Hotel ve Valle měl jednu zásadní výhodu – nebylo daleko k národnímu parku Grand Canyon. Cesta trvala necelou hodinu, takže když se přičte fakt, že jsme pořád ještě až příliš brzy vzhůru (jet leg:)), dorazili jsme v pondělí k jeho bránám natolik včas, že jsme na vstupu ani nestáli frontu a parkování se nám podařilo najít na první pokus.

Nepředstavujte si, že by bylo poloprázdno – naopak, parkoviště byla plná osobních aut, bydlíků i autobusů – jen se tam prostě našlo místo bez velkého hledání. Popravdě si radši nepředstavuju, jak to tu vypadá v plné sezóně… trochu asi pomohl i fakt, že drobně pršelo a předpověď počasí byla nevalná – déšť a bouřky. Tedy nevalná pro turisty, pro zdejší vyprahlou krajinu to bylo hurá, sláva, aleluja a jen tak dál! 🙂 (Nerada myslím na to, že u nás to začíná být podobné… ale to je jiný příběh.)

Svůj první pohled na Velký kaňon jsme absolvovali uprostřed nadšené skupiny asijských turistů, právě vystoupivších z velkého autobusu. I přesto mi to naprosto vzalo dech. Ano, vypadá to jako na fotkách… ale z nich si prostě nepředstavíte, jak je to celé obrovské! Ohromné a tak trochu neskutečné. Dokonce i mezi desítkami lidí snažících se udělat si s tím neuvěřitelným kusem krásy selfie. A což teprve, když o kus poodejdete a získáte tak šanci na tu krásu zírat v relativní samotě…  Přiznám se, že se mi jednu chvíli zamžily oči – ten dojem je prostě dojem, no:))

A tak jsme tam chvíli omámeně chodili, zírali na tu krásu, a pořád říkali věci jako „Jé, koukej támhle!“, potkávali další omámené lidi a vůbec si to užívali s tím, že plán větší procházky uděláme potom. Také jsem tam potkala veverku… hezky jsem ji pozdravila a vyfotila prakticky při pohledu z očí do očí – byla za zábradlím, tak se cítila bezpečně. Dokonce i tehdy, když jeden z přítomných psů pohled na drzého hlodavce neunesl a toužebně vyštěknul „Pusťte mě konečně, já ji proženu, jo?“

Ovšem tu bouřku jsem zaregistrovala už když byla daleko – tohle mi bouřky prostě dělají. Vůbec, když jsem si chvilku předtím přečetla varování před mohutnými letními bouřkami, které jsou prý nejnebezpečnější právě lidem chodícím po okraji kaňonu:)) Na tabuli bylo napsáno „v takovém případě se okamžitě ukryjte“, ale nespecifikovali kam, když kolem obvykle nic není. Doufala jsem, že jarní varianta bouřky bude mírnější a nepletla jsem se. Navíc my jsme měli kliku, že jsme ještě nestačili nikam daleko odejít, takže jsme mohli doběhnout k autu. Pak jsme se už jen (dobře ukrytí:)) těšili pohledem na prudký liják a poslouchali působivé hromobití.

Po bouřce jsme se vydali zkoumat možnosti a Martin si šel určit, kterou z tras den poté sestoupí do kaňonu. Ne až na dno, i když chtěl, jenže na všech tabulích bylo varování nepodnikat takovou cestu na jeden den. Pak se ukázalo, že varování bylo hlavně pro letní sezónu.  Zjistili jsme, že za bouřkou přišel – a bohužel i zůstal – ledový vichr. Takže naše zkušenost s obvykle sluneční výhní rozpáleným kaňonem byla nakonec opačná. Martin cítil mírné chladno a já mrzla jako preclík – v kvalitní větrovce:))

Nakonec jsme se vydali po prohlídkové trase A, tedy od základního tábora (Grand Canyon Village) vlevo, tedy na západ. Bylo to nádherné, u mě na mnoha místech okořeněné varovným mravenčením po celém těle – tak to dopadá, když máte fobii z hloubek a kráčíte prakticky po kraji propasti. Na vyhlídkách bylo zábradlí, tam to šlo, ale jak byl chodník k propasti blíž než řekněme dva metry, tak mi nervy zpívaly píseň hlubokého pádu:))

A ano, viděli jsme dost adeptů na Darwinovu cenu a nebyli to vždy jen mladí jedinci mužského pohlaví vyskytující se v tlupách (i když rozhodně převažovali:)) Jsem si jistá, že tam lidé padali i v dobách před selfie, ale teď musejí těch mrtvol sbírat ročně ze skal rozhodně víc. Neuvěřitelné – tedy pro mě. Tuším, že vidět některé z těchto výtečníků místní rangeři, tak jim ty hlavy radši sklepnou rovnou, aby si pak ušetřili hledání 😛

Martin si sestup do kaňonu po Bright Angel Trail až na Plateau Point rozhodně užil, předběhl odhadované časové limity a byl prostě nadšený. I mně se moc líbily jeho fotky i vyprávění, ale sama bych tam nešla – znám své limity. Vždyť ten sestup měl na cca sedmi kilometrech do Indian Garden (ještě v 19. století obývaný kus zeleně s potokem uprostřed kamenné pustiny) převýšení (či spíš přenížení:)) tisíc výškových metrů! Kdepak. Ale konec konců, mám představivost, ne? 🙂

Nevím, co jiného říct. Ty skály, hloubky, barvy, rozmanitost terénu… ono to není úplně popsatelné. Svým způsobem to působí jako boží chrám – člověk vnímá, jak je maličký, ale zároveň děkuje za štěstí, že žije a může být zrovna teď a tady.

Foto: Martin

Moje fotky se průběžně objevují na FB – kdo máte zájem a přístup na facebook, hledejte mé jméno nebo Dedeník:)

Dnes (tady je stále ještě úterý:)) Jsme se přesunuli do Page a budeme zkoumat nové obzory. Bohužel net je v motelu hodně… užívaný, takže načítet obrázky tzvá věčnost. Takže prosím o strpení:))