Rozhodla jsem se, že to zkusím. Proč bych to nemohla zvládnout? Není na tom konec konců nic extra těžkého. Prostě vydržím pár dní nespěchat.

To bylo tak. Původně měly děti, vnoučata Patrik a Kačenka, přijet na víkend – mladí si mysleli, že se přestěhují v pátek a do konce víkendu to doladí. Jenže víte, jak je to s plány. Vůbec, když zahrnují různě dlouhé doby pro úřední rozhodnutí, a ještě se do nich zamotá rekonstrukce bytu? Inu, jeden problém tam, druhý hned vedle něj a stěhování se mladým posunulo tak, že u nás děti zůstaly až po Velikonocích.

Na ten společný víkend jsme si dělali s Martinem velké plány – inu, máme je nachystané na jindy. Realita byla taková, že jsem zůstala u nás doma jen já, děti a psi – a Kačenka si k tomu pořídila rýmu a růžky vystrkoval i kašel. Takže jsem naplánovala pohodu. Klid a na všechno spoustu času. Jídla, která mají děti rády, a přitom pořád ještě patří mezi ty zdravější.

Děti měly za sebou dvě mnohahodinové cesty autem a hektické Velikonoce v Polsku, takže zpomalily naprosto přirozeně. Se mnou to bylo o něco horší. Víte, já se fakt nepovažuju za superaktivní osobu… jsou dny, kdy bych se stěží označila za osobu aktivní, ale víte kolikrát jsem na sebe musela v duchu houknout? Nespěchej na ně… nech je být. Vždyť o nic nejde, máme čas.

A tak ráno děti dlouho spaly, loudaly se s jídlem, hrály si doma i venku. Patrik trávil spoustu času se psy na zahradě, kde dělali tu větší tu menší neplechy. Byli jsme ve městě i v lese. Skutečně jsem se dokopala k tomu, že to bylo v klidu. Když se Kačenka rozhodla řešit své vnitřní pnutí tím, že si lehla na zem, tak jsem prostě počkala, až ji to přešlo (13 minut!:)) Když děti v lékárně objevily dětský koutek, tak jsem tam s nimi po nákupu seděla dalších deset minut, než se hry nabažily natolik, aby bez protestů reagovaly na můj pokyn k odchodu.

Děti se rozpovídaly, až jsem se chvílema divila, jaké hlášky z nich dokážou vypadnout, když měly pocit, že mají všechen čas na světě. Pro ně to bylo jednoznačně pozitivní – a já se k tomu časem dopracovala taky.

Teoreticky by nemělo být obtížné dopřát si klid, když na člověka z venku v podstatě nic netlačí. Jenže já jsem zjistila, že dokonce i u mě se stal jakýsi spěch normou, a to patřím mezi ty šťastné, kdo si svoji práci organizují sami! Jinými slovy, snaha zpomalit umí dát zabrat:))

A tak se vás dnes ptám – jak moc si myslíte, že jste odolní vůči stresu, který člověka nutí letět životem jako splašené dobytče? Umíte si sami říct… a dost? Nejen ve chvílích relativního klidu, ale i v běžném denním zápřahu? Máte nějaké osvědčené metody, jak se dlouhodoběji zklidnit?