První kontakt s „divokým západem“ a indiánským řekněme uměním, jsem absolvovala na benzínové pumpě – proto ty uvozovky u umění. Měli tam vedle té funkční ještě i stylovou místnost s drobnými reáliemi (úžasná kamna:)) a ala indiánskými upomínkovými předměty.

Něco vám řeknu. Já jsem velmi odolná vůči jakkoliv prodávaným suvenýrům, ale tady jsem musela Martina radši upozornit, že mí nadšené „Jé, koukni!“ neznamená, že to všechno chci koupit:)) Zde prezentovaný „indiánský“ styl snad má odpovídat hlavně umění lidí z kmenů Hopi a Navajo a mě prostě nadchnul. Možná jsem tu žila v předchozím životě, nebo tak něco. Barvy, tvary… a použité materiály. Kůže, kvalitní látky, z čeho byly šperky s modrými nebo oranžovými kameny nevím (vypadalo to jako stříbro, ale určitě nebylo – to by bylo ještě dražší:)), ale byla bych tam nakoupila – na první pumpě! (Pozn. Později: byla to výjimečná nabídka, jinde je to mnohem horší, tam jé nevolám:))

Potom jsme přijeli do Vally a tady je obchod s minerály a u něj plno plechových realistických… soch(?) v životní velikosti. Takhle když to napíšu, tak to zní – kýč jak bič 😀 Ale ve skutečnosti to vypadá docela hezky. Na nic si to nehraje a dojem je na další „Jé, koukej!“ A stará auta! Ani ta tam nechybí. Pravda, člověk od umění je patrně zhnusen, ale já naštěstí nejsem od umění:))

V neděli jsme se vydali od nás na jih prozkoumat krajinu. Naplánovali jsme si trasu v souladu s načtenými zajímavostmi z naší knihy a plán (naštěstí:)) porušili hned po nějaké půlhodině jízdy, jak je ostatně naším zvykem. Nechali jsme se svést odbočkou na vedlejší prašnou cestu přímo do prérie. Mapa v mobilu ukazovala, že to má být regulérní silnice, takže dokud se jí budeme držet, neměli bychom popudit nějakého místního domorodce s puškou, ne? 🙂

Bylo to nádherné, navíc jsme jeli z oblasti prakticky holé prérie až k lesům a pak zase zpátky do pouštního sucha. Pravda, naše auto okamžitě získalo významnou patinu ze zdejšího červeného prachu – a my jsme ji rychle přejali 😛 Později ve Flagstaffu jsme našli všechny místní pamětihodnosti (no, netrvalo to dlouho:)) a vyrazili na cestu do Sedony po vyhlídkové silnici 89A. Ano, jeli jsme tím kaňonem v koloně… ale výhledy na skály a na vznik říčky byly úchvatné. U vody jsme se i zastavili a já se aspoň trochu polila – tou dobou už bylo zase horko a já jsem po ranním chladu neodhadla oblečení, takže mi bylo v džínách horko.

Sedona v té své hezké turistické části doslova přebublávala lidmi (byla neděle), takže jsme si to jen prohlídli z auta (nebylo opravdu kde zaparkovat) a jeli nakoupit zásoby. Stejně jako minule jsme našli a využili supermarket s občerstvovacím koutem, kde prodávají báječné polévky a další jídlo s sebou. Polévku jsme snědli hned, zbytek jsme si nechali na piknik. A pak vyrazili okouknout „normální“ Arizonu.

No… nemají to tu jednoduché. Krajina je suchá, stromy jsou jen tam, kde je trochu vody, u mnoha domků – či často jen mobilních přívěsů – není vlastně nic zeleného. Ač je Amerika velká země, nemáte mimo národní parky kam jít – všechno někomu patří, takže ze silnic obvykle vidíte nekonečné plůtky z ostnatého drátu, za kterými jsou nebo nejsou krávy:)) A národní parky mají otvírací dobu, takže si Martin musel nechat zajít chuť fotit západ slunce nad kráterem – zavírali už v pět odpoledne…

Ano, sedíme hodně v autě, ale to je jediný způsob, jak si udělat aspoň maličký obrázek téhle veliké země. Jsme zvědaví a chceme trošičku porozumět. V národních parcích jsme v davech turistů, jinak to ani nejde. Ale jezdíme hodně i kolem a snažíme se vidět… Ze zkušenosti vím, že vidíme jen maličko a na povrchu, ale aspoň něco, ne? 🙂

Foto Martin

Další fotky najdete na FB: https://www.facebook.com/dedenikcz/