souhlasim s Marickou, kdyz se clovek do nejakeho kraje narodi a vyroste v nem, nepripada mu divny a mnohdy by za jiny nemenil.
Canivo, těším mě tvůj souhlas !
Maričko a Canivo, přesně o tom jsme s Martinem taky mluvili. Když člověk zažije šťastné dětství na poušti, nebudou mu chybět stromy…
Já třeba mám v duši pražské Vinohrady a osamělé krkonošské údolí. Můj les je převážně jehličnatý (smrky, modříny a až nakonec borovice) s podrostem, hlavně borůvčím. Neříkám, že se mi nelíbí i jiné, ale jen takovýto les je „můj“ 🙂
Děkuji za další reportáž z cesty. Co je v Page (a kde je) nevím vůbec nic, ze zvědavosti jsem koukla 🙂 Jestli tedy směřujete do „Antelope Canyonu“ tak to bude take něco úžasného ! A jestli ne, tak určitě je tam něco stejně úchvatného a těším se na fotky a popis.
Jinak vaše pocity z takovéhle jízdy plně sdílím(e). A to si představuji, že v australském outbacku to musí být ještě drsnější, to už si vlastně ani představit neumím. Z té vaší jízdy, navíc, když je téměř nekonečná (no 200 mil se jede +/- 3 hodiny, že?)na jednoho jde pomalu strach. A v kaňonech jak je na fotce, kde se po obou stranách tyčí skály, takže není kam uhnout jsem vždycky trnula, že kus balvanu se rozhodne padat, zrovna, když pod ním pojedeme 🙂 To už radši to pustinu 🙂 Tohle je všechno tak velké, nedohledné, skoro strašidelné, že je tím člověk uchvácený, ale není to ten pocit, který cítím v krajině mé domoviny. Tam se tak nějak srdce sevře pocitem, že „tady je domov můj, tak srdcem patřím“. A u mne to už není ani o stesku, protože já jsem tady velice spokojená, ale prostě pocit, že duší a srdcem patřím to téhle maličké země, kde jsem se narodila. Jenže ti, kteří se narodili zase v téhle drsné pustině by ji asi také neradi měnili „za naši“. Užívejte si!
S padajícími kameny jsem si na něco vzpomněla. Kdysi dávno tomu jsme jeli v Coloradu po prázdné silnici, kde skála byla jen po jedné straně. A na pech se v jednu chvíli menší šutřík opravdu zkutálel těsně kus před námi, takže nešlo uhnout a došlo ke kontaktu. Prorazil nám buď rouru výfuku, nebo něco takového, co potřebovalo při první příležitosti opravit. Manžel se později tf. domlouval o proplacení naší pojišťovnou. Slečna se ho ptala, jestli „my najeli na kámen, nebo kámen narazil na nás“. Choť ji poprosil, zda by mu u hádanky nemohla trochu „napovědět“. No kdybychom prý my najeli na kámen, je to naše vina, měli jsme uhnout, pojišťovna nezaplatí. V opačném případě šlo o zásah přírody, vyhnout se nešlo a peníze budou. Hádejte, jak manžel na zopakovaný dotaz odpověděl 🙂
Maričko to si umím živě představit 😀
My jsme to zažili před dvěma lety v tuším Snow Mountains, to jsou ty hory s tisíciletými borovicemi. Ale měli jsme kliku. Ostatně toho kamení bylo na silnici dost, zrovna jsem řídila já a Martin mě varoval, že jestli prorazím pneumatiku, tak máme fakt problém. Samozřejmě tam nebyl signál a skoro žádní lidé. Jela jsem velice opatrně! 🙂
Tak při těchto pohledech se tají dech. Myslím na všechny ty statečné lidi, kteří se kodrcali touhle pustinou ve vozech tažených voly, ženy rodily vychovávaly a snažily se nakrmit potomky, probůh jak to mohly přežít! Jak přežili zranění, choroby, kolem jenom pustina!
Díky za čerstvé fotky, jsou úžasné!
Alex, taky nad tím přemýšlím. Lidi bývalí jako druh fakt odolní! 🙂
Ano bývali. Bohužel dnes se dělá vše pro to, aby o poslední zbytky odolnosti přišli.
To je krásná prázdnota. Přesně jako z mé oblíbené hry American Truck Simulator. Ten speed limit 65 mě zaujal. Rovná silnice kam až oko dohlédne. K čemu pak speed limit?
Každý jezdí těch 70… Jen málokdo víc. Tady byla zrovna nová silnice, jinde je to horší. 🙂
K bezpecnosti. Po te prazdne silnici mimo jine jezdi i skolni autobusy a rodiny s detma.
Na mě taková prázdnota působí dobře chvíli, ale jinak mám radši civilizaci v rozumné vzdálenosti 🙂
Přesně. Projet ano, ale trvale tam žít? Radši ne.